Historie toho místa je ale mnohem delší – od začátku 20. století zde sídlil kabaret, kde vystupovali mimo jiné Vlasta Burian, Karel Hašler či Voskovec s Werichem. Kromě koncertů se zde konaly například i plesy, politické schůze či sportovní akce. Pomyslným srdcem klubu je dodnes unikátní kruhové pódium, pod nímž se nachází přes sto let starý mechanismus, který jej v případě potřeby umožňuje zapustit do podlahy. Jako hudební novinář ho ale člověk nejradši vidí v obvyklé výšce a plné muzikantů.
Aby se pod ním nacházelo dost lidí v publiku, je Telenského práce. To on dává veřejnosti vědět, jaké kulturní akce se nejen zde pořádají. Na starost má také klub Futurum či letní koncertní scény Prague Open Air. Na podzim do této kulturní rodiny přibyde také loď Cargo Gallery.
„Důležité je, že děláš věci, které mají smysl a dělají lidi šťastnými,“ říká Jaromír Telenský o své práci. Přesto to vždycky není snadné. Na konci loňského roku zemřel jeho nejbližší spolupracovník Kamil Šír, který stál za všemi projekty, o nichž je v našem rozhovoru řeč. Právě díky němu Jaromír do Lucerny přišel. A spolu s ním se taky v posledních letech ocitl v jádru sporu o venkovní hudební produkce. „Je to tragédie, že jeden stěžovatel může mít sílu položit venkovní kulturu v Praze,“ říká mimo jiné v našem rozhovoru Jaromír Telenský.
Znám vás z Lucerna Music Baru, ale to jistě nebyla vaše první hudební štace?
Dostal jsem se k muzice jako bubeník. V osmi letech jsem začal hrát na harmoniku a ve čtrnácti na bubny. Měl jsem skvělého učitele, Marka Starka z Příbrami, a i díky němu jsem pak bicí vystudoval na konzervatoři. Během studia jsem se dostal ke kapele United Flavour. V ní jsem nabral asi nejvíce zkušeností. Tři roky po založení jsme vydali desku Unity, začínal vrchol kapely, kdy jsme hráli na velkých festivalech v Čechách – třeba v Trutnově nebo Rock for People, před Manu Chaem i na spoustě skvělých akcí v zahraničí.
Hrál jste i v kapele Bůhví.
Ano, dřív než v United Flavour. V Bůhví jsem hrál od začátku studia na konzervatoři. Časem jsem si ale musel vybrat prioritu a dal jsem přednost United Flavour. Teď už tak čtyři roky vůbec nehraji. Přestalo mě to bavit. Řekl jsem v kapele, že se omlouvám a odcházím. Bubny jsem uložil k našim na půdu. Bubny jsem uložil k našim na půdu. Nikdy je neprodám, tu soupravu miluju, ale ještě jsem na ně od té doby nesáhl. Mám několikaletou pauzu.
Myslíte, že se k bicím někdy vrátíte?
Jednou určitě, ale v tuhle chvíli mě chuť úplně opustila. S kapelou jsme v době mého rozhodnutí moc nekoncertovali, měli jsme třeba tři měsíce pauzu a já jsem za celou tu dobu neměl potřebu si k tomu sednout. Když pak člověk přijde na zkoušku, drží paličky, ruce ho moc neposlouchají a během koncertu se celou dobu bojí, aby neudělal chybu, je to nanic. Ptal jsem se sám sebe, jestli mi čas, který věnuji hraní a zkouškám, dává vůbec smysl.
Jaké sny jste měl v době nástupu na konzervatoř?
Chtěl jsem hrát hodně dobře na bubny, to byl můj sen. Tehdy mě to fakt bavilo. Časem jsem ale poznal, že nebudu úplně nejlepší – že jsou lepší bubeníci než já. Nechtěl jsem učit, protože i vlohy k učení měli ostatní silnější. Když jsem zjistil, že jsem jako muzikant narazil na nějaký svůj strop, začalo mě víc bavit dělat marketing, kde se pořád můžeš posouvat a vymýšlet nové věci. Pro mě je v tom menší stereotyp. Vyhovuje mi, že mám práci v muzice, ale není to na pódiu. Hrál jsem taky na plesech a různých večírcích, a to byly směny od odpoledne do rána, což šlo těžko s prací přes den kombinovat.
„Tuhle písničku jsem s United Flavour hrál asi nejradši,“ říká Telenský o skladbě Babylon.
A tak jste vyměnil paličky za PR.
Vlastně taky díky United Flavour. Bubeníci se často starají o praktické záležitosti okolo kapely. Asi je to tím, že cvičení na bubny je hodně rutinní a důležitá je disciplína. Hodiny hraní u metronomu člověka vycvičí. Pomáhal jsem s organizačními věcmi, jeden čas dělal pro kapelu management a booking. Tak jsem se od aktivního hraní dostal i k tomu, co je za muzikou. Do Lucerny jsem se dostal díky známosti s Kamilem, který dělal šéfa Lucerna Music Baru, a Lukášem Kolíbalem, jenž tu pracuje jako produkční a dřív dělal United Flavour management a booking. Kamil potřeboval v roce 2012 pomoci s propagací festivalu Rock for Churchill a pak mi nabídl, abych pomohl i s PR Lucerna Music Baru.
Jak se v té době promovaly koncerty?
Byla to jiná práce než teď. Sociální sítě byly v zárodku. Hlavní část proma spočívala v tom, že jsme vytiskli tisíc nebo dva tisíce plakátů, které se lepily po Praze. A snažili jsme se dostat do velkých médií, kde nás ale zas tak moc nechtěli, protože neděláme úplný mainstream. Proto jsme spolupracovali převážně s žánrovými médii, jako jsou Radio 1,
Expres FM, Beat, Headliner a podobně. Ty jsou ostatně pro promo důležitější. Představa, že si zapnete večer zprávy a je tam reportáž z vašeho koncertu je sice hezká, ale menší úzce zaměřená média mohou nakonec lépe oslovit lidi, kteří na kulturu chodí. Dneska věnujeme většinu času komunikaci na vlastních kanálech – web, sociální sítě, newsletter. Je fajn, že si tak komunikaci můžeme řídit a komunikujeme s návštěvníky napřímo. Je to nejefektivnější, vidíme tam výsledky a přímý vliv na prodeje.
Zajímavostí Lucerna Music Baru jsou páteční 80s & 90s video party. Některé koncerty kvůli nim začínají dřív a odcházející publikum se ve dveřích potkává s nedočkavými návštěvníky diskotéky. Nejde s nimi hnout?
Tahle akce je zde od roku 2000 a ruší se velice výjimečně. Nedostáváme a nedostávali jsme štědré granty a 80s party jsou pro fungování klubu důležité. Realita klubu je taková, že i když uděláš nejvíc super kapelu, nemusí pokaždé přijít lidi. Honorář ale musíš vyplatit vždy. Někdo to hejtí, ale 80s jsou zábava pro lidi, co mají tuhle muziku rádi. Chápu, že někomu může vadit, že koncert legendární alternativní kapely musí začít dřív kvůli video party, ale pro nás jsou to prostě významné akce. Koncerty před video parties neděláme pravidelně, je to spíš proto, že to v jiný den nejde.
Co vás drží právě v tomhle klubu?
Jsou tu super lidi. Kamil to tu tak postavil. Jak byl sám skvělý člověk, tak se dobrými lidmi i obklopoval. Je pro mě důležité pracovat s lidmi, kterých si vážím a o nichž vím, že oni si váží mě. A spolu děláme hezké věci, za které se nemusíme stydět.
Kamil Šír v listopadu zemřel. Jaký byl?
Skvělý chlap. Zajímavé bylo, že když zemřel a lidi sdíleli své zážitky s ním, několik lidí napsalo, že to byl jejich nejlepší kámoš. To mě zaujalo, pro kolik lidí byl nejlepší kámoš. A dokázal je všechny opečovat. Řekl bych, že jsme měli spolu dobrou symbiózu. Měli jsme se rádi, respektovali se a spolupracoval jsem s ním skoro na všech jeho projektech. V Lucerna Music Baru, Futuru, na Rock for Churchill, klubu Zkušebna Vroutek, na koncertech, které pořádal s Davidem Urbanem, na koncertech, které dělal sám, nebo na Prague Open Air. Měl čuch na věci, byl podnikavý, ničeho se nebál. Byl typ leadra, zároveň ale nedotahoval věci moc do konce – v tom jsem mu pomáhal já. Byli jsme vlastně každý jiný a vzájemně jsme se doplňovali.
Life on Planet Groove od Macea Parkera je podle Telenského nejlepší live album na světě.
Festival Rock for Curchill skončil před třemi lety, letos jste chtěli ale ještě udělat jeden ročník navíc. Rozhodli jste se ale ho bez Kamila nepořádat.
Festival založila parta z Vroutku a Kamil se do týmu přidal na čtvrtý nebo pátý ročník. Ze začátku to byla lokální, trochu punková záležitost, on festival pozvedl na současnou úroveň, kdy jsme měli v line-upu velké zahraniční kapely. Rozhodnutí letos v přípravách bez Kamila nepokračovat byl dlouhý proces. Nakonec jsme si řekli, že nemá smysl lámat to přes koleno. Spousta věcí ležela na něm jako na hlavním pořadateli. Od vymýšlení programu přes bookování po finanční background či pronájem pozemků ve Vroutku. Šli bychom do toho hodně naslepo. Festival jsme zakončili v roce 2022 Poslední jízdou, protože na něj už nebyla síla, s tím, že Kamil říkal, že ho možná ještě někdy jednou udělá. Jasně, že by bylo hezké to ještě dotáhnout, ale pokračujeme v jiných jeho projektech. Jak byl činorodý, měl jich hodně, a RFCH z nich byl asi nejsložitější. Třeba jednou. Teď si necháváme pár měsíců na rozmyšlenou, v létě se chceme sejít a říct si, jestli něco uděláme příští rok.
Během covidu vznikla letní série koncertů Prague Open Air. Místo PR koncertů ovšem v posledních letech řešíte…
Pana Závoru. Bylo to hodně náročné. Hlavně pro Kamila. Z osobní roviny se to u pana Závory evidentně transformovalo do politické roviny. Je členem relativně nového hnutí Rezidenti. Připomínají mi Věci veřejné. V Praze 1 jsou už v radě a prosazují svou takzvanou protihlukovou agendu. V dalších volbách se chtějí dostat do dalších městských částí.
Jde o to, že pan Závora rozpoutal kampaň proti open air koncertům v Praze. Stěžuje si na hluk. Domnívala jsem se, že už jeho případ smetl ze stolu soud.
Byly dva soudy s celkem třemi žalobci, za kterými stál pan Závora. Pouze u jednoho z nich soud částečně vyhověl v rovině právní moci. V této části se budeme dovolávat k Nejvyššímu soudu. Ostatní části nejsou ještě skončené. V těch částech, kde byli žalobci úspěšní, soud rozsudky zrušil a věc běží znova. Miloš Závora chce vypnout kulturní scénu v České republice a netají se tím. Opírá se o doporučení paní Potužníkové z Národní referenční laboratoře pro komunální hluk, které je ale postavené na hlavu. Podle zákona hudba není hluk a nedá se podle hlukových limitů posuzovat, což jim ovšem nebrání to tak dělat. Součástí antikampaně proti pořadatelům hudby jsou dezinformace a šikany úředníků desítkami žádostí a podání. Iniciativa kolem pana Závory je postavena na velkém a často vulgárním tlaku na jejich odpůrce.
Cítíte podporu kolegů?
Zajímají se, ale myslím si, že si dostatečně neuvědomují, že se to týká i jich. Někde s tím už ale mají vlastní zkušenosti. V Ostravě se řešila podobná akce s Beats for Love a Colours, město je ale podrželo. Pod palbou Závory je Metronome. Je to nebezpečí pro celou scénu, nejen hudební, ale i sportovní a společenskou.
Primal Scream budou v roce 2025 jedním ze zlatých hřebů jarní sezóny v Lucerna Music Baru.
Ve světě se mluví o krizi hudebních klubů. Jak si Lucerna Music Bar vede?
Hele jo, dobře. Nepociťujeme ji, ale to neznamená, že třeba nepřijde. Souvisí to částečně i s tím, o čem jsme se bavili před chvilkou. Kultuře, která je z podstaty punkovější a nezávislejší, míň a míň přeje společnost, která začíná být víc uniformovaná a jakoby korporátní. I zavedené kluby běžně při rekonstrukci budov mizí. Kdo dnes povolí u sebe klub, když se může najít jeden stěžovatel, který zavolá Závorovi, a ten mu dá bod po bodu návod, co má dělat, aby ho ničil? Jako to bylo v případě Kasáren. Dřív se kluby se stěžovateli dohodly, nastavily nějaká pravidla. Dnes se hned jede negativní kampaň na sociálních sítích a je s tím problém.
Další věc je, že řada mladších interpretů dneska ani v klubech moc nehraje. Hodně se dělají velké koncerty – O2 arena, Eden, Forum… Rok na tom makají a je z toho velká věc. Návštěvníci si na to zvykli, potřebují velkou spektakulární show a selfie z akce, o které se tak dlouho mluví. Po malých městech muzikanti jezdí méně než dřív. My jsme zavedený klub v centru Prahy, tak to nepociťujeme, ale kluby po republice jo. Přijde mi, že mladá generace interpretů a návštěvníků o klubovou scénu nejeví tak velký zájem.
Něco pozitivního závěrem. Jak byste zpropagoval vaši vlastní práci? Co je na ní nejlepší?
Nejdůležitější je, že děláte věci, které mají smysl a dělají lidi šťastnými. Jdou na koncert za zážitkem, a jelikož je to v drtivé většině jejich oblíbený interpret, jdou pak domů šťastní. To je hezké. Taky nemusím dělat kompromisy a pracuji s dobrými lidmi. A vztahy v našem oboru často fungují na základě slova a podání ruky.
Pro Benjamina Clementina bude potřeba do klubu nastěhovat piano.
Nej koncerty v LMB
„Ten asi nejvíc legendární pro mě byl úplně první, který jsem tu viděl asi v patnácti letech. Byl to myslím první koncert Macea Parkera v Čechách,“ vzpomíná Jaromír Telenský, jaké měl sám nejsilnější koncertní zážitky v klubu, kterému se stará o propagaci. „Brácha vzal starou škodovku našich rodičů a vyrazili jsme. Koncert trval asi pět hodin a neměl pauzy. Sólisti se šli občas osvěžit do backstage, ale kapela pořád hrála. To byl silný zážitek,“ vypráví s tím, že muzikantská komunita v Příbrami v té době frčela ve funky. „Poslouchali jsme jeho, Candy Dulfer či J.A.R. a kamarád, shodou okolností můj učitel na bubny, pořádal ve zdejším Junior klubu funky party. Takže ten koncert pro nás byl naprostý vrchol.“ Přestože si dnes Telenský, i proto, aby mohl trávit víc času se svými třemi dětmi, z programu pečlivě vybírá, nadchly ho loni dva koncerty. „Z loňského programu mi vytanou na mysli dva koncertní zážitky: Living Colour a The Midnight. Byly těsně za sebou a bylo to jako den a noc. Living Colour jsou devadesátkový bigbít s hlasitými kytarami, byla to pecka. The Midnight neměli na pódiu vůbec žádná komba, měli krásný zvuk. Dřív jsem je neznal a velmi jsem si je oblíbil, ta muzika mě baví, uklidňuje a chilluje.“ V současné době se těší například na Primal Scream nebo Fun Lovin’ Criminals.