Už je to taková tradice. Pokaždé váhám, jestli chci dělat rozhovor s Eagles of Death Metal. Poprvé, v roce 2015, to bylo proto, že jsem byla dost nesmělá a bála se, že si mě Jesse Hughes namaže na chleba. Hráli tehdy v Lucerna Music Baru a hodně dobře jsem se nakonec při našem prvním setkání pobavila. Dozvěděla jsem se, že rokenrol má na starosti ďábel – nadpřirozená bytost, která zařizuje, aby se udály divné věci. Odnesla si vzpomínku na jednoho z nejpřátelštějších lidí v hudební branži.
O sedm let později jsem se bála s Jessem mluvit, protože jeho skupina si mezitím prošla peklem. Koncert v klubu Bataclan napadli teroristi a já měla strach, že tohle téma nebudu umět citlivě zpracovat. Vzpomínka na Jesseho srdečnost mě ale přiměla si opět o rozhovor zažádat. Ptát se na Paříž bylo zakázáno. Jako novinář nesnáším předem zakázané otázky, ale tehdy jsem byla ráda. Jenže Jesse Hughes začal sám – o hrdinství, které tu noc předvedli někteří přítomní, hovořil v podstatě okamžitě. Bylo to silné setkání, na které nezapomenu. Víc než o ďáblu byla tehdy řeč o Bohu. A o tom, že Hughes Ježíše rád sundává z kříže. Nemá prý rád, když visí – lepší je, když žije.
Teď Eagles of Death Metal hráli na mém milovaném festivalu Rock for People. Rok 2025 je zároveň nejhorší rok v mém dosavadním životě. Lákalo mě se znovu setkat, ale nebyla jsem si jistá, jak zvládnu, když opět dojde na těžší témata.
Long story short, oba jsme se rozbrečeli v prvních pěti minutách.
Probrali jsme osobní život, babysitting dětí Ozzyho Osbourna, terapii uměním a taky to, že se Jesse Hughes stal duchovním a poskytuje párům poradenství před vstupem do manželství. Ano, čtete dobře. Tenhle cápek, kterého po rozpadu vlastního manželství zachránil až rokenrol.
Náš rozhovor se odehrál ve třech dějstvích a jednou z opravdových záhad je věta: „S tímhle bych osobně uškrtil delfína, ale nesnažím se být nějaký hipísák nebo tak něco. Nebo Godzillu! Cokoli chceš, zlato.“ Při nejlepší vůli si nemůžu vybavit, čeho se týkala – může se teoreticky vztahovat ke zlatému turbanu, třásním na tričku nebo čemukoli dalšímu. Kdo ví.
Dějství první
Oficiální část
Když v backstagi zahlédnu jeho růžový přeliv, neodolám a zdravím zpěváka Eagles of Death Metal již nějakou chvíli před plánovaným rozhovorem. Není šance, že by si mě pamatoval, i tak vřele zdraví. Pochválím mu vlasy a jen si řekneme, že se uvidíme později. Když pak dorazí do šatny ve zlatém turbanu, už nevypadá tak čerstvě. Stejně jako minule pak při našem povídání v některých momentech váhám, jestli přede mnou sedí jeden z nejupřímnějších lidí, které jsem kdy potkala, a jestli je všechno, co mi říká, pravda a nic než pravda, k tomu mu dopomáhej Bůh.
Náš poslední rozhovor měl díky vaší upřímnosti docela ohlas.
Vážně? O čem jsme mluvili?
O všem. Například o vaší přítelkyni, jak bojovala o život.
Uzdravuje se, ale je to pomalé. Je to proces, ale vyhráváme. Pořád se soudíme. A asi už nebudu mlčet ohledně toho, co se dozvídáme o medicínském průmyslu. Protože se ukázalo, že byla v jedné z nemocnic znásilněna. S tím se teď potýkáme, způsobilo jí to poranění. I když je to bolestivé, je důležité o tom mluvit, aby se lidi dozvěděli, co se děje. Tohle se může dít kdekoli na světě, lidé tomu potenciálně vystavují své blízké, když je svěřují lékařům a zdravotním sestrám.
To je šílené.
Už ji máme doma. Podstupuje léčbu v hyperbarické komoře a už se na mě usmívá. Zkouší mluvit. Úroveň jejího vědomí se zlepšuje. Lékaři předpovídali, že tohle se nikdy nemůže podařit. Je to zázrak a radost. Dýchá, to je jediné, na čem mi záleží. Uzdravuje se a je obklopená přáteli, kterým na ní záleží. Vytvořili Tuesdayinu armádu, tak tomu říkáme. Když nejsem doma, starají se o ni. Její život se začíná lepšit. Ale to, co jsme zjistili v posledním půl roce, je skoro bolestivější a těžší než to, co se jí vůbec stalo. Do nemocnice přicházíte s naprostou důvěrou. Nepředpokládáte jen, že tam budou člověka léčit, ale taky, že ho budou chránit. A to se v jejím případě nestalo.
To je mi moc líto. Proto jste v poslední době moc nekoncertovali?
Potřeboval jsem pauzu. Odložili jsme kvůli tomu i album. Ale Tuesday je ten typ, co by vám řekl: „Vzchop se a mazej do práce.“ Znáte to? Takhle to bere. Ona si tím vším prošla a pořád tu je. Takže já to musím taky zvládnout. Proto jsem se s pomocí přátel vrátil do práce. Můžu vyrazit na turné a nahrávat novou desku.
Věci, o kterých tu mluvíme, jsou hodně těžké. Ale taky důležité. Tohle my umělci děláme, nebo aspoň já to dělám. Vezmu těžké věci a udělám z nich píseň.
Nechci říkat, že vám to závidím, ale tahle možnost proměnit něco fakt šíleného v kus umění… občas se to hodí.
Jo… Uvědomil jsem si taky, že moje mantra „zůstaň nadržený“ pomáhá. Opravdu mi pomáhá umírňovat temnotu. Takže jsem celou tu dobu zůstal nadržený a vynořil se na druhé straně jako zářící diamant.
Paráda. Jak se to projevuje?
S Joshem teď děláme novou desku. Můj život je vlastně příkladem krásy přátelství. Bez něj bych nemohl dělat nic z toho, co dělám. Fakt ne. Teď je zrovna desáté výročí Paříže. Tolik toho teď stojí proti sobě a je to hodně těžké. Jsem taky požehnán matkou, která mě nějak vychovala, a neuvěřitelně a nezaslouženě obdařen tím, že mám kolem sebe lidi, kteří se o ostatní starají a zajímají takovým způsobem, o kterém se člověku může jenom zdát. Víte, co tím myslím?
Myslím, že jo.
Takže když se mnou mluvíte a díváte se na mě, vidíte produkt krásy přátelství. Kdybych psal o svém životě knihu, jmenovala by se „Jak se to má dělat“ nebo „I ty nejhorší kuřby jsou úžasné“. Vybral bych jeden z těchto dvou titulů. Myslím, že jsou oba dost přiléhavé. Ale vážně, v tom nejvíc otřepaném, a možná i nejvíc neuvěřitelném slova smyslu se pořád cítím jako nejšťastnější bastard na světě. Třeba už proto, že jsem to já, kdo se může starat o Tuesday. Pro mě je to jako vyhrát loterii. Jsem šťastný i díky tomu, že je to deset let od útoků v Paříži a pořád koncertuju. Pořád mávám svým ptákem ve hře, víš, jak to myslím? Velkým ptákem. To byl můj pokus to odlehčit. Ale vážně, nahrávám novou desku se svým nejlepším kamarádem. Produkuju teď dvě různé desky a pracuju na skvělých věcech.
V tu chvíli se naše pozornost obrátí na Franka Fišera, který stojí v rohu s foťákem a trochu se mu lesknou oči. Vypadá jako drsňák, ale je to cíťa. „Pardon, trochu mě tady přemohly emoce,“ přiznává. „Jsem duchovní, mně se můžeš svěřit,“ odvětí mu Hughes. O chvíli později našeho fotografa přemůžou emoce znovu, ovšem z jiného důvodu.
Mluvíte o dvou deskách – obě jsou Eagles of Death Metal?
Nene, desku Eagles dělám s Joshem. Se svým přítelem Bubbou Williamsem pracujeme na gospelové desce.
Fakt gospel?
Bude to obrovské. Minimálně pro mě. A zrovna jsem produkoval novou desku Mickeyho Avalona. Tahle cesta nikdy nekončí a potkalo mě na ní mnoho požehnání. Ale znáte to, když poprosíte Boha o pomoc, pošle vám potíže.
Jo, to znám!
Zlatíčko, co se stalo?
O tom třeba později.
Když budeš mít vůli a dovolíš to svému srdci, i na konci těch nejtemnějších věcí existuje krása. Vím, že se to zdá divné. Ale znám to. V Paříži to byl šílený masakr. Ale viděl jsem tam lidi, jak skáčou před kulku, aby zachránili své přátele. To je to, s čím jsem odešel. Za tu největší cenu jsem viděl i příklady největší lásky, jaká může existovat. Krása může být strašná, ale svět je krásné místo. Neznamená to, že to tu není náročné. Ti zlí nevyhráli. Nestojí za krysí péro, nic pro mě neznamenají, jsou to zrůdy.
Tak pojďme mluvit o dobrých lidech. Jak se má váš kámoš Josh Homme?
Výborně! Těší se teď zdraví (v roce 2022 prodělal rakovinu, pozn. red.). Vypadá skvěle, to jste určitě někde viděli. A připravuje se na turné. Je to kámoš, když jsem odjížděl, přišel ke mně domů a zazpíval mi a capella verzi In Dreams od Roye Orbisona. Já bych vám teď vlastně mohl prozradit jedno tajemství! Ale zlobil by se, tak to necháme být. Ale něco se chystá. Podívejte se každopádně na hudební film Queens of the Stone Age Catacombs, je to bláznivost.
Ještě mi povězte, jak daleko s tím novým albem Eagles of Death Metal jste?
Mám všechny písničky. Ale máme štěstí, že si můžeme dát na čas. Nepotřebujeme novou desku, abychom mohli jet na turné. Jsme spíš takový cirkus. Ale pomáhá to a fanoušci si to zaslouží.
Od stropu se ozve hlas:„Já jsem tu jen, kdyby měl Jesse problém s nějakou odpovědí, abych mu napověděl!“
To je úplnej Jack Nicholson! Shining! To mi připomíná, že chci mluvit o kapele, protože tahle parta je šílená. Ten nahoře je Scott Chisholm. Tohle v rohu je naše bubenice Leah, ten, co před chvílí přinesl colu, byl náš technik Eric. Až nás uvidíte na pódiu, bude vám jasné, že pro nás je tohle čistá radost. Milujeme se a milujeme to, co děláme. V tom, co jste teď viděla, je kouzlo Eagles of Death Metal. Tohle nemůžete porazit. Nemůžete mě donutit, abych přestal tancovat a třásl ptákem. Bude se třást ještě dlouho po mé smrti. Zlato, já tě zbožňuju, to víš! Víš co, můžeme později udělat pokračování. Jestli ještě něco potřebuješ vědět. Chci, aby tohle byl nejlepší článek všech dob, nechci, aby byl jen temný. Chci, aby byl úžasný a byla v něm lehkost. Možná bude o čem mluvit po koncertě?
OK. Přijdu.
Frank Fišer je emocionálně otřesen podruhé, když s Jessem nejprve proberou jedno tetování, které z nich, zdá se, dělá spřízněné duše, nebo jsou možná členy jednoho tajného spolku, a poté dostává od tour managera visačku. „Gary, tohle je moje kámoška,“ říká Jesse dobrosrdečnému fousatému muži, který se o ně stará. „Přijde ještě po koncertě. A ty, ty nás přijď vyfotit z pódia. Můžeš fotit cokoli chceš,“ obrací se na Franka.
Dějství druhé
Setkání legend a hlídání Ozzyho dětí
Po koncertu se vracím na další kolo našeho povídání a nejsem si jistá, kam směřuji. Jasně, nejlepší článek všech dob. Lehko se to řekne. Když cestou potkám Jiřího Hrdinu, jednoho z největších fanoušků rokenrolu, a taky nejvíc fér chlapa, co znám, přibírám ho jako posilu. Když má člověk s sebou trojnásobného vítěze Stanley Cupu, nemůže to dopadnout špatně. Ze slušnosti to ale beru přes tour managera, a ptám se, jestli by nevadilo, kdyby šel někdo se mnou. „Víte, je to hokejista, Jiri Hrdina,“ vysvětluji. To jste měli vidět ten výraz! Takhle vypadá záznam východu slunce, když zmáčknete fast forward. Mávám na Jirku, aby přišel blíž, a nechávám pány probrat aktuální situaci na ledové ploše.
Jdeme za Jessem a i u něj proběhne lehký šok z nečekané návštěvy. Spíš než o východu slunce v tomhle případě mluvíme o vyraženém dechu. Potřesení rukou, small talk. „Jak se vám hrálo?“ ptá se Jiří. „Víš, na festivalu se člověk o lidech hodně dozví a Česká republika je plná nadšených rockerů,“ odpovídá mu Jesse. „I když vás neznají, dají vám šanci. Všude na světě to tak není, někde vás dopředu nenávidí. Kde jinde můžete vidět děcka s deathmetalovým make-upem, jak tančí macarenu a zpívají naši píseň?“ Z původně hlavní hvězdy v místnosti se na chvíli stal fanoušek, který žádá o společný snímek. Mám radost. „Páni, to bylo něco! Přivedla jsi mi sem legendu. Pošleš mi ty fotky!?“ Airdropnu je a přesunujeme se k tourbusu. Když později Jesse potkává Jirku znovu v zákulisí, chlubí se kolegovi z kapely, že se mohl s českým držitelem tří Stanley Cupů vyfotit.
Nejprve jen tak plkáme a probíráme obyčejné věci. „Jaký velkolepý den, tohle místo je úžasné,“ pochvaluje si Jesse. „Lidi byli skvělí. Doufám, že se Slipknot dozví, že jsem jim věnoval písničku. Moonage Daydream. A byl jsem nadšený z Lorna Shore. Můj syn je miluje. Já mám chuť jim pořád říkat Lorna Doone, jako se jmenují jedny neuvěřitelně dobré máslové sušenky.“
Kapelu čeká po Rock for People dlouhá cesta bůhvíkam, a tak mluvíme třeba o tom, jak divné to je, když jedete na skoro prázdném trajektu. Během plavby by přesto nikdy nezůstal zašitý v tour busu. „Jednou jsem v něm zůstal zamčený a začal jsem panikařit, snažil jsem se ho rozbít a klidně bych s sebou vzal ke dnu celou loď. Ne, už vždycky vylezu na palubu.“
„Promiň, nemluvím moc nahlas? Měl jsem strašně nahlas odposlechy, přešel jsem na in-eary a měl jsem to strašně nahlas. Je to ohlušující. Ta věc je úžasná, ale když to neztišíte, tak vám to buší do uší strašně moc. A to je jen základní model, ty, co vám vytvarují na vaše ucho, si teprve nechám udělat.“ Na nové odlité odposlechy se Jesse evidentně těší a jak tak mává rukama, chválím mu triko. „To jsem si udělal sám! Je to moje pocta Ozzymu. Proto ty třásně,“ vysvětluje.
Byl jste s Osbournem někdy na turné nebo něco takového?
Měl jsem to štěstí, že jsem byl přizván do kapely, která si říká Camp Freddy. Je to něco jako all star team. A jednou přišel Ozzy a zahrál jsem si s ním War Pigs a Iron Man. Bylo to úžasný. Jo, Ozzyho znám navíc už daleko déle. Když jsem byl kluk, pracoval jsem na kluzišti v poušti. Ozzy tam měl dům a někdy přivedl děti. Takže jsem v podstatě dva roky za sebou hlídal Ozzymu děti.
A on si mě pamatoval. Zatraceně, pamatoval si mě. Když jsme hráli s Camp Freddy ten koncert v The Roxy Theatre, šel jsem za ním po koncertě a říkám mu Ozzy, tohle si asi nebudeš pamatovat, ale já jsem kdysi pracoval na stadionu. A jeho žena Sharon povídá, jasně, počkej, nosil jsi brýle, že jo? Jasně, že jsem je nosil! A Ozzy říká, jasně, ty jsi ten kluk z Jihu. A já říkám, Ozzy, ty si nemáš pamatovat vůbec nic, jak si můžeš pamatovat zrovna tohle? Pro mě to bylo jako vyhrát cenu.
Jo, na tu jeho závěrečnou show bych chtěl jít. Jsou to machři. Dělá to pro fanoušky. Jsou pro něj na prvním místě. To jsem se od něho a podobných machrů naučil. Je to moje práce. Jak složité je být na někoho milý? Někteří lidé jsou ale kokoti.
Dějství třetí
Zpověď a válka proti digitálu
Po dalším kole našeho povídání můj parťák mizí nahoře v tour busu. Osiřím s milým německým řidičem na příliš dlouho. „Zpět ve službě,“ když se Jesse znovu objeví, je jasné, že se byl nejen osvěžit, ale taky něco ubalit. „Jdem kouřit? Nekouříš? Měla bys začít.“ Dostanu aspoň plechovku Guinesse a jdeme ven. Třásně jsou pryč, střídá je triko s kolárkem.
Mimochodem, když už jste za kněze, překvapilo mě, že na pódiu nejste zas až takové zvíře. Jasně, máte hodně energie, ale nakonec je to prostě rokenrol.
No jasně, ten přece dělám. Miluju to. Moje máma říká, že dělám klasický rádiový rock ve stylu Quentina Tarantina. To se mi líbí. Jo, je to jen rokenrol.
A co je důležité, nehrajete do digitálů!
Fuck no! Ani náhodou. Prostě se zapojím. Když máš dobrý nástroj a dobrý zesilovač, je to tvoje technika, co udává tón. Ve studiu používám pedálové efekty, ale na pódiu by mě okradly o radost. A nikdo by nevěděl, jestli jsem dobrej, nebo ne. Digitální zesilovače mi navíc zní divně. Protože to vlastně není opravdové. Je to digitální přiblížení. Některé zní slušně. Ale když to někoho baví, proč ne, nejsou na to žádná pravidla.
Zpíval jste někdy na playback?
Ne, to nikdy! Dobře, jednou. Jednou jsme udělali tenhle podvod, že jsme nahráli přímo před přenosem živou verzi, kterou jsme použili. Chtěli, aby to vyšlo bezchybně. Takhle to dělali Beatles u Eda Sullivana a Beach Boys. Nahráli tu živou verzi těsně před vystoupením. To ještě beru. V televizi je všechno divné a někdy to pak nezní dobře. Takový je showbusiness. Stejně to není live, ale televizní přenos.
Hele, a co ta vaše kariéra duchovního, ta vznikla jak?
Vždycky jsem věděl, že Bůh existuje, ale sloužit jsem mu začal asi před dvanácti lety. Jsem realista, říkal jsem si, vím, že existuje, tak proč nebýt na jeho straně? Stát na pódiu je podobné jako být kněz. Obojí má smysl, ale to druhé mě naplňuje ještě víc. Radím i párům před svatbou. Vlastně jezdím po světě jako misionář.
Zapovídáme se pak trochu o mně a znovu se dostaneme k tomu, že je fajn, když můžeš trauma transformovat v umění. „Kup si barvy ve spreji a pusť se do toho!“ povzbuzuje mě. Potěší mě, že se zajímá.
Jak už jsem psala, tenhle rok je prokletý do té míry, že jsem vděčná, že to můžu probírat třeba i se zpěvákem Eagles of Death Metal (nebo možná nejradši právě s někým, jako je on) v zákulisí festivalu. Sprejovat jsem sice nezačala, ale když začnu později na Glastonbury bezmyšlenkovitě sbírat ze země dřevěnou štěpku, protože mi cosi vnukne nápad z ní vyrobit šperky, podobně jako ze dřeva tvořil můj děda, myslím na tuhle jeho radu. Prostě si něco vyber a pusť se do toho. Žádný náhrdelník s příběhem jsem ještě nevyrobila, nakonec jsem radši napsala tenhle článek.
„Chtěl bych se zase vrátit do Prahy,“ říká mi Jesse na rozloučenou. „Prodávají se tam loutky a ty já mám rád. Mám jich docela dost. Některé z Prahy. Čarodějnici, co se jí hýbe pusa. Mám i sám sebe!“
Tak snad brzy na viděnou, Jessi Hughesi.