Z rozjetého turné, na němž v roce 2020 předskakoval Mirai, zbyly první dvě zastávky. Zbytek smetla pandemie. Nyní Marcell navázal koncerty, při kterých v roli předkapely rozehřál prostor O2 areny nejprve Benu Cristovaovi, poté Mirai. Před dvěma lety vyrazil na šňůru s několika singly, včetně velmi úspěšné skladby Tvůj svět, již s ním zpívá Lucie Bílá. Když stál nyní na pódiu největší české haly, věděl už, že má k vydání připravenou svou první sólovou desku. Nahrál ji s producentem Ondrou Fiedlerem alias fiedlerskim a bubeníkem Matyášem Vordou, kteří stojí po jeho boku i na koncertech. „Jsem šťastný, že mám vedle sebe právě je. Člověk si přece nepřeje nic jiného než mít kapelu se skvělými kámoši,“ pochvaluje si Marcell spoluhráče.
Cestou na rozhovor jsem si pustila do sluchátek i trochu vaší bývalé kapely No Distance Paradise…
Na té bylo úžasné, jak fungovala přirozeně. Na gymplu jsem poslouchal nějakou hudbu a během vysokoškolských studií jsme ji pak hráli. Všechno šlo samo, rád na to období vzpomínám.
Později to bylo jiné?
V lecčems ano. Ale nedokážu to přesně popsat. Motivace je každopádně pořád stejná. Vždy říkám, že lidé, kteří dlouhodobě dělají hudbu, musí mít pádný důvod. Můj je ten, že hudbu neskutečně miluji a baví mě. Po No Distance Paradise jsem měl období, kdy jsem indie rock, nebo řekněme kapelovou hudbu, přestal dělat a splnil si další sen – dělat pop. Věnoval jsem se mu jako skladatel i producent. Pracoval jsem s Lenny, Debbi, Ewou Farnou, Luckou Bílou, Pauliem Garandem, Mirai a dalšími. Chtěl jsem to zkusit a jsem vděčný Dušanovi Neuwerthovi, který produkoval desky No Distance Paradise, že mě do toho světa pozval. Nabídl mi, abych s ním produkoval desku Debbi, za kterou jsme dostali Anděla, pak se to nabalovalo. Pop ale funguje úplně jinak než kapela, s níž jsem jen jednoduše z lásky k hudbě sedl v pátek po škole do dodávky a jel na celý víkend hrát. Tohle je profesionální záležitost.
Což znamená větší tlak?
Očekává se, že když na něčem pracujete, najde si to své posluchače. Takže ano, existuje zde tlak na výkon. S celou svou sólovou deskou Hovory domů se pro změnu snažím navrátit ke svým kořenům. Snažil jsem se oprostit od veškerých zvyklostí a nedělat nic jen proto, že „se to tak dělá“. Všechno se při nahrávání řídilo tím, jak jsme to v daný moment cítili.
Z poslechu mám pocit, že se to dost divoce proměňovalo.
To byl záměr. Ondra Fiedler je pro mě teď nejlepší producent a baví mě, že se pohybuje od svého hodně alternativního projektu fiedlerski, svobodně kombinujícího styly od post punk rocku do featu s Benem Cristovaem či Steinem27, přitom má hardcorové kořeny. Zároveň dělal třeba i s Lenny a Mirai. Lítá na široké škále. Já si prošel něčím podobným a baví mě jak rock, se kterým jsem začínal, tak rap či současná světová hudba různých žánrů. Byla pro nás výzva album udělat jinak než většina současných českých interpretů. Musel jsem si to vybojovat, protože v tomhle prostředí se vždy objeví nějaký ten tlak, ale ustál jsem to.
Jako první singl z alba Hovory domů Marcell vypustil skladbu Jablko/Skořice.
Co se po vás žádalo?
Asi abych přinesl i co nejvíc rádiových písniček, aby o mně bylo i rychle slyšet. Ale já věřím v nějaký dlouhodobější plán. Myslím, že je zde zažitá představa, že aby interpret uspěl, musí projít rádii. Díky tomu se dostane do povědomí lidí a ti pak přijdou na koncerty.
Což je hlavní, protože z nich dnes hudební byznys žije. Podívejte se na Marka Ztraceného, který tento příběh naplnil dokonale. Tím neříkám, že rádia nejsou důležitá a že bych si nepřál svoje songy z éteru slyšet. Je jasné, že pořád hrají velkou roli. Nemyslím ale, že by se měla hudba dělat účelově pro ně, a upřímně si myslím, že si to nepřejí ani lidi. Dokonce ani ti, co v rádiích pracují. Věřím, že v budoucnu se navíc bude čím dál víc uplatňovat trend, že si lidé ještě víc dokážou najít cestu k hudbě, co je baví, a scéna bude pestřejší, už teď se to děje. Příkladem takového umělce, který už se bez rádií obejde teď, je Calin. Ani ho vlastně nepovažuji za rap, do kterého bývá škatulkován, podle mě dělá mladý fresh pop. Zdá se mi, že nám všem ukazuje cestu do budoucna.
Čím byste býval uspokojil ten zmíněný tlak – přímočařejší produkcí vašich skladeb?
Možná. Ale vzhledem k tomu, že už jsem to v minulosti zkoušel, tak jsem tušil, že mi to nestačí. Že mám na víc. Můžu se ukázat ve více polohách a stylech a nemusím se bát zkoušet různé věci. Tak jsme to tak udělali. Když jsem dřív sledoval mladé umělce, kteří přišli k velkým labelům, všímal jsem si, jak moc se někteří snaží poslouchat, co jim kdo říká. To může být fajn, ale je potřeba být i odvážný, nepodlehnout nějakým tendencím a udělat písničky podle sebe. Viděl jsem lidi, kteří se v tom ztratili. Zapomněli být sami sebou a dělat vlastní rozhodnutí. A to je moc důležité. Nejen v hudbě, ale v celém životě.
Ben Cristovao je jedním ze tří hostů na Marcellově debutovém albu.
Proč jste se po období spolupráce s různými umělci rozhodl pro vlastní sólovou desku?
Vezmu to trochu oklikou. S No Distance Paradise jsme měli nejintenzivnější desetiletku do roku 2017 a pak jsem se, až na pár featů, jako jsem měl třeba v Srdce z ledu Paulieho Garanda, vrhnul do skládání a studiové práce. V jednu chvíli mi ale vlastní hraní začalo chybět. Když pracujete pro ostatní, je na prvním místě jejich spokojenost, ale já už silně cítil, že bych zase rád dělal něco pro sebe a bez kompromisů. Taky jsem toužil zase stát na pódiu se svými kámoši. A mám pocit, že jsem se docela našel.
Jak deska vznikala?
Začal jsem na ní pracovat, když jsem bydlel v Londýně. Hodně tedy vychází z období posledních dvou let. Vznikala taky v Berlíně a v Praze. Je na ní víc autorů. Psal jsem s Ondrou Fiedlerem, Pokáčem či Honzou Doležalem z The Valentines. Psal se mnou i kamarád, zpěvák a designér Matěj Coufal. Protože, ač jsem napsal písně pro různé české interprety, myslím si, že napsat dobrý český text je těžké. Nechat si pomoci je obrovská výhoda a podle mě by to lidi měli dělat častěji. Po letech psaní jsem měl pocit, že se motám v podobných kruzích. Chtěl jsem se dostat dál v slovních obratech i tématech. Aby to bylo víc fresh. Zásadní pro nás nakonec bylo, že jsme se rozhodli odjet nahrávat do Londýna. Svědčila nám změna prostředí, které nám dovolily se víc odvázat.
Kdo sleduje českou scénu blíže, zná Marcella už z dob jeho kapely No Distance Paradise.
Než se k samotnému nahrávání víc dostaneme – ač vás to zjevně táhne k životu, tvorbě i nahrávání v zahraničí, držíte se češtiny. Proč?
Moc jsem to chtěl. Na různých místech v zahraničí jsem se účastnil songwriting campů a zkusil fungovat v angličtině, ale Londýn mě paradoxně přivedl k tomu, že si přeji zpívat česky. Uvědomil jsem si, že to je můj největší dar. A zjistil jsem také, že i když všemu rozumím, čtu knížky a bez problémů komunikuji, není moje znalost angličtiny tak dobrá, jak jsem si myslel. Za jazykem se skrývá mnoho vrstev, kterým člověk porozumí až po letech mezi rodilými mluvčími. A čím déle jsem byl v Londýně, tím víc jsem myslel na domov. Proto Hovory domů.
Víceméně jste na desce vynechal singly, které jste vydal již dříve. Chtěl jste to vzít z čisté vody?
Je tam jen Nevím s Benem Cristovaem. První singl Jablko/Skořice už jsme nahráli k této desce. Je pro mě důležitá produkce, a tak jsem chtěl pokud možno celou desku nahrát v Londýně, aby měla podobný zvuk. A písničky, které vznikly dřív, mi tam beztak moc nezapadaly, myslím si, že už jsem dál. Jen Listí ve větru jsem zaznamenal na Letné na iPhone. A song A každý ráno jsme nahráli s Fíďou v Berlíně.
V roce 2020 měl Marcell spolu s dalšími zahajovat touto písní ceremoniál Cen Anděl. Nakonec jejich skladba zahajovala speciální pořad, který vznikl místo přímého přenosu.
S Fíďou, tedy Ondrou Fiedlerem, a Matyášem Vordou jste se sebrali a jeli nahrávat album do Londýna za Davidem Žbirkou. Povídejte, jaké to bylo?
Pojali jsme to jako roadtrip, vypravili jsme se tam autem. Matyáš připravoval cestou scénu pro Mirai do O2 areny. Udělali jsme si večírek v Amsterodamu a pak jeli trajektem do Doveru. Bydleli jsme na předměstí Londýna u kamaráda Joeyho, místní legendy, u níž přespávají muzikanti z Česka často.
V jakých studiích jste nahrávali?
Nejdřív jsme tři dny dojížděli do Snap Studia, ve kterém jsem si moc přál pracovat. Natáčel tam třeba Liam Gallagher či Kate Bush, v podstatě jsme se tam střídali s Rolling Stones. Je tam klavír, který vybral George Martin pro Beatles, pak ho měl doma Elton John.
Tam zřejmě není snadné se dostat.
Sound engineera tam dělá Tom Leach, s nímž jsem se seznámil, když jsem
v Londýně bydlel. Pomohl nám získat skvělou cenu a dobré časy. Byl ve studiu s námi a díky tomu, že tam deset let pracoval, uměl neuvěřitelné vybavení, co tam je, ovládat. Měli jsme za cíl zde nahrát všechny Matyášovy bicí – aby zněly jako na všech těch úžasných nahrávkách kapel, jako jsou Rolling Stones, Razorlight nebo třeba Killers. Nabrali jsme tam i klavíry a akustické kytary. Bylo by krásné mít rozpočet, abychom tam strávili dva týdny a pracovali v klidu po svém, ale někdy je trocha presu i užitečná. Makáte pak na sto dvacet procent.
Ale celou desku jste tam i tak nejspíš nahrát nestihli.
Když jsme měli základ, přešli jsme k dalšímu londýnskému kamarádovi – Davidu Žbirkovi. Doporučil nám Patricka Jamese Fitzeroye, se kterým produkoval poslední desku svého táty. Velmi se mi líbila, i díky ní jsem chtěl pracovat s Davidem, který se jako jeden z mála dokázal v Londýně opravdu prosadit, protože už tam žije deset let, chápe britské vtipy a vůbec, je napůl Anglán. A hudbou žije, je do ní blázen.
Lucie Bílá s Marcellem nazpívala píseň Tvůj svět, která zní ve filmu Přes prsty.
Kde jste měli útočiště?
Zařídil nahrávání u Patricka ve studiích FOLD. Připomínala mi náš Fuchs. Přes víkend skvělé party a přes týden tam vzniká muzika. Ondra s Davidem a Patrickem nahráli spoustu kytar a dalších nástrojů, já taky trochu přispěl a nahrával jsem tam všechny zpěvy. Po letech spolupráce s jinými umělci jsem chtěl vlastní desku nahrát přirozeně a poměrně rychle. Dostat na ni konkrétní emoci, ale moc to nepřekombinovat. Třeba Jablko/Skořice se nám povedlo na jeden náběr – zpíval jsem zároveň s Patrickem, který hrál na kytaru. Občas, když něco mnohokrát opakujete, kouzlo se vytrácí. U Patricka jsme byli deset dní a myslel jsem, že z Londýna odjíždíme s hotovou deskou.
A ne?
Měl jsem boží pocit, myslel jsem, že Patrick desku domíchá a pošleme ji do amerického Sterlingu na master. Ukázalo se ale, že ještě zbývá víc práce, nakonec skladby prošly rukou asi šesti mixing engineerů z různých koutů světa. Obrovský kus práce odvedl fiedlerski, bez něj bych to asi nedodělal.
Sice jsem si slibovala, že se nebudu ptát na vaše dilema mezi medicínou a hudbou, ale vaše album končí humornou písní, která na něj odkazuje. To mě rozhodilo…
Všichni se mě na to ptají, ale vyřešené to nemám. Minulý týden jsem se byl zapisovat na obor Všeobecný praktický lékař, zrovna když už mi teklo všechno do bot s finalizací desky. Snad to nevyzní hloupě, ale koukal jsem doma na diplom na poličce a říkal si, že to nechci ztratit. Medicína je skvělý protipól hudby, tam se řeší úplně jiné věci.
To jistě, ale v jakém smyslu to myslíte vy?
Když jste hodný, upřímný, milý a jste tam pro pacienty, moc se vám to vrací. V hudbě hodně dáváte, ale málokomu se stane, že se mu to ve větší míře vrátí. Medicínu jsem šel studovat, protože mám rád lidi. Nikdy jsem neměl touhu být supervědec nebo objevovat nové metody. Chtěl jsem být internista, kardiolog nebo praktický lékař. I když to zní jako klišé, rád pomáhám lidem, takhle to mám. Teď jsem si zrovna říkal, že bych zase chtěl jednou dvakrát týdně chodit do ordinace, protože mi to chybí.
Co je vlastně zásadní pro to, aby člověk mohl dělat obojí?
Rodina a partner, kteří vás respektují. Kdybych neměl svou ženu Lindu, která má pro vše pochopení, nešlo by to. Zásadní je, jak se člověku podaří nastavit rodinné zázemí a celý život. Na střední jsem hrál docela dobře fotbal a všichni mi říkali, že se nemůžu tolik věnovat sportu a zároveň se dostat na medicínu. Na vysoké mi zase říkali, že nemůžu mít pořádnou kapelu, když studuji náročnou medicínu… Ale v rodině jsem měl vždy podporu, že můžu dělat cokoli tak, jak to cítím, a je to jenom na mně. Kdybych okolo sebe neměl správné lidi, nikdy by se to takhle nestalo.
Tři ochutnávky z alba Hovory domů
Doktor / Muzikant
Album uzavírá skladba, která zcela zjevně vznikla v povznesené náladě. Není potřeba ani tak pozorný poslech, aby člověk zaslechl i praskání ohně. Při kritickém poslechu mějte na paměti, že píseň Marcellovi složil jeho kamarád Mirai Navrátil během jihomoravské rozlučky se svobodou a rovnou ji společně i nazpívali, což bylo pohotově zachyceno jedním z přítomných. „V písni je slyšet parta mých nejbližších kamarádů. Chtěl jsem zanechat její autenticitu. Protože ta podle mě v současném českém popu chybí a do toho světového se vrací. Chtěli jsme rozbít sterilitu a dát na album něco, s čím se lidé dokážou ztotožnit. Aby se té desce dalo snáz uvěřit. V rámci songwritingu to ale byl jediný večírek, ostatní byl regulérní job,“ směje se Marcell.
Tvůj svět
„Díky této písni se rozjelo mé zpívání v češtině,“ vysvětluje Marcell, který se mimo jiné živí i filmovou či televizní muzikou. „Dělal jsem s Viliamem Bérešem hudbu do filmu Přes prsty. Napsal jsem zrovna tuto skladbu a pustil ji Petru Kolečkovi a producentu Danu Strejcovi. Oba se shodli, že to je velký hit, který bych měl vydat, ale že by byla škoda ho vydat sám, protože by mohl zapadnout. Napadlo nás oslovit Lucku Bílou, pro kterou jsem tehdy taky něco psal. I když jsem věděl, že to způsobí kontroverzi na mé indie scéně, mám z výsledku dodnes radost. Díky této písni se mohla stát spousta dalších věcí,“ připouští Marcell a dodává, že právě díky skladbě Tvůj svět ho lidé nejvíc znají. A proto si přál, aby na desce měla své místo. Nahrál ji ovšem znovu sám, pouze s Janem Steindorfem na klavír. „Často ji tak hraji na koncertech. Díky této písničce jsem si uvědomil, jak moc je důležitý text. Jak se s ním lidé můžou sžít.“
Sunshine na Bali
V šedivém dni, v jakém jsme se s Marcellem na Vinohradech ve vydavatelství Brainzone setkali, výrazně z desky svítila písnička Sunshine na Bali. „Tohle je letní fesťákový song. S No Distance Paradise jsem fesťáky miloval a tohle je přesně písnička, na kterou se nesmírně těším, že si na festivalech zahraji. Živě si představuji, jak uděláme trochu bordel,“ zasní se Marcell. „Navíc je to skladba, která podle mě ukazuje, že občas je dobré se na všechno tak trochu vykašlat a dělat věci spontánně. Pustit ven emoce. Mám navíc rád v hudbě zoubky – když se na deskách najednou něco výrazného stane,“ vysvětluje zpěvák.