Obrázek k článku Jan Sahara Hedl: Procházky s plackou vodky v kapse aneb příběh vykoupení
| Josef Vlček | foto: Profimedia

Jan Sahara Hedl: Procházky s plackou vodky v kapse aneb příběh vykoupení

Z legend o Saharovi: Nebylo nespolehlivějšího autora, než byl Sahara. Na zkoušky chodil pozdě, opilý, nepřipravený. Slíbené texty dodával zásadně dávno po termínu, a když už nebylo zbytí, tak je často stvořil až na místě. Nebo je napsal v hospodě na ještě nezaplacený účet. Ale vždycky byly skvělé…

Hrob duše a Duševní hrob

Pro Saharu bylo určující životní setkání s Martinem Němcem na žižkovské SUPŠ. Sahara tam měl údajně studovat „scénografii nebo něco takovýho“, ale ve škole vydržel jen půl roku, než ho vyhodili. Přesto se oba patnáctiletí kluci stihli dát dohromady. „Sahara furt chodil v kostkovaný košili, měl na zadku čtvrtmetrovou záplatu a hrál na španělku Simona a Garfunkela a Greenhorny,“ vzpomíná po letech Martin. „Hodně kouřil a nejraději před školou, kde se nesmělo.“

„On byl ale taky neuvěřitelně nadaný dítě. Jako jedinej ze SUPŠky uměl dokonale anglicky, velmi dobře ovládal klavír a kytaru. Když jsem byl poprvé na návštěvě u nich doma, tak stál na židli od piana a dirigoval z gramofonu znějící symfonii od Beethovena. Ráčkující malý génius v brýlích.“

Z legend o Saharovi: Když Saharu vyhodili ze školy, pořád ještě chodil za bývalými spolužáky a o velké přestávce s nimi kouřil na záchodech. Jednou tam vlítnul nejpřísnější pedagog. Všichni rychle vyhodili cigára do záchodu nebo do žlábku. Jen Sahara vykuřoval v klidu dál. „Tak to snad zhasnete, ne?!“ strašlivě zařval učitel. A Sahara s ledovým klidem típnul cigaretu o zářící, čerstvě vymalovanou zeď školního hajzlíku. Mysleli jsme, že to s tím profesorem praští.

Sahara měl celkem ucházející hudební kvalifikaci. Od pěti chodil ve svých rodných Královských Vinohradech na piano a později začal hrát na kytaru. „No, bavilo mě to. Bavilo asi tak, jak to baví kluka, když to dostane befelem,“ vzpomíná. „Ale teď jsem za to rád.“

„V podstatě v těch patnácti nebo šestnácti jsme dali dohromady Duševní hrob. Natočili jsme časem čtyři demo alba,“ vypráví Martin. „Jana, později moje manželka, seděla u magneťáku B-42, na který jsme fixem napsali Zesilovač Duševního hrobu, a mlátila do nějakých škatulí. Střídali jsme bizarní hudební nástroje, třeba citeru po dědečkovi nebo nějakou elektrikářskou součástku doplněnou kopírákem – něco jako hřeben s toaletním papírem. Nevím, proč se tomu říkalo kalhotky? Hele, s hudbou to až tak moc společného nemělo, ale už tehdy se projevila Saharova zvláštní, až zázračná schopnost. On při tom nahrávání improvizoval texty, které se rýmovaly, a dokonce měly děj a nějakou pointu! Poměrně neuvěřitelná věc to byla.“

Tahle schopnost se u Sahary projevila i o řadu let později, kdy měl v žižkovském klubu Na Chmelnici pár koncertů s Michalem Ambrožem a jednu ze skladeb napsal před koncertem během několika minut jen tak na první dobrou, bez jediného škrtance. Mimochodem, byly to velmi hezké písně, ale nikdo z dvojice je už nikdy potom nezrealizoval. Přežil právě jen ten jeden na poslední chvíli improvizovaný text, Letní láska, který natočil Luboš Pospíšil v roce 1986.

„Byl to opravdu neřízenej úlet,“ vzpomíná dál Martin Němec na první nahrávky Duševního hrobu. „A rozhodně jsme s tím neměli namířeno na pódium – byla to taková domácí kratochvíle. Jednou jsem to mezi řečí u nás doma pustil Magorovi Jirousovi a on byl nadšenej a zařadil nás mezi svý undergroundový vojsko a tím pádem se z toho našeho mysteria stal jakýsi pojem. I se naše nahrávky pouštěly na jednom koncertě Plastiků tenkrát. Veřejně jsme ale nikdy nevystoupili.“

Nahrávky Čtyři láhve (1974) a Zimní válka (1976) už neexistují. „Nějakou nešťastnou náhodou se mi je povedlo smazat,“ dodává Němec. Část z dalších dvou – Duševní hrob III (1977) a Memento Mori (1979) využil Mikoláš Chadima v roce 1984 pro kompilaci Duševní hrob Greatest Hits 1977–81, která pak znovu vyšla v rozšířené verzi o dvacet let později ve vydavatelství Black Point.

Poloandroši

Z legend o Saharovi: Vypráví se, že jednoho dne přišel Sahara ke Sluncům a jeho světlý svetr byl potřísněn krví. „Co se ti stalo?“ ptali se ho parťáci u stolu. „Ale dole na Malostraňáku jsem se s jedním nepohodl, a tak jsem mu dal do držky,“ odpověděl lehce zakrvácený rváč. Za chvíli odešel na místní záchodky, a když se vrátil, znovu mu crčela krev z nosu. „Co se ti stalo?“ ptali se ho znovu spolusedící. „Ale na hajzlu jsem se s jedním nepohodl, a tak jsem mu dal do držky.“

Hedl byl z Královských Vinohrad a Martin žil na Malé Straně, kde tehdy ještě byly svérázné hospůdky plné českých hospodských partiček, které mezi hltáním většinou dvanáctistupňového kysela neboli Staropramenu neustále něco vymýšlely. Jedinou výjimkou byla nerudovská hospoda U Dvou slunců, protože tam byla desítka za korunu sedmdesát. Sahara i Martin se v nevábném prostředí téhle krčmy brzy seznámili s básníkem Egonem Bondym, který nad „Sluncemi“ bydlel. Sahara sem chodil popíjet s Bondyho partou, a to i s o generaci staršími básníky Fandou Pánkem a Milanem Kochem.

„Sedávali jsme U Slunců v partě kolem Egona Bondyho mezi Plastikama (Plastic people) a Dégéčkama (DG 307). S Dégéčkama jsem dokonce hrál jeden koncert v Kostelci u Křížku v předvečer Spartakiády v roce 1975. Na klávesy a nějaké neobvyklé předměty, myslím, že na výfuk.“

Sahara i Martin Němec jsou zastoupeni v básnické antologii Děti Dvou slunců, kterou dokonce Němec inicioval. Říkali si Dr. Zawrach a John Black Sahara.

Těžko říct, nakolik Saharu kontakt s Bondym a Jirousem ovlivnil. Sahara byl, jak se říkalo, naturščik, svéráz, který si odjakživa dělal všechno po svém. Spolu s Martinem a s drzostí svého mládí se občas dokonce pošklebovali androšské zaťatosti, a tu a tam dokonce tvrdili, že Duševní hrob není underground, ale parodie na něj. Bondyho to muselo štvát, přece jen se cítil být vůdcem svého malostranského stádečka, a snad i proto udělal z dvacetiletého Sahary postavičku ve své próze 677, fantasmagorickém textu, v němž je líčena válka podzemní kultury s oficiální mocí: „Jeden veršovec, který si říkal Sahara, hlásal, že existují dva světy, mezi nimiž nelze rozhodnout: svět undergroundu a svět kolaborantů, a on že hodlá brát účast na obou.“ Podle Bondyho to bylo nemožné.

Jenže ono to kupodivu šlo. Tvorbu Duševního hrobu sledoval nejen Ivan Jirous, ale taky Mikoláš Chadima, který se jako muzikant hodně angažoval ve věcech kolem Jazzové sekce a okruhu muzikantů, kteří si na rozdíl od generačně staršího Undergroundu říkali Alternativní scéna. V mnoha ohledech to bylo jedno a totéž, ale byla tu (dočasná) výhoda, že Jazzová sekce jako v té době ještě oficiální společenská organizace mohla tu a tam některou z hudebních akcí pokrýt. Bylo to sice taky od průseru k průseru, ale šance, že se kapela dostane k více lidem, stála za to.

Z undergroundu do overgroundu

Z legend o Saharovi: Jednou tak vstupujeme do hospody U Bonaparta a kolem projde brejlatý kluk. „To je Sahara,“ říká mi kamarád, co bydlel naproti. „Říká se, že přísahal, že nikdy v životě nebude pracovat.“ – „A to ho nezavřou pro příživnictví?“ – „Prej už se stalo. Už je venku.“

Mikoláš Chadima přišel s tím, že bylo dost šílených demáčů a že by měl Duševní hrob mít nějaké reprezentativnější nahrávky. Psal se rok 1981, natáčelo se proto v utajení přes noc v divadle Ypsilon, a když se to provalilo, zvukař z toho měl průser a chtěli ho vyhodit. Podle Němce to byl ale velký krok v Saharově hudební dráze. Poprvé totiž přinesl texty. Napsané, připravené předem. Ale jinak všechno probíhalo v jeho obvyklém stylu, jak vzpomíná Chadima ve své Alternativě: „V deset večer jsme se sešli s Martinem Němcem před divadlem a čekali, až vypadnou všichni návštěvníci a nezasvěcení zaměstnanci divadla. V půl jedenáctý byl vzduch čistej a Martin začal být nervózní. Sahara nikde. Objevil se, pěkně zlitej, až v jedenáct. Inu, typická hvězda, kterou Sahara byl a je dodnes. Přesto se nahrávka docela zdařila. Za zmínku snad stojí, že dalším pozvaným hudebníkem byl Dr. Vota, zvaný též Alibaba, který později založil skupinu Babalet. V jednaosmdesátém byl pořád ještě neúspěšným bubeníkem. Hrál opravdu tak hrozně, že až na jednu písničku musel být od bicích odstaven. Zastoupil ho Mirek Šimáček – byl sice pozvaný jako kytarista, ale ač neměl žádnou praxi, na bicí hrál daleko lépe než první český rastaman.“

Album Za málo peněz doplnil později Mikoláš Chadima ještě několika dalšími snímky a vydal na kazetě pod názvem Duševní hrob – Greatest Hits 1977–1981. „Po revoluci to vyšlo znovu v Black Pointu. Nepodařilo se mi tomu zabránit, ale když je někdo ochotnej tomu naslouchat, ať si dělá, co chce.“ Ale nebylo to tak špatné, jak to Sahara dneska vidí. Optimismu ta deska samozřejmě moc nepobrala. Koneckonců, tomu se v osmdesátých letech věnoval střední proud. Tady bylo hodně temnoty, zmaru, deprese, únavy a znechucení. „Když vlci táhnou noční tmou, oči a hvězdy jedno jsou / psi z dálky cítí jejich dech / to vlci táhnou noční tmou,“ zpíval později Sahara v jedné nejznámější písni počátků Precedens.

Sahara v té době změnil své pivní působiště a začal místo ke Sluncům chodit v Nerudově ulici o nějakých sto metrů níže do hospody U Bonaparta: „No, vypil jsem toho tehdy víc než dneska. Ale to víte, občas se to promítlo do mý tvorby. Tak šest nebo sedm piv, k tomu nějaký panáky… Vono to ke Sluncům bylo moc do kopce, tak jsem skončil trochu níž, U Bonaparta, s tím, že by to mohlo stačit. Sedal jsem tak s partou, která si říkala Klub přátel Glenna Millera. Vedle nás seděli lidi ze Zlatý Prahy, ale to byla parta fouňů, která nám přezdívala Planeta opic.“

„Chodili jsme tam vždycky ve středu, to byl ten klubový den, a seděli a pili tam až do zavíračky. Jednou jsem ale musel na zkoušku, a když jsem se tam po zkoušce skoro střízlivej vrátil, tak jsem zjistil, že jsem přišel do úplně jinýho světa. My jsme tam vždycky seděli a říkali si, že tady to má esprit… A když jsem tam najednou přišel střízlivej… Prostě zvěřinec!“

„V devadesátkách jsem slezl ještě níž. Úřadoval jsem v Malostranský kavárně. To bylo nejrozumnější.“

Jsme ale pořád ještě v éře Duševního hrobu. A tenkrát Sahara začal mít problémy s policajty. V těch časech bylo nepracovat trestné. Říkalo se tomu příživnictví, a bylo to dokonce až na kriminál. A Saharu pracovati viděti – nesmyslný sen míti. Svým způsobem to byl v té době způsob protestu a touha po svobodě. Sahara sám by to asi takhle neřekl, ale když se na jeho životní dráhu podíváme z dálky, tak touha být sám svým pánem i za cenu, že někoho zraní nebo sám bude raněn, bývala někdy až palčivá.

Jedna ze saharovských legend vypráví, že měl asi dvacet razítek v občance a rockerova činnost v novém zaměstnání obvykle trvala týden, maximálně měsíc. Jeho pracovní aktivity vyvrcholily tím, že nastoupil do nějaké tiskárny, vyfasoval solvinu a pak se tam už nikdy neukázal.

Mnohem později, když už bydlel někde v Karlíně nebo ve Vysočanech v ulici, kudy chodili dělníci ráno do práce, neváhal si dát na ráno budíka, aby vstal, sedl si na balkon, pokuřoval, popíjel pivo a koukal se na lidi, jak jdou dělat. A pak si šel znova lehnout.

Nakonec ho policajti vyhmátli. Dostal podmínku na deset měsíců, a když někde na Míráku naboural novinový stánek, přičemž nikdy neměl řidičák, dostal dalších deset čili celkem dvacet měsíců, ale tentokrát už natvrdo. „Zrovna jsme chtěli kamarádům přehrát Duševní hrob a Sahara se předtím šel převlíct. A vrátil se za dvacet měsíců,“ vzpomíná Martin.

Kupodivu mu tahle kauza docela pomohla na vojně. Chlap, co seděl, byl u záklaďáků v úctě. A zpěvák Duševního hrobu se tam navíc uchytil jako muzikant. Měl tam dokonce dvě kapely, Azimut a Radar, pro které psal písničky. Záklaďáci v nich hráli třeba věci od Stranglers nebo od Devo. Samozřejmě s Hedlovými českými texty, jinak to nešlo. Podle něj to za moc nestálo, ale bavilo ho, jak si lampasáci při těch novovlnných kouscích spokojeně podupávali. Vojna ale měla velký význam i pro Hedlova kamaráda. Němec se konečně odhodlal sám psát a skládat.

Po návratu rozjeli spolu s Martinem naplno novou kapelu, Precedens. „Vycházeli jsme z Duševního hrobu, ale měli jsme oproti němu trochu jiný představy. Už jsme nechtěli hrát jen pro sebe a pár známých, cítili jsme potřebu vystupovat před lidmi.“

Martin: „Já už jsem mockrát vyprávěl, jak vznikl ten název. Měli jsme kamaráda, který místo spousty slov neustále říkal zástupný pojem „precedens“. To nemá precedens, to je bezprecedentní, podej mi ten precedens a tak. Když jsme to slyšeli padesátkrát za den, tak nás napadlo, že není zbytí a musíme se jmenovat Precedens. Ještě se nám zdálo vtipný, že na konci toho slova je s, takže to zní jakoby množné číslo v angličtině. Navíc je to tak vágní výraz, že se dá naplnit lecjakým obsahem.“

Precedens byl o kilometry dál než Duševní hrob. Za prvé to byla stabilní pětičlenná, pak dokonce šestičlenná kapela. A za druhé, už to nebyla rebelie pozdních hippies, ba ani punk, ale postpunkový novoromantismus s výrazným zvukem kláves a mladičkou zpěvačkou Bárou Basikovou. „Měli jsme asi tři koncerty jenom se Saharou a pak nám kamarád přivedl asi sedmnáctiletou Báru, že by ten její průzračný, v kostelním sboru trénovaný soprán mohl být protikladem k Saharově chrčení a jeho drsňácké póze.“

Ujalo se to. Poprvé to zkusili na Fialkové slavnosti AVU, kde tehdy Martin studoval, ale velkou premiéru měl Precedens na parníku Jazzové sekce v roce 1982. Kapela předvedla úplně nový repertoár. Sahara ho odzpíval celý už s Bárou, která se škraboškou a s vějířem, který jí zakrýval tvář, vypadala jak šlechtična z obrazů romantických malířů. Zatímco Sahara si vzpomíná jen na to, jak ho z kouta upřeně pozoroval Jan Vodňanský, autor tohoto článku stál v tom podpalubí jako opařený. Bylo to zjevení krásy uprostřed tehdy šedivé Prahy. A to Bára ještě v podstatě nezpívala texty, jen vokalizovala v pozadí Saharova drsného hlasu.

Kapela se rychle vyvíjela, Bářina role rostla, ale přišel jiný problém. Sahara měl pořád problémy s policajty. To ovšem nemohlo skončit dobře. Martin na to vzpomínal v článku Jaroslava Riedla v UNI magazínu: „Sahara byl takovej tajnosnubnej, co se jeho průserů týkalo. Nevěděl jsem, že se schyluje k jeho dalšímu zatčení, on to přede mnou tutlal, protože já jsem byl ten zodpovědnej kapelník. Když jsme hráli na parníku Jazzové sekce, musela se loď ve čtvrtině cesty otočit a vrátit – a už tam na nás čekali policajti. Když jsem viděl, jak se Sahara snaží zmizet a málem se vrhá do Vltavy, pojal jsem podezření, že asi bude mít nějaký problém s razítkem zaměstnavatele. Já jsem Saharovi občanku samozřejmě nekontroloval, ale v té chvíli na něm bylo jasně vidět, že ji nehodlá předkládat ke kontrole ani nikomu jinému. Nakonec perlustraci nějak unikl, i když to vypadalo, že mu budeme muset házet záchranný kruh.“

Precedens se Saharou absolvoval nějakých dvacet nebo třicet koncertů. I z této éry se zachoval záznam. Na MDŽ roku 1984 v Ypsilonce, tedy na stejném místě jako dva roky předtím, natočili v noci znovu pololegálně s hostujícím Chadimou sedmnáct písní, které dnes známe pod názvem Co nám zbejvá. Jako interpret se obvykle uvádí Praprecedens. To proto, že nahrávka vyšla oficiálně až v roce 1991 a patrně by docházelo k matoucímu pocitu, že to je další řadové album z dílny Martina Němce. V zatím poslední verzi vyšla kompletní nahrávka jako dvojité CD. Studiový komplet je na něm doplněn záznamem ze staršího koncertu.

Jednoho dne sršatý Sahara s Precedensem praštil. Vždycky před zkouškou chodil na pivo k Bonapartovi, ale tentokrát, i když to bylo den před koncertem, se mu evidentně zkoušet nechtělo. „Já na to vůbec seru a hrajte si sami,“ zněl jeho definitivní závěr. Kapela zůstala jako opařená a Bára do toho ticha řekla – já si pamatuju všechny texty, tak to zítra klidně odzpívám. A druhý den se vlastně definitivně zrodila budoucí hvězda.

Tisíc jmen

Z legend o Saharovi: Jistá hudební novinářka se zářivě zrzavými vlasy dělala rozhovor se Saharou u něj doma v kuchyni. Sahara byl v poněkud energické náladě a tahal při tom z lednice jedno pivo za druhým. Jedno z nich mu nějak nešlo vytáhnout, a jak byl vzteklý a rozparáděný, rval ho vztekle ven a přitom vykřikl mocným hlasem: „Pocem, ty zrzavá svině.“ Křehká zrzka se k smrti vyděsila. Naštěstí se nic dalšího nestalo.

„Mně to došlo přesně v tý chvíli, kdy jsem to řek. Omluvil jsem se jí, ale už to bylo vyřčený. Ale historka už začala žít svým životem,“ glosuje po letech pověstný příběh sám Sahara.

Zvláštní je, že přes hysterický rozchod nevzniklo mezi oběma kamarády nepřátelství, jak už to v takových případech bývá. Sahara ho dnes zdůvodňuje, že „vlastně jen nebylo jasný, kdo je generálem a kdo je plukovníkem“. Ale od té doby stejně s Martinem mnohokrát spolupracoval.

Po odchodu z Precedensu začal hrát s 5P Luboše Pospíšila na klávesy a pomohl mu zrealizovat možná nejlepší Lubošovo album Jsem v tom (1986). („Co do kláves určitě,“ nejspíš by poznamenal Hedl.) Sahara na desku přispěl třemi skvělými kousky – Sousedskou stínohrou, Letní láskou a Demolicí. S 5P se rozešel po dvou letech tak ve zlém, že o tom Sahara dodnes odmítá mluvit. Ale prý si to s Pospíšilem po letech vyříkali. Ostatně, po dvou Hedlových písních najdeme později na Pospíšilových albech Chutnáš po cizím ovoci (2011) a Soukromá elegie (2014). Pro Pospíšila původně vznikla také píseň Někdo jde bytem, kterou má dnes v repertoáru Hudba Praha band.

Po rozchodu s Pospíšilem se Sahara zkoušel všelijak uchytit. Hrál s Michalem Ambrožem, říkalo se, že zkouší s Ivanem Hlasem. Dokonce spolu prý i několikrát vystoupili. Bylo to takové plonkové období. Když jednou Bára zase odešla z Precedens – „Bára furt odcházela“ – Martin, který v devadesátkách chrlil jedno dílo za druhým, se dohodl se Saharou na nové spolupráci. Odjakživa to byl mezi nimi takový love/hate friendship. Věčné spory na chvíli ustoupily a objevily se docela slušné výsledky nové spolupráce. Sahara se účastnil už na Němcově neoklasické kompozici Responsio mortifera o Janě z Arku a ještě předtím na sólovém debutu Báry Basikové. „Tam byla co skladba, to jiný autor. Takže Martin, který album produkoval, vymyslel, že moje texty budou důležitým jednotícím prvkem,“ připomíná Hedl. Kultovní skladbou alba se stala Souměrná s hudbou Oty Baláže.

Ale hlavním výsledkem nového setkání Sahary s Martinem byla první sólová deska pod jménem Jan Sahara Hedl. Jmenovala se Tajnej svatej. To se psal rok 1994.

Album Tajnej svatej patří mezi nejtypičtější desky rockového songwritingu českých devadesátých let. Doznívá v něm ponurost tehdy ještě veřejně nevydaného Praprecedensu. Dokonce tu najdeme dvě ze skladeb z Co nám zbejvá – Hlídače a Dívku a smrt – v mnohem ostřejších a tvrdších aranžmá. Sahara měl vždycky sklon k romantickým písním, ale tady se pod dohledem Martina Němce vyhýbal přehnané jemnosti.

Pohled na obsazení doprovodné kapely a je jasné, že se Saharou hraje Precedens. A to včetně zase se vracející Basikové, která mu zpívá sbory a druhé hlasy, takže některé písně vyznívají jako rockový Leonard Cohen. Možná tomuto přirovnávání napomáhá i fakt, že většina skladeb by obstála samostatně jako poezie. „Byl jsem postřelený kůň / a byl jsem pes, který se vzdálil psům / Mrtvej na náměstí Míru / Hotov pro Ďábla i víru… Annemarie tu není, není / Jen ohně Drážďan v cizím znění / Jsou tu této noci…“

Annemarie, jedna z nejlepších Saharových písní, zůstala přehlédnuta. Tajnej svatej je totiž znám především pro skladbu Tisíc jmen, která se hraje už třicet let v rádiích, co se orientují na poprockový typ AC formátů. „No jo, Tisíc jmen mi vydělalo nejvíc peněz. Ale já jsem se za tu písničku dost styděl. Měl jsem tu melodii v hlavě celkem dlouho, ale připadalo mi to dost kýčovitý. Někde jsem jednou v nějakým sklípku napsal ten text a šel s tím za Martinem.“

Němec vzpomíná, že se na desku dostala v poslední chvíli, doslova pár hodin před natáčením: „Sahara, věčně přítomný v okolních malostranských pivnicích, přišel v noci k nám a říká: ‚Hele, mě napadla ještě taková písnička.‘ Vzal mým dětem kytaru, takovou rozladěnou nylonku za sto padesát kaček – začal hrát a zpívat. A já mu říkám: ‚Ty vole, to je asi nejlepší tvá věc. Ta tam musí bejt!‘ A taky že jo, dokonce tu desku otevírá!“

Konec desky je opravdu bizarní. Petr Janda a Fanánek zpívají spolu se Saharou sentimentální lidový popěvek z první světové války Válka na Itálii. Určitě ji zná skoro každý: „Sluníčko zachází za hory černé, / do zákopů táhnou řady nesmírné, / z jedný strany Alpiny, z druhý padají miny, / tak začíná válka na Itálii…“ Z desky to i po letech trčí až tak silně, že mizí všechny temné vnitřní nálady předchozích Saharových songů. Jako cesta z temného vnitřku do stejně temné reality.

Bára měla pořád pauzu, tentokrát mateřskou, a tak se Hedl s producentem Němcem v zádech vrhl do další desky Šílený pondělí. Dramaturgicky byla pojata podobně jako Saharův sólový debut. I tady bylo něco z Praprecedensu – tentokrát kultovní song Vlci – a startovalo se potenciálně největším hitem Nelítej nízko. I ten měl ve své době hodně airplayů, ale pak se na rozdíl od Tisíce jmen z rádií kamsi vytratil. A nakonec přišla další zlidovělá: „Černej nebožtíku, / máš to ale kliku / za chvíli budeš do černý hlíny zakopán,“ neboli Blues na cestu poslední od Suchého a Šlitra.

„Tehdy jsme se kamarádili se sochařem Stefanem Milkovem (Tvrdohlaví). Ten se vážně zranil, nemohl dělat sochy a byl z toho ve strašných depresích. Věděl jsem, že miluje brnkání na kytaru, a je navíc i sběratelem a výrobcem elektrických kytar, tak jsem ho přizval,“ vzpomíná Němec. Na sólovou kytaru hrál Tadeáš Věrčák. Nic proti nim, ale díky těm dvěma kytarám druhá Saharova sólovka vyměkla. Ztratila rockovou přímočarost a rozmělnila se kamsi do ne úplně vytvarované podoby.

Tím na celých šest let Hedlova sólová kariéra skončila. „Byl jsem asi tři roky s Precedensem a potom jsem se tak nějak protloukal. Měl jsem pocit, že když vynechám hospodu, tak se něco zásadního nedovím. No, a ty procházky s plackou vodky v kapse…!“

Šílený pondělí nebylo poslední Hedlovou spoluprací s Milkovem. V roce 1996 vydal s jeho ilustracemi básnickou sbírku Královské Vinohrady, kolekci dvaceti básní – vzpomínek na časy dětství a dospívání v jeho milované pražské čtvrti. Je v ní něco z pozdního Seiferta a jen těžko se najde v jeho generaci sbírka, která by konkurovala její něžnosti a laskavosti. To je jiný Hedl než ten, kterého známe ve skutečnosti.

Z legend o Saharovi: Když bylo v té době Saharovi už z pití hodně úzko, šly žabomyší spory s Martinem Němcem stranou a Martin ho pozval na tři dny k sobě na chalupu, že budou pít jen birel a povídat si. Každý den si zašli do hospody, pili birel, ale Sahara poměrně často chodil na záchod, pro cigarety a podobně. Martin pak zjistil, že odbíhal do vedlejší hospody, dal si tam panáka nebo dva a zase se vrátil k birelu, který už oběma lezl ušima.

Na přelomu století měl Sahara dokonce kapelu a s ní natočil třetí album Matka Zebra. Je to poněkud zvukově chudá deska. Vůbec působí takovým low cost dojmem. Proti těm předchozím albům většinou chybí klávesy, ale o to víc vyniká kytara Standy Jelínka. Jako kdyby se Sahara s Jelínkem zhlédli v Marku Knopflerovi, bohužel s přehnaně vytaženou basovou kytarou. Možná i texty byly trochu víc nabubřelé, ale to je možná dáno i tím, že Sahara tentokrát trochu ujížděl na patetickém projevu. Pár hezkých textů by se tam našlo, ale chyběla taková skladba jako Tisíc jmen nebo Nelítej nízko, takže deska skončila kdesi v zapomenutých temnotách českého pop rocku. „Jsou věci, u kterých tušíš, že se chytí a že by mohly fungovat, ale jistotu nemáš nikdy. Já teda ne,“ říkává Sahara. „Když to člověk dělá pro svoje potěšení, tak se může ukázat, že to není potěšení pro nikoho jinýho.“

„Nějakej čas potom jsme ještě hráli, ale kluci měli spoustu svejch dalších kšeftů, a tak se kapela začala pomalu rozpadat. Rok nebo dva jsem pak hrál jen sám s kytarou, ale moc mě to netěšilo. Vždycky mě daleko víc bavilo dělat v partě.“

Vzhůru do muzikálů

Z legend o Saharovi: Jak je Praha malá. Někdy v roce 2014 na jednom oddělení Ústřední vojenské nemocnice společně pracovaly první Saharova manželka, doktorka Jana Hedlová, a první žena Franty Sahuly, zdravotní sestra Milena Sahulová.

Jsme někde v roce 2003. Hedl průběžně spolupracuje s Michalem Pavlíčkem. Michal je jen o rok starší, prostě generační druzi. „Jednou jsem byl u Pavlíčka a ten mi jen tak mezi řečí sdělil, že dělá muzikál Excalibur. Ptal jsem se, kdo mu píše text, a on povídá, že Vlasta Třešňák, což mě namíchlo. Ne kvůli Vlastovi, ale kvůli tomu, že se neobrátili na mě. Rytíři, to přece bylo vždycky moje! Asi za měsíc sedím na terase, pokuřuju, piju kávu a najednou mi volá Michal, abych se okamžitě sebral a přijel k němu na Klobouček. Tak jsem tam přijel, ve studiu seděl Michal a jeho kolegové a bylo na nich vidět, že jsou zvadlí. Vylezlo z nich, že Vlasta napsal dvě třetiny a pak mu z důvodů, které jsem později pochopil, došla chuť a chtěl s tím seknout. Tak mi nabídli, abych to dodělal. No, chtěl jsem to uraženě odmítnout, ale nakonec zvítězila hamižnost a to téma, tak jsme to přes léto s Michalem dodělali. My když s Michalem něco děláme, tak z jedný strany se to už zkouší a z tý druhý to ještě není hotový. Ale nakonec to byl velkej úspěch. Hrálo se to několik let a autobusy na to jezdily z celých Čech.“

To má pravdu. Představení mělo skoro pět set repríz a vidělo ho 190 tisíc diváků. Němec, který tehdejší Hedlovy aktivity moc nesledoval, shodou okolností Excalibur viděl. „Nebylo to z mého pohledu zdaleka tak hloupý jako jiný muzikály, ale ne zas tak dobrý jako Saharovy volný věci.“

Hedl pak šel s Pavlíčkem ještě do druhého muzikálu, do Obrazu Doriana Graye. Od roku 2006 běžel taky v divadle Ta Fantastika. Nebyl to sice takový trhák, byl divácky o něco náročnější, takže jak říká Sahara, „na to ty autobusy z Humpolce tolik nejezdily“. Ale kterému muzikálu se povede, aby se i tak provozoval tři a půl roku?

Ještě předtím, než se pustil do zbytku Excaliburu, začal Hedl pracovat na nejbizarnějším experimentu své kariéry. Spolu s Pavlíčkem vytvářeli desku Dílem já, rockové album pro operního barytonistu Dana Hůlku. Od začátku to byla jasná šílenost, ale Pavlíček to bral jako výzvu: „Odjakživa jsem dělal s lidmi, s nimiž jsem se dobře znal. Proč najednou nezkusit pomoci někomu, kdo mi sice byl z těch „nováckých“ a muzikálových estrád nesympatický, ale kdo projevil upřímnou snahu udělat něco úplně jiného?“

Trojice dělala na desce plné tři roky a výsledek byl skoro směšný. Trefit se opernímu zpěvákovi do jeho hlasových manýr nebylo snadné a vycházely z toho kostrbaté pokrouceniny jako Já chtěl část snů tvých krást, které jako kdyby vypadly z oka textům pro Karla Gotta, proti nimž a podobným se na začátku osmdesátek Sahara s Němcem vymezovali. Ale byly tam momenty ještě horší. V anketě Mladé fronty se mezi desítkou nejhorších českých textů objevila česká verze klasické písně Neila Diamonda (a v Pulp Fiction od skupiny Urge Overkill) Girl, You’ll Be a Woman Soon, pocházející právě z tohoto alba:

… už se to blíží – víš / 

chtěj v oknech mou dlaň,

hej, stáváš se kočkou – 

víš, chtěj, ať jsem to já.

Jdu zmatenej stále / pro celej svět

a to, co mi roste, mi uříznou hned.

Reakce hudebních kritiků byla různá. Cože mu uříznou? Část se domnívala, že to je doklad toho, že se Sahara pomalu upíjí k smrti a že tohle už je produkt jeho deliria tremens. Jen Vojta Lindaur, Němcův a Saharův velký fanoušek, došel k názoru, že jde o záludný Saharův pokus torpédovat Hůlkovu kariéru. Však také zpěvák, který se kvůli tomu nechal ostříhat a obarvit zbylé vlasy nažluto, následně raději zůstal u opery.

Ale v rozpacích nad deskou se v jedné recenzi objevilo zajímavé, pro Saharu lichotivé přízvisko „český Nick Cave“. Pravda, bylo to ve smyslu „cože to český Nick Cave provedl…?“

Facebooková láska

A přesto má Saharův příběh happy end jak z románů Červené knihovny. To proto, že k němu snad v poslední chvíli přistoupil anděl. Jmenoval se Blanka Šrumová. Zpěvačka Tiché dohody.

Jak se to stalo? Takhle to nedávno oba vyprávěli

Sahara: To bylo řízení osudu. Já jsem tehdy před deseti lety procházel takovým neveselým obdobím. Přišel jsem o střechu nad hlavou, bydlel jsem nějaký čas v motelu a pak jsem měl nějaký podnájem v Bubenči, co je hospoda U Pětníků. Pracně jsem se dával dohromady a už jsem si říkal, že možná ještě někdy dám dohromady znovu kapelu. Jedna moje kamarádka, která mě v tý době psychicky podržela nad vodou, mi řekla, že si musím pořídit Facebook. Že bez Facebooku jako bych nežil. Já jsem to vůbec neznal, myslel jsem si, že je to spíš hračka pro děti, ale Marcela byla velice přesvědčivá, já neměl odvahu jí odporovat, takže jsem si ten Facebook pořídil a zjistil jsem, že je to za dlouhých temných večerů docela dobrá zábava. Zkrátka a dobře, jak jsem si tam cintal pentli nějakou chvíli, tak jsme tam na sebe s Blankou narazili, trochu jsme si dopisovali…

Blanka: Ne, já jsem ti poslala žádost o přátelství a tys mě přijal.

Sahara: Velkoryse přijal!

Blanka: A to bylo všechno. Občas od něj přišlo něco, co tam napsal, a byla mezi námi i nějaká interakce, prostě člověk se tam k něčemu, co Jenda napsal, vyjádřil.

Sahara: Tak jsme si začali psát. Byli jsme v kontaktu. Pak jsme zjistili, že jsme oba singl. No a pak jsme si dali schůzku…l

Blanka: No teda…

Sahara: Tak to teda řekni ty, ty to víš líp.

Blanka: On si tam Jenda dopisoval s nějakou paní, že by k němu měla přijet a přinést mu rohlíky. A já si řekla, že co mu má nějaká paní vozit rohlíky? Co to jako je? A proč to píše na Facebook? Tak jsem se do toho vložila a napsala, ať si to nechají na doma! Ale mezitím…

Sahara: Mezitím si Blanka řekla, že může ty rohlíky přinést sama. A začali jsme spolu víc komunikovat. Už ne na Facebooku, ale na Messengeru. Tak se to nějak zintimnělo.

Blanka: A já jsem se na ten sraz za boha nemohla dostat. A pak jsme si řekli, že bychom se mohli sejít. Honza musel k Věrčákovi, protože zrovna spolu dělali písničky, a teprve potom šel na to rande se mnou. Dorazil na ten sraz nalitej.

Sahara: Ale nebyl jsem nalitej!

Blanka: Naprosto nalitej a já si řekla: To teda jo, ten vypadá. Dali jsme si několik kafí, Honza vystřízlivěl, povídali jsme si, už to šlo. Pak jsme byli na další kávě a pak jsem mu řekla, že tam mám auto a že můžeme někam vyrazit. A jeli jsme – nakonec kam jinam než do Bubenče. A od té chvíle jsme už spolu zůstali.

Sahara: To bylo v sobotu. V neděli musela Blanka někam jet. V pondělí jsem se za ní jel podívat na Hradišťko, pustil jsem tu garsonku, odstěhoval jsem těžkej nábytek, kterej jsem tam měl teprve čtrnáct dní… To všechno během jednoho týdne. A začali jsme spolu žít.

Blanka: A já si myslela, že za mnou na Hradišťko nikdo nepůjde!

Ví Bůh, jak se to povedlo, ale Blanka během pár chvil rozbila tvrdou Saharovu skořápku. Vzdor všem předpovědím přátel a známých jsou ti dva spolu už přes deset let. Loni se vzali a pořád působí dojmem, že se právě do sebe zamilovali. Příjemnější a usměvavější dvojici abys pohledal. Dali dohromady skupinu Něžná noc, točí už třetí album a koncertují. V jejich programu nechybí ani Tisíc jmen, ani Marioneta.