„Jsem na chvíli mezi koncerty v Austrálii a Kanadě doma, a i když je to narychlo, hodně si to užívám,“ ozývá se po telefonu Frank Turner, který je letos po čase opět víc na cestách než na anglickém venkově, kam se před časem z Londýna přestěhoval. „Konečně mám doopravdy pocit, že je všechno zase normální. A to pro mě znamená, že trávím hodně času na turné.“
„Miranda je hodný člověk, můj otec nebyl,“ říká Frank Turner o svém otci, který je dnes ženou. Té je věnována tato píseň.
To letošní náleží k loňskému albu FTHC (zkratka pro Frank Turner Hard Core). Dřív bylo nekonečné cestování jeho standardem, svého času se dokonce pokoušel zjistit, jestli by tak nemohl fungovat permanentně a nazývat domovem celý svět. „Miluju to, ale jsem o trochu starší, než když jsem takhle vyrážel do světa dřív, a je to tudíž trochu jiné. Musím dokonce občas o něco dřív do postele,“ přiznává zpěvák, který debutoval albem, jehož název v překladu znamená spánek je pro slabochy. „V posledních letech jsme si všichni, i my, co jsme s tím neměli moc zkušeností, vyzkoušeli, jaké to je žít trochu pomaleji, a nebyla to úplně nejhorší věc na světě.“ A tak nechal trochu zapustit své britské kořeny, oženil se a koupil dům v Essexu.
Bez koncertů by to ale pochopitelně nešlo: „Na druhou stranu se živím hraním. A nejen že se tím živím, je to moje vášeň a existuje mnoho míst, na která se chci vrátit – jedno z nich je Česko,“ těší se Turner na návrat, jenž bude tentokrát festivalový. „Angličtí fanoušci jsou otrávení, že nebudu na Glastonbury, ale já na to říkám, trhněte si, letos jedu na Mighty Sounds! Tuším, že už podruhé. Taky doufám, že se brzy vrátím na samostatný koncert,“ plánuje.
Zažijete-li jednou koncert Franka Turnera, nechcete další minout. I v tom je kouzlo, které z něj v průběhu let udělalo významnou součást anglického hudebních pokladu, nebo, jak sám říká, zavedeného umělce. Mluvili jsme o nejnáročnějším turné, zpívání v parlamentu a snaze ovlivnit věci, jimž člověk rozumí.
Životopis, který mi poslala vaše publicistka, začíná slovy, že jste jeden z nejúspěšnějších umělců v Anglii. Není to asi úplně podstatné, ale nějak mě zaujalo, že to byla hned první věta. Co pro vás znamená úspěch?
Asi jen to, že se živím tím, co miluji. Můžu tvořit a věnovat se jediné věci, v níž si připadám opravdu dobrý. Je to privilegium, které každý v životě nemá. Píšu a nahrávám písničky a většinu času jsem bavič, který cestuje po světě. A jsem na to pyšný. Přijde mi to jako cool povolání. To stačí – že nemusím mít další práci. Všem muzikantům se to nepoštěstí.
S loňským albem FTHC jste zase o něco vyšplhal na pomyslném žebříčku úspěchu. Stalo se první vaší deskou, která dosáhla na vrchol britské hitparády.
Bylo to úžasné. Stačilo by říct tohle, ale musím přiznat, že to následovalo poté, co se jedna má deska dostala nejvýš na třetí pozici, ta další na druhou, pak následovala opět druhá příčka a potom znovu sešup na trojku. Asi bych to jinak tolik neřešil, ale po téhle sérii jsem si říkal, sakra, já chci na vrchol! A konečně se nám to povedlo.
Cítíte větší odezvu na nové album nejen při pohledu na žebříčky?
Řekl bych, že jo. Víte co, je to už moje devátá deska. To už je hodně písniček. A já prostě hlavně cítím štěstí, že můžu. A že mám pořád pocit, že mám o čem zpívat. Je to jiný pocit, než když vydáváte první desku. Můžu o sobě asi tvrdit, že už mě v Anglii berou jako zavedeného umělce. Jsem už v podstatě jeden z veteránů. A vůbec mi to nevadí, vlastně je to docela fajn pocit. Zvlášť když sám za sebe můžu říct, že jsem s tou poslední deskou hodně spokojený, a zdá se, že hodně lidí se mnou ten pocit sdílí.
S úspěchem souvisí i pozice veřejné osoby, což často znamená být dotazován na názory o všem možném i nemožném. Vy se opakovaně necháváte slyšet, když to parafrázuji, že nejste a nechcete být politickým komentátorem. Proč už nemáte chuť se dělit o své názory na politiku?
Existují hudebníci, kteří je chtějí zahrnovat přímo do své tvorby. Jsou protestními zpěváky, nebo jak to chcete nazvat. Mnoho z nich patří k mým přátelům. Billy Brag a další. Když to tak chtějí, nemám s tím problém, ale je to jejich vědomá volba. Nemyslím si ale, že fakt, že hrajete na kytaru nebo děláte jakoukoli jinou muziku, automaticky znamená, že něco víte o politice nebo že o ní máte co říct.
I Still Believe patří ke stálicím Turnerových koncertů a k jeho největším hitům.
Vy o ní ale něco víte. V době londýnské olympiády dokonce Guardian zveřejnil výběr vašich citátů o politice.
Ano, ale mám pocit, že diskuze o politice lidi často hodně rozdělují. A i když to zní jako klišé, já na muzice opravdu miluji mimo jiné to, že lidi spojuje. Takže klobouk dolů a respekt mým přátelům, kteří se snaží svou protestní hudbou něčeho dosáhnout. Já to tak nemám.
Nicméně vliv, který máte, různým způsobem využíváte. V minulosti jste například podporoval charitu zabývající se otázkami asistovaného umírání.
No jasně, nejsem nečinný. V poslední době je ale většina mých aktivit spojená s muzikou a s jejím světem. A je to proto, že ten doopravdy znám. Už docela dlouho například podporuji charitu, která se zabývá přístupem na hudební akce pro lidi s hendikepem. Samozřejmě je to širší společenské téma – na světě jsou i jiná místa, která potřebují vyřešit například bezbariérový přístup, ale já se pohybuju ve světě hudebních klubů a sálů, takže mluvím o tom a doufám, že dalších oblastí se zase ujmou další lidé.
Dlouhodobě také podporujete Music Venue Trust.
To je jasné, ten se snaží o zachování malých nezávislých hudebních klubů. Jejich přežití je v současné době docela výzva a já dělám, co můžu, abych ho podpořil. Poslední roky byly samozřejmě hodně těžké, protože principem klubů je sdružování lidí a tomu doba nepřála, ale třeba právě i díky Music Venue Trust se v Anglii podařilo přimět vládu, ať se zajímá. Ale nelze spoléhat jen na stát, jde o celou společnost. Je důležité podporovat činnosti, které milujeme. Třeba tím, že si lidé uvědomí, že za cenu jednoho megakoncertu na stadionu můžou vidět několik malých skvělých klubových show od různých kapel. To může být jeden ze způsobů. Dělat se toho dá spousty, je dobré o tom mluvit.
Vy jste kvůli tomu zpíval ministrům v britském parlamentu. Napsal jste, že to byl jeden z nejdivnějších koncertů, jaké jste zažil. Je to změna, dřív jste se před parlamentem dostal do křížku se zákonem…
To je pravda, zadrželi mě, ale nebyl jsem z ničeho obviněn. A už je to hodně dávno, nerad bych zabíhal do detailů. Nechci se od toho úplně distancovat, ale ve svých čtyřiceti letech jsem už pochopil, že občas je užitečné do parlamentu vejít a nechat zaznít svůj hlas.
Když jsme u nevšedních koncertních zážitků, povězte mi, jaké bylo loňské turné, při kterém jste za padesát dní odehrál padesát koncertů v padesáti amerických státech. Bylo to vaše nejnáročnější turné?
Možná i jo. Především to bylo asi náročné i pro moji crew a pro tour manažerku. Když jsem ji poprvé seznámil s tímto nápadem, chtěla mě na místě zabít. Ptala se, proč bychom to sakra měli dělat. V půlce turné jsem si tu samou otázku kladl i já. Vždyť je to šílené. Ale jsem rád, že jsme to udělali. Už proto, že to znamená, že už to nikdy nemusíme opakovat. Bylo to skvělé, ale opravdu docela těžké. Víte, když jsem byl mladší, zvládal jsem i delší šňůry, občas jsem byl na turné po světě bez zastávky doma třeba třináct měsíců. Ale jak říkám, to jsem byl mladší. A samozřejmě to tehdy nebylo tolik koncertů za sebou bez dní volna. Takže ano, možná to bylo nejnáročnější turné.
Docela náročný může být i váš putovní čtyřdenní festival, který v září budete pořádat pošesté, a to v Kalifornii. Každý večer na něm hrajete trochu jinak zaměřený koncert. Zaprvé chci za vaše české fanoušky říct, že chceme Lost Evenings v Praze, zadruhé se chci zeptat, co je na tom nejlepší?
Praha by byla skvělá, mám to tam rád. Že to děláme pokaždé jinde, je jedna ze skutečností, které mě na Lost Evenings baví. Máme za sebou Londýn, Boston a Berlín. Příští rok už máme vymyšlený, ale třeba jednou přijde na řadu i Praha. A taky jsem rád, že je to jediná příležitost v roce, kdy mohu vytáhnout i ty nejobskurnější nahrávky a lidé z toho jsou nadšení. Vychutnáváme si tam písně, které jsme roky nehráli, a zatímco na normálním koncertu by mohl trochu spadnout řetěz, tady to funguje. Loni jsme v Berlíně třeba jeden večer měli Punkrock night a já vytáhl všechny své punkové kousky. To byla ohromná zábava. Bylo to hodně vyčerpávající, ale já si to ohromně užil.
To věřím.
A když odhlédnu od toho, že to je legrace, musím přiznat, že si užívám, že na jeden zátah takříkajíc protáhnu všechny své muzikantské svaly.
O svém posledním albu jste řekl, že jste si jím chtěl znovu formulovat, co pro vás znamená být umělec. K čemu jste došel?
Už jsem zmínil dvě velká témata svých posledních let. Jedno je společné pro všechny – katastrofa covidu. Druhé je mé osobní – stal se ze mě čtyřicátník. Minulý rok se mi proto zdál ideální pro to, abych přehodnotil svá východiska, a tak trochu se vrátil ke kořenům. Připomenout si, kdo jsem. Některé písně na albu se vrací k hudbě, kterou jsem si zamiloval v podstatě už v dětství, ale tak nějak jednoduše. Některá alba člověk staví na všem, co do té doby vytvořil, ovlivní ho nějaká očekávání, chce se posouvat a podobně. Ale tentokrát to bylo jenom jedno velké „kašlu na to“, prostě udělám takovou desku, na jakou mám zrovna chuť. A vznikl z toho trochu návrat do minulosti.
Buďme vlídnější, nabádal před pěti lety Turner v písni Be More Kind.
Podlehl jste někdy v minulosti snaze podbízet se mainstreamovějšímu vkusu?
Ne. To je krátká odpověď na vaši otázku. Víte, mně se líbí představa, že je moje hudba úspěšná, a těší mě, když je. A když dokončím album, rád tvrdě pracuji na tom, aby se o něm dozvědělo co nejvíc lidí. Ale když na něm pracuji, kašlu na to, co si o tom kdokoli další myslí. Snažím se udělat hudbu, která se bude líbit mně.
Na albu FTHC jste si přizval hezký výběr bubeníků. Nechtěl jste si pak nějakého nechat?
Byl to krásný výběr, v tu chvíli by se mi to asi líbilo, ale teď už máme nového kluka a ten je úplně nejlepší. Rozešli jsme se s bubeníkem, který s námi hrál dlouho, to bylo smutné, ale mezitím jsme si to trochu užili. Většinu desky nahrál Ilan Rubin z Nine Inch Nails, něco Dom z Muse a Jason z Death Cab for Cutie.
A váš nový bubeník se víkend před naším rozhovorem ženil. Byla to dobrá veselka?
Nádherná, užili jsme si kouzelné dny a velmi jsme se opili.
Seznamte se
Než se rozhodl pro vlastní cestu, hrál v posthardcoreové kapele Million Dead. Pak se rozhodl, že bude jednodušší si o věcech rozhodovat sám. Dnes ale stejně, když mluví o svých úspěších, používá téměř zásadně zájmeno my, které zahrnuje jak kapelu The Sleeping Souls, tak jeho tým. Od debutu Sleep Is for the Week, který vydal před patnácti lety, nahrál dalších osm desek. Hrál na zahájení anglické olympiády. Na aktuální desku FTHC napsal mimo jiné skladbu Miranda – zpívá v ní o svém otci, který prošel tranzicí, či píseň A Wave Across a Bay věnovanou příteli Scottu Hutchinsonovi, jenž si vzal život. Stejně jako s každým dalším Turnerovým počinem se ozývají jeho příznivci z dob úplných začátků, ještě před sólovou kariérou, že už není dost hard core. Ani Frankovi, ani jeho vytrvale rostoucímu publiku to, zdá se, příliš nevadí.