Honza Dědek: Historky z devadesátek jsou neuvěřitelné. Dnes si připadám jako F. L. Věk

Kariéru zahájil Honza Dědek směle. Na kostičkovaný papír napsal recenzi na koncert Tří sester a odnesl ji do časopisu Rock & Pop, kde následně prožil devadesátá léta a z dnešního pohledu neuvěřitelné časy. Kdo může dnes říct, že jeden z prvních rozhovorů dělal s Rolling Stones? V posledních letech si plní sen – povídání s umělci přenesl na divadelní prkna a v televizní show 7 pádů Honzy Dědka baví publikum. O to se bude jistě snažit i 30. března, až bude s Ivanou „Fancy“ Kulhánkovou uvádět ceremoniál Cen Anděl.

Dlouho jsi české diváky s Danou Hábovou provázel ceremoniálem Grammy, sleduješ ty ceny pořád?

Výsledky si spíš přečtu. Přiznám se, že poslední ročníky mě až tolik nebavily. Zaprvé dnes boduje hudba, která mi není až tak blízká, zadruhé se vítězové, zejména v žánrových kategoriích, v poslední době hodně opakovali. Jakmile někdo vydal desku, zase tu cenu měl. Navíc i když se Grammy tváří, jak jsou celosvětové, jsou na mě hodně americké. Nicméně bylo zvláštní, jak to s jejich komentováním skončilo. Prostě už jenom jednou nezavolali. Nikdo nám nedal vědět, že už se to nebude vysílat.

Myslela jsem, že by tě letos přenos Grammy zajímal coby moderátora Cen Anděl.

Na jednu stranu stoprocentně ano, na druhou si myslím, že se to u nás nedá dělat jako na Grammy. Mají jiné publikum. V Americe ceremoniál o dost víc prožívají. Velmi se mi například líbilo, jak uváděl Neil Patrick Harris Emmy nebo divadelní ceny Tony. Po úvodním muzikálovém čísle následovaly ovace ve stoje. Naše publikum to nikdy nebude tolik prožívat. Lidé nedají emoce najevo, protože co by si o nich kdo pomyslel. My se umíme spíš vysmát. Blízký by mi nebyl ani způsob moderace, kdy si děláš legraci z lidí v sále, což bylo k vidění spíš na Oscarech. Naše zadání je, aby to bylo důstojné, a pokud možno se to týkalo hudby.

Měl jsi radost, když tě oslovili?

Jo. Zároveň jsem říkal, že bude potřeba hodně Stilnoxu, abych příští měsíc dobře spal. Pořád mi to úplně nedochází. Nejsem totiž moderátor. Hodně lidí mi říká, že jsem, ale já se cítím jako novinář. Od roku 1992 dělám to samé – s někým si povídám. Jen teď na kameru. Moderátor je Libor Bouček, který ví, jak na jevišti stát, co kdy říct vtipného. Umí reagovat a nikdy nezapomene na sponzory a mediální partnery. Proto jsem rád, že tam budeme ve dvou. Upřímně, chci někoho držet za ruku, abych se nebál.

Jak vnímáš smysl hudebních cen? Máš je rád?

Vždycky jsem měl. Trochu mě štvali kolegové, kteří mohli hlasovat v Andělech, a nehlasovali. Vidím odborné ceny jako možnost upozornit na něco mimo mainstream, co za to stojí. Když sleduji, kdo vyhrál Grammy a někoho neznám, jdu a pustím si ho. Jestli tak ceny i dnes mohou na někoho zapůsobit a dají někomu novému šanci, mají podle mě smysl. Doufám, že kapelám mohou pomoct. Pak existují ankety popularity, jako je Slavík, to je něco úplně jiného a je taky v pořádku, že zde jsou. Někdo to zavrhuje, že se v hudbě nedá soutěžit. Ok, nedá. Ale naučili jsme se, že se soutěží ve filmu, v literatuře, tak proč ne v hudbě.

Slyšela jsem tě říkat, že když debutovali Beatles, vyšlo v Anglii 143 alb ročně, což dnes vyjde za dva a půl dne. O to větší smysl mi hudební ceny, které mohou na některé nahrávky upozornit, dávají.

Před šedesáti lety by měl člověk, který chce slyšet všechno, přibližně dva dny na poslech jedné nové desky. Dnes by jich musel poslouchat padesát denně. Jenom v Anglii! Bez šance. Někdo, kdo ti doporučí, co je dobré, ti dost pomůže. Dnes se na Instagramu hodně lidí věnuje knížkám. Když si najdeš někoho, kdo má podobný vkus, má smysl ho sledovat. Vlastně je to návrat – nám desky doporučovali Jiří Černý, Josef Vlček, Ondřej Konrád a další. V té době stála deska šest set, tak se hodilo vědět, která stojí za to.

Podle čeho si ty dnes vybíráš novou muziku?

Dneska je obrovská výhoda, že jsme všichni na Spotify a můžeš si sám poslechnout jednu dvě písničky a rozhodnout se. Sleduju na Metacritic nové desky a co mě zaujme a neznám, pustím si. Ale přiznávám se, že osobně víc poslouchám pro mě neznámou starou hudbu, jazz nebo i vážnou hudbu. Když si poslechnu dnešní poprockovou kapelu, mám pocit, že už ji znám. V tomhle žánru pro mě už všechno bylo. Vím, jak boomerovsky to zní, ale radši si vytáhnu někoho, koho jsem ještě neslyšel, ze šedesátých nebo sedmdesátých let. Nedávno jsem si třeba uvědomil, že znám asi deset hitů od Roda Stewarta, tak jsem si vytáhl jeho slavné desky. Nikdy jsem je neslyšel celé. Díky algoritmům Spotify jsem nedávno objevil Marie Laforêt, francouzskou zpěvačku. Poslouchám její album z roku 1961. Vedle toho si ale dám i novou desku Marcella. Nebo jsem byl v Národním na Rusalce, tak jsem si pouštěl i ji a do toho novou desku Orchestral Manoeuvres in the Dark, kteří přijíždí do Prahy. A Vanilla Fudge! V nějaké knize jsem četl, že to byla nejlepší kapela, a já si uvědomil, že znám jen název.

Koukám, že jsi muziku na druhou kolej, například kvůli pracovnímu vytížení, stále nedal.

Určitě ne. Velmi si ale užívám, že ji neposlouchám proto, že musím.

Hudební kritika pro tebe ale, zdá se, dnes takovou roli nehraje?

Nejsem si jistý, zda má dnes stále stejnou funkci. Vyrůstal jsem na všech těch jménech, o kterých jsme mluvili. Ale dnes? Vím, že se mezi filmaři svého času strašně řešilo, kolik tomu dala Spáčilová. Zajímá to ještě někoho, když se můžu kouknout na ČSFD nebo v hudbě na Metacritic? Mimochodem mi tu vlastně asi chybí česká hudební verze ČSFD. Dřív jsme se s někým identifikovali, takže když vychválil desku, poslechli jsme si ji. Dnes se mi zdá, že víc spoléháme na tu agregaci dat. Nového hudebního kritika, kterého bych vnímal jako ty již zmíněné, nemám. To samé platí pro další odvětví kultury. Neznamená to, že jsou dnešní novináři špatní, jenom se to proměňuje.

Když je řeč o změně, jak velká byla přejít ze stránek novin a časopisů do televize?

Obojí má něco. O psané žurnalistice vždy říkám, že je jako když točíš film. Povídáme si hodinu, osmdesát procent vyhodíš. Co řekneme na konci, dáš na začátek. (Vyhozeno cca třicet procent, konec povídání jsem opravdu dala na začátek, pozn. autorky.) Vznikne film, který nemá s realitou natáčení nic společného. Ale můžeš se dostat do větší hloubky, povídání ve dvou je intimnější, a nemusíš řešit kamery a publikum. Nakonec respondentovi ještě trochu vylepšíš stylistiku a uděláš ho o něco chytřejším (netřeba, pozn. autorky). Divadlo a rozhovory v televizi jsou teď a tady.

Prý sis přesun k „divadlu“ už dlouho přál. Je pravda, že byl tvůj sen mít něco jako Werich s Horníčkem?

Ano, vždy jsem miloval dvojice, které umí pobavit. Taky Cimrmany, Suchého se Šlitrem a další. Že stojí dva chlapi na jevišti, pardon, ale většinou to byli chlapi, něco říkají a lidi se smějí, mi přišlo jako královská disciplína. Naivně jsem si myslel, že je všechno improvizace. Nikdy jsem ale nikoho nezlákal, aby to se mnou zkusil. Ondru Bezra jsem lákal nesčetněkrát. Když se objevil Jan Kraus, a já v té době už dělal rozhovory, došlo mi, že tohle je vlastně ono – že nemusím hledat toho druhého, že se partneři k diskuzi můžou každý týden střídat. Svým způsobem, i když jsou v tom velké rozdíly, jsem si ten sen tedy splnil – pojďme udělat slovní ping-pong, abychom pobavili lidi, co zde sedí.

Jako novinář ses věnoval různým odvětvím kultury. V čem je hudební novinařina specifická?

Záhy mi přišla i svazující, ale myslím, že se s ní nejlépe začíná. Každý má nejpozději asi ve dvanácti letech pocit, že jí rozumí. Proč by už v šestnácti nemohl být kritikem, že ano. Výstavám a literatuře se takhle intenzivně člověk obvykle věnuje až později. Vlastně mi to přišlo svým způsobem snadné.

Máš nesplněné sny ohledně rozhovorů?

Jasně, je spousta lidí, se kterými bych rád udělal rozhovor. Zajímal by mě Tom Waits, Neil Young nebo třeba Bono, to by ani nemusel být rozhovor do novin, úplně by mi stačilo si s ním povídat sám. I Taylor Swift bych zpovídal rád. Ale mají tihle lidé zapotřebí dělat v České republice rozhovor? Ne, co potřebují, dají si na Instagram. Zázraky se pořád dějí, ale už to není, co to bývalo. Dřív toho bylo tolik, že byl člověk občas skoro unavený. Zase do Londýna? Za kým? Katy Perry, Pink? Ty vole… Až takhle jsme byli zpovykaní. A dneska bychom třeba zase byli rádi.

Já tyhle časté výlety tvojí generaci trochu závidím.

Samozřejmě ne vždy se lítalo, něco jsme dělali po telefonu. S Pepou Vlčkem jsme nedávno vzpomínali na rozhovor s Malcolmem McLarrenem, kde to po každé otázce podivně cvaklo a následovala monotónní odpověď, která byla trochu mimo. Normálně pouštěli nějaké nahrané odpovědi. No a když se ještě vrátím k tvé předchozí otázce, samozřejmě bych rád mluvil i s mraky těch, co už tu nejsou. Třeba s Jimi Hendrixem.

Zmínili jsme rozdíl v publiku amerických a zdejších hudebních cen. Vnímáš velký rozdíl mezi zdejšími respondenty a světovými hvězdami?

Líbí se mi, že v Americe ti vlastně odpovědí na všechno, ale po svém. To mi přijde skvělý. Pamatuji si na rozhovor v časopise Rolling Stone, když vylítli No Doubt. Ostrý chlapec z Rolling Stonu Gwen říká: „Deska stojí za hovno, o tom se bavit nebudeme, kdy jsi o to přišla?“ A ona že nebude odpovídat, on na to, že nebude dělat rozhovor. Nakonec odpověděla. To si u nás vůbec nedovedu představit.

Studoval jsi střední školu stavební. Když jsi nesl do Rock & Popu svou první recenzi, byl to útěk z oboru?

Jasně. Po základní škole jsem ještě vůbec nevěděl, co budu dělat. Maminka geodetka měla pocit, že škola, kde se neustále počítá, bude pro mě to pravé. V prváku u reparátu z matiky se ukázalo, že to tak není. Čtyřletou školu jsem ale úspěšně po šesti letech dodělal. Naštěstí přišla „sametovka“ a objevily se časopisy jako Rock & Pop. Já chtěl vždycky psát, zakládal jsem školní časopisy. Ale dřív to vypadalo, že to nebude reálné. Když jsem pak dělal večerní školu s pány zedníky, kteří chtěli mít maturitu, začal jsem psát do Rock & Popu.

Přál sis být i muzikant?

Asi jo. Vždycky jsme měli kapely, hráli jsme vždy podle toho, co jsme aktuálně poslouchali. Chvíli jsme s kamarádem chtěli být folkové duo, když jsme poslouchali Simona s Garfunklem. Pak jsem si oblíbil Pogues, tak jsem sháněl banja a tahací harmoniky, později jsme začali poslouchat kytarovky a přáli si hrát jako My Bloody Valentine, hledali jsme proto hodně zkreslené kytary.

Dotáhli jste to někdy ke koncertům?

Tam jsme se naštěstí nikdy nedostali, ale měli jsme dvě nahrávky. Jedna vznikla v Hostivaři u Zdeňka Šikýře a tu druhou jsme točili ve studiu Ebony v Bratislavě. Před námi tam Shalom nahrál Brány vzkazů a po nás nastoupila Lucie, aby natočila Černý kočky mokrý žáby. Mezitím jsme dali my dohromady demosnímek, který nikdy nevyšel. Byli jsme v dobré společnosti.

Když jste jeli nahrávat až do Bratislavy, nebyli jste zřejmě zcela bez ambicí!

Viděl jsem to asi tak, že budeme o něco lepší než U2, které jsem v té době strašně miloval. Ale vždycky jsme měli personální problémy. Najít dobrého zpěváka, který by zpíval minimálně na úrovni mezi Freddiem Mercurym a Bonem, byl problém. Samozřejmě jsme měli touhu zpívat anglicky. Demonahrávky každopádně existují, dokonce je hodnotil Petr Korál. Myslím, že byl kolegiálně shovívavý. Byla to taková melodická pop kytarovka. Měl jsem rád The Smiths, Suede, The Housemartins a samozřejmě The Cure. Vždycky jsem přišel se třemi akordy a přesvědčením, že mám písničku.

Zmiňuješ The Cure. Ty už jsi měl v té době za sebou rozhovor s Robertem Smithem, za nímž jsi se vydal autobusem do Anglie, kde jsi zaťukal na koncertě na backstage s papírkem, kde stálo, že jsi z českého magazínu Rock & Pop. Takže sis svůj vzor okoukl i hodně zblízka.

Je to tak, ty nahrávky vznikly později, v roce 1994. Jmenovalo se to ninety four /94? s otazníkem, protože už jsme tehdy měli pocit, že to je trochu retro. Přece jen nás inspirovaly spíš osmdesátkové kapely, když U2, tak Joshua Tree. Nicméně Rock & Pop byla líheň spousty kapel, jen Ondřej Bezr jich má odhadem patnáct, Jarda Špulák taky hrál, Korál textoval a myslím, že i zpíval. Jan Ivan Wünsch hrál v Jasný páce, Ondřej Konrád je klasik, který hrál na foukačku skoro se všemi, Honza Sobotka hrál na kytaru Dylana. Kdo nehrál, byl divný. S výjimkou Ivana a Ondřeje Konráda samí neúspěšní muzikanti, kteří si léčili své komplexy tím, že o té muzice psali.

Říkáš to teď jako bonmot, nebo si myslíš, že to klišé je pravdivé?

Trochu je. Ale zároveň k obojímu musíš mít muziku ráda. Je otázka, proč a jak se rozhodneš mezi hraním a psaním, ale obojí vyžaduje, abys k ní měla kladný vztah a měla ji naposlouchanou. Naštěstí jsem brzy pochopil, že mé možnosti v hudbě jsou velmi limitované. Sice s tím mým kamarádem, se kterým jsem hrál dřív, začínáme obnovovat kapelu, ale to je spíš, že se sejdeš na dvě hodiny místo v hospodě ve zkušebně. Dneska je to velmi snadné – dneska jsou vybavené zkušebny, kam stačí si přinést vlastní kytaru. Tak nám to dělá radost, i když už asi spíš nebudeme vyprodávat stadiony.

Píšete písničky?

Jo, ale je to pro radost. Teď jsem si navíc našel novou zábavu – hraju na příčnou flétnu. Ve škole jsme hráli všichni na klasickou zobcovou, třicet šest dětí pískalo na rozladěné flétny. Stěžoval jsem si strýčkovi, který mě upozornil, že se na flétnu dá dělat i jinačí muzika. Představil mi Jethro Tull. Začal jsem se dožadovat příčné flétny, která ale tehdy byla příliš drahá. No a když jsem před třemi lety našel učitelku hry na klavír, ukázalo se, že má konzervatoř na příčnou flétnu. Nechala mě to zkusit a mně se podařilo dostat z nástroje tón. Tak jsme klavír zaměnili za příčnou flétnu. Sedím doma u not a připadám si jak F. L. Věk. Když doklopýtám do konce nějaké partitury, jsem machr, i když jsem tam měl jen dva tóny. Tím si nyní plním své hudební sny. Na Vánoce si zahraji Nesem vám noviny. Sice arytmicky, ale jsem šťastný. Kdybych byl dítě, tak mě paní učitelka řeže, ale teď už přimhouří oko.

Muselo tě tedy jako flétnistu, který od dětství holduje Jethro Tull, potěšit, když do tvé talk show 7 pádů Honzy Dědka přišel sám Ian Anderson.

Dokonce od něj mám podepsanou flétnu. Na futrál mi napsal něco jako „Jen hraj“. Byl naprosto skvělý, je mi velmi sympatický, na to, jaká je hvězda, by vůbec nemusel být tak příjemný, a je. A Jethro Tull mě vždy bavili, měl jsem období, kdy jsem je hluboce miloval a měl většinu jejich desek. Líbilo se mi, jak ta hudba byla jiná, trochu divná. Každopádně od nich ještě nedokážu zahrát nic.

Už jsi udělal nesčetně rozhovorů. Jak v současné době prožíváš, když můžeš mluvit s někým, jehož umění tě provází celý život?

Někdy je to hodně zvláštní pocit. Třeba když ke mně přijde kompletní Pražský výběr. Okamžitě mi naskočí, jak jsem seděl u kamaráda doma a chystali jsme se do KD Ládví na koncert Olympiku. Měli jsme čas a pustil mi Naftu nad zlato. Něco naprosto nečekaného. Hodně jiná muzika než Olympic, byl jsem z ní vedle. A najednou, ty jo, oni mi všichni přijdou do pořadu zahrát? Pavlíček? Kocáb? Člověku naskočí pro změnu vzpomínky na sametovou revoluci, jak stěhoval ruskou armádu… Ano, je to zvláštní pocit. Nebo třeba když je mým hostem Marta Kubišová nebo Václav Neckář – hudebníci, které jsem poslouchal v dětství, protože je poslouchali rodiče.

Hraje v tvém rozhodování o tématech, na která se budeš ptát, roli vědomí, že se vlastně ptáš za své diváky? Přemýšlíš o tom, co by zajímalo je, ale na rozdíl od tebe nemají obvykle možnost se těch lidí zeptat?

Naivně si myslím, že když to bude nehraně zajímat mě, tak se snad najdou lidi, které to bude zajímat taky. Stejně nedokážu říct, co asi zajímá paní v Liberci, nebo kdekoli jinde. Jasně, trochu to filtruju. Asi kdybych seděl s Ianem Andersonem v hospodě, budu s ním chtít řešit detaily alba Aqualung. V televizi nezabředávám do tak odborných debat a vynechám věci, které mě zajímají z čistě osobních důvodů, ale pořád se ptám na to, co mě zajímá.

Vraťme se prosím ještě k devadesátkám a Rock & Popu. Jak k vám mladším přistupovaly legendy hudební novinařiny, jako byli Jiří Černý, Vojtěch Lindaur, Ondřej Konrád nebo Pepa Vlček? Co tě naučili?

Všechno. Nemám žurnalistiku, byl jsem se podívat na jedné přednášce a pochopil jsem, že tam se hlásit nebudu, protože tady jsem měl možnost se učit od nesmírně vzdělaných lidí. A vzdělaných nejen hudebně – sice jsme se sešli v hudebním časopise, ale to byl obrovský všeobecný rozhled v umění. Pepa Vlček měl velký přehled ve výtvarném umění, v literatuře, Jiří Černý k tomu měl operu a politiku, Ondřej Konrád dnes taky komentuje politiku. Byla to velká škola. Jsem velmi vděčný Vojtovi, který se mnou procházel první rozhovory a články a říkal mi, dobrý, ale tady ti to neváže, nebo ten titulek je slabej. To byl můj rychlokurz žurnalistiky. Nebo když mi Konrád říkal, pocem mladej, je vidět, že tady máme mezery – hudba nezačíná okamžikem, kdy ses narodil, ale něco bylo i předtím, a i to je důležité. Poslechni si tohle, já jenom, že ty tvoje kapely z toho trochu vychází. A začal ti půjčovat bluesové nahrávky, Jima Morissona nebo Jeffa Becka. Bylo to úžasné. Říkat, že se devadesátky nevrátí, zní strašně, ale nevrátí se. Já nechápu, jak jsem mohl jako jeden z prvních rozhovorů dělat s Rolling Stones. Ale poslali mě tam, i když ve škole nás učili jenom větu „My father is working in JZD“. A stačilo to. Potom jsem jel do Anglie a najednou šlo mluvit s leckým. Kapely tehdy rozhovory poskytovaly. Prodávaly se desky a oni měli z každé prodané desky nezanedbatelné peníze.

Jak si člověk vlastně může připravit otázky pro Rolling Stones?

To je těžké, na co se jich chceš zeptat? Napíšeš si dlouhý seznam otázek, pak si začneš něco načítat a postupně škrtáš. Všechno už řekli. A to ještě nebyl internet! Pak si musíš říct, že nikdo nečte všechno. Z málokoho dostaneš něco, co ještě nikomu neřekl. Je to jeden život, a když těch rozhovorů poskytne Mick Jagger tisíce… Nemohla by ses ho zeptat na nic, kdybys nechtěla nic opakovat.

Někde jsi popisoval, že scéna z Nothing Hillu, kdy Hugh Grant omylem spadne do novinářského kolečka s kolegy Julie Roberts, věrně popisuje reálie rozhovorů s hvězdami. Kdo tě navzdory těm profesionálním mantinelům naprosto okouzlil?

Výjimečný byl rozhovor s Noelem Gallagherem, protože na nás zapomněli. Z deseti minut se vyklubalo asi čtyřicet, z toho byl pěkný rozhovor. Chvíli ale trvalo, než jsem si zvyknul, jak mluví. Své kapele říkal zásadně Osis a že jeho oblíbeným kytaristou je Nyung. Než mi došlo, že to je Neil Young, chvíli jsem myslel, že má rád nějakého Korejce. Ale byl milej, rozhodně nepůsobil jako z party nafoukaných pitomců, jak se z image kapely mohlo zdát. A pak si pamatuji setkání v New Yorku s Iggym Popem, které se konalo mimořádně mimo klasický interview day, kdy se seká jeden rozhovor za druhým. Setkali jsme se v lobby krásného hotelu, a když jsem se ptal, kolik na to máme, zeptali se mě, jestli mi budou stačit dvě hodiny. To bylo bezvadné a na konci jsme si už opravdu příjemně povídali.

Odfláknul jsi někdy nějaký rozhovor?

Obávám se, že jo. Ale to je ten Kůň a pes z Nothing Hillu – abys dostal rozhovor s tou největší hvězdou, musíš nabrat i ty ostatní kolem. Pamatuji si, jak jsem jel takhle dělat rozhovor s Jennifer Lopez do New Yorku a k tomu jsem musel mluvit s kameramanem, scenáristou, režisérem a možná i s kostymérkou. A ty víš, že to nepoužiješ, i je taková domluva, ale kolečko si udělat musíš. V tu chvíli nemáš takové nasazení.

A na jaké se těšíš letos koncerty?

Nejvíc asi na Springsteena, který mě naživo baví.

7 pádů Honzy Dědka

(Kdo) co tě v poslední době nejvíc rozesmálo?

Film Chudáčci.

Koho (čeho) se obáváš?

Odpověď o pár řádek níž :-) – viz 6. pád.

(Komu) čemu bezmezně důvěřuješ?

Špatným zprávám.

Koho (co) bys rád viděl na Cenách Anděl v první řadě?

Sebe.

Oslovujeme, voláme – jaké oslovení tě štve?

Dědku – padesátka přece není žádný věk.

(O kom) o čem sníš?

O koncertě Beatles, ale obávám se, že už ho nikdy neuvidím. 

S (kým) čím bys potřeboval poradit?        

Se životem.

Top 5 klipy podle Honzy Dědka