Během zvláštního večera v pražském klubu Mlejn jsem se do hudby Epydemye poprvé opravdu intenzivně ponořila. A celou dobu jsem uvažovala o tom, že bych takový zážitek přála širšímu publiku. Kapele se v roce 2015 podařilo vydat desku, kterou stojí za to vnímat jako celek. Rozhodně si zaslouží, aby v diskografii, která již pokračuje třemi dalšími povedenými nahrávkami, nezapadla. Je totiž stále stejně aktuální a podle mého taky snadno obstojí v testu času.
Protože dva výroční koncerty byly jedinečnou událostí, která se jen tak opakovat nebude, poprosila jsem aspoň Lucii a Míru Vlasákovy, abychom Kotlinu připomněli ještě tímto rozhovorem. Až ho dočtete, tak si tu desku pusťte.
Jak říká Lucie, není to nic pro rozjuchaný večer, ale hezky se u ní rozjímá nad životem, jeho smyslem či třeba křehkostí svobody. Tak Kotlině a podobným dalším hudebním dílům přeji to samé, co další člen Epydemye Honza Přeslička při křtu – ať se může hrát.
Byly dva koncerty k desetiletému výročí Kotliny výjimečné i pro vás?
Lucie: Jo, jsme s kapelou zvyklí hrát hodně, ale spíš koncerty na stojáka s živelnější, radostnou atmosférou. Dojetí, třeba v podobě písniček z Kotliny, bývá jen špetka. Sama jsem se musela chvíli srovnávat s tím, že tohle byl hodně seriózní koncert. Něco vážného. Lidi si za tím ale přišli dobrovolně – desku znají a chtěli si ji připomenout.
I pro nás to byl skok do něčeho nového. Dosud jsme nikdy nepoužívali projekce, jasně, pracujeme se světly, ale teď jsme chtěli různými efekty, třeba i drobnými hereckými prvky, posluchače víc vtáhnout do děje. Nakonec jsem se po dlouhých přípravách hodně těšila a mám z nich radost.
Mirek: Mám to podobně. Moc nemusím, když kapela jezdí pořád stejné koncerty a festivaly. Baví mě, když se vystoupení posouvá a jednou za čas zkusíme něco jiného, což se tady stalo. Pro mě osobně byly výroční koncerty specifické i v tom, že jsem poslední půlrok řešil problém s hlasivkami a najednou jsme měli před sebou dva večery, kdy jsem měl zpívat osm sólových písní. Přesto jsem se moc těšil a nějak vnitřně věděl, že to dám. Kotlina je pro nás svým způsobem výjimečná a jsem rád, že se můj hlas těsně před koncerty začal dávat dohromady a nakonec jsem si oba večery mohl užít. I když za sebe musím říct, že bych příště udělal asi jen jeden koncert, protože pro mě jsou některé zážitky zkrátka neopakovatelné.
Rozumím, ale bylo dvakrát beznadějně vyprodáno. Proč písněmi z alba Kotlina šetříte?
Mirek: V období, kdy vyšla, jsme si jich vrchovatě užili. Dostávali jsme často pozvánky na akce, které se vázaly k tématu českých dějin, ať už to byla třeba oslava 17. listopadu, nebo různé besedy, které jsme hudebně provázeli. Strávili jsme s Kotlinou hodně času, asi dva roky jsme ji zařazovali i do festivalových setů, přestože ty písně jsou náročné a temné. Člověk se ale rád vyvíjí. A tak přišla alba Milé děti, Prosklený nebe a aktuální Dosebe.
Písně se dotýkají témat, jako je druhý československý odboj či poprava Milady Horákové. Bylo pro vás psaní těžší než obvykle?
Mirek: Naopak bych řekl, že to pro mě bylo v něčem lehčí. Když mám jako autor zadání, tvoří se mi dobře. Nemusím čekat na inspiraci. S Honzou jsme si rozdělili, co koho nejvíc zajímá. Shodovali jsme se v zájmu o dobu kolem protektorátu a novodobých československých dějin a rozebrali si konkrétní postavy. Zpracovali jsme jedenáct příběhů. Na pozdějších deskách Milé děti, když se nám narodily děti, a neratovským kostelem, který inspiroval Prosklený nebe, jsme zpívali víc o tom, jak žijeme, ty skladby nebyly tematicky semknuté tolik jako na Kotlině.
Lucie: Ale taky jste toho měli nad hlavu, ponořit se do těch věcí není snadné. Prohloubat například celý proces Milady Horákové… I když Míra s Honzou se o tohle všechno zajímali už dlouho předtím. Album vzešlo z jejich potřeby ty příběhy reflektovat. Často se o nich bavili. V té době mě Míra hodně tahal na místa spjatá s různými událostmi. Jeli jsme třeba na festival a museli někde zastavit, protože tam proběhl seskok parašutistů, nebo jsme jeli do Terezína a Lidic.
Míro, přistupovali jste s Honzou k psaní odlišně?
Mirek: Těžko říct, každý asi máme svůj autorský rukopis. Já se potřebuju do postavy nějakým způsobem dostat, vcítit se do ní. Píšu příběh z její perspektivy. Jak se asi mohla cítit a co prožívala v mezních situacích. Honza to vnímal asi podobně, snažil se například pochopit na postavě Karla Čurdy, kde je hranice mezi hrdinstvím a zradou. Proč se z člověka, kterého jsme dnes mohli z učebnic klidně znát jako hrdinu, stal zrádce a lidská troska.
Jak jste pracovali s pocitem zodpovědnosti? Přece jen jsou to témata, u kterých nechce člověk napsat nějakou hloupost.
Mirek: Pořád balancujete na hraně, že to může působit příliš pateticky. Ale pracovali jsme s pojmy, jako je hrdinství, což je vždycky trochu na hraně. Měli jsme taky trochu obavu, jak budou reagovat žijící příbuzní lidí, o kterých jsme složili písně. Přemítal jsem si to hodně v hlavě, ale když pak začaly chodit reakce, mohl jsem se uklidnit. Dostali jsme zpětnou vazbu mimo jiné od Zdeny Mašínové nebo Jany Kánské, dcery Milady Horákové. A všichni reagovali velmi pozitivně. Byli rádi, že se mladá generace o tyhle věci zajímá.
Stalo se, že vás nějací fanoušci opustili? Přece jen z Kotliny trochu vyplývá váš světonázor. To bývá pro někoho bod zlomu.
Lucie: Spíš bych řekla, že pro některé fanoušky to bylo těžké téma. Teď zrovna jsme po koncertech ke Kotlině dostali krásnou reakci – psala nám fanynka, že v době, kdy album vzniklo, měla období, kdy ho vůbec nechtěla moc poslouchat. Bylo to v tu chvíli pro ni náročné a na čas jsme se jí proto vzdálili. Později si prý ale k té desce našla cestu a je za ni vděčná.
Mirek: Reakcí bylo několik typů. Řada lidí nám děkovala, že jsme je přivedli k historii, která je dřív nijak extra nezajímala. Lidé, kteří naopak byli už předtím v historii ponořeni, nám zčásti děkovali, že mají materiál pro výuku dějepisu, jiní nás zase přišli přátelsky opravit, že se například nějaká událost nemohla stát v květnu – že to máme špatně. K tomu říkám, že to je autorská licence, stejně jako třeba u historických filmů, taky nejsou vždy do detailů přesné. Třetí skupina, ale s tou jsme se setkali velmi málo, to nepochopila nebo pochopila po svém. Někdo se do nás například jednou po koncertě slovně pustil kvůli písničce Sudetská, to je třaskavé téma.
Během koncertu ve Mlejně jste zmínili, že paradoxně často ty části textu, které mohou znít nadneseně, jsou zrovna věrné historickým výrokům.
Lucie: Jako slova z deníku parašutisty Adolfa Opálky o tom, že Rešice a svou vlast miluje nad svůj život.
Mirek: Ta jsem zrovna dobře znal, protože jsem se jeho životem zabýval podrobně už dřív. Například ale o Miladě Horákové jsem si toho musel hodně načíst a v písni jsem citoval z dopisu, který napsala těsně před svou smrtí.
Píseň Milada zpíváte vy, Lucie. Co při tom prožíváte?
Lucie: Je to síla, no. Začátky byly těžké, protože to pro mě bylo čerstvé. Dlouho jsem si proto vůbec nepouštěla záznam, který z procesu s ní existuje. Věděla jsem, že by mě to úplně sejmulo. Časem jsem to začala vnímat trochu z nadhledu, ale teď jsem z toho měla opět velmi intenzivní prožitky, protože jsme před samotnou písní pouštěli hlas Milady Horákové a promítali její siluetu. Jen na to myslím a mám husí kůži, protože její energie se úplně zhmotnila. Dokonce máme s touto písní i jeden „ezo“ zážitek. Kdysi jsme ji měli hrát na festivalu. Naše vystoupení tehdy natáčela Česká televize a přála si, aby Milada zazněla. Když jsme ji začínali hrát, vypadl proud. Zkusili jsme to třikrát a vypadl pokaždé znovu. Nakonec jsme ji nedohráli. Bylo to na výročí její popravy. Lidi, co to s námi tehdy zažili, vědí, jak intenzivní chvíle to byla.
Jak písně z Kotliny prožíváte při koncertech vy, Mirku?
Mirek: Taky silně, ale trochu jinak. Nemám v hlavě vizuální vjem, jako si podle mě například Lucka představuje Miladu, když o ní zpívá. Lucka daleko víc vnímá i to, co při písních prožívají diváci. Já jsem zase, zvlášť na tomhle typu koncertu, hodně ponořený do muziky, celkového zvuku kapely. Myslím na písničku, která už si poté, co ji složím, žije vlastním životem. Silným zážitkem z koncertu pro mě nicméně byla třeba píseň Zítra je daleko, kterou jsme zatím v takto komorním šansonovém provedení jen s klavírem nikdy nehráli.
Od doby Kotliny za vámi prý chodí lidé s nápady na další témata, která by si přáli, abyste zpracovali. A pochopila jsem, že je spíš kategoricky odmítáte.
Mirek: Měl jsem dlouhé období, asi čtyři nebo pět let, kdy jsem toho byl tak přesycený, že jsem podobné věci potřeboval úplně vypustit. Měl jsem chuť udělat radostnější desku. Pozitivní. Lidi ale s náměty neustále chodili, posílali nám maily a dopisy. Často s příběhy úplně neznámých lidí, třeba ze svých rodin. Že by bylo hezké, kdybychom zpracovali život jejich strejdy například, ale občas se ozývali i žijící příbuzní například prvorepublikových generálů. Vlastně mi to dělalo radost a cítil jsem i určitou zodpovědnost. I proto třeba nedlouho po Kotlině vznikla píseň o generálu Bílém, kterou jsme na koncertě zahráli až teď jako překvapení. A farář neratovského kostela Josef Suchár už po nás léta chce zpracovat příběh Josefa Toufara. Což je mimochodem zrovna postava, kterou bych i já zpracoval rád.
A zpracujete?
Mirek: Četl jsem o něm několik knížek. A na koncertu jsem mluvil o tom, že už mi námět nedávno trochu vykrystalizoval ve snu. Možná, že tahle píseň vznikne. A kdo ví, třeba i s dalšími, myslím, že i Honza má do toho velkou chuť. Ale nemá cenu nic kalkulovat, to musí přijít samo. Ať už chuť udělat pokračování této desky, nebo třeba pokračovat zase jinak.
Přiměl vás návrat ke Kotlině ještě intenzivněji přemýšlet nad současnou společenskou situací?
Lucie: Určitě. Ono to vlastně visí dneska už nad každým koncertem. Že si to všichni tak nějak uvědomujeme. My se k politice nevyjadřujeme, ale všichni, kdo poslouchají naše písničky, určitě dokážou o našem smýšlení hodně vyčíst.
Mirek: Navíc na každé naší desce je minimálně jedna dvě písně, které nějakým způsobem reflektují současné společenské dění. Takže se to téma s námi táhne vlastně od začátku.
Co pro vás album Kotlina jako pro kapelu znamenalo kromě příležitostí hrát na zajímavých akcích?
Mirek: Pro mě jako milovníka historie bylo zážitkem setkávání se zajímavými lidmi na místech, kam bychom se bez Kotliny asi nikdy nedostali. Z hudebního hlediska byl pro nás zlom asi zisk ceny Anděl a dalších ocenění. Ale nejen to. Měli jsme v té době po personálních změnách v kapele trochu hledací období a zkoušeli mimo jiné účast v různých soutěžích nebo hraní na rockových festivalech. V jednu chvíli jsme si ale řekli, pojďme prostě natočit desku o tom, co nás zajímá. Pro sebe, žádný tlak. S tímhle nastavením jsme šli do studia. Rozdíl byl v tom, že jsme poprvé pracovali s producentem Daliborem Cidlinským, který nás hudebně hodně posunul. Ve studiu s námi byl také bubeník David Landštof a kytarista Pepa Štěpánek, ten přispěl krásnými aranžemi a pomohl nastavit zvuk kapely. Od té doby takhle naše desky zní, Pepa je na nich pravidelným hostem.
Jak na nahrávání vzpomínáte?
Mirek: Pamatuji si ten pocit, když jsme po posledním natáčecím dni odcházeli v euforii ze studia. Vlastně nám bylo úplně jedno, co si o tom lidi budou myslet, opravdu jsme si to takhle udělali pro sebe a byli jsme z výsledku nadšení. Když potom začaly chodit hezké reakce a ocenění, byl to bonus. Kotlina byl pro nás zlom i v tom, že jsme se nějakým způsobem vyprofilovali jako autoři a naučili se ty písně produkčně a aranžérsky dotahovat na vyšší úrovni. Podobně jako většina muzikantů neposlouchám zpětně vlastní desky, ale nedávno se mi stalo, že na mě Kotlina vyskočila, po letech jsem si ji poslechl a musím říct, že rozumím tomu, proč lidi baví. A jak je vidět, má i po deseti letech pořád co říct…
Seznamte se
Kotlinu Epydemye vydala v roce 2015 jako svou první desku poté, co se její název, dříve tříslovný, ustálil v tomto tvaru. Skupina se už v té době ovšem formovala deset let. A tak kromě dekády zásadního alba letos slaví dvacet let své existence. Kytaristé Honza Přeslička a Mirek Vlasák a kontrabasistka Lucie Vlasáková všichni zpívají. Za bicími je Tomáš Hobzek. Letos Epydemye vydala studiové album Dosebe.