Zcela upřímně – tenhle rozhovor byl jedna velká festivalová improvizace. Rozbité auto šéfredaktora, který si přál se svými milovanými IDLES hovořit, ale v čase, kdy byli ready, ještě nebyl v areálu, způsobilo, že jsem seděla tváří v tvář dvojici hudebníků bez předchozí přípravy. Chytla jsem se stébla – v tomto případě konkrétně citace Joe Talbota z rozhovoru, který jsem si vyhledala během svižné chůze areálem za kapelou.
„Lidé se mě neustále ptají na mé názory, jako bych byl nějaký opinion leader, ale copak já vlastně vím?“ tázal se v onom článku rétoricky zpěvák bristolské skupiny. Kromě něho se rozhovoru zúčastnil kytarista Mark Bowen.
Znervózňuje vás, že vás lidé, kromě toho, že poslouchají vaši hudbu, vnímají i jako názorové vůdce?
Joe: Ne, součástí umění a kultury je i diskuze o důležitých tématech. Jen to prostě neznamená, že bych musel sledovat úplně všechno a mít na to názor.
Jste někdy nesví z toho, jaký vliv můžou mít třeba vaše texty na lidi?
Joe: Vůbec ne. Protože jsem nikdy nikomu neříkal, jak má žít svůj život. Nikdy jsem nikoho k ničemu nenabádal. Baví mě o věcech mluvit, ale nikdy jsem nikomu nedával žádné instrukce, co by měli dělat se životem. To je na každém.
Mark: Role umění je pozorovat a na základě toho tvořit umění, které se může týkat všeho možného. Jakmile máte hotovo, je už na druhých, aby k dílu zaujali vlastní postoj a třeba z něho něco získali. Máte pocit, že v naší hudbě je něco, čeho bychom měli litovat, nebo přijmout zodpovědnost?
Idles se skladbou Crawl! na festivalu Glastonbury.
Ne, jen mě zajímá, jak to vnímáte.
Joe: Já to chápu, v hudbě se často směšuje tvorba a názory interpreta, pro mě to jsou ovšem oddělené světy. Třeba Morrissey je ale dobrý příklad toho, že to tak nemají všichni. Lidi jeho silná vyjádření uráží a mstí se mu. To je podle mě ujeté. Má na své názory nárok, stejně jako kdokoli jiný. Odpírat mu například možnost hrát na některých místech podle mě není fér. Pokud se cítíte uraženi, prostě si nekupujte lístky na jeho koncert. Když se někdy ukáže, že některý z hudebníků, které mám rád a poslouchám je, nesouzní s mým pohledem na svět nebo má jiné názory na politiku, tak mě to ze sna nebudí. Jejich hudbu si pouštím stejně jako dřív. Protože miluji jejich umění, ne je. Hodně mých oblíbených umělců jsou notoricky známí tím, že jsou špatní lidé. Moje nejoblíbenější album nahrál člověk, jehož kokotství je velmi dobře zdokumentované. Nebudu ho ale jmenovat, nezlobte se.
Nezlobím.
Joe: Já moc nechápu, když lidi něco adorují nebo vnímají, jako by to bylo náboženství, a když se to odkloní od jejich představy ideálního světa, hroutí se z toho. Stejně jako nechápu lidi, kteří brečí, když prohraje jejich fotbalový tým. Jsme prostě jen hudebníci – máme skvělou práci a naštěstí taky krásné publikum, které podle mě k věcem přistupuje otevřeně. Navíc, jestli nám pozorně naslouchají, jediné, co si z toho všeho mohou vzít, je, že o sebe mají pečovat a naslouchat druhým.
Říkáte, že vaše nejoblíbenější album natočil kokot a nevadí vám to. Existuje nějaká hranice, jejíž překročení by vám přece jen umělecké dílo dokázalo znechutit?
Joe: Ne. Poslouchám i hudbu Michaela Jacksona. Ale je pravda, že bych si ji už nešel koupit, nechtěl bych takovým lidem dávat své peníze. I když v tomhle konkrétním případě už by to šlo do kapsy jiným. Nicméně je to něco, o čem s přáteli taky někdy diskutujeme. Každopádně pro mě osobně je výsledkem té diskuze, že politika, osobnost umělce a samotné umění jsou různé světy. Nejsem fanoušek těch kreténů, ale jejich tvorby. Protože třeba Michael Jackson nebo Phil Spector, James Brown jsou kreténi. Nejsem fanoušek zneužívání, vrahů nebo znásilnění, ale to neznamená, že jsou nemocné i jejich písně. Be My Baby bude navždy klasikou.
Loni jste vydali album Crawler a řekli jste, že jste se na něm odhalili. Znamená to, že někdy v minulosti to tak nebylo?
Mark: Takhle to neberu. Chtěli jsme spíš říct, že takovou desku jsme chtěli nahrát už dlouho. Rozhodně jsme na ní byli nejúspěšnější v tom, že se nám podařilo sdělit, co jsme chtěli, způsobem, jakým jsme chtěli. Pokoušeli jsme se o to samozřejmě už na Ultra Mono, Joy i Brutalism, jen se nám to čím dál lépe daří. Zlepšujeme se v našem řemeslu, v našem umění, v našich tvůrčích konverzacích. Umíme lépe dosáhnout svých záměrů. Daří se nám lépe vyjádřit sami sebe. Ale samozřejmě i dřív jsme tvořili se stejným cílem, zachytit, kde se nacházíme, jenže lidé se mění, mění se okolnosti, nuance a odhodlání. Každé album nás nějakým způsobem vyobrazuje, jen máme pocit, že Crawler zachytilo to, kde jsme v roce 2020 byli, opravdu dobře.
Joe: Cítíme se teď kreativnější, věci plynou snadněji. Když kapela projde vším tím vývojem, o kterém mluví Mark, je tvorba pak snazší, radostnější a mírumilovnější. Ale pro mě je zároveň velkým tvůrčím motorem, když řešíme problémy – takže když bylo něco opravdu těžké, člověku ani nic jiného, než zapojit kreativitu, nezbývalo. Vlastně bych nepoužil slovo snazší – spíš jsme chytli lepší flow.
Znovuzrození Idles
„Za každou nahrávkou IDLES je silný příběh, spousta práce a někdy i velká traumata,“ napsal o tvorbě této britské kapely Ondřej Horák poté, co si s Markem Bowenem a Joe Talbotem povídal o čtvrtém albu nazvaném Crawler. „Talbotovo hojení pokračuje, středobodem nahrávky Crawler je lehkost života i vděk za traumata. Jde o jejich nejrozmanitější album, přestože každý tón zní… jako IDLES.“ Joe Talbot mu k tomu řekl: „Nejsou to IDLES. Respektive to není obraz IDLES, jaký jsme vytvořili. Pandemii jsme pojali jako příležitost udělat jeden krok dozadu, zničit IDLES a začít znovu. Díky všemu tomu času jsme si mohli uvědomit sami sebe a to poznání si užít. Na Crawler jsme čistě jen my a je to nádherný pocit. Cítíme se znovuzrození a jsme připraveni všechno rozsekat na kusy.“