Je hodina do začátku koncertu. A my sedíme s Romanem Holým, Oto Klempířem, Danem Bártou a Michaelem Viktoříkem venku na zahrádce. V hlavě se mi honí úryvky písniček z alba, které ponese název Jesus Kristus Neexistus?, na obalu vyvedený jako hospodský nápis na zdi. Oficiálně vyjde 16. června. A přiznám se, že napoprvé jsem ho nedoposlouchal. Svoje vrstvy totiž odhaluje sice ochotně, ale postupně, až při soustředěném poslechu.
„Ty chceš vědět odpověď na zásadní otázku,“ nastoupí na mě Oto Klempíř rozjařeně.
„Příběh alba Jesus Kristus Neexistus?,“ kývnu hlavou.
„Ok. Make the long story short,“ pronese Oto.
Ale něco mi říká, že tohle povídání krátké nebude.
Tak to zkuste ve zkratce…
Michal Viktořík: Nejdřív přišla potopa…
Oto Klempíř: A my jsme začali shánět matroše na novou desku. Hledali jsme štýlo.
Roman Holý: Když jsme měli matroše dost, Otovi najednou přišlo, že jsou demáče příliš měkký a teplý. A tak jsme radši začali znova. To, co teď vychází, je vlastně druhá deska.
Eskalace Dobra před šesti lety zazářila. Říkal jsem si: Jak na tohle asi navážou. Byla to otázka, kterou jste řešili?
Roman Holý: Neřešili. Protože to bychom se dostali do pekla.
Michal Viktořík: Nám je to hlavně jedno, nebo alespoň mně rozhodně. Určitě každýho napadlo, jestli to třeba bude fungovat stejně. Ale já si byl jistý, že horší to rozhodně nebude.
Dan Bárta: Jediná otázka, kterou jsme si vážně položili, byla: „Co udělat pro to, aby nás to zase bavilo.“
Roman Holý: To je ta hlavní věc, kterou řešíme a na který u týhle party skutečně záleží.
Přesto jste nejdřív natočili desku, se kterou jste spokojení nebyli…
Roman Holý: Ale ty písničky nebyly blbý. Já si vzal tři z nich na svoji sólovku. Ale prostě jsme se vydali jinou cestou. Šlo nám to docela dobře, ale velice pomalu. Proto to trvalo tak dlouho. Starý pomalý blbci.
Proč byl problém, že bylo to album měkké?
Roman Holý: Ota je tvrdý muž, bojoval ve válce ve Vietnamu i v Kambodži. Nesnáší i Nervák. Mně jako většinovému skladateli hudby jde vždycky hlavně o to, aby všichni zainteresovaní byli s výsledkem v míru. Ne že mi na to někdo z kapely bude říkat: „No, docela to ujde…“ A to dá celkem práci.
Michal Viktořík: Čím jsme starší, tím jsou ty naše různé názory náročnější. Já bych se třeba klíďopíďo vrátil k písničce, která by byla stejně dětinská jako ty v devadesátých letech. Vůbec by mi to nevadilo, protože technicky i intelektuálně by to bylo lepší než v devadesátkách. Ale teď jsme našli ten ideální střed. Humor a sranda, kterou potřebuju, tam je. A ty vážný věci sice beru vážně, ale rád je říkám trochu zakukleně.
Roman Holý: Poprvé v životě – alespoň co si pamatuju – jsme měli problém s tím, že jsme se na jedný písničce naprosto neshodli. Udělali jsme totiž skladbu, která se jmenovala Seru na všechno. Považovali jsme ji za jeden z našich nejlepších nápadů ever. Těšili jsme se, jak tím nadchneme všechny ostatní v kapele. Jenže všichni ostatní nás s tím poslali nevybíravě do prdele. Že takový sprosťárny jsou už moc. A že v takový písničce prostě hrát nechtěj. To se nám ještě nikdy dřív nestalo.
Jak jste to vyřešili?
Roman Holý: Následovalo asi čtrnáct velmi rozpačitých dní. Ale i to k tomu patří…
Dan Bárta: Byla to taková naše hymna nihilismu.
Roman Holý: Nádherná věc!
Dan Bárta: Velejemná!
Roman Holý: Neměla nic společnýho s fekáliemi, ale se sraním na všechno. A na lidi. A na to, jak na sebe lidi serou. „Seru na všechno a jsem v tom sraní dobrý.“
Michal Viktořík: Nejlepší byl refrén v podání našeho zpěváka. Jak to bylo?
Dan Bárta: „Sraní je nejlepší…“
Oto Klempíř: „… a já jsem nejchytřejší a nejlepší.“
Dan Bárta: „Sraní je nejlepší a já jsem ve svém sraní dobrý.“
Roman Holý: Bylo to vážně dobrý, i klip k tomu vymyšlenej… Ale bohužel jsme u vzniku týhle desky měli i takový stařecký rozpory.
Dan Bárta: Taky jsme si položili nebezpečnou otázku: „Co tomu řeknou děti?“
Roman Holý: Což je teda už hodně blbý. Věk je v tomhle děsnej a neúprosnej.
Michal Viktořík: Ale mysleli jsme jen na naše vlastní děti. Na ostatní děti seru!
Roman Holý: Jak říká Pavel Mrázek, děti jsou čůráci!
/hurónský smích/
Takže jste ustoupili?
Oto Klempíř: Ano. V rámci zachování bandu.
Roman Holý: Jinak to nejde, když chceš udržet desetihlavou saň. Když je někde tolik lidí a každýmu je přes padesát, tak je jedno, co je to za partu. Každej už je tak jinde, že abys našel společnou řeč, musíš u toho Roburu umět zařadit zpátečku a zacouvat. A pak to celý poslat dopředu. Jak neumíš zacouvat, neposuneš se dopředu.
Opravdu to bylo tak vyhrocené?
Roman Holý: No zas tak ne, padlo jen šest ran pěstí.
Michal Viktořík: Samozřejmě jsme mohli všechny, co to hrát nechtěli, vyházet.
Oto Klempíř: Ale to je zbytečná debata. Zkrátka jsme moudře řekli: „Nechcete? Nebude!“
Roman Holý: Ale stejně ji ještě někdy uděláme…
I tak mi to album přijde hodně tvrdé a sprosté. A to dokonce i na poměry skupiny J.A.R. Chvilku jsem si musel zvykat.
Michal Viktořík: I mě zarazilo, s čím tentokrát Ota, který je dvorní textař a my ho s Danem doplňujeme, přišel. I já si říkal, když bude Dan zpívat osmkrát za sebou seru, seru, seru, tak to se budou lidi, co ho mají rádi, asi trochu divit.
Oto Klempíř: Bavme se ale už o těch písních, co na té desce jsou, kurva už!
K tomu přesně spěju…
Dan Bárta: Ale já si nemyslím, že by to bylo o tolik vulgárnější album.
Ale tvrdší určitě.
Roman Holý: To možná ano. Chtěli jsme se vzdálit zvuku najazzlých šedesátníků. Já bych řekl, že na tom albu je toho hodně. Dědkovství, infantilita, hravost, vážná nota, katarze i ten jazz. Můj záměr jako producenta bylo dostat na ni hodně barev.
Oto Klempíř: Ke konci alba je dokonce znát, že se pomalu, ale jistě vydáváme cestou smíření, protože v našem věku už žádná jiná ani není. Nikdo z nás není bláznivý vztekloun jako Klaus Kinski.
Roman Holý: … ovšem v roce 1971!
Oto Klempíř: A teď budeš muset mladším čtenářům Headlineru vysvětlit, kdo byl Klaus Kinski.
Kašlu na ně, ať si to dohledají. Mě teď zajímá, jak jsi tedy k textům na druhé nové album J.A.R. přistupoval?
Oto Klempíř: Tak, že jsem jich napsal hodně. Moje obligátní věta je, že ty nejlepší se tam, kurva, zase nedostaly. Je to tím, že nefungují a nikdy v minulosti nefungovaly v rytmický mřížce. Ale jinak to bylo jako vždycky. Roman oddře hudbu, Michal toleruje a komentuje, co přinesu, a Dan dodá refrény.
Roman Holý: A to je podstata J.A.R. Každej z nás přidává do naší hudby vlastní svět. A to se nikdy nezmění.
To je doslova patrné z tracku Fjůča, který je o tom, že Viktořík nemá budoucnost, a celá spěje do skvěle vypointovaného finále…
Michal Viktořík: Počkej, myslíš, že to tak je, když se tam zpívá, že mi to řekla v osmý třídě úča?
Dan Bárta: Naopak, to je důkaz, že pedagogický pracovník nemusí mít vždy pravdu!
Michal Viktořík: Víme, že tak to je. A že já určitě nebyl jedinej, kdo si tohle vyslechl.
Roman Holý: Já zase se samýma jedničkama nedostal doporučení na střední školu. Můj táta se tehdy nasral, přijel z Indie, chytil toho komunistickýho učitele pod krkem. A už jsem to doporučení měl.
Michal Viktořík: Tys měl samý jedničky? Co to bylo za školu, ty vole?!
Roman Holý: To byla zvláštní škola. Když přišli za mojí mámou, řekli jí: „Paní Holá, váš kluk bude navštěvovat Zvláštní školu ve Volšovech,“ což bylo zařízení pro mentálně slabší. Tak se zamyslela, a pak odpověděla: „No, když na to má!“
/hurónský smích/
Výborně! Pojďme ale k tomu novému albu od začátku. Otevírá ho titulní písnička Jezus Kristus Neexistus?
Oto Klempíř: Já ti k ní něco řeknu. Jezus Kristus Neexistus? je o současném stavu světa v mé mysli. „Lámeme svět na tři půle, kolem bublá var.“ Tam si klidně můžeš dát w a bude z toho war – válka. Četl jsem knihu Homo Deus od Yuvala Noaha Harari. Dokonalá, asi pět let stará knížka, ve které vysvětluje, jak se dějiny světa prolínají do současných věcí. Říká v ní: „Hele, ten svět v současné době je nejvíc v pohodě. Až na lokální konflikty nikdo neválčí. Takhle to už bude. Už jsme zrozuměli.“ A prd! Rusák! Afrika! Kambodža! A už se perou, jako svině. Upřímně, já jsem chtěl věřit Hararimu, ty jeho knížky jsou perfektní. A tak mě ta změna překvapila. A na základě vnitřního překvapení vzniknul ten rozporuplný text…
V čem je rozporuplný?
Oto Klempíř: „Minulý století nás ještě neminulo…“ – byly v něm dvě světové války. „Minulý století hřbet neohnulo…“ – pořád se nechce vzdát, válčíme znova. „Minulý století, ten čas bude náš…“ – stále se do dneška prolínají ta stará zla. Němci, Rusové, všechno, co jsme si dělali v Evropě. Jak po druhé světové válce přišli Američani a řekli Němcům: „Hele, buď vás vyhladíme, nebo nám to všechno prodáte.“ A oni jim to všechno prodali. Zbytek si odvezli Rusáci. A za deset let to Němci za třicetinásobnou cenu vykupovali. „Minulý století, kam se podíváš.“ A to je přesně ono.
Dan Bárta: V principu je to i třecí plocha. Starý svět, tak jak si ho všichni pamatujeme, už jde pomalu do prdele, což se projevuje v různých změnách společenského paradigmatu. Ale ten nový se ještě nenarodil. Z toho třecího kvasu potom vzniká deziluze, na základě které si pak člověk položí tu kruciální otázku…
Oto Klempíř: Jestli je, nebo není.
Aha…
Roman Holý: Dobrý, ne? To koukáš, viď!
Myslím, že si tu písničku budu muset poslechnout znova. Otevřeli jsme mi novou dimenzi vnímání…
Oto Klempíř: Populární hudby?
Dan Bárta: Angažované populární hudby!
Každopádně už chápu, proč se hned druhá skladba jmenuje Sláva nazdar výfetu. Chtělo to oddech.
Michal Viktořík: Ano, přesně. To musí po tý kládě hned následovat.
Roman Holý: Navíc to je téma, o kterém každý z nás něco ví. Stejně jako chlapci z PSH, kteří v písni jsou. To je zase výpověď jiného druhu.
Dan Bárta: V podstatě kompilát vzpomínek jednotlivých protagonistů.
Oto Klempíř: Jedna chemická vývojářka, která formátuje krémy pro baby, se mě ptala: „Proč jste to dělali? Já si můžu jakoukoli drogu naformátovat sama a stejně pořád nechápu, co jste z toho fetu měli.“
Cos jí na to řekl?
Oto Klempíř: Že jsme to dělali z frustrace. Ano, z frustrace. Máš takovou frustraci, že to nemůžeš vydržet. Musíš se napít. Musíš si dát drogu. Dáš si a uvědomíš si, že ta frustrace chvilkově pomine. Ale nepřipustíš si, že to stejně prohraješ, protože tohle vyhrát nejde. Ta frustrace se zase po dvou hodinách vrátí.
Michal Viktořík: Teda já to měl přesně opačně. Já jsem drogy bral vždycky, jenom protože mě to bavilo. Ne že bych byl frustrovanej. Já byl frustrovanej, že jsem toho musel nechat!
Oto Klempíř: Já frustrovanej byl. Co ty, Dane?
Dan Bárta: Já jsem sebezpytná povaha, takže já si každou frustraci, kterou jsem si v sobě nesl, drogou zvětšil, abych se v ní mohl mikroskopicky poňahňat a porozumět tomu, co se se mnou vlastně děje.
Oto Klempíř: No a když tohle všechno vezmeš s humorem, tak je z toho píseň.
Jak se do ní dostali PSH?
Roman Holý: Kluci zrovna natáčeli film Nekonečný příběh a byli u mě ve studiu. Já jim pustil tenhle beat a jim se to dost líbilo. Vorel hned začal freestajlit a napadlo nás to. Tak jsem se kluků z kapely zeptal, jestli by jim to nevadilo. PSH jsou jedni z mála, kteří nás od začátku respektujou. Jedni z mála, kteří tvrdí, že Michal Viktořík skutečně byl první český rapper. A to já cením. My nejsme kapela, která by měla hosty. Kromě Heleny Vondráčkový jsme na albech snad ani nikoho jinýho neměli…
Oto Klempíř: Jasně! Vondráčková a pak PSH! Strong – wrong – let’s go! A ten text vzniknul tak, že jsem v záchvatu píčoviny napsal refrén: „Sláva nazdar výfetu – když muž se ženou speed dá.“ A ten jsem poslal Romanovi v esemesce.
Roman Holý: To byla prostě nádhera! Hned mě napadlo, že oživíme sušický dětský sbor, který už na Homo Fonkianz zpíval: „Je kraj, kde voní tráva.“ A ty děti, který to tehdy zpívaly, už dneska mají vlastní děti. A ty jejich děti nám tentokrát nazpívaly: „Sláva nazdar výfetu!“ Ta písnička je ze všech stran nádherná! Úplný posvícení!
/smích/
A taky je hodně ostrá!
Roman Holý: Když vezmu v potaz slogany běžných českých songů, které teď ovládají éter a vůbec místní posluchače, tak jsem o to šťastnější, že můžu hrát ve skupině J.A.R. a můžu spolupracovat s tak báječnými blázny. Protože to se vážně nedá poslouchat.
Oto Klempíř: Nejhorší je ten novej Gotťák.
A taky nejúspěšnější…
Oto Klempíř: A to vypovídá o tom národě všechno.
Dan Bárta: Na něm mě fascinuje jedna věc. Kdyby se jeho texty přepisovaly jako textová příloha, nebylo by v nich moc samohlásek, kromě těch dlouhých.
Oto Klempíř: Jako že neumí doříct slova?
Dan Bárta: Ne, on je chce tak poangličtit, že vůbec nevyslovuje. V tom přepisu by byly jenom apostrofy. A jenom ó, to by, kupodivu, bylo hodně dlouhý.
Michal Viktořík: No vidíš, to jsme dělali taky – v osmdesátkách.
Překvapilo mě, že první singl je song Už jsem v důchodu…
Roman Holý: Singl, to je silný slovo. První věc, která se otevřela na iTunes. Nám to bylo víceméně jedno, vybrala si to firma.
Michal Viktořík: Pro mě je to třeba nová informace. To mi nikdo ani neřekl!
Dan Bárta: Pro nás z nepochopitelného důvodu má firma pocit, že se boogie tohoto typu nějak zapíše.
Roman Holý: V podstatě neexistuje nic míň vhodnýho. Boogie je z principu rytmus, kterej v historii moc žebříčky nelámal… Teda já ho miluju! Ale i když tady je to trochu elektro, je to prastará věc. A k tomu ten slogan: „Už jsem v důchodu, dám si jahodu a jen doutnám…“
Text je, Oto, hodně o tobě, je to tak?
Oto Klempíř: „Už nebudu ten pasák, dealer tvrdejch drog, řízek s pistolí, chlap s boxerem…“ a hlavně s tou malou dýkou. Tu jsem míval jako zálohu.
Roman Holý: Je to tak! To je vzpomínka, kdy Ota lítal s Makarovem po Praze, a když jsme natáčeli desku, držel ho Fanánkovi a…
Oto Klempíř: … a Kodymovi…
Roman Holý: … a Kodymovi u hlavy.
Moment. To se opravdu stalo?
Roman Holý: Jo, to je reálná vzpomínka z tý doby.
Proč jsi to dělal?
Dan Bárta: Protože pil alkohol a byl hodně frustrovaný.
Michal Viktořík: A hodně ho srali.
Oto Klempíř: Strašně mě srali.
Roman Holý: Fanánkovi jsi dal potom ve studiu pěstí a on úplně na šrot brečel. To si pamatuju velmi dobře.
Oto Klempíř: Já se přitom rozhodl, že to nasrání vydržím. Ale oni byli ožralý a furt nepřestávali. Fanánek říkal: „Kdybys neměl tu bouchačku, tak bys viděl.“ Tak jsem ji vyndal a řekl: „Fanánku, už ji nemám!“ Vytáhnul jsem zásobník, ten vypadnul. Položil jsem ji na stůl a říkám: „Tak pojď!“ Fanánek vstal… a to neměl dělat.
Roman Holý: Dostal ďahu. Pak se ptal lítostivým hlasem: „Proč mi to ten Ota udělal, vždyť jsem mu nikdy nic neprovedl!“
A pak začal posilovat?
Roman Holý: Přesně tak to bylo.
Michal Viktořík: On mu vlastně zlomil nohu.
/hurónský smích/
Oto Klempíř: Jo, tu železnou.
Dan Bárta: A Fanánek na to konto otextoval Šmouly a tím se zase vykoupil z tý svojí frustrace.
Oto Klempíř: Ale Fanánek je dobrej!
Dan Bárta: Jasně že je!
Roman Holý: Miluju ho.
U další písničky možná dostanu přes hubu já. Jmenuje se Reggay. A když jsem ji slyšel poprvé, nemohl jsem se rozhodnout, jestli mě baví, nebo irituje.
Oto Klempíř: A jak to dopadlo?
Pořád nevím, proto si o ní chci povídat. Samozřejmě mě hned napadlo, že pustit ji do dnešní polarizovaný doby, je odvaha. Což ostatně Dan zpívá v refrénu. „Každej se toho bojí.“
Roman Holý: A přesně proto tam ta písnička je.
Dan Bárta: Ve skutečnosti je kulantní, nikoho neuráží. A to mě baví.
Oto Klempíř: Ta skladba vznikla ve Starbucksu na Poříčí. Čekal jsem tam na nějakou schůzku, vedle je Česká obchodní banka, u které přistavil obrněnej gazík. Z něj vyšli baba a chlap. Ten chlap, to byl prcek, a ta baba zase pořádnej řízek. Vešli s tím kuférkem do banky, za minutu vyšli ven a kuférek byl naditej prachama. Já na to zíral a říkal si: „Ty pičo.“ Chlap vlezl do gazíka, něco tam chvíli dělal, pak otevřel boční dveře, ona tam hodila ten kufřík. A já ty dva pořád pozoroval. Ta baba si vlezla do kabiny a začala si mazat ruce krémem! A mně hned naběhlo, že zabila dvacet lidí „a pak si ruce namazala krémem“. A „do Starbucksu za svým kreténem“ jsem byl já. Ale vlastně i ten chlap. A už to jelo, už jsem mu to do toho textu ládoval.
Roman Holý: A samozřejmě Reggay je báječná přesmyčka – reggae, gay, negay…
Oto Klempíř: A taky neger.
Roman Holý: Je to v jistém smyslu pokračování písničky Ťo ti ťo.
Oto Klempíř: … a Mandely. Ty vole, stejně, Michalův J.A.R. Rap. „Ať visí Mandela, tralalala lalala.“ Nebo: „Václavák je plnej smradlavejch černejch…“
Michal Viktořík: Počkej, ale tím jsem myslel chudý lidi!
Oto Klempíř: No jasně, s rukama černýma od těžký práce.
/smích/
Což jsou přesně ty písničky, u kterých si říkám, že by jejich ironie a humpoláctví v dnešní době, kdyby je slyšeli třeba redaktoři z Alarmu, nedošla pochopení.
Michal Viktořík: Já bych právě v dnešní době ještě v některých věcech přitlačil. Ale písnička Reggay, ta je opravdu kulantní a decentní.
Skupinu J.A.R. asi Alarm beztak nezruší.
Oto Klempíř: Hele, podívej, všichni víme, jaká je realita. Zrovna dneska jsem byl v určitých kruzích přítomen debatě mužů, kteří rozhodují o tomto státě. Říkali: „Děcka…“
Michal Viktořík: Oni jsou z Brna, viď?
Oto Klempíř: No, oni jsou vážně z Brna!
Michal Viktořík: Vždyť to říkám.
Oto Klempíř: Říkali: „Děcka, chybí nám tady v čase 900 tisíc děcek, který se nám nenarodily! A v mezičase jsme přijali 30 tisíc migrantů.“ Pak se přihlásil druhý člověk a ptá se: „Byli to migranti z bezpečných zemí?“ – „Ano, přijímáme migranty pouze z bezpečných zemí.“
Michal Viktořík: A to jsou který?
Oto Klempíř: To jsou ty nám blízký.
Dan Bárta: Slovensko?
Oto Klempíř: Ukrajina!
Michal Viktořík: Jo? Tam jsou jenom štětky, kriminálníci…
Oto Klempíř: A vědci!
/hurónský smích/
Roman Holý: A světci!
Michal Viktořík: Do toho nezabíhejme.
Oto Klempíř: Ale co chci říct, je, že my tady lidi z venku potřebujeme, nemůžeme se jim jenom vysmívat. Jinak to zkrachuje na tom, že nevyrobí ty peníze.
Roman Holý: Ale abych se vrátil k té písničce. Já ji vnímám jako zoufalej výkřik proti směru světa, který se řítí do hyperkorektnosti. Mě osobně to neuvěřitelně irituje.
Oto Klempíř: „Zapomeňte na klasiku, objevila se tu žena s pérem.“
Roman Holý: Aktuální textík…
Oto Klempíř: „Modernita promluvila, namaluj si paragrafy térem.“ Už nic neplatí.
Dan Bárta: To, co je na tom zdánlivě nekorektní – já už to slovo ani nemůžu vyslovovat, protože to je strašná píčovina – to je jenom otazník, který znamená. Jste si tím jistí? Myslíte to vážně? Nemáte dojem, že něco ztrácíme? Nepřeháníme to náhodou? Pojďme se nad tím ještě jednou zamyslet. V tý písničce nejsou vymaštěný slova a jistým způsobem používáme neologismy. I s takovým tématem si můžeš pohrávat, aniž bys byl explicitní. Každý si tu otázku může položit znova – a o nic víc nejde. My, co se známe léta, hrajeme spolu roky v kapele a je nám všem padesát plus, o toleranci k různostem opravdu víme svoje. A nikdo z nás nemá černý svědomí z vnitřního, nepřekonatelnýho fobismu. To jsou všechno blbosti, protože to se nikomu z nás neděje. A my to nehlásáme.
Michal Viktořík: Tohle vlastně vystihuje už název alba. Jestli ten Ježíš existuje, nebo neexistuje? Neřítíme se náhodou někam, kam bychom nechtěli? No, uvidíme.
Dan Bárta: A ještě k tomu chci něco říct, protože jsem na to v jistým ohledu pyšnej, i když zrovna v téhle písni jsem jenom interpret. Že se k věcem ještě pořád vyjadřujeme netriviálně. Když něco vyjadřuješ triviálně, tak se pak problém polarizuje.
Oto Klempíř: Musíš to ale říct ještě jednou hezky česky.
Dan Bárta: Vždyť to říkám.
Oto Klempíř: Ne.
Ale já Danovi rozumím…
Oto Klempíř: No ty jo, ale kdo čte Headliner? Vědci?
Roman Holý: Ukrajinští vědci!
Oto Klempíř: Sociologové? Doktoři! Ten Headliner má teda čtenáře!
Tak radši pojďme k jiné otázce. Co pro vás vlastně po těch letech znamená mít ve svém životě kapelu J.A.R.?
Roman Holý: Na to mám dost kýčovitou odpověď, která bude nezajímavá…
Taky je to kýčovitá otázka…
Roman Holý: Ať je to, jak chce, zažili jsme hodně nádhernejch i blbejch věcí. Jsem pořád hluboce šťastnej za to, že jsme měli a pořád máme možnost mít takovou kapelu a že to někoho zajímá. Když vidím, že v Lucerna Music Baru stojí parta mladejch středoškoláků, skáčou a znají všechny texty, tak si říkám, že to je za odměnu. Mít kapelu, která nikomu neleze do prdele, je jí úplně jedno, že to nikdo nehraje v rádiu. A i tak na to chodí mraky lidí a těší se z toho. Pro mě je to velká životní výhra.
Oto Klempíř: Já mám taky dobře řečený klišé. J.A.R. je nedílná součást mýho života. Už je do něj tak vcucnutý, že už je to můj život.
Dan Bárta: Já teď hrál s Dominicem Millerem, kytaristou od Stinga, který říkal, že muziku dělá, jak ji dělá, protože se pořád zodpovídá svým hrdinům z doby, kdy byl puberťák. Pořád je pro něj důležitý, jak ty lidi hráli, co hráli a proč hráli. Vnímám to podobně. Pokud našinec vydrží tlak vnějších okolností, tak má každý jednotlivec v naší kapele stále páru se zodpovídat svým hrdinům.
Roman Holý: To je hezký, Daníku.
Michal Viktořík: Já navážu na Romana. Ať jsme dělali, nebo děláme cokoli, nikomu z nás už se v životě nepovede vytvořit něco tak velkýho, jako je J.A.R. Když to přeženu, legenda týhle kapely je už větší, než my všichni jednotlivě.
Roman Holý: Já měl vždycky rád kapely, který spojovaly dobrý texty, nějakej vyčůranej intelektualismus a taky to, že prostě čistě technicky dobře hrály. A takových u nás bylo málo. Vždycky jsem obdivoval Plastiky kvůli postoji a textům, ale nedalo se to poslouchat. Pak byli jazzmani, ti hráli instrumentálně senzačně, jenže tam zase nebyl obsah. A spojení toho inťošskýho, někdy sprostýho a hravýho hovadismu se slušnou hrou na hudební nástroj – to je věc, která mě na tom baví.
Dan Bárta: Přitom by si člověk řekl, že tohle je přece cíl pro každýho muzikanta, který vleze na pódium.
Roman Holý: To ale, Daní, není pravda.
Možná je to odpověď na otázku, kterou jsem ještě nevyřkl. Vy jste tu dlouho, máte velké publikum, ale nemáte nikoho, kdo by na vás navazoval. Nebo alespoň ne úspěšně…
Michal Viktořík: Protože to nejde!
Dan Bárta: Většina lidí tu namísto toho bohužel hraje a zpívá hůř a hlavně větší a větší kraviny. A to, že jim to prochází, je jenom charakteristika společnosti té doby. Nivelizační spirála se točí směrem dolů.
Oto Klempíř: Já stejně nechápu, proč tu ještě ani jednou nepadlo slovo umělá inteligence.
Roman Holý: Asi před patnácti lety za mnou přišel Vladimír Kočandrle a řekl mi: „Hele, co kdybychom udělali pod EMI taneční label a ty bys byl jeho šéf?“ Tak jsem se ho ptal, co by to obnášelo. A on: „Měsíčně bys mi poslal dvacet nějakejch kravin, kde by se měnil jenom kopák podle toho, co zrovna jede na Ibize, aby měli ty mamlasové na co tancovat.“ To abychom měli OSU a rádia. Myslím, že právě taková je ta česká hudba. A že to naštěstí není náš příběh. Ovšem na to, že tohle není náš příběh, máme tu fanouškovskou základnu velmi dobrou. A to je nádherný!
Michal Viktořík: Hele, nebudeme už končit?
Ještě ne, ještě se chci zeptat na pár písniček. Hlavně na skladbu Šedesát. Protože to je věk, ke kterému se blížíte.
Oto Klempíř: Ta písnička, to je můj narozeninový koncert. Vyhrabal jsem svoji starou říkanku, která začínala: „Když mi teď bude těch padesát…“ A říkám si: „Ty vole, to bylo bum, bum a je mi šedesát! Bum! Bude mi sedmdesát. Bum! Osmdesát. A jdeš.“ To je fofr jak svině. Tak jsem se rozhodl, že si zkusím napsat jemný text. Psal jsem ho na telefonu a týral s tím Dana. Vždycky jsem mu poslal zprávu. On mi odpovídal…
Dan Bárta: … a takhle jsme si přes Whatsapp napsali celý text. Trvalo to půl hodiny.
Oto Klempíř: Nevešla se tam jediná věta na konci, protože nepadla do rytmického vzorce: „Ze slunce letí helikoptéra a náhodou dnes bylo včera.“
Roman Holý: Ale ten refrén, ten zapadl skvěle!
Oto Klempíř: „Jsem nenááápadnej zmrdek!“
Dan Bárta: „A svět je plnej prdek.“
Oto Klempíř: Báli jsme se, že tohle taky neprojde. Ale prošlo.
Roman Holý: Protože to sdělení je krásný. Jinými slovy to, co se ti líbilo vždycky, se ti líbí pořád, ale už to o tebe nezavadí ani pohledem.
Oto Klempíř: Koukneš se, dívka se otočí a řekne: „Tak což, dědku, máš milion?“
Michal Viktořík: Já ještě ne, já jsem duševně mladý.
Roman Holý: Vypadni!
Je stárnutí pro J.A.R. téma?
Roman Holý: Ta písnička je takový vkusnější Stáří bez Kocába a Kemra. A je to téma pro kohokoli na světě. Kdo říká, že ne, ten lže. Je to totiž jedno z největších témat vůbec. Samozřejmě, logicky a přirozeně. Stejně jako láska. Stejně jako přátelství. To všechno jsou obrovský témata, o kterých se bude pořád zpívat. Tohle je, chceš-li, pokračování naší písničky Sentimentu záchvat. Nebudeme se přece zabývat jenom povrchem. Pojďme trochu zabrousit do věcí, který nám sedí na zádech.
Oto Klempíř: A tak je tu píseň Poslední rváč.
Pro mě katarze desky. Bez legrace song, na který se vyplatí počkat celé album.
Roman Holý: Ota poslal tu původní mantru jenom nahuhlanou do telefonu: „Jsem bezpečnej přechod z tohoto světa na jinej a stroj na tvý konečný vzkříšení.“ Ihned jsem si řekl: „Tak pozor! Tohle dám okamžitě do smyčky, aby se ta mantra pořád opakovala. Pod to dám nějaký strašný, německý bubny…“ Dan to potom rozsvítil refrénem. „Vezmu si černou masku, ať mé oči vypadají bíle…“
Dan Bárta: „… pod gilotinu hlavu položím, tirádu na plno spustím…“
Oto Klempíř: „… vždyť hudba je svobodnej stát…“
Roman Holý: „… směju se, zmáhá mě pláč…“
Dan Bárta: „… svobodná země, kulkou tref mě…“
Oto Klempíř: „… ať umře poslední rváč…“
Roman Holý: Tak to je velký!
Oto Klempíř: Až moc velký.
Je v tom…
Dan Bárta: Patos! Patos je tak dobrá věc, když s ním umíš šetřit a nepoužíváš ho, abys někoho podojil, ale abys podojil sám sebe, když už jsi vyčerpanej humorama. Pak je patos úplně v pořádku.
Michal Viktořík: Hele, kolik nám dáš za ten rozhovor? Takhle dlouho jsme ještě s nikým neseděli.
Pět hvězdiček z pěti!
Michal Viktořík: Tak já jdu čůrat.
Co pro vás album Jezus Kristus Neexistus? znamená v diskografii J.A.R.?
Oto Klempíř: Že se nebojíme dostat hloubš do sdělení. Jak hudebního, tak textovýho, tak interpretačního. Takhle to tady ještě nebylo. Jsou to tak niterná témata, ale dovolíme si je ventilovat jenom společně. Kdybych měl vydat svoji vlastní desku nebo básnickou sbírku a dal do ní Posledního rváče, tak ji vydám pro třicet lidí a budu se bát ji otevírat. Tady je to skoro song alba.
Roman Holý: Včera mi volal jeden náš fanoušek, kterej nás zná dokonale a pozná doslova každej zvuk, i jak se bubeník napřahuje na činel. Ten mi sdělil, že už to jede čtyři dny v kuse. A že je to naše nejlepší deska. Nezbývá, než mu věřit.
Ale to si myslí každý hudebník o nejnovějším albu, co právě natočil.
Roman Holý: Samozřejmě. Protože to by jinak nedávalo smysl. Ale pravda je, že o tomhle albu se mi jinak těžko mluví. Strávil jsem s ním strašně času. Jsem šťastnej, že teď vyjde. Jsem šťastnej, že takhle dopadlo, což vůbec nemuselo, protože každej z nás je opravdu úplně jinde. Ale ono to klaplo a já se teď modlím, aby se to líbilo i někomu jinýmu. A už to album nechci nikdy slyšet!
Proč?
Roman Holý: To nechci žádný, který dodělám. Už žiju něčím jiným. Bude nová deska Monkey Business, Tereza Černochová točí bezva desku, já dělám další sólovku… S tímhle albem jsem strávil tolik času – byly to tisíce hodin. Víc než kdy jindy v minulosti. Čím jsem starší, tím to jde hůř, blbě vidím… A i když jsem vášnivý posluchač všeho novýho, líbí se mi máloco. Ale když člověk něco kritizuje, měl by se sám snažit vytvořit něco lepšího. Snažil jsem se tím albem nám i fanouškům udělat chvilku radosti. Když to srovnám s prvníma deskama, je to úplně jinak. Tehdy jsme přišli na čtrnáct dní do studia, nahráli písničky, nikdo nic nepředělával ani nepřetáčel. Teď jsme daleko vážnější, důslednější a otravnější v tom, že chceme, aby výsledek zněl dobře a abychom se neopakovali. Je za tím moc práce, moc srdce a moc potu… Jak tak o tom přemejšlim, mám středně vážnou obavu, že je to možná poslední deska J.A.R.
Fakta
Album Jezus Kristus Neexistus? je devátá studiovka J.A.R. Vychází 16. června 2023, šest let po Eskalaci Dobra, která se stala Albem roku v Cenách Anděl. Předznamenal ji netradiční singl Už jsem v důchodu, který se nese v rytmu elektro-boogie.