V létě se do Prahy přijede rozloučit bluesový král Buddy Guy, který se pomalu loučí s koncertováním, a již v červnu poprvé a naposledy přijede i frontman ZZ TOP Billy F Gibbons. Loni se české publikum naposledy setkalo s legendárním kytaristou Jeffem Beckem, který brzy poté nečekaně zemřel. Jednou z prvních velmi úspěšných akcí Liver Music byl před lety Jerry Lee Lewis. „Po pravdě, než jsme o jeho koncertu začali uvažovat, ani jsem netušil, že je ještě naživu,“ přiznává Radim Svatoň.
Fotograf Karel Šuster, jenž je přítomen našemu rozhovoru, vzpomíná, že se s Radimem seznámil díky promotéru Romku Hanzlíkovi a koncertům, které spolu pořádali: „Vždycky to byly zážitky. Vidět hrát lidi, o kterých jsem si myslel, že už tu nejsou,“ vzpomíná a Svatoň se rozesměje: „Přesně, to je naše specialita, to by mohlo být motto naší koncertní agentury.“ Faktem ale je, že Liver Music do České republiky přiváží i aktuální generaci světových hvězd. Loni to byli například fenomenální Tedeschi Trucks Band, letos opět přijedou skvělé blueswomen Larkin Poe či Beth Hart.
„Blues jsem odmala neposlouchal, jsem na rockovější tvrdší muziku, hodně jsem se v poslední době těšil na koncert Rage Against the Machine, kteří bohužel nakonec nepřijedou. Jejich koncert byl jedním z prvních, na kterém jsem prodával trička. Nakonec za námi přišel zpěvák poklábosit, poptat se, jak se nám vystoupení líbilo, každému jedno tričko dal,“ vzpomíná Svatoň na své začátky v hudební branži. O tom, kdo a co člověka, který byl v osmdesátých letech zapálený depešák, nasměrovalo k pořádání především bluesových koncertů, se dočtete níže.
Nejprve ale přijměte jedno osobní promotérské doporučení: „Z našich koncertů bude letos hodně zajímavý Billy F Gibbons. Je sólově úplně jiný než ZZ Top. Pro bluesové publikum bude překvapením, je opravdu skvělý kytarista.“
V hudebním oboru pracujete třicátým rokem – jak to všechno začalo?
Jako vždycky, úplnou náhodou. Hudba mě bavila už na gymplu, kde jsem měl tendence pomáhat kamarádovi s jeho kapelou, angažoval jsem se na jednom pidi festivalu a podobně, na začátku devadesátých let mě ale nenapadlo, že by se tím vůbec šlo živit. Šel jsem proto studovat ekonomii, to se mi zdálo jako dobrý základ do života, který se bude hodit, ale pořád člověku umožňuje si vybrat, co by ho později zajímalo. No a v prváku jsem potkal kámoše, který sháněl brigádníky. Na prvních velkých zahraničních koncertech v devadesátých letech dělal překladatele pro Serge Grimaux, který zde byl tehdy jedním z hlavních pořadatelů.
Takže klasika? Začínal jste jako bedňák?
Kdepak, prodával jsem trička. Kromě toho jsem, taky shodou náhod, prodával vstupenky v Roxy. Tehdy to byla nová branže a já se v ní díky brigádám chytil. Výhoda byla, že jsem mluvil anglicky. Pak už to byl fofr, najednou jsem jen neprodával, ale měl celý prodej na starosti. Pracoval jsem pro Serge, který se rozhodl dělat opravdu velké koncerty. Michaela Jacksona na Letné, U2 na Strahově, několikrát Rolling Stones. Sedli jsme si a já se stal šéfem produkce – měl jsem na starosti všechno kromě backstage. Můj první velký koncert byla, myslím, Tina Turner na Bohemce.
„Kdo nestihl zažít Janis Joplin, musí vidět Beth Hart naživo,“ doporučuje Radim Svatoň.
Co konkrétně byla vaše práce?
Zábrany, security, prodej občerstvení, merchandising, brigádníci, postavit celou lokaci. A protože se koncerty dělaly třeba na vybydleném Strahově nebo na Letné, byl to docela mazec. Koncert Michaela Jacksona byl pro mě opravdu výzva – tehdy tu servis, s nímž pracujeme dnes, vůbec nebyl. Vybudovat koncert na zelené louce, kde není elektrika, tribuny, nic, bylo úplně něco jiného než dnes. Člověk musel všechno skládat z mnoha zdrojů. Pamatuji si třeba, jak přijely prodejní stánky objednané z Rakouska – na Letnou dorazil kamion, jaký jsem v životě neviděl, sundal návěs, roztáhl se a stala se z něj asi padesátimetrová řada stánků. Obecně to byla velká výzva, celý areál jsme stavěli asi tři týdny, Michael Jackson tu dokonce celou show zkoušel, celé světové tour totiž startovalo právě v Praze, což byl obrovský promotérský úspěch. V osmnácti dvaceti letech jsem tehdy nestačil koukat, naštěstí Serge přivezl dva své kamarády, profíky z Kanady, odkud pochází, kteří to vedli, a my se od nich mohli učit. No a den před koncertem přišel obrovský orkán a vítr všechno odfoukl. Řada stánků, které se den před tím zprovoznily, prostě zmizela – odletěla. Stejně tak spadlo obrovské lešení vykryté černou plachtou, které bylo okolo celé stage, kde Jackson zkoušel, aby tam nebylo vidět. Celé se to sesunulo, a to dokonce zrovna na Theda, jednoho z kanadských produkčních, mého šéfa a učitele. Naštěstí se mu nic nestalo, ale byl mimo, takže jsme začali v noci se vším znovu a už jsem na to byl sám.
Čili klasický případ rčení „ve správný čas na správném místě“.
Měl jsem štěstí. Pokaždé, když přijeli ze zahraničí ostřílení profíci, obvykle důstojní pánové nad padesát let, byla legrace. Byli v šoku, že mají jednat se mnou. Zastával jsem práci, ke které se člověk obvykle dostane po desetiletích praxe. Byla to obrovská škola. Velkých koncertů jsme společně udělali rozhodně přes sto. Nebyl jsem ale v kontaktu s kapelami, dělal jsem si svou produkci a učil se, jak celý byznys funguje. Jeden čas jsme pořádali hodně koncertů na Slávii, snažili jsme se tam tehdy vybudovat stálou scénu velikosti asi dnešního Fora Karlín, taková zde chyběla. Když se pak Serge spojil s Interkoncerts, kteří měli svou zavedenou produkci, a začal se věnovat především ticketingu, plynule jsem přešel k Migům.
Migům 21?
Ano, začal jsem je zastupovat v úplných začátcích. Hodně se to tehdy rozjelo, dělali jsme spolu nějakých sedm let.
Jak jste se dali dohromady?
S partou lidí, kteří jsou dnes v podstatě všichni úspěšnými produkčními v různých oborech, jsme udělali koncert S.O.S. Kosovo. Hrálo asi dvacet kapel a koncert přenášela Česká televize, tehdy to pro nás také byl poměrně velký produkční masakr. První akce, kterou jsem dělal de facto sám, bez Serge. Vyzkoušel jsem si, že už to umím, i když tehdy mě ještě nenapadlo, že bych mohl dělat zahraniční koncerty. Zároveň jsem se díky této akci seznámil s Romkem Hanzlíkem, s nímž jsme pak začali spolupracovat. On a David Gaydečka jsou pro mě zásadními hybateli toho, že dnes dělám sám na sebe zahraniční koncerty a festival MikuLOVE. To ale přišlo až později, také jsem se tehdy seznámil s bubeníkem Honzou Hladíkem z Migu, hrál v té době s TGM Stereo. Pražská intelektuální skupina, pro jistý okruh lidí docela kultovní, měli asi deset členů. Chtěli se v té době přetransformovat v klasičtější kapelu, co se hraní bude věnovat navážno. Seznámili se s Jirkou Macháčkem a založili Mig 21. Pozvali mě na první koncert, přišlo tam tehdy třináct kamarádů.
Perspektivní parta!
No. Ale začali jsme plánovat a pracovat a za tři roky se prodalo snad sedmdesát tisíc kusů první desky. Když jsem ve vydavatelství říkal, že budeme křtít desku ve vyprodané Velké Lucerně, hrozně se mi smáli, ale stalo se. Zase jsem se naučil nové věci – jaké je to být na straně kapely, co se děje v zákulisí a podobně. Kluci se pak rozhodli pokračovat beze mě, což mě ranilo, protože jsme podle mě za sebou měli skvělou práci. Od nuly k vyprodané malé hale Sparty – to byl poslední koncert, u kterého jsem byl.
Pravý čas vyhodit manažera?
Dnes vím, že byla chyba, že jsem se začal brát jako součást kapely. Měl jsem se držet víc stranou. Ukázalo se, že jsem je cpal někam, kde nechtěli být. Přál jsem si dělat velkou kapelu a velká turné. Oni to brali víc na pohodu, protože každý z nich má jiné aktivity, v nichž je velmi úspěšný. Já se je snažil přimět, aby pro ně kapela byla hlavní. A tak jsem byl ze dne na den bez ničeho.
Jeff Beck s Johnnym Deppem Radima Svatoně postavili před promotérskou výzvu. Na realizaci koncertu měl tři týdny.
Jeff Beck s Johnnym Deppem Radima Svatoně postavili před promotérskou výzvu. Na realizaci koncertu měl tři týdny.
Což nevydrželo dlouho – tehdy někdy se zrodila koncertní agentura Liver Music.
Znovu jsme se tehdy setkali s Romkem a Davidem Gaydečkou. David chtěl dělat zahraniční koncerty v Praze, akce Prague International Bluenight už běžely – malé klubové koncerty umělců, kteří zde nebyli až tak profláknutí, ale ve světě už jméno měli. Docela dlouho jsme je dělali spolu, dnes už to dvacátým třetím rokem pořádáme s Liver Music a už to zdaleka nejsou jen malé akce. S mou zkušeností mě to vždy táhlo k větším koncertům. David se později chtěl víc věnovat United Islands, Romek zastupoval řadu tuzemských kapel a z původní sestavy Liver Music jsem zůstal sám.
Takže k blues vás nepřivedlo tak úplně srdce, ale zmínění dva pánové?
Je to tak, tuhle žánrovou sérii, v rámci které pořádáme primárně bluesové koncerty a některé další okrajové žánry, nastartovali oni. V posledních deseti letech to dělám s parťákem Petrem Pošvicem. Blue je samozřejmě narážka na blues, to jsme převzali, abychom ale měli širší pole působnosti, rozšířili jsme náš záběr na další okrajové žánry. Nikdy jsme neměli tendence se pouštět třeba do popových kapel, což je, upřímně řečeno, dané i tím, že do toho segmentu je těžké se dostat, to má Live Nation poměrně dost pod palcem. Držíme se svého ranku a i díky tomu, že jsme jedna z mála takto úzce žánrově zaměřených agentur, se nám po letech podařilo docílit, že se s námi velcí agenti a interpreti baví. Udělat koncert Jeffa Becka není jen tak, že by mu mohl zavolat kdokoli. Vyplatily se nám roky intenzivního jednání. Stejně tak je to letos s Gibbonsem. Takhle velké koncerty jsou skoro vždycky výsledkem několikaleté práce a připomínání se.
A to přesto, že už jste si určitě vybudovali jisté renomé.
V rámci blues jsme se dostali do evropské špičky, třeba Buddy Guy nejede turné se zastávkami v každé zemi. My jsme ho ponoukli, aby do regionu vůbec chtěl přijet, a jsme jediní ve střední Evropě, kde bude. Nehraje v žádné z okolních zemí. Ani Gibbons nemá tolik koncertů, a přesto tady je. To je skvělá vizitka jak pro nás, tak pro Prahu. Polští promotéři jsou z toho kolikrát rozčarovaní.
Největší objev posledních let dle Radima Svatoně jsou sestry Lovellovy neboli Larkin Poe.
Ještě k tomu loňskému Jeffu Beckovi – jak to bylo s jeho hostem Johnnym Deppem?
Becka jsme dělali již podruhé, poprvé hrál v Tesla Aréně v roce 2011. Byl to skvělý koncert, i když ne tak dobře navštívený, jak jsme doufali. Od té doby jsme věděli, že ho za pár let chceme zopakovat. Plán je ale jedna věc, realita věc druhá. Dlouho jsme nebyli schopní se domluvit na podmínkách. Když už jsme se konečně domluvili na rok 2020, přišel covid. Vše se zrušilo, odložilo a čekali jsme. Loni jsme se znovu spojili s managementem, že koncert konečně uděláme, ale bohužel změnili podmínky a my do tak vysokého rizika nechtěli jít. Sice nám řekli, že natáčí desku s Johnnym Deppem a že možná pojede i turné, ale také dodali, že to není jisté a že s tím v propagaci nesmíme pracovat. Takže jsme si v agentuře řekli, že do toho nejdeme.
Tomu docela rozumím.
Asi se čekalo, jak dopadne soud Deppa, a nikdo nevěděl jistě, jestli vyhraje, a hlavně kdy skončí. Když se to stalo, zavolali nám sami od sebe, což se opravdu nestává, znovu, že už je to jisté, že pojede jako host Johnny Depp a zda nezvážíme nabídku. Mělo to nicméně jedno velké ale. Nabídli jediný termín, a to v červenci, kdy jsou u nás svátky a všichni jsou na dovolené. Navíc do onoho data zbývaly tři týdny – většinu velkých koncertů plánujeme rok dopředu. Všichni v mém okolí byli proti, ale já tomu věřil. Risknul jsem to a koncert se vyprodal.
„Fascinuje mě jejich vývoj, kde ze syntetického popíku došli k rockovější a temnější poloze,“ říká Svatoň o Depeche Mode, jejichž koncerty miluje od mládí.
I některá jména vozíte opakovaně. Letos třeba přijeli Residents, s nimiž jste před lety začínali. Buddy Guy, který se letos vrátí na svůj poslední tuzemský koncert, už v Praze díky vám taky hrál.
Ano, kapely se vrací. Zároveň je třeba si přiznat, že nevýhoda žánrové scény je, že je relativně malá a opakování se nevyhneme, zároveň největší legendy mají svůj věk a já se s nimi v duchu loučím při každém koncertu, protože může být poslední. Poslední byl shodou okolností i koncert Jeffa Becka, u něhož jsme to ale nečekali, vypadal ve formě, myslel jsem, že bude ještě dlouho hrát. A letos máme úžasná jména a u většiny z nich se bojím, že to také může být naposled, protože bůhví, jak to bude, třeba za čtyři pět let, až si řekneme, že je čas koncert zopakovat. Legendy jedou většinou poslední turné…
Kam bude Liver Music směřovat dál?
U mladší generace bluesmanů narážíme na problém, že na jména, na která v Americe chodí třeba čtyři pět tisíc lidí, nevyprodáme Lucerna Music Bar. Jenže oni chtějí stejné peníze, jako když hrají v Americe. Ale nová jména jsou třeba Larkin Poe. Dvakrát jsme tyhle skvělé holky přivezli do klubu, letos budou ve Foru Karlín. Před lety mi je poslal Romek, že to bude drahej mejdan, ale uděláme si radost. Jejich první koncert jsme plánovali v Jazz Docku, ale ukázalo se, že je tu lidé znají, tak se přesunuly do Akropole. Podobně jsme začínali i s Beth Hart, kterou u nás zpočátku nikdo moc neznal, začínali jsme v Lucerna Music Baru a teď se pravidelně vrací do vyprodaného Fora nebo aktuálně téměř vyprodaného O2 universa. To je skvělá zpěvačka, o které skoro nevíš, ale jakmile ji zažiješ naživo, propadneš jí. Občas to jde, ale mladých, o které by české publikum mělo zájem, není tolik. Je tu ale další otázka: Celý náš projekt by nešel dělat bez dalšího financování. Naštěstí máme grant od magistrátu, pravidelně jsme dostávali podporu i od ministerstva kultury, kterou jsme ale letos nedostali. Nevím proč, myslel jsem si, že to děláme dobře. Možná že se někomu zdá, že už vozíme příliš velká jména a podporu nepotřebujeme. Bez grantů to ale nejde.
Co je na práci promotéra nejtěžší?
Zahraniční koncerty mají velké specifikum. Jsou to jednorázové akce s obrovským rizikem. Ne každý ho zvládá a ustojí. Ne všechny roky bývají úspěšné. První koncert pod hlavičkou Liver Music byli The Residents, podle jejichž alba se i jmenujeme. Měli úspěch, tak jsme jeli nadšeně dál a udělali oslavy Padesáti let rock and rollu – koncert Jerryho Lee Lewise. Po pravdě, než jsme o tom začali uvažovat, ani jsem netušil, že byl ještě naživu. Hrál ve Velké Lucerně, opět obrovský úspěch. Další rok jsme proto nasekali asi deset velkých koncertů typu Little Richard, Poppa Chubby, Bo Didley… A tak jsme rok poté, co jsme se namlsali pocitem, že vozíme světové hvězdy, a ještě vyděláváme, prodělali asi tři a půl milionu. Trvalo dlouho, než jsme se z toho oklepali, ale dali jsme to a s Romkem nás to hodně sblížilo. Teprve od té doby se považuji za promotéra. Až když člověk prodělá první balík, uvědomí si, jaké podstupuje riziko a do čeho se vlastně opakovaně pouští.
Na Romkovu práci dnes navazujete i v Mikulově, kde pořádal festival Eurotrialog…
S tím, jestli v jeho práci s Petrem Pošvicem chceme pokračovat, za námi přišel krátce před svou smrtí. Festival jsme převzali po jeho dvaceti ročnících. Přejmenovali jsme ho na MikuLOVE, ale dramaturgicky jdeme v Romkových stopách, navíc dramaturgem festivalu je Romkův nejbližší kamarád Míra Wanek z Už Jsme Doma. Nechtěli jsme přetvářet ducha akce, snažili jsme se co nejvíc věcí nechat tak, jak je dělal Romek, včetně části lidí, se kterými spolupracoval. Chvilku ale bylo nejisté, jestli bude pokračovat. Je to festival alternativní, my říkáme nepopulární hudby, a bohužel nelze zaplatit jen ze vstupného. Zatím ale pokračujeme. Zmínil jsem otázku grantů, ale pořád platí, že nejvíc o tom, jaké akce budou pokračovat, rozhodují lidi. Když budou chodit a kupovat vstupenky, my budeme pokračovat.
Tak doufám, že letos přijde koncem srpna do krásného amfíku v Mikulově dost lidí, abychom mohli dál představovat špičku české i zahraniční alternativní scény.
Když jsme u festivalů, některé koncerty pořádáte pod hlavičkou Bluefest, proč to není klasický festival?
Z myšlenky, že Bluefest bude bluesový festival, sešlo. Nebyl to funkční model. V rámci žánru je zde Blues Alive v Šumperku a lidem to stačí, v Praze pro to takový prostor není. A tak je z toho místo festivalu vrchol sezóny. Loni to byli Jeff Beck a Tedeschi Trucks Band. Ti byli skvělí. Bál jsem se, že to bude průšvih jako blázen. Chtěli haly, což tady bylo nereálné, ale ve Foru to dopadlo a letos je to Buddy Guy. Rozlučka bluesového krále.
Billy F Gibbons není jen leader ZZ TOP, ale také skvělý kytarista. V červnu ho Liver Music přivezou do Prahy.
Mimochodem, mluvíme o tom, že vás baví pořádat hlavně velké koncerty, přitom spolu mluvíme v malé dejvické kavárně Zasekávák, kde taky občas něco malého uspořádáte…
Po letech se nám to povedlo zkombinovat. Já se tím chci živit, což takhle malé koncerty neumožňují, ale projekt Prague International Bluenight je tak široký projekt, že nám dává možnost v jednom roce přivézt opravdu velká jména, jako je letos třeba Buddy Guy, největší žijící legenda blues, a Billy F Gibbons ze ZZ Top, který je sólově extrémně dobrý. To jsou takové ty splněné sny, vrcholy, jichž může člověk dosáhnout, ale blues žije a scéna funguje. A pak pro změnu uděláme několik malých koncertů interpretů, kteří nás prostě jen baví, třeba i tady. Ta různorodost je skvělá.
Seznamte se
Stejně jako příběhy řady dalších promotérů začíná se i tento rozjíždět v devadesátých letech. Radim Svatoň do hudební branže vplul nebojácně. Chvíli brigádně prodával trička na koncertech, které pořádal Serge Grimaux (pro pořádek uveďme, že se jednalo o největší zahraniční koncerty té doby), brzy měl na starosti větší sousta. Jako produkční se staral o koncertní areály více než stovky akcí, mezi nimiž nechyběly koncerty Davida Bowieho, Michaela Jacksona či U2. Později dělal manažera kapele Mig 21, byl ředitelem festivalu United Islands, šéfa produkce dělal i na festivalu v Trutnově. „Osahal jsem si tu branži celou. Jednou prodáváte trička, jednou jste za pódiem, jednáte s pivovary, jindy stavíte ploty. Člověk porozumí jednotlivým složkám a logicky pak skončí jako pořadatel,“ říká Svatoň, ředitel agentury Liver Music, která pořádá především bluesové koncerty.
Liver Music v roce 2023
Letošní rok začal koncertem multižánrové a multimediální umělecké skupiny The Residents, dle jejíhož alba se agentura Liver Music jmenuje. Nyní se fanoušci blues mohou těšit na bluesovou ikonu, pětinásobného držitele Grammy Roberta Craye. 29. května vystoupí v Lucerna Music Baru. Jen o den později Palác Akropolis přivítá jeho krajana, rovněž kytaristu a zpěváka Waltera Trouta. Léto pak bude ve znamení dvou ikon – nejprve v červnu dorazí kytarista ZZ Top Billy F Gibbons, jenž se publiku v O2 universu představí zcela výjimečně sólově. V Kongresovém centru se o měsíc později rozloučí bluesový král Buddy Guy. Na podzim se do Prahy vrátí Larkin Poe a Beth Hart.