Ranní výbuch energie – slovenská Besna v plné síle
V deset ráno jsem nastupoval u jednoho z hlavních pódií kvůli domluvenému natáčení a focení slovenských Besna. Jejich letošní deska Krásno patří k mým osobním favoritům na album roku, ale živý zážitek jsem si ještě neuvychutnal. Byl jsem proto napnutý, jak kapela zvládne tak brzký čas. Vše ale hrálo do karet – počasí bylo skvělé, nálada výborná a já doufal, že si po třech až čtyřech dnech v josefovské pevnosti najde cestu co nejvíc lidí, kteří vytáhnou poslední zbytky sil. A stalo se přesně to, co jsem si přál. Besna nejen že předvedli silný set svého post-black metalu, ale prakticky naplnili pevnost, která je přijala s nadšením. Kapela nešetřila interakcí s publikem; frontman Samo během koncertu snad uběhl maraton – plul mezi lidmi, vyběhl na tribunu nad zvukařem a nakonec vyšplhal po konstrukci pódia až nahoru. Padla sánka, jak by řekli slovenští kamarádi. Takový start posledního dne nikdo nečekal, laťka byla položena vysoko hned zkraje.
Po pár chvílích, během kterých jsem rychle upravil pár fotek pro kapelu, jsem zjistil, že mám před sebou čtyři hodiny do další kapely, o kterou jsem měl zájem – Hanabie. Rozhodl jsem se tedy využít čas sledováním kapel, které jsem neměl předem vyznačené, s nadějí, že objevím něco nového. První na řadě byli australští To The Grave.
Nečekané objevy – deathcore z Austrálie a silný start dne
Čtveřice hned dávala najevo, že přijde pořádná rána – nekompromisní deathcore s prvky death metalu. Vizualně to na mě ze začátku působilo trochu staticky, protože zpívající kytarista na pódiu moc nepracoval. Ale jak jsem se spletl! Po chvíli přišel frontman v prasečí masce a začal energeticky přednášet poselství o agresi na zvířatech a veganství. To The Grave si rychle podmanili všechny přihlížející. Byl to sakramentsky dobrý koncert, který musel zaujmout nejen fanoušky těchto žánrů. První velký objev letošního festivalu mám tedy s radostí za sebou.
Security, co žije hudbou
Ještě než se vrhnu dál, musím zmínit security na Brutal Assaultu. Její členové si zaslouží obrovskou pochvalu za svou často nelehkou práci. Většina z nich byla skvělá – nejenže bedlivě hlídala pořádek, ale zároveň dokázala vytvářet příjemnou atmosféru. Kolegové se mezi sebou povzbuzovali a drželi při sobě jako opravdoví kamarádi. Nejvíc mě potěšilo vidět, jak si umí užít chvíle ve fotopitech, když nemusí pracovat, ale stále zůstávají ve střehu. Díky vám všem za to!
Groove thrashmetal, co trefil přímo do srdce
Další, na koho jsem si udělal zálusk, byla legenda Exhorder. Tahle kapela sama o sobě patří mezi průkopníky, kteří ovlivnili třeba samotnou Panteru. Nevěděl jsem však, že s nimi hraje Pat O’Brien, bývalý kytarista mých oblíbených Cannibal Corpse. Samozřejmě jsem zůstal hlavně kvůli němu a rozhodně jsem neprohloupil. Nekompromisní groove thrashmetal byl přesně to, co jsem po obědě potřeboval na „vytrávení“. Nebyl to koncert gerontů vzpomínajících na staré časy, ale precizní, valivá tlaková smršť, která rozdrtila každého, kdo se v davu nehýbal. I když znám jméno Exhorder dlouho, jejich letošní pro mě premiérový koncert znamená další skvělý objev.
Honba za Hanabie – téměř jako kletba
A teď hurá na japonky Hanabie, které se mi vyhýbají jak čert kříži. Poprvé jsem je chtěl vidět na afterparty jednoho z minulých ročníků Brutal Assaultu, kam jsem ale kvůli vytíženosti nedorazil. Pak na Rock for People nebylo možné se dostat do šapitó kvůli obrovskému návalu lidí. Ani letos to nebylo lepší. Děvčata začala s patnáctiminutovým zpožděním kvůli technickým problémům, což znamenalo, že jsem stihl asi půl písničky, protože jsem musel utíkat na rozhovor s frontwoman kapely Crypta. Snad si je alespoň užiju 25. listopadu v pražské Akropoli.
Half Me: talent s nedodělaným zvukem
Po rozhovoru jsem běžel zpátky na Sea Shepherd stage, kde se chystali mladí metalcoristé Half Me. Poprvé jsem je viděl nedávno na koncertu v Meetfactory s Northlane a Whitechapel a totálně mě odrovnali. Těšil jsem se na jejich koncert ve vojenské pevnosti, ale řekněme si upřímně – nebyl tak dobrý. Do třetí skladby bojovali s prapodivným zvukem, skladby působily dost sterilně a bylo vidět, že kapela není ještě úplně připravená na velká pódia. Je však potřeba ocenit, že naskočili na poslední chvíli jako náhrada za jinou kapelu, která odpadla. Pevně věřím, že se jejich projev časem vykrystalizuje a z nich se stane úspěšná kapela. Mají na to, jen je třeba pořádně makat.
Unleashed – neúprosná švédská smršť
To se ale rozhodně nedá říct o deathmetalové legendě Unleashed, která vypustila nekompromisní dávku švédské agrese. Výborně zahraný set, který s každou další skladbou gradoval a nedal ani na moment vydechnout. Výborně sestavený setlist čerpal z prakticky všech alb, takže se fanoušci mohli těšit i na staré klasiky. Pokud mám s čistým svědomím zmínit nejlepší deathmetalové vystoupení letošního Brutal Assaultu, jsou to jednoznačně Unleashed. A vím, že za mnou stojí spousta fanoušků, kteří byli na jejich koncertu jak urvaní ze řetězu.
