Paní Ivana spěchala, do toho mi přišla dovolená a pravidelné žurnalistické povinnosti, takže spolupráce padla. Dneska jsem tomu rád. V minulých měsících jsem se totiž v myšlenkách k tomu projektu několikrát vracel. Ono je to úžasné, co dnešní věda a technika dokáže! Ale je to dobře?
Vzpomněl jsem si na začátek devadesátých let. Začínal jsem tehdy jako šéf hudby na Evropě 2 a můj francouzský guru Mark Garcia zrovna řešil podobný problém. Kdosi v Paříži přišel s nahrávkou Lou Reeda, myslím, že to bylo zrovna Walk On The Wild Side, do níž velmi šikovně vmontoval druhý hlas nějakého tamního zpěváka. Znělo to jako fantastické dueto, i když ve srovnání s dnešní technologií to jistě bylo primitivní. Reed nebo jeho vydavatelství se proti tomu ohradili, dostalo se to až k soudu a ten rozhodl, že bez souhlasu výkonného umělce nemůže taková koláž vzniknout.
Mark mi o tom vyprávěl a nakonec řekl: „Byla by to bomba, hráli bychom to v rádiu jako o život, ale soud měl vlastně pravdu. Neměli bychom svévolně zasahovat do něčího hotového díla.“
Kauza Gottovy nahrávky je v mnohém (ne ale ve všem) podobná té reedovské historii. Je tady něčí dílo, možná neúplné, ale v každém případě ukončené odchodem umělce z tohoto světa. Co stihl vytvořit, to prostě vytvořil. Tak to prostě v životě a smrti chodí... A to vůbec nevíme, jestli by s tím sám autor čtených vzpomínek souhlasil. Zvláště pak zpěvák, který byl pověstný tím, jak všechno promýšlel do nejmenšího detailu. Není to zneužívání něčeho, s čím by nechtěl nic mít? Možná je to právně v pořádku, dědička souhlasí, ba dokonce projekt sama iniciuje, ale to přece neznamená, že je to etické. Ono je to vůbec celé ošidné. Ale dohlédneme vůbec, co tahle zatím spíše nevinná senzace naznačuje? Kdy se dočkáme třeba Včelky Máji, nazpívané hlasem Kurta Cobaina?
Ale stejně mě v koutku duše zároveň mrzí, že jsem z toho vypadl. Je to úžasný rajc, hrát si s takovými technologiemi.