Ještě zajímavější je skutečnost, že Marien je neprofesionální skupina. Všechny koncerty tak musí absolvovat ve svém volném čase po práci, a pokud chtějí nahrát desku, musí si vzít všichni členové kapely dovolenou. Na tu poslední vybrali na Startovači místo původních sto padesáti rovných čtyři sta tisíc. I o tom jsme si povídali s frontmanem a zakládajícím členem Víťou Troníčkem.
Z větší části jste v podstatě rodinná kapela. Přináší to s sebou nějaká úskalí?
Myslím, že oproti „normálním“ kapelám my na zkouškách a před koncerty poněkud více mluvíme, přičemž muziky se to týká pramálo. Je to sranda i na pódiu, pořád je o čem, a někdy je tak těžké soustředit se na vystoupení. Taky bývá trochu legrační, když třeba v sobotu odehrajeme dva koncerty a v neděli máme rodinnou sešlost. Ale myslím, že je spíše výhodou, když lidi v kapele nepojí jen muzika. Máme pro sebe vzájemně pochopení, takže bouřky obvykle velmi rychle vyšumí.
Už dlouhá léta patříte k tuzemské folkové špičce, což je na neprofesionální skupinu celkem úctyhodné. V čem tkví úspěch Marien?
Nevíme a vlastně ani nemáme představu, jestli děláme něco jinak nebo lépe než žánrové kapely naší generace. Sami jsme velmi překvapeni tou rostoucí posluchačskou základnou, počtem vyprodaných koncertů nebo třeba mimořádným průběhem crowdfundingových sbírek, když chceme například natáčet album. Dobře hrát a zpívat vlastně umí kdekdo, pro náš žánr je spíše důležitá věrohodnost a sdělení v písních. Svou roli asi hraje i ta atmosféra kolem kapely. Ale když se o tom bavíme s kolegy muzikanty, dobereme se staré pravdy, že lidi prostě naslouchají „hezkým“ písničkám. My si nehrajeme na žádné umění, jako jednotlivci možná nejsme ani interpretačně nijak výjimeční, ale ta společná energie bývá hodně silná, funguje to. A baví nás to, to je taky důležité.
Prozatím poslední skladba Marien, která se dočkala vizuálního zpracování. Vychází z nesmrtelné skladby Song for Ireland.
Stále pro vás nepřipadá v úvahu vstoupit do profesionálních vod? Základnu podporovatelů na to máte víc než dostatečnou.
Tomuhle dotazu jsem už párkrát čelil a odpověď se léty nijak nemění. Pokud to někdy v budoucnu nastane, bude to mimoděk. Není snadné uživit tak početnou kapelu. A každý, kdo touží být profi muzikantem, by si měl nejprve zkusit třeba pětkrát týdně sednout a hodinu a půl hrát své vlastní písně, jak dlouho ho to bude bavit. My už několik let zpátky prakticky nemáme od května do října volné víkendy, k našim zaměstnáním zvládáme tak tři až čtyři koncerty měsíčně, v létě i třikrát tolik. A těch hodin na cestách… Všichni máme rodiny a děti, máme jasno v tom, co je teď v našich životech důležité, a hudba na prvním místě u nikoho není. Ovšem přestože to víme, stejně až příliš často překračujeme hranice únosnosti. Zeptejte se nás na to za deset let, až budou děti velké, jo?
V kapele disponujete pěti vynikajícími vokály, což je trochu rarita. Jak je to ale při psaní skladeb? Už na začátku víte, kdo v dané skladbě bude hlavním vokalistou?
Vlastně je dost často impulzem k nové písni právě to vědomí, že ten či onen už dlouho nic sólového nedostal. I hledání témat je pak trochu jednodušší. Ta vokální pestrost nám navíc zaručuje, že si diváci během koncertu či poslechu alba mohou najít to své, neoposlouchá se jim jeden sólový hlas a je to prostor i pro vzájemné popichování a zdravou soutěž.
Největší devízou Marien jsou hlasové dovednosti všech členů.
Za rok oslavíte dvacet let od založení. Pomysleli jste v úplných začátcích na to, že byste se dostali až do té pozice, v jaké jste dnes?
Tím, že nejsme kapelou, která nějak systematicky pracuje na své kariéře a propagaci, přichází vše neplánovaně a je to vlastně dobrodružství a spousta překvapení, co, kde a jak se objeví. Držíme jeden zvyk od začátku: hraní zásadně nesháníme, nikam se nenabízíme, jen reagujeme na poptávku nebo si někde sami něco zorganizujeme. I tak toho je ažaž. Je to moc milé, vážíme si toho a víme, že to není samozřejmost. A je v tom i špetka zadostiučinění, protože až příliš často jsme od hudebních kritiků slýchali, že tento druh folku je „mrtvé řečiště“. Dnes naopak vidíme kapely, které to zkouší dělat jako my a i jim to vcelku funguje. Přitom my se držíme poměrně tradičních zvukových postupů, jak to dělaly slavné folkové kapely sedmdesátých a osmdesátých let.
Vše výše zmíněné jste navíc dosáhli bez mediální kampaně nebo spousty videoklipů. Je v tomto český folk specifický?
Folkařina je vlastně novodobé lidové muzicírování. Pro hudební průmysl je to samozřejmě poněkud nepřehledný a neuchopitelný kotel, kde moc neplatí zákony trhu a nefungují ani investice do mediální prezentace. Ale fungují tu přírodní zákony: když je něco dobré a zajímavé, ztotožní se s tím širší publikum a neztratí se to. Šíří se to tak nějak samo, aniž byste se museli mediálně snažit a někam vnucovat. Je-li něco pro folk specifické, pak je to spíše publikum. Úžasná vnímavost, pozornost a souznění posluchačů, kteří prostě hledají něco hlubšího než jen nějakou komerční hudební show. Jde o jakési pohlazení duše. To ryzí publikum, které hltá každé slovo, každou narážku, jde za vámi kamkoli, které zpívá bez vyzvání písně, jaké nikdy žádný producent necpal do žádného rádia, to nám myslím „popíci“ můžou závidět. Je v tom obrovský kus svobody.
Za tu dobu jste se navíc museli dvakrát vypořádat s těhotenstvím nebo s tragickým úmrtím člena kapely. Byla někdy chvíle, kde jste to chtěli zabalit?
Ne, tyhle pocity jsme nikdy neměli, ani v tom smutném období, které nás, myslím, ještě více sblížilo. Člověk si uvědomí, že nic není napořád. O to více prožíváme radost z těhotenství zpěvaček a podporujeme je. Teď aktuálně Karolina třeba nemůže kvůli miminku absolvovat všechny koncerty. To nevadí, máme repertoár dostatečně široký a postavíme koncert z jiných písní. Přijde mi, že to i fanoušci chápou více, než kdybychom brali nějaký záskok a oni si museli zvykat na nějakou novou tvář nebo barvu hlasu. Prostě počkáme, až to zase naplno půjde. To je ta výhoda neprofesionálních kapel. Nemusíme nic. I díky takovémuto přístupu se sestava Marien za dobu existence měnila minimálně a i bývalí členové se občas objevují s námi na pódiu…
Jak je to se strukturou fanoušků na koncertech? Chodí na mladou folkovou scénu mladí lidé?
Máme až překvapivě pestré publikum, široké věkové rozpětí, ta všeobjímající preferenční křivka je také typická pro folk. Nejde tu jen o muziku, spíše o úhel pohledu na svět, možná by to dokázal vysvětlit spíš nějaký sociolog. Nejsilnější skupinou jsou asi naši vrstevníci, což je dobře. Myslím, že je umění dokázat stárnout se svým publikem. Nepřijde mi tak těžké se profilovat a zaměřit tvorbu na nějakou věkovou skupinu nebo se držet módní vlny či komerčních trendů.
My folkaři bychom neměli takhle kalkulovat. Něco svými písněmi sdělujeme z osobní potřeby něco říci, vyzpívat se, protože teprve pak se nám uleví a je nám hezky. Jestli to někoho nakonec osloví, máme radost, ale zpívali bychom to stejně, i kdyby to nikoho nezaujalo. Jakmile začneme dumat nad tvorbou, jak to napsat nebo zaranžovat tak, aby se to líbilo třeba mladým, ztrácíme to „jádro folkového pudla“. Asi nás nikdy nebudou hrát rádia, ale my díky tomu nikdy nepřestaneme mít z hudebního průmyslu tak trochu legraci. Jsme hrdí kotlíkáři a folk je běh na dlouhou trať, ovšem ten druh publika za to stojí.
Skladba s politickým námětem, jež je součástí každého setkání Milionu chvilek.
Prozatím máte na svém kontě čtyři desky a jeden zhmotněný záznam koncertu. Tedy jedna řadová deska v průměru za pět let. Je to záměr nebo se to rychleji ve vaší situaci stihnout nedá? Jak často se dostanete do studia?
Natáčení je pro nás svátkem, baví nás to, ale vždycky to všem sežere spoustu dovolené. Tak reagujeme spíše na poptávku, když se lidé už moc ptají a chtějí mít nahrávky nových songů. Systém v tom není a nikdo nás netlačí, někdy nahráváme průběžně a jednou za čas nahrávky sestavíme do alba. Náš vydavatel Supergram se nám spíš snaží vyhovět, než aby nás nutil, ačkoli se nám CD v našem žánru stále ještě prodávají skvěle.
Pojďme trochu rozebrat vaše skladby. Co musí obsahovat skladba Marien, než spatří světlo světa?
Silnou melodii a smysluplné sdělení. Ať už vyprávíme příběh, popisujeme realitu, fantazírujeme, či vyjadřujeme pocity. Vždy musí jít o skutečný prožitek, to abychom vždy zůstávali věrohodní. Snažíme se prostě nezpívat kraviny. Jo a taky nikdy nesmí v písni Marien chybět kus člověčiny.
V minulosti se vám do psaní politických písní moc nechtělo. Přesto na prozatím poslední desce máte skladbu Propast, která navíc i v současné době hraje na setkáních Milionu chvilek pro demokracii. Byla pro vás politická situace v té době tak neúnosná, že to už muselo ven?
Psát „politickou“ píseň nebo cíleně „protestsong“ mi přijde hloupé. Takhle to nefunguje. Až souznění davu nebo části společnosti může z nějaké konkrétní písně udělat hymnu. Propast například vznikla o dva roky dříve, než spolek Milion chvilek pro demokracii začal pořádat první demonstrace. Byl jsem tehdy smutný z toho, že kvůli nezájmu lidí o politiku a věci veřejné upadá ta laťka mravů a přestávají se dodržovat pravidla demokratické hry. Jen jsem se zamyslel nad tím, co by tomu řekl Kryl. Milion chvilek přesně na tohle upozornil a jsem šťastný, že se té písni a verši o „zlátnoucí naději“ nakonec dostalo takové pozornosti. Fandím tomu probouzení občanské společnosti právě proto, že nešlo a nejde o politickou stranu, jak se zoufale snažili kritici toho procesu tvrdit. Pokud tedy někdo souzní s vaší písní a použije ji a něco se s tou písní stane a vy ji třeba máte možnost zahrát živě pro čtvrt milionu lidí, pak je to v pořádku.
Jaké byly reakce od fanoušků? Konal se masový úprk?
Kdepak, spíše naopak. Naše publikum tomuhle myslím rozumí. Mám ohledně té písně politicky naprosto čisté svědomí, jak jsem popisoval v předchozí odpovědi. Proto mi nečinilo obtíž si to obhájit a vysvětlit těm, kteří se zeptali nebo vyjádřili pochybnosti. Pár lidí se mi dokonce omluvilo poté, co jsem je žádal o konkrétní výtky k pasážím v textu, které byly podle nich nepřijatelné. V té písni problém není a Chvilkaři taky nedělali nic špatného, jen žádali dodržování pravidel hry. Ano, zaznamenal jsem několik negativních reakcí, psali mi cosi o „havloidní fašistické sebrance“, ale to prostě člověk musí brát s nadhledem a vlastně mi to i lichotilo. Dokonce máme potvrzeno ze dvou zdrojů, že jsme se dostali na černou listinu některých rádií „určitých“ vlastníků, což nám přišlo legrační o to více, protože „kotlíkářskou“ Marien stejně nikdy před tím nepustili. A být zakázaný je vlastně pro folkaře určité vyznamenání.
A neměl by přesně o tom folk být?
O protestech? To si vůbec nemyslím. Folková je prostě lidová. Jsou to písně vznikající primárně z hluboké potřeby něco říci, lidovými neškolenými muzikanty na nejlidovější nástroj, kterým je dnes akustická kytara. Kdokoli může napsat silnou „zlidověníhodnou“ píseň, kterou si budou zpívat lidé, aniž by znali autora, aniž by píseň musela projít rádii nebo kampaní na sociálních sítích. Tak jako dřív mládenci po hospodách a bez not zpívali o tom, že musí na vojnu a milou jim provdali, nebo o „širokých hlubokých“, vždy v tom najdeme silný příběh a prožitek a ty písně dnes zpíváme jako lidovky. A nevíme, kdo je napsal. Za padesát let budou lidi pořád zpívat Bednu od whiskey nebo prokleté Stánky, aniž by někdo věděl, kdo a proč to napsal. O to si myslím, že jde ve folku. Už se mi stalo, že po mně někdo někde chtěl zahrát moji písničku, aniž by tušil, že jsem autor. To je super pocit!
Co plány do budoucna? Dostává další deska již konkrétní rozměry?
Ne, teď nic neplánujeme, i když pár nových písní už hrajeme. Po marienní řadovce 2020 jsem nahrál ještě sólové album Mnohotváří větru, kterým jsme vyplnili to období covidového kulturního kómatu. Teď album ani nahrávání neplánujeme a spíše se zaměřujeme na koncertování.
Neláká vás potom, co jste si tvorbu sólo vyzkoušel, udělat ještě jednu desku? Mimochodem, Mnohotváří větru je vynikající deska.
Děkuji. Možná jednou, v dohlednu, teď ale určitě ne. Užil jsem si ten výlet s Marien, kdy člověk nemusí brát ohledy na živou podobu písní, ale vždy říkám, že to bylo jen nahrávání šuplíkových skladeb v době lockdownu, nikoli plánovaný sólo projekt. Něco tam v šuplíku ještě zbylo, něco teď zkouším psát i na přání, tak uvidíme, jestli z toho něco bude.
Najde se ve vašem případě nějaká meta, kterou byste chtěli jako kapela pokořit? Nebo jste si už vše vysněné splnili?
My vlastně nemáme konkrétní cíle a plány. Z toho pramení ambice a člověk bývá mrzutý, když to pak nejde podle představ. My máme možná jen nějaká přání, na kterých je super, že nejsou časově limitována. Ta by se neměla prozrazovat, ale já bych si dovolil vyslovit nahlas alespoň to, že bych si moc přál, aby tohle krásné muzikantské období s Marien nikdy neskončilo.
Seznamte se
Pardubická folková kapela, kterou Víťa Troníček založil po odchodu ze skupiny Poupata v roce 2004, patří mezi špičku tuzemského folku. Ani jeden ze členů však není profesionální muzikant. Jedny z nejlepších současných folkových písní, které zatím zachytili na čtyřech albech, tak tvoří rozhlasový moderátor, sociální pracovnice, vysokoškolský profesor, stavební inženýr, matka na plný úvazek, laborant či městský strážník. Marien po úmrtí člena kapely Zbyňka Rosendorfa spustili na jeho počest seriál koncertů Cestou za tebou, které se konaly na těch nejméně dostupných místech po republice. Například na vrchol Sněžky díky živým písničkám vystoupalo 250 lidí a uprostřed Pastvinské přehrady se na loďkách všeho druhu tlačilo přes tři sta fanoušků.