Zrod desky Zelená oblaka, růžové stromy inicioval producent Petr Ostrouchov, rozhodně nemusí být jen přestupní zastávkou na cestě k originálu. Interpretace Marie Puttnerové stojí za poslech sama o sobě. Jistě i díky respektu a pokoře, s nimiž ke skladbám přistupovala. Jen samotné rozhodnutí pustit se do projektu zrálo přes rok.
S nabídkou nahrát písně Zuzany Navarové vás oslovil producent Petr Ostrouchov. Jak jste se rozhodovala, zda ji přijmout?
První SMSku s tímto nápadem jsem od něho dostala více než před rokem. Potěšilo mě, že si pro takovou spolupráci vybral právě mě, ale na druhou stranu jsem k Zuzaně Navarové pociťovala vždy veliký respekt a celé rozhodování bylo tímto ostychem ovlivněné. Mě by asi nikdy nenapadlo podobnou věc natočit. Nikdy jsem nebyla zarytým znalcem Zuzaniny tvorby. Daleko hlouběji jsem poslouchala jiné zpěvačky, například Evu Olmerovou, Martu Kubišovou, později pak Ellu Fitzgerald nebo Björk. Ale i tak mě nemohly některé z jejích zásadních písní v životě minout. Písně Zuzany Navarové jsou pro mě ztělesněním jakési nedotknutelnosti, rozhodnout se mi trvalo asi rok. Několikrát jsme se během něj s Petrem setkali, ale vesměs viselo ve vzduchu hned několik otázek, jak to celé uchopit a jestli vůbec. K finálnímu rozhodnutí došlo až koncem srpna. Byla jsem velmi zdrženlivá, Petr nakonec přišel s poměrně jednoduchým argumentem: „Proč vlastně ne?“ A tak jsem se na tu cestu nechala s vděčností přivést.
Jaké to bylo?
Ještě nemám od celého procesu ten správný odstup, ale musím říct, že jsem za tu zkušenost, a především za čas s tvorbou Zuzany Navarové velmi ráda. Celý proces přijetí, nasávání všech písní, nahrávání s fantastickými muzikanty a kamarády i stávající zájem o můj vztah k Zuzaně je nesmírně obohacující, a tak se to celé snažím vstřebat a přijímat velmi pozitivně.
Zaujalo mě slovo nedotknutelnost. Její písně jsou opravdu hodně niterné a osobité, takže obdivuji, když si na ně někdo „troufne“.
Uvědomila jsem si při studiu i nahrávání, že jsem s těmi písněmi strávila velmi příjemný čas, že jsem je ve výsledku nemusela tolik řešit. Myslím teď hudebně i interpretačně. Jsou mi blízké jak Zuzaniným rozsahem, tak i melodikou. Ačkoli jde často o živelné písně, nesou v sobě takový kus melancholie a civilnosti bez příkras, se sem tam objevujícími se a jasně definujícími finesami. Jsou mi blízké svojí přirozeností. Byl to pro mě zkrátka splnitelný úkol, kdybych měla zpívat písně některých jiných zpěvaček, které mám ráda, mohlo by to být o něco složitější.
Chce člověk do své interpretace hodně otisknout sebe, nebo spíš zůstat věrný originálu?
Za svůj život jsem zpívala písně rozličných osobností v různých kapelách, například Jablkoň, Půljablkoň, Cymbelín, Zvíře jménem Podzim, Mirka Kemela… Vždy jsem se snažila vnést do interpretace příběhů co nejvíc sebe. Každá píseň je nositelkou příběhu, obrazů, emocí, které předáváte dál. Zde jsem vypravěčka příběhů Zuzany Navarové rezonujících s mým přirozeným světem. Jako asi většina posluchačů znám střípky jejího života. Představuji si, s čím se v životě potýkala, co cítila, pak o tom psala písně.
Co přesně si představujete?
Namalovala hudební obrazy sycené emocemi. Na posluchače i na mě působí, protože jsou to silné emoce. Přistoupila jsem k tomu tak, že teď tu jsem a zpívám ty příběhy a musím se oprostit od originálu ve snaze odvyprávět především příběh. Musela jsem od Zuzany lehce poodstoupit, abych je vůbec mohla zpívat. Veliké téma k přemýšlení. Žiju v jiné době, jiné konstelaci, ale v některých věcech se přece setkáváme. Neprožila jsem svou vlastní nemoc, ale provedla jsem maminku její chorobou až do konce. Takže například vím, že člověk hledá radost v malých věcech a hledá i naději a víru. Tohle máme vlastně všichni společné a dřív nebo později se tím všichni začneme zaobírat. K interpretaci písně potom možná stačí nějaká osobní výbava, a buď se vám podaří emoci přenést, nebo ne.
Na vlastní silné osobní prožitky, které jste nalezla i v písních Zuzany Navarové, jsem se chtěla zeptat…
Zuzaniny písně jsou poezií, nepředkládá je v popisném výkladu, stačí poslouchat, víc asi nepotřebujete. Tyhle písně jsou mocné každá jiným způsobem, mají v sobě melancholii, ale zároveň i radostnou poťouchlost. Tohle všechno je mi blízké. Proto i výběr písní byl hodně pocitového charakteru. Poslechnete si písničku a zkusíte si ji třeba nějak pobrouknout a zjistíte, že vám sedí. Asi jsem hned nepátrala, co za ní je, v čem mi vlastně tolik konvenuje. Až později se začnete dostávat pod povrch. Najednou se noříte do skrytých vrstev a nových rovin. Pořád je to ale možná víc ve vás než v konkrétním významu. Proto asi ani nedovedu určit konkrétní téma. Nemoc jsem uvedla jenom jako příklad toho, že mým srdcem kdysi prošel silný otřes. Je uvnitř, pro celou věc není podstatný, ale v Zuzaniných písních rezonuje.
Rozumím. Jaký je to pocit takové album vydávat?
Jsem celkem v rozechvění nad tím, jaké se mu dostane přijetí. Náš primární záměr je uctít při příležitosti dvacátého výročí jejího odchodu Zuzanu a její písně. Vzpomenout si na písničky někoho, kdo tu byl a kdo dělal skvělé věci. A také je oklikou vrátit do prostoru – třeba naši nahrávku uslyší někdo, kdo písně Zuzany Navarové tolik nezná a najde si k ní cestu. Je mi líto, že teď nemůžeme slavit její 65. narozeniny. Velmi by mě zajímalo, jakou by dělala hudbu, jak by nás všechny ovlivňovala. Myslím si, že by to bylo úžasné.
Zelená oblaka, růžové stromy
Za svůj sólový debut Laila tov získala Marie Puttnerová Cenu Anděl v kategorii folk. Název alba s písněmi Zuzany Navarové, které vyšlo loni v prosinci, tvoří slova písně Malování. První singl, píseň Lajla tov, vyšel na den přesně dvacet let po předčasné smrti Zuzany Navarové. Album vzniklo pod producentským dohledem Petra Ostrouchova a Martina Nováka a za účasti dalších špičkových českých hudebníků. Kromě samotných producentů se na nahrávkách podíleli kytarista Petr Uvira, bubeník Miloš Dvořáček, baskytarista Jakub Vejnar a klarinetista a saxofonista Marcel Bárta. Podobu alba pak dotvořili zvukoví inženýři Adam Pakosta, Lukáš Martinek a Aid Kid, zatímco mastering desky probíhal pod rukama Daria van Helfterena v Amsterdamu.