S Martinem Chobotem jsme si v karlínské kavárně povídali o náročných rozhodnutích i nejtěžších životních zkušenostech. I tak to bylo setkání, které ve mně zanechalo pocit lehkosti a optimismu. Protože jak odvaha opustit jistoty, tak odpuštění v sobě mají velkou sílu. Album Pootevřené dveře je dítětem obojího a je v něm temnota i smíření.
„Vypisoval jsem se ze všeho, z čeho jsem potřeboval, a cítím se bezvadně,“ říká mi Martin a na chvíli se zarazí, jako by to po dlouhé době řekl nahlas poprvé. Mimochodem, Martinova žena je Ewa Farna, což hned zkraje zmiňujeme proto, aby čtenář neváhal, o které Ewě je řeč. A také proto, že spolu ušli dlouhý kus nejen životní, ale i hudební cesty.
Nové album Martina Chobota pootevírá dveře k němu samému.
Že na albu řešíte těžká a velmi osobní témata, napověděl už videoklip k prvnímu singlu Pootevřené dveře, ve kterém je motiv sebevraždy. Vlastně je to docela drsné…
A měla jste pocit, že to je drsné, i po poslechu té písničky?
Naopak, po prvním poslechu jsem psala vaší PR manažerce, že přestože jsem postřehla i temnější tóny, zdá se mi album jednoduše hezké a milé…
To mě těší, něco takového jsem chtěl.
Písně jsou každopádně docela jiné než ty od vaší kapely EFeM…
Shodou okolností jsem si teď naši desku, která vyšla před osmi lety, poslechl. Když jsme nahrávali můj nový singl na Spotify, upozornila mě Ewa, že tam je i album Kolem nás. Mimochodem tvrdila, že se jí pořád líbí. V něčem je podobné, ale věřím, že znatelný posun je třeba v mém zpěvu. Upřímně, zpíval jsem tehdy dost blbě a hodně nejistě.
Taky je rozdíl, že nyní zpíváte sám…
Ano, další zásadní rozdíl samozřejmě je, že teď jsem v tom sám, bez kamaráda Filipa Sázavského, který v EFeM zpíval především. Není to tak, že bychom se spolu hudebně rozešli, já věřím, že spolu ještě něco uděláme. Texty jsme psali všechny spolu a museli se na nich shodnout. My tehdy měli popovější ambice, nebo spíš prostě jen ambice. Aranžemi jsme se snažili blížit současnému popu. Nyní jsem v hlavě nic podobného neměl, naopak jsem se spíš chtěl od jakýchkoli trendů distancovat a udělat písně spíš nezařaditelné. Základem jsou živé nástroje, i když nějaké synťáky se taky najdou. Přál jsem si ale nahrávat obyčejně a jednoduše.
Občas zní především akustická kytara, ale chvílemi jsou tam i epičtější pasáže…
Až mě to překvapilo. Desku jsem nahrával s Matějem Belkem, který ji produkoval. Některým momentům opravdu dodal větší epičnost. Původně jsem to tak moc ani nezamýšlel, ale mám obrovskou radost z toho, jak výsledek zní. Matěj album velmi posunul. Zaprvé na něj nahrál řadu nástrojů, ale pomohl mi desku dotáhnout i autorsky.
Jak?
Šel jsem za ním s pocitem, že mám jako autor hotovo. V některých skladbách jsem ale měl části textu, kterými jsem si nebyl úplně jistý. Matěj každou tu pasáž, o níž jsem nebyl stoprocentně přesvědčený, vycítil a doporučil mi ji přepsat. Jsem za to vděčný, zvlášť když si vzpomenu, že jsem ze začátku vlastně ani žádného producenta nechtěl.
Proč ne?
Desku jsem nahrával především proto, abych udělal radost sám sobě, a měl jsem pocit, že na to ho nepotřebuji. Už mi stačilo, jak to bylo – radost už jsem měl. Nechtěl jsem už nic předělávat, ale Ewa mě přesvědčila, ať nějakého producenta oslovím, že se výsledek ještě hodně vylepší. Měla samozřejmě pravdu a jsem rád, že jsem oslovil zrovna Matěje.
Když o vaší ženě Ewě Farne mluvíme – vy jste se před rokem rozhodl odejít z její kapely. Souviselo to s tím, že jste chtěl pracovat na vlastní desce?
Vůbec ne. Odešel jsem, protože jsem byl sám se sebou jako s muzikantem naprosto nespokojený. Cestou z každého koncertu jsem se bičoval, že jsem to nezahrál dost dobře, a došel jsem k závěru, že nejsem dost dobrý na to, abych hrál v tak skvělé kapele a že už tyhle pocity nechci dál prožívat. K odchodu jsem se ale odhodlával dlouho. Nedokázal jsem si představit, jaké to bude. Nechtěl jsem přijít o status muzikanta. Bylo to velké rozhodování.
Z poslechu desky Pootevřené dveře mám pocit, že dobrý muzikant jste. Co chybělo?
Hodně lidí říkalo, že to je jen v mé hlavě, ale já si myslím, že ten pocit měl reálný základ. Ewy kapela je postavená z extrémně dobrých hudebníků a já jsem se necítil na to se jim rovnat. Došel jsem ale k závěru, že i tak můžu dělat své písničky. To, že nedokážu doprovázet někoho tak dobrého, jako je Ewa, neznamená, že nemůžu dělat vlastní hudbu.
Rozumím, ale muselo to být těžké.
Lehké to nebylo, ale po pár měsících jsem už věděl, že to bylo skvělé rozhodnutí. Ulevilo se mi, otevřel jsem se, a i díky tomu jsem přistoupil na to, že si svou desku zazpívám sám. Svůj odchod jsem tehdy vysvětloval tím, že jsem ztratil radost z hudby, ale tímto způsobem jsem ji zase rychle našel. Celý proces vzniku Pootevřených dveří včetně třeba natáčení klipů mě bavil tolik, jako dlouho nic. Ale možná je to i tím, že jsem byl už nějaký čas doma s dětmi a venkovní svět moc neřešil. Možná jsem měl jen depku, jakou občas mívají lidé na mateřské.
Tým Pootevřených dveří
Za producentem Matějem Belkem šel Martin Chobot s deseti písněmi. „Napsal jsem jich celkem čtrnáct, čtyři jsem vyhodil sám, Matěj mi doporučil vyhodit ještě jednu. Výsledných devět skladeb je vlastně poměrně málo, ale jsem radši, že tam není nic jen do počtu,“ říká Chobot. „Vyhovuje mi klid a s Matějem všechno fungovalo bezvadně. Nemám rád stres při práci. Dost tomu pomáhalo, že jsme všechno točili u nás doma, ve studiu vás totiž vždy tlačí čas.“
Jen bicí, o které se postaral Roman Vícha, nahrál bubeník ve svém vlastním studiu. „Kromě mě a Matěje pak na albu hraje ještě Šimon Marek na violoncello. Matěj hraje na klávesy, na basu. Někde zpívá vokály, ty ženské jsou všechny práce Ewy,“ vypočítává kytarista a zpěvák.
Album Pootevřené dveře vyjde digitálně i na CD. „Jako vinylový materiál jsem to necítil, ale cédéčko bude. Chtěl jsem ho hlavně proto, že můj děda byl grafik a měl vždy k dispozici malé grafiky jako vizitky – moc se mi líbilo, že když někam šel, měl vyřešeno. Chtěl jsem taky mít co darovat, až půjdu na návštěvu.“
Jakou jste od své ženy, jedné ze zdejších nejúspěšnějších zpěvaček, dostával na svou tvorbu zpětnou vazbu? A stál jste o ni?
Já s ní konzultoval a konzultuji úplně všechno. Bez ní bych nedělal ani tenhle rozhovor. Veškerá sebeprezentace je mi cizí a žinantní. Já bych desku asi jen někomu rozdal, ona mě ale přesvědčila, ať to aspoň zkusím dostat k trochu více lidem než jen ke kamarádům. Na celý projekt má tím pádem velký vliv. Je vtipné, že Ewě před rokem vyšla deska Umami, na kterou jsem s ní vůbec nic nepsal. Dřív jsme pro ni psali texty i s kamarádem Filipem. Podíleli se na její tvorbě. Došli jsme ale do bodu, kdy jsme vůbec nemohli najít společnou autorskou řeč. Nešlo nám to. Proto jsem se na Umami nepodílel. Pak jsem za ní ale začal chodit se svými nápady a najednou je každou svou připomínkou posunovala vpřed. Směrem ke mně to prostě nějak fungovalo. Veškeré písničky pak prošly přes její filtr. Došlo tedy ke dvojím revizím.
Nahrávání pro vás prý bylo terapií. Jaký z ní máte pocit?
Že skvěle zafungovala. Já chodím na terapie každý týden už dlouhé roky. Je to super. Tohle byl takový doplněk. Vypisoval jsem se ze všeho, z čeho jsem potřeboval, a cítím se bezvadně. Což jsem dlouho nahlas neřekl. Možná to není tím psaním, možná je klíč prostě jen něco dělat. Děti jsou samozřejmě štěstí, ale je potřeba mít prostor i pro sebe sama. A ten jsem si asi dopřával málo.
Kdy ve vás tedy uzrála myšlenka, že místo abyste některá témata, o nichž nyní zpíváte, otevřel třeba v písních, které jste psal pro Ewu, nebo s EFeM, chcete nahrát sólovou desku?
Témata, která na desce zpracovávám, se ve mně probudila, když se nám před třemi lety narodil syn. Filip by věci, jež jsem si chtěl a potřeboval zpracovat, se mnou asi psát nechtěl, on preferuje takzvané vztahovky. Chtěl jsem nahrát svou autorskou desku a asi před dvěma lety začal sbírat materiál. Měl jsem tehdy ale ještě úplně jiný koncept. Přál jsem si, aby každou píseň zpíval někdo jiný. Měl jsem představu, že hudebně to má být opravdu dobré, proto jsem oslovil fakt dobré zpěváky.
Co se stalo, že na desce zpíváte nakonec jen vy?
Začal jsem oslovovat hudebníky, které jsem měl v hlavě. První byl David Stypka. Řekl mi, že to udělá rád, ale záleží na písničkách. Poslal jsem mu jednu, druhou, třetí… Ani na jednu z nich nekývl a žádná z nich na desce nakonec není. Dal mi upřímně najevo, že to není dost dobré. Protože jsem mířil vysoko, po Davidu Stypkovi jsem oslovil Davida Kollera. Jemu jsem poslal jednu píseň a taky mě odmítl. Ještě jsem měl v úmyslu oslovit Tomáše Kluse. Začal jsem oťukávat možnosti přes jeho ženu, kterou dlouho znám. Naprosto mě rozložila otázkami na to, proč jsem si vybral zrovna Tomáše a proč by měl zpívat právě onu píseň, kterou jsem mu chtěl nabídnout. Řekla mi, že bych to možná radši měl zazpívat sám.
To vám všichni tři dali docela školu!
Ale jsem rád, že to takhle dopadlo, protože mi pak nahrávání udělalo moc dobře. Vždy, když jsem dřív něco nahrával, hlavně kytary, byl to velký stres, který se podle mě propisoval do výsledku. Tohle nahrávání jsem si ovšem vyloženě užil včetně zpěvu. Bavilo mě.
Je zajímavé, že říkáte, že jste chtěl oslovit různé zpěváky, protože mě při poslechu některých písní občas napadlo, že by se hodily do repertoáru třeba zrovna Davidu Stypkovi.
To mě nesmírně těší, protože mám jeho muziku velmi rád. Pár lidí mi něco podobného řeklo u prvního singlu Pootevřené dveře. Že srovnání s Davidem někoho vůbec napadne, je jednoduše velká pocta. Vůbec totiž nebyl záměr se mu nějak připodobňovat. Jsem si vědom, že naše zpěvy jsou nesrovnatelné, ale pokud je v tom cokoli, co lidem Davida připomene, jsem rád.
Mě to napadlo u písně To všechno z lásky.
To je druhý singl. Lidé, kteří byli u natáčení klipu, mi taky říkali, že to tam cítí, mě osobně to moc potěšilo.
Je to jedna z písní, kterou s vámi zpívá Ewa.
Všechny ženské vokály jsou její, i ty, které jsou jen někde na pozadí. Písnička To všechno z lásky měla být původně vyloženě duet. Matěj nás ale upozornil, že pak může vyznít pozitivně, a to zrovna tahle písnička moc není. Má relativně temné podhoubí. Matěj řekl, že když to zpíváme spolu, tak tu temnotu necítí. Člověk od nás dvou tak trochu automaticky očekává vztahovku. Tak Ewa nakonec zpívá jen v refrénech.
Jaký je příběh té písně?
Je inspirovaná dokumentem o domácím násilí, který se jmenuje To všechno z lásky. Figurovala v něm moje máma. Když mi bylo čtrnáct, zabila se. Dokument vyšel krátce potom. Moje rodina mi o něm řekla, ale nedovolila mi podívat se na něj. Před nedávnem jsem si na něj vzpomněl a řekl si, že už bych se na něj asi mohl podívat. Pustil jsem si ho a tak mě zasáhl, že jsem hned poté napsal stejnojmennou písničku. Část textu jsou slova, která v něm padnou. Sloky patří ženám z dokumentu. V refrénu je pak pohled dítěte, které třeba ty hádky vnímá ze svého pokoje. Ptám se v něm, jak to někdo může vůbec říct? Protože tam zní věci jako „kdyby mě tak nemiloval, tak by mi to nikdy neudělal“. A o tom je i klip, který jsem stejně jako ten první natočil s Ondřejem Urbancem.
Druhý je již zmíněný klip k singlu Pootevřené dveře. Já původně myslela, že je hlavně o vás a vašich dětech, ale zjevně také velmi souvisí s vaší mámou.
Asi dost, přitom jsem to vůbec neplánoval. Písnička původně nevznikala jako metafora. Prostě jsem chtěl napsat text o tom, že se bojím tmy. Je mi přes třicet, a když jsem jednou byl sám doma, tak jsem si říkal, že to je fakt trapné. Mám tenhle strach od dětství a trvá dodnes. Tak jsem se s tím chtěl popasovat v písničce. V průběhu psaní se to ale prolnulo z pouhého faktu do metafory, která znamená mnohem víc. Nech pootevřené dveře jsem vždy říkal mámě, když mě uspávala. Chtěl jsem, aby mi do pokoje trochu svítilo světlo. Pořád jsem ale neměl pocit, že to je primárně o mámě. Když jsem ovšem písničku nahrál a pustil ji Ewě, říkala mi, že si myslí, že to o ní je. Já si to znovu poslechl a všechno jsem slyšel najednou úplně jinak. Ta píseň je opravdu o mámě. Je to smíření a odpuštění. Protože já po narození dětí prožíval extrémní naštvání, strašně jsem se na ni zlobil. Že nás tu nechala. Když jsem pocítil rodičovský vztah, vůbec jsem nechápal, jak to mohla udělat. Příští rok to bude dvacet let. Já měl celou dobu pocit, že jsem úplně srovnaný. Od čtrnácti jsem říkal, já to naprosto chápu, ona byla nemocná. Po sedmnácti letech se ale ukázalo, že s tím v pohodě nejsem.
Touhle písničkou proběhlo odpuštění. I když podvědomé, já o něm při psaní nevěděl. Upozornila mě na něj opět Ewa a myslím, že má fakt pravdu. I další lidi, kteří mě znají od mala a Pootevřené dveře slyšeli, to v nich cítí. Hodně mě dojalo, že z jejich reakcí bylo patrné, že to cítí stejně. I komentáře cizích lidí k prvnímu singlu způsobily, že jsem už teď spokojený. Mám pocit, že klipu i mně rozumí.
Po téhle písni jste pojmenoval celé album.
Není to jen o pocitu bezpečí. Ta deska jsou pootevřené dveře ke mně, takže mi přišlo, že to dává smysl. Snažil jsem se původně nějak albu našroubovat název Rád chodím v černé. Ale pak jsem si říkal, že by to vypadalo, že se moc rád rochním v temných tématech, a nebylo v tom pozitivní rozuzlení. Desku jsem ale udělal prakticky celou černou, protože mám tu barvu opravdu rád. Nechtěl bych ovšem, aby to bylo vnímáno jako sbírka depek. Snažil jsem se i přes těžká témata, aby na albu bylo znát, že je nakonec vlastně všechno v pohodě.
Psal jste už někdy dřív o událostech, které nyní v písních zpracováváte?
Na desce EFeM vyšla písnička, která se jmenuje Deset let. I ta byla o mámě. Byla asi jediná. Mám ale pocit, že se má témata budou tímto směrem cyklit. Natolik mě to ovlivnilo, že to nejspíš nepůjde jinak. Ale mám na desce i písničku o lásce! Jmenuje se Tak jsme se hledali a je to obyčejná vztahovka. A pak je tam ještě Jak to máš ráda, a ta je o dokonce o dlouhodobé lásce!
Svatební píseň Martina a Ewy byla původně určená jen pro hosty veselky.
Ještě tak dvě desky a bude materiál na best of milostných písní!
No možná, kdybychom k tomu vzali ještě duet Ta o nás, který vznikl pro hosty naší svatby a pak s ním Ewa oznamovala, že je těhotná. Je trochu na hranici kýče, ale…
Je pěkná, ale vy jste tím založili trend!
Možná že jo. David Stypka tomu říkal, že jsme odstartovali vlnu pregnancy popu.
Budiž vám odpuštěno. Jaké vlastně máte koncertní plány?
Vzhledem k tomu, jak mě dřív stresovaly, jsem pořád nastavený tak, že žádné velké koncertování neplánuji. Jednou za čas bych chtěl udělat koncert v nějakém malém klubu, ale nemám v plánu takzvaně holit.
Je určitě rozdíl hrát často velké koncerty a udělat si hezké menší turné podle sebe… Třeba si koncertování nakonec zamilujete.
Líbilo by se mi, kdybych měl čas od času vystoupení pro lidi, které bych nemusel přemlouvat, aby přišli. Že by v publiku nebyli jen samí moji kamarádi. Nemám rád pocit, že jsou v sále všichni jen proto, že jim bylo blbé nepřijít. Mám oblíbený klub v Černošicích. Jmenuje se Kino a s první kapelou jsme tam hrávali, když nám bylo patnáct. Tam bych rád na jaře něco udělal… a pozval tam ale i ty kamarády.
Křest? Výstava!
„Místo křtu chystám takovou malou prezentaci. Možná to lze nazvat výstavou,“ vyprávěl Martin Chobot během našeho rozhovoru. V době, kdy ho čtete, již malá působivá expozice proběhla. Obrazy, nebo spíš miniinstalace, jež prezentovaly každou z písní, visely dva dny v Kavárně, co hledá jméno. Dodaly jim kontext, dovolily nahlédnout do podhoubí vzniku skladeb, které jste si při jejich prohlížení mohli pustit do uší. Martina Chobota, jenž zde album pokřtil s přáteli, inspiroval podobný koncept uměleckých děl v beskydském hotelu Muira. Prozatím šlo o jednorázovou akci, ale vystavená díla by si zasloužila další publikum, protože prokazují, že tvorba jejich autora není zajímavá pouze na poli hudby.