Justin Pearson také není žádné neznámé jméno. Neposedného muzikanta můžete znát i z Deaf Club, Planet B nebo The Locust či Retox a mnoha dalších formací.
První otázka je jasná. Od první desky uplynulo více než pět let. Co vás jako Dead Cross zase svedlo dohromady?
Myslím, že poslední turné Dead Cross bylo někdy v roce 2017 nebo 2018. Pak jsme si dali menší pauzu a pozvolna jsme začali psát nové věci. Nemám moc přehled, pandemie mi ve vnímání času udělala chaos. Někdy v době, kdy jsme měli zhruba hotové skladby a bavili jsme se o nahrávání, kytaristovi Michaelovi diagnostikovali rakovinu (v červenci 2019 – pozn. aut.). Začal nás hodně tlačit, ať ty songy zaznamenáme co nejrychleji. Podle mě měl pocit, že mu to pomůže v uzdravení. A to se také díkybohu stalo. Takže to nás dokopalo k tomu tu desku dokončit.
Ale do toho přišla ještě pandemie…
Nahráli jsme nástroje a přišla. Od momentu, kdy jsme byli s Rossem Robinsonem ve studiu, se svět změnil. Proto ta deska vychází až teď, neboť nedávalo smysl vydávat hudbu, zrovna když řešíte existenční krizi a máte silný pocit, že lidstvo směřuje k zániku. Ale nakonec album fakt vychází. Pretty wild! Pandemie nám vlastně dovolila se zastavit a poslouchat naše skladby s větším odstupem a čerstvýma ušima.
Takže všechny ty složité okolnosti celé věci prospěly?
Ano, nakonec to byla jedna velká katarze. Naším cílem byl kus artu, který by držel pohromadě a my ho mohli sdílet se světem. To se myslím stalo. Na to, že nejsme a nefungujeme jako normální kapela, je to skvělý výsledek. Aktuální deska vznikala delší dobu, ale i tak hodně překotně a spíš intuitivně. Díky tomu je hodně syrová a upřímná.
I Dave Lombardo prohlásil, že všechny okolnosti vás vybičovaly nahrát tu nejsyrovější desku. Ale II paradoxně taková není. Je pestrá a různorodá, není to jenom zběsilost.
Chápu, kam míříte. První album vzniklo narychlo po několika koncertech, abychom vůbec něco měli v ruce, ještě navíc s Gabem Serbianem (původní zpěvák Dead Cross, který letos na jaře zemřel – pozn. aut.). Moc jsme se s tím nepárali. Na novince nějaké agresivní prvky zůstaly, ale také jsme zpomalili a dali prostor různým nuancím. Nová deska je podle mě plná smutku. Reflektuje svět kolem nás, ale také lépe odráží náš eklektický hudební vkus. Novinka je mnohovrstevnatá, debut měl spíš jednu vrstvu.
Nová deska je určitě pestrobarevnější…
Ano, pokud těmi barvami myslíte různé odstíny šedi, haha.
Zajímalo by mě, jak vlastně fungují Dead Cross uvnitř? Jaké to je být součástí all star projektu a pracovat s ikonami jako Dave Lombardo a Mike Patton?
Dead Cross jsou trochu jako disfunkční rodina. Je to organizačně složité, ale baví nás společně tvořit a stali se z nás přátelé. A jaké je to pracovat s legendami? Dostávám tu otázku často. Je to jednoduché. Třeba Dave Lombardo je moc milý, skromný a upřímný chlápek. Pracuje se mi s ním jako s kýmkoli jiným, s nímž jsem kdy hrál. Mike Patton je ten samý případ. Odehrál jsem spoustu koncertů s jeho kapelami. Kdysi dávno jsem z něj měl pocit, že on je takový ten kreativní živel s vizí, přesvědčený o své pravdě. Ale přitom je to stejně normální chlápek jako Dave. Je s ním velmi snadné a příjemné pracovat.
Ani Dave, ani Mike netrpí v Dead Cross přebujelým egem, oba jsou otevření novým nápadům a dokážou ustát jiný pohled. Ve finále jsou to obyčejní lidé. Naopak myslím, že je dost vzácné být v kapele, kde nefigurují obrovská ega. A Dead Cross takovou kapelou opravdu jsou. Budu se opakovat, ale Dead Cross jsou skutečně zvláštní bestie ve všech ohledech.
Mike Patton v nedávném rozhovoru prohlásil, že v Dead Cross nezpívá proto, aby strhával pozornost na sebe, ale že je jenom součástí kapely.
Haha, chápu, proč to řekl. Dave a Mike jsou samozřejmě legendy. Ale ani jeden se netlačí zbytečně dopředu. Vzpomínám si na jeden koncert v našich začátcích ještě bez Mikea. Hráli jsme na 70 000 Tons of Metal, což je takový bizarní metalový festival, který se odehrává na lodi plující v Karibiku. Představte si obří loď a na ní pět tisíc metalistů a metal od rána do večera celých pět dní. Moc jsme tam s Gabem nepasovali, ale překvapivě nás lidi zastavovali se slovy „wow, vy jste hráli v Locust!“. Na tomhle místě! Pamatuju si, jak z toho byl Dave nadšený, že jednou nestrhává veškerou pozornost jen on, ale také my. Hodně nám to přál. Mám za to, že kapela je taková rovnostářská věc. Je to společná práce více lidí. Myslím, že Mike k tomu takhle přistupuje, ví, že on sám není Dead Cross.
Jak vlastně probíhalo nahrávání s producentem Rossem Robinsonem? Znáte se od časů Head Wound City. Prohlásil jste o něm, že vás hodně naučil. Co Ross Robinson může naučit muzikanta s téměř třicetiletou kariérou?
Poprvé jsme se setkali na nahrávání velké desky Head Wound City (společná kapela členů The Locust, Blood Brothers a Yeah Yeah Yeahs – pozn. aut.) někdy v roce 2016. Kluci z něj byli nadšení, já naopak slyšel, že se chová jako totální kretén a že přivádí muzikanty k šílenství. Ale byl jsem zvědavý. Po zkušenostech s ním můžu říct, že ve studiu záměrně vyvolává emoce, které normální producent spíš potlačuje. Když třeba hrajete technicky náročný song, přijde k vám a začne vás obtěžovat, rýpat do vás a vyrušovat. Kdysi mě to překvapovalo, protože logicky je lepší si sednout, koncentrovat se a zahrát to co nejlíp. Ale Ross raději vytváří hustou atmosféru, aby odpovídala energii té hudby a tu energii pak zaznamená.
Přistupoval takhle i k Dead Cross?
Jasně! Dave Lombardo si všechny songy Dead Cross zapsal do not, aby si to pamatoval. Přece jenom zkoušíme málo. A Ross k němu přišel a ty noty mu se slovy „kašli na noty, zahraj to od srdce“ prostě sebral. Davea to vážně naštvalo, ale nakonec to tam nabouchal zpaměti a ještě agresivněji. Ten výsledek stál za to. Přístup Robinsona je jedinečný, myslím, že je to zatraceně skvělý producent.
Co čeká Dead Cross do budoucna?
Vůbec nevím. Ani nevím, kam se řítí tenhle svět. Dave je zavalený prací s Testament a Misfits. Dead Cross naštěstí nejsou normální kapela. Podle standardů hudebního průmyslu jsme spíš taková brigáda na částečný úvazek. Momentálně neplánujeme ani žádné turné. Nechme se překvapit, co budoucnost přinese.
Přijde někdy doba, kdy hrát extrémní hudbu nebude třeba? Kdy vás to osobně přestane bavit?
Pokud se jednou lidstvo umoudří, nebudu mít touhu na něj reagovat agresivním hlukem. Možná. Myslím ale, že úlohou umělců je tenhle šílený svět nepřestávat reflektovat a snažit se ho změnit k lepšímu. V osobní rovině mi tvrdá hudba pořád dává smysl. Možná jednou budu psát knihy nebo propůjčím svůj hlas nějaké animované postavičce. Ale dokud mě baví hudba a bude s kým hrát a dokud to bude někdo poslouchat, tak budu hrát.
Seznamte se
Dead Cross jsou americká hardcorová superkapela z jižní Kalifornie. Kromě Justina Pearsona v ní hraje kytarista Michael Crain z Retox, bubeník Dave Lombardo ze Slayer a Mike Patton z Faith No More. Eponymní album vydali v roce 2017, letos na něj navázali albem nazvaným II.