Prosincovou Prahu pohltily závěje sněhu a nikdo by se nedivil, kdyby čistota zůstala jen na těch několika neprošlapaných místech, která se ještě nestihla roztéct do břečky. Ale v zákulisí Sportovní haly, kde se Hozier chystal na večerní vystoupení, pocit sněhobílé čistoty panoval a visel ve vzduchu.
Zpěvák s hlubokým a podmanivým soulovým hlasem, který svůj největší hit nazpíval ve dvě ráno u rodičů na půdě, seděl v hokejové šatně a místo hvězdných manýrů se ohleduplně staral, aby nikomu z týmu ani z novinářské výpravy nebyla zima. A když kolem utichl šelest a ryk zákulisí a všechno se ztišilo, pozorně se soustředil na každé slovo.
Odpovídal čistě, s rozmyslem a nesnažil se nikomu nutně zalíbit. Byl vlastně stejný jako ve svých písních. Přestože mají miliony zhlédnutí a díky nim plní haly, nejsou to jednoduché zpívánky určené k rychlé spotřebě. Těžko říct, jak to dělá, ale svou hudbou, která vyvěrá z prostředí, v němž vyrůstal, dokáže Hozier nějak vystihnout dobu i její problémy.
Pár dní před naším rozhovorem zemřel Shane MacGowan, předtím Sinéad O’Connor… Vy jste také irský muzikant, ale z jiné generace. Co pro vás tahle jména znamenala?
Jsou to umělci, kteří nějakým způsobem formovali a dobarvovali kulturu, ve které jsem vyrostl. Narodil jsem se do světa, v němž už písně Shanea MacGowana nebo Sinéad O’Connor existovaly, tvořily kulturu, ve které jsem od malička vyrůstal. Byla to danost, oni už tehdy byli pevnou součástí irské hudební krajiny. Už tehdy pro mě znamenali jistoty, které byly a budou navždy. Ne že by Shane MacGowan nebo Sinéad O’Connor zrovna ukazovali cesty, ale nabízeli… žalozpěvy… obžaloby… písně a postoje, které byly důležité v období, kdy jako umělec hledáte, objevujete, protože chcete tvořit vlastní věci.
Když to vezmeme konkrétně, Sinéad O’Connor se proslavila kritikou církve. A to je i případ vašeho prvního hitu Take Me to Church. Je tam nějaké spojení?
To máte pravdu, ale nemyslím, že bylo vědomé. Myslím, že jsem ani ještě nebyl na světě, když se Sinéad zabývala problémy a veřejně o nich mluvila a zpívala. Ale už jsem to, myslím, někde říkal, že vody, ve kterých jsem plaval kulturně, psychicky i jinými způsoby, byly díky její práci čistší. Díky jejím žalobám církevní instituce ztratila pevný stisk, kus svojí síly. Ubylo strachu, v němž vyrůstala generace mých rodičů. Umělci jako Sinéad O‘Connor na církev posvítili a svojí prací ji přiměli alespoň trochu povolit to děsivé sevření. S tímto respektem neumím říct, jestli bych měl licenci, jestli bych vůbec dokázal napsat takovou píseň, kdyby Sinéad neudělala svoje věci. Můžu jenom konstatovat, že společnost, ve které jsem vyrostl já, v tom už měla jasněji, a díky její práci nebyla tak ustrašená.
Ale i tak jste si v té písni zvolil církev jako téma a metaforu…
To ano.
Vím, že jste Take Me to Church složil na půdě u rodičů. Co pro vás ta písnička znamenala?
Zápasil jsem, abych porozuměl celému odkazu institucionalizované římskokatolické církve. V irském prostředí se to týkalo vzdělávacích systémů, moderních ústavů pro děti a mnoha dalších věcí. Ale také společenských problémů, které byly v té době aktuální. Bylo to před referendem o manželství. Podobně jako v minulosti se vedl spor o ospravedlnění diskriminace na základě náboženského smýšlení. Až od osmdesátých let je v Irsku legální homosexualita. V devadesátých letech jsme měli podobné referendum o rozvodech. Je těžké to všechno rychle popsat, ale irská ústava byla sepsána v první půlce dvacátého století a byla velmi silně ovlivněna restriktivním smýšlením. Skoro by se to dalo popsat jako demokracie pod dohledem a ve stínu věčného strachu. Z toho ta písnička vychází.
Stal se z ní opravdu velký hit. Ale přijde mi, že řada posluchačů nechápe, o čem vlastně je, že to není pochvala církve. Spousta lidí si ji naopak dokonce vykládá jako křesťanskou píseň. Co si o tom myslíte?
Já o tom moc nepřemýšlím. Ano, jsou lidé, kteří si ji mohou vykládat po svém. Někteří ji mají za pobožnou píseň, jiní to dokonce vidí opačně. Jistí američtí fundamentalisté mě dokonce považují za satanistu, nebo něco podobného.
Doopravdy?
Ano, to si nevymýšlím! Ale já přece nemůžu kontrolovat, jak si lidé budou interpretovat moji písničku. Každý si z ní vezme, co chce. A s tím nic nenadělám. Nemám z toho špatné spaní.
Byl to váš první a zatím nejúspěšnější song. Vyšel skoro na den přesně před deseti lety. Jak těžké pro vás bylo přijít potom s dalším materiálem?
Nepřipadalo mi to těžké. Hodně jsem po prvním albu koncertoval a dělal promo. Byl to velký komerční úspěch. Ale myslím, že potom jsem na krátko zažil pocit vyhoření. Než jsem se zase vrátil k práci, potřeboval jsem se ujistit, že skutečně píšu sám pro sebe. A že to dělám z pozice, která mně samotnému přijde upřímná. A z místa, kterému věřím. Doufám, že to, co teď říkám, dává smysl. Ale určitě bych pro další tvorbu nepoužil slovo „obtížná“. Můj záměr totiž nikdy nebyl napsat komerční hit. Vůbec mě nenapadlo, že Take Me to Church může být popový hit! Netvaroval jsem tu písničku tak, aby fungovala v hitparádě…
Ona byla prostě jiná a tím uspěla. Vzpomínám si, když jsem ji slyšel poprvé a pak viděl ty miliony zhlédnutí na YouTube. Dokázal jste se odlišit a zaujmout.
To máte asi pravdu, možná díky tomu se s ní tolik lidí propojilo. A právě proto jsem si musel ujasnit, co chci a co nechci psát. Když se lidi rozhodnou psát úspěšně popové songy, rozhodně neskládají věci, které jsou něčím odlišné. Naopak, většina z nich zní velmi podobně jako jiné popové písně. To mě nikdy nezajímalo.
Jak vám náhlý úspěch změnil život?
V mnoha ohledech. Hodně času jsem začal trávit na turné. Byl to začátek toho, z čeho je teď desetiletá hudební kariéra. Získal jsem v životě stabilitu a bezpečí. Předtím jsem byl jenom kluk, co zběhl z vysoké školy a neměl žádné vyhlídky. Změnilo to hodně i pro moji rodinu. Jenom pořád doufám, že to moc nezměnilo mě samotného, pouze věci kolem.
Rozumím. Když už jsme mluvili o odlišnostech. Vaše aktuální třetí album Unreal Unearth také není běžná nahrávka. Jeho téma je pro populární hudbu rovněž těžké. Inspiroval jste se Dantovými devíti kruhy pekla. Jak vás to napadlo?
To album s tou básní vyrostlo. Na začátku pandemie jsem se vrátil ke čtení poezie. Pustil jsem se do starých dlouhých epických básní, které jsem si chtěl vždycky přečíst, ale nikdy jsem na to neměl čas. A z mojí tehdejší perspektivy mi Dantův text připadal aktuální. Básník ztratí směr, octne se v nových okolnostech a musí najít cestu. Nezbývá mu, než jenom jít pořád dopředu, protože jediná možná cesta vede skrz.
Jako v lockdownu…
Svým způsobem to bylo přesně to, co jsme během pandemie zažívali. Vpadli jsme do nových okolností, všichni jsme si tím museli nějak projít, zažít změnu, a na druhém konci z toho zase vyjít. A tak jsem se rozhodl podle Danta aranžovat písně do devíti kruhů, aby jim odpovídaly jejich formy i témata: Limbo, chtíč, obžerství, hrabivost, hněv a tak dále… Přišlo mi to jako případná poklona té staré básníkově výpravě, tomu klasickému příběhu člověka, jenž postupně klesá až na dno, zažívá těžkosti, aby z toho nakonec sám vyšel jiný. Snažil jsem se na písně dívat z jiných perspektiv. Řešit jiné věci a těm songy přizpůsobovat. A výsledkem je paralela k celému pandemickému období – něčím jsme si prošli, ani pořádně nevěděli čím. Já osobně určitě, ale řekl bych, že přesně to se týkalo nás všech.
Jenže pak to peklo neskončilo, začala válka na Ukrajině, události v Izraeli…
Absolutně.
To, co popisujete, je velmi artový přístup pro muzikanta, který má písně v žebříčcích a velká čísla na internetu. Vždycky jste o hudbě uvažoval takhle?
Myslím, že jsem s tím začal už na předchozím albu Wasteland, Baby! Tehdy jsem už zkoušel jiné pohledy, různé hlasy, jež vřískaly do stejného požáru své doby. Byl to rok 2016, začátek řady vyhroceností a rozdělování, které trvá dodnes. Na tom albu už jsem chtěl dosáhnout nějaké soudržné myšlenky. Ale na první desce? Tam jsem jenom nechával písničky, aby se staly. Měl jsem nápady a chtěl jsem, aby z nich přirozeně vznikly ty nejlepší a nejupřímnější songy. O nic jiného mi tehdy nešlo.
Evidentně má změna přístupu výsledky. Vaše aktuální album Rolling Stone zařadil mezi nejlepší nahrávky roku 2023. Co teď dál, když už jste zavedený umělec?
Chtěl bych dál mít tu možnost psát písničky, co zní upřímně, jsou zajímavé a snad i pro mě krásné. A abych je mohl ukazovat publiku, které to zajímá, protože od fanoušků mám neuvěřitelnou podporu. Chtěl bych dál růst jako umělec, prozkoumávat nové hlasy i styly. Ale myslím, že by mi úplně stačilo, abych měl práci a v rámci ní dobré, udržitelné vztahy. Výzva v hudbě a v hudební kariéře je, abych měl publikum a mohl skládat písničky i za dvacet let. To je v současné atmosféře pro umělce čím dál těžší. Můžou za to změny, kterými si hudební průmysl prošel v posledních patnácti dvaceti letech.
Jakou proměnu myslíte? Že je všechno rychlejší a hudebníci jsou pořád pod tlakem, aby přicházeli s novou muzikou?
Ano, i o to jde. Taky o to, jak se dnes investuje do umělců: Rychlý zisk a pak je nechat osudu. To, jak funguje streamovací model, jenž neustále prahne po nových vydáních, která jsou už druhý den stará a nikoho nezajímají. Můj cíl je, abych šel krok za krokem a mohl svůj život trávit hudbou.
Seznamte se
Andrew John Hozier-Byrne je ročník 1990, svůj první singl Také Me to Church vydal na konci roku 2013 a v několika zemích včetně České republiky šlo o multiplatinovou nahrávku. V písni reagoval na aktuální dění v Irsku, kritizoval církevní instituci a doplnil ji klipem na podporu gayů. Skladba má jen na YouTube téměř přes 800 milionů zhlédnutí. Loni natočil třetí album Unreal Unearth, které Rolling Stone označil za jednu z nejlepších desek roku. V Praze vystoupil již podruhé 6. prosince 2023.