Aby toho nebylo málo, navíc je Jakub i pozoruhodný malíř a ve svých sedmačtyřiceti také autor řady knih – románů, básnických sbírek i komiksů.
Nějak mnoho uměleckých aktivit na jednu osobu. Co z toho je nejdůležitější?
To hlavní je pořád hudba. Po všem ostatním včetně malování se pořád vracím k hudbě. Moje výtvarné činnosti stály tak dlouho stranou, protože jsem v šestnácti objevil elektrickou kytaru a přestal chodit na všechny výtvarné kroužky. Tím se výtvarné věci posunuly do takové pozice, že jsem maloval víceméně jen pro sebe.
Existuje mnoho hudebníků, hlavně z alternativní scény, kteří jsou zároveň výtvarníky. Čím to je?
Já budu mluvit jen za sebe. Mně velmi vyhovuje to propojení, které spočívá v přepínání se z obrazu na hudbu. Hrozí, že občas se člověk zacyklí na nějakém problému, třeba na kusu textu nebo na melodii, se kterým si neví rady, a v tom okamžiku se mi daří pomáhat si tím, že se uvolním malováním. Než mi doschnou barvy, můžu dělat kousek textu a pak zase maluju obraz a poslouchám nějaký verš z demáče pořád do kolečka. Často nápady na pokračování přijdou ve chvíli, kdy se soustředím na obraz, a vypnu své soustředění na to, abych dodělal text podle svých představ.
Skládáte často? Kdy jste napsal poslední písničku?
Tu poslední jsem napsal letos někdy v únoru. Většinou se to děje tak, že přicházejí v hejnech. V únoru pak přestaly chodit ty, co jsem potřeboval do alba Astronauti. Jo, a ještě krátce potom jsem udělal dvě písničky pro představení Pomezí.
Víte předem, o čem písnička bude?
To nikdo neví. Spíše je to nějaký druh objevení. Přijde mi do hlavy nějaký slogan, a když za něj tahám dostatečně dlouho, správně a trpělivě, může z toho být úplně jiný příběh, než jaký jsem původně chtěl mít.
Jaké byly vaše autorské začátky? Kdy jste napsal první písničku?
Myslím, že asi tak ve dvanácti, když jsem začal chodit na kytaru k panu učiteli Honzovi Suchému u nás v České Lípě. On mě pořád nutil – a celkem správně – dělat různá prstová cvičení a mně se to strašně nechtělo dělat. Ale zjistil jsem, že pan učitel se nechá snadno rozpovídat, takže když mu přinesu vlastní písničku, zapomene na všechna cvičení a začne ji se mnou probírat. Pro mě v tom byla ještě další hodnota – něco jsem vymyslel a někdo dospělý se tím zabýval, sledoval to se mnou a říkal mi, kde jsem udělal chybu nebo že to a to nedává smysl. Ale jak říkám, původní motivace ke psaní písní byla vyklouznout ze cvičení. Díky tomu mi sice dodnes chybí dobrá kytarová technika, ale zato texty jsem se naučil psát už v dětství.
Vzhledem k tomu, že píšete i literární díla, musel být váš dětský autorský záběr široký i jinde než jen v hudební škole.
Asi ano. Nedávno jsem potkal svou učitelku ze základní školy. Říkala, že si mě dobře pamatuje, protože jsem byl takový ufon mezi všemi těmi severočeskými dětmi. Prý jsem pořád nosil nějaké básničky nebo části textů. Když pak musela odejít na jinou školu, občas si prý vzpomněla, co ten malý pisálek asi dělá.
Měl jste ve svých začátcích nějaké vzory?
V té první fázi asi tolik ne, spíš strašnou chuť něco vyjádřit a dát dohromady. Hodně jsem v té době poslouchal folk, hlavně Plíhala. Z páskáče jsem často poslouchal Portu, některé ročníky byly zajímavé. Ale ten Plíhal, ten byl pro mě hodně zásadní. Třeba Tři bílé vrány…
Myslíte Kluziště?
Jo, přesně tu písničku, on jí nikdo jinak než Tři bílé vrány neřekne. V ní jsem se dozvěděl tolik věcí. Je v tom ta poezie zimy, i to pivo, co si dává strejček kovář, hvězdy… A to všechno je nacpané do obyčejného brnkání.
Znáte ji nazpaměť?
Ano, samozřejmě.
Existují písně, u nichž litujete, že jste je nenapsal sám?
Spíš si říkám: Ježíííš, ten člověk musel být ale spokojený, když to napsal! Ano, je pár takových. Teď mě napadli třeba Ledňáčci od Vypsané fixy nebo Dáma s čápem od Sto zvířat. Právě tahle písnička – to bylo podobné setkání jako s Plíhalem. Taky se mi otevřel nový svět. I když jsem ji poprvé v pětadvaceti úplně neporozuměl, tak to byl velký zásah.
Máte nějakou teorii, jak má vypadat dobrý text?
Měl by být nějakým způsobem opravdový. Moc mě nebaví texty, které jsou formálně zajímavé nebo jsou v nich slovní hříčky, byť by byly sebepovedenější. Pro mě je důležité, když se do mě hudba i text písničky zaseknou. Ta opravdovost je pro mě nade vší formou.
Máte za sebou řadu projektů s relativně odlišnými koncepcemi. Jak jste se jim přizpůsoboval jako textař?
Obří broskev, to bylo dlouhé období hledání, během kterého jsem stihl absolvovat tři roky Ježkovy konzervatoře na text a scénář, takže tam jsem vyjádření hledal daleko sofistikovaněji… ale bylo to hodně dlouhé hledání a přemýšlení, jak bych vůbec mohl písničky dělat. Prošel jsem si dokonce obdobím, kdy jsem se snažil být úspěšný. Prostě jsem zkoušel napsat úspěšný text. Ale pak vlastně s Kittchenem, když se Broskev po sedmnácti letech rozpadla, jsem najednou rezignoval na snahu uspět a začal jsem psát daleko víc podle sebe. V Kittchenovi jsem začal objevovat, i když jsem na sobě měl masku, že píseň o těch doopravdických věcech, které mě trápí nebo dělají radost, prostě dělá i něco pro mě. Pochopil jsem, že se můžu odvážit jít do větší otevřenosti a že to bude fungovat.
Zvíře jménem Podzim bylo ale zase něco jiného…
Zvíře byla možnost udělat ucelený příběh, protože tam byly leitmotivem podzimní písničky, spojené vágním příběhem a myšlenkou. A navíc je to uzavřené, takže nám nevadí, když se tam motivy překrývají, opakují a různě násobí. Teď, když konečně dělám skladby za sebe, si uvědomuji, že využívám všechny ty naučené postupy. Moje kompozice jsou hodně osobní, i když nemám masku jako měl Kittchen, pod kterou jsem to osobní schovával. Zároveň pořád zkouším, jak se tomu všemu kolem dostat na kobylku a sobě tím při psaní ideálně připravit zážitek, že mě úplně poleje pot a řeknu si: Ty krávo, to tam přece nemůžu napsat, to přece nejde.
Máte nějakou autocenzuru?
To docela mám, ale většinou zrovna tenhle moment, kdy mi zatrne a kdy mám pocit, že to nejde, aby se v textu něco takového objevilo, protože to překračuje nějakou moji komfortní zónu, tak to tam často zůstane a je to pro skladbu důležité. Třeba v Kittchenovi je písnička Zamilovaný o zamilovaném chlapovi. Píseň je o tom, jak je to hezké, čerstvé a přitom bolavé a končí to veršem Ale co tomu řeknou žena a děti? Ve chvíli, kdy mě ten verš napadl, jsem se rozesmál a přišlo mi to legrační, ale pak mi to došlo, že to staví text do úplně jiné roviny, než jsem zamýšlel, do úplně mrazivé tečky. Říkal jsem si, že to přece té písničce nemůžu udělat, že ji celou na konci takhle shodím. To přece se ani nesmí, dávat to do vážné písničky, to přece není vůči ní fér, udělat jí takovou sviňárnu. Ale pak mi došlo, že tohle je právě ono, že je to ten háček, který mně samotnému udělal to, že si myslím, že ta písnička je o něčem – a pak najednou se zatne do živého.
Mluvili jsme o některých vašich projektech, ale měnily se v průběhu času i tematicky?
Byla to cesta od rozjuchané Obří broskve, čehosi takového gympláckého, kdy jsem se snažil psát všelicos o všem, přes Kittchena, který byl vyloženě temný, protože vznikal v období pozdního dospívání a vypořádávání se se svou vlastní temnotou, až k deskám, které točím sám za sebe a pod svým jménem. Byť mají v sobě pořád ještě příběh nějaké temnoty a pro mě náročného pohledu na svět, jsou orientované k nějaké nadějeplnosti. Jako otec dvou dcer mám pocit, že jeden z úkolů, které mám na světě, je najít v sobě naději. Protože tatínci by měli mít v sobě dobrou víru, že všechno má nějaký smysl, a když ji nenajdou, tak to všechno půjde rychle do kopru.
Sem patří vsunout žert, že dvě dcery, to je spíš beznaděj!
To jo. A právě s tím se snažím udržet. A právě tohle, ten zápas s beznadějí, se objevuje v mých posledních textech. Je v nich důraz na to, že mám určitě ve své moci se poradovat z toho, co tady mám, a zbytečně nenaříkat nad tím, co bych mít mohl, a nemám.
Teď mi řekněte, jak vznikají vaše písničky. Čím začínáte?
Většinou mi vytane kousek nějakého zajímavého textu, který mi pak straší v hlavě hodně dlouho.
Takže vy jste spíš ten literární než hudebnický typ?
Do určité míry. Ale pak mám taky v telefonu třeba už nějakých dvanáct let aplikaci Garageband, která mi umožňuje po stopách si nahrát poměrně sofistikované demáče. A to já využívám i v procesu tvorby textů, že si písničku postavím v tom demosnímku a nazpívám si do něj to, co už mě napadlo. Většinou je to kus refrénu a první sloka. Na tu druhou pak čekám. Tu týden nebo měsíc, tu celé roky. Prostě čekám. Často, když si ten demáč pustím a běží dál, než je ten hotový text, mě napadnou nějaká další slova.
Rozumím tomu tak, že vy vycházíte z té sloganové části, čili že víte z první sloky, o čem to bude, a v refrénu je nějaké poselství?
Já bych to řekl tak, že ta první sloka je opravdu něco jako vykopnutí a refrén je pak hlavní myšlenkou písně. Ale často se stává, a je to typické zrovna pro desku Astronauti, že druhá nebo třetí sloka relativizuje význam refrénu, který na začátku písně může působit vítězoslavně, ale na konci se ukáže, že je to naopak truchlohra. V případě Astronautů je to v několika případech i naopak. Na začátku působí refrén velmi vážně a na konci vyznívá pozitivně.
Stává se vám často, že když tu věc dopíšete, vyzní úplně jinak, než byl původní záměr?
Já už jsem to naznačil. Stává, a velice často! Mám pocit, že někdy ta utkvělá představa, co by to mělo být, tvůrčí proces spíš brzdí. Že se zasekávám tam, kde se text snažím zbytečně přiohýbat k původnímu záměru. Většinou to lépe funguje, když jen kousek po kousku sleduju, kam ta moje fantazie směřuje.
Máte témata, ke kterým se neustále vracíte?
Určitě ano. O některých třeba ani nevím. Ale až místy si uvědomuji, že celá má tvorba je o nějakých osobních věcech. Těch témat je samozřejmě víc. Je v nich touha po navázání kontaktu s ostatními. Objevuje se tam taky nějaká potřeba vypořádat se s náročnými věcmi a udělat z nich něco co nejvíc pozitivního nebo dobrého.
Dá se říci, že vaše tvorba je jedna nekonečně dlouhá píseň?
Určitě ano. Vždyť to jsou písně o mém světě. Zároveň se ale snažím nebýt lenoch a být na sebe přísný. To znamená neopakovat se pokaždé a přinášet do toho obrazu pořád něco nového.
Píšete spíš z okamžité inspirace nebo necháváte myšlenky dlouho zrát?
Obojí. Mám okamžitou inspiraci z toho, že se hodně kolem sebe koukám, a taky z toho, jak chodím se svými holčičkami často ven a sleduji, jak vidí spoustu věcí poprvé a mají na ně pro mě inspirující nový pohled. A co se týče dlouhodobého dozrávání, mám řadu témat změněného vědomí. Dělám už nějakých dvanáct let holotropní dýchání, což je inspirační zdroj, ať už metodou, nebo tím, co přináší. Ty zážitky musí dozrávat delší dobu.
Když už máte texty hotové, vracíte se k nim a zkoušíte je třeba předělávat?
Předělávám je vlastně pořád. Mám velkou důvěru v to, že je stihnu dodělat do definitivní podoby, než se deska začne nahrávat. Ne vždycky to ale dotáhnu do posledního místečka a času. Někdy se mi stane, že ke mně ten důležitý verš přijde až po letech hraní. Nepříčí se mi neustále skladby dodělávat a hrát je pak jinak, než jak jsou na desce. Myslím, že ve mně prostě probíhá neustálý vývoj.
Zkoušel jste s někým psát kolektivně?
Zkoušel jsem to jednak s lidmi z kapely, ale zkoušel jsem to i na nějakých workshopech. Občas jsem taky napsal text s někým dohromady, třeba s Lenkou Dusilovou. Někde jsme seděli, dali jsme si láhev vína a povídali si o různých nápadech, o čem to bude. Pak jsme z toho zkusili udělat text. Já napsal kus a ona napsala kus. Myslím, že nám to šlo, ale zároveň mi to jako forma práce není úplně přirozené. Jde to pomalu a není to jako ve filmu, kde to umělci zvládají levou zadní.
Věříte na inspirující prostředí? Máte nějaké?
Věřím a mám takové – ateliér. Tam se mohu rychleji a hlouběji dostat do tvůrčího transu. S dětmi jsem si zároveň ale uvědomil, že musím využít každou volnou chvilku, ať už si kreslím do zápisníčku, nebo si čmárám nějaké drobnosti. A když pak mám o kapku víc času, tak z těch útržků zkouším složit něco většího. Nečekám někde na nějakou inspiraci.
Jako autor jste spíš sova nebo skřivan?
To je stejné jako s tím prostředím. Tvořím kdykoli, kdy mám volný čas. Když to přeženu, snažím se být stále v pohotovosti.
Co anglismy nebo vulgarismy?
Občas se mi do textu hodí nějaké slovenské slovo. Já jsem jako malý astmatický kluk často na Slovensko jezdil do Tater s tátou horolezcem. Takže jsem v tom užívání cizích slov celkem liberální. Když tam nějaké anglické slovo doopravdy patří, tak ho tam dám.
Když píšete písničku, představujete si, jak by měl k ní vypadat klip?
Tohle já mám skoro na všechny písničky. Skoro na každou mám v hlavě videoklip. A nejenom na svoje písničky. Vzpomínám si, že když mi maminka pouštěla desky Beatles za to, že jsem vyluxoval nebo uklidil, okamžitě mi naskakovaly v hlavě příběhy těch čtyř vlasatých kluků, co byli na obalu desky. I když jsem neuměl anglicky! Už od malička se mi odehrává v hlavě vizuální představa, o čem ta písnička má být.
Býváte s nějakým svým textem spokojený?
Spokojený není to správné slovo. Mám spíš pocit secvaknutí. To jak dávám ty útržky dohromady. Tak to bylo třeba nedávno s písničkou Hvězdy. Když už o ní mluvím, mám moc rád písničku Hvězda na vrbě. Znáte ji?
Samozřejmě.
V ní je skryta přesně ta emoce, která se mi líbí. Je v ní něco tajemného, silného a možná i nostalgického. A najednou jsem měl pocit, že jsem se těmi svými Hvězdami toho všeho z té písničky v něčem dotkl.
Funguje stejný nebo aspoň podobný pocit nejen u vás, ale i u publika?
Většinou ano. Třeba podobný pocit jako u Hvězd jsem měl u písničky Sestra od Kittchena. Nemám žádnou jinou skladbu, kvůli které by za mnou přišlo tolik lidí, aby vyprávěli své příběhy, které jsou vlastně úplně jiné, ale přesto jsou s tou mou písní velmi hluboko svázány. A to je pro mě velká síla.
Seznamte se
Jakub König je český hudebník, textař a výtvarník, který se dřív skrýval pod maskou Kittchena a měl také kapely Zvíře jménem Podzim nebo Obří broskev. V posledních letech vystupuje pod svým jménem; sólový debut Hvězdy připravil s Petrem Ostrouchovem a Aid Kidem. Navazující album Astronauti ho letos představuje opět v trochu jiné poloze. Pokud jeho projekty něco spojuje, jsou to osobní a imaginativní texty.