Na přelomu osmdesátých a devadesátých let si Pixies zajistili místo v rockovém panteonu – zapsali se jako jedna z nevlivnějších kytarových kapel konce 20. století. Své kouzlo po dvou letech od jejich poslední zdejší návštěvy připomněli ve Foru Karlín.
Než se ale vyprodaný klub dočkal těch, kteří byli důvodem jeho zaplnění, dostalo prostor představit svůj humorný, tvrdý, sarkastický, melodický a současně ukřičený pohled na současnou Británii, ve které je cítit spousta hněvu, duo Joe Hicklin a Callum Moloney. Tedy kapela Big Special, která je aktuálně na vzestupu. Pánové dokonale kombinují hip hop s intenzitou punk rocku a s postindustriálním blues. Vypálili do publika našlapanou beatovou poezii poháněnou kladivy bicích. Joe Hicklin pronášel slova, rapoval a zpíval obrovské refrény rezonančním hlasem jako Jim Morrison na steroidech poháněn mohutnými údery bicích Calluma Moloneyho vycházejících z nejlepších tradic Johna Bonhama. Do toho pánové pouštěli samplované nebo přednahrané akordy kytar a dalších nástrojů. Přestože tento minimalismus měl koule a na publikum fungoval, nemohl jsem se po celou dobu jejich setu zbavit myšlenky, že kdyby tam s nimi byla živá kapela, vykopla by je o mnoho levelů výš. No jo, jsem prostě boomer a mám rád, když na nástroje hrají lidi. Big Special se ale podařilo publikum vyhecovat.
Po krátké přestavbě pódia před natěšené publikum nastoupili Pixies. Svůj rozmanitý setlist, ve kterém převažovali skladby ze všech jejich klasických alb, včetně coverů Head On od The Jesus and Mary Chain a Winterlong od Neila Younga, odpálili peckami Gouge Away a Wave of Mutilation z alba Doolittle a letošním singlem You're So Impatient. Ten by se měl objevit na chystaném albu The Night The Zombies Came, jež má vyjít letos na Halloween. Mimochodem zazněly z něj ještě novinky Chicken a The Vegas Suite. Bez jakýchkoli řečí a komunikace s publikem kapela nechala mluvit pouze svoji hudbu. Střídaly se energické songy s pomalejšími, set byl rovnoměrně rozložen, aby udržel pozornost a energii publika. Samozřejmě největší ovace a sborové zpěvy publika si vysloužili nejznámější skladby jako Caribou, Debaser, Hey, Monkey Gone to Heaven a samozřejmě Where Is My Mind?
Celá kapela byla semknutá a ve výborné formě. Black Francis sice od minule nasadil brýle, ale na hlase neztratil vůbec nic. Od šepotu, ke zpěvu až k řevu, sténání, ječení a kvílení v drsnějších písních zněl úžasně. Joey Santiago na sebe strhával pozornost svojí hrou na kytaru, svými zpětnými vazbami, vyhrávkami nebo pořádnou riffovou náloží. Bubeník David Lovering hnal songy zkušeně dopředu svými synkopickými beaty a Emma Richardson, která před začátkem letošního turné nahradila Paz Lenchantin, si ve své nové roli baskytaristky vedla skvěle. Působila ovšem poněkud zdrženlivěji než její předchůdkyně. A dobře zvládla i charakteristické doprovodné vokály.
Bylo skvělé opět slyšet Pixies naživo. Za jediný nedostatek považuji nevyrovnaný zvuk. Zejména v těch energičtějších sonzích mi přišla Santiagova kytara trochu přeřvaná. Zbytek kapely byl proti ní trochu utopený, ne úplně dobře čitelný a jednotlivé nástroje se shlukovaly do zvukové koule. Nevím, možná to bylo proto, že když jsem opustil pit, kde jsem fotil první čtyři písničky, stál jsem vzadu za zvukařem téměř pod balkony. Možná to bylo více vpředu lepší. Mě osobně to však trochu kazilo dojem z jinak výborného koncertu. Ale i tak jsem si ho užil stejně jako zbytek převážně mladého publika, které odcházelo do noci s úsměvy na tvářích.
Verdikt 84 %
Pixies, Support: Big Special
Forum Karlín, Praha
10. srpen 2024