Čavalenky nejde po trendech, nepřejícnost života vyvažuje empatií a humorem. Album Stoka Rap vrací hip hop ke kořenům a nabízí nekašírovanou výpověď o životě na přehlížené periferii. Ke strojené gangsterce má přitom stejně daleko jako Čavalenky na titulní strany trendových časopisů.
„Haha. Na to ti asi ani nemusím odpovídat, ne? Každý má problémy se zákonem,“ směje se Čavalenky, když se ho ptám, jestli se někdy dostal do křížku s policií. „Nikdo nemá rád zákon. Ani zákon nemá rád zákon, starý,“ zasvěcuje mě osmadvacetiletý rapper v záhoráckém nářečí. Přestože je Čavalenky, vlastním jménem Ruda Danihel, jedním z nejvýraznějších talentů slovenské hiphopové scény, jeho řeč často přechází do češtiny. Domovem mu je totiž Holíč, dvanáctitisícové město ležící přibližně pět kilometrů od českých hranic.
O drobné kriminalitě nemluvíme náhodou, jeho debutové album je tím tématem prosáklé. Hlavními postavami jeho debutové desky Stoka Rap jsou rváči, kteří dostávají od života jeden direkt za druhým, a přesto se pokaždé zvednou, lidé uvěznění v dluhových pastech, lokální dealeři, chmatáci a kamarádíčci, kteří přestanou zvedat telefon, jakmile jim půjčíte peníze. Může to znít jako další fraška o gangsterském životě okoukaném z amerických videoklipů, ale není.
„To, co rapujete, vůbec nežijete,“ vzkazuje Čavalenky v tracku Pičung kolegům, které tamtéž označuje za „kamerové herce a playstationové gangstery“. Příliš mincí za svůj život možná nenahrabal, moc dobře ale chápe, že každá má dvě strany. Postavy v jeho textech nabývají během několika veršů plasticity, kterou by mohl závidět nejeden filmový scénář. „Člověk jim to po té době ani nemá za zlé. Vlastně se jenom snaží vymanit z té pojebané chudoby. Ale nelíbí se mi to. Nikomu v textech neříkám, aby šel prodávat fet,“ odmítá glorifikaci zločinu stejně jako vteřinové rozsudky.
Právě schopnost vykreslit život na okraji v jemných konturách dostala jméno Čavalenky daleko za hranice Záhoří. „Chlapci na ulici musá točit peníze, protože bez peněz jim život nevyjde,“ rapoval před pěti lety v debutovém singlu Chlapci na ulici o zločinu, jenž je často spíše žitou nutností než leností, neschopností nebo rozmarem. Nové album jeho zatím nejúspěšnější song nyní symbolicky uzavírá.
První singl, první klip a první úspěch. Čavalenky v tracku Chlapci na ulici naznačil směr, kterým se bude jeho tvorba ubírat.
Zásadní tematický zvrat v jeho textech od té doby nenastal, to ale neznamená, že by se opakoval. „No… tady je vidět hodně věcí, lidé se to ani nesnaží schovat,“ pozvedá tajemně obočí, když přijde řeč na inspiraci. Situace se podle něj už v mnohém uklidnila, témat ale svérázný kraj nabízí stále mnoho. „Všechno dělají love. Chceš peníze, ale nechceš chodit do práce. Takhle funguje mentalita většiny lidí a někteří pak začnou dělat píčoviny. Rozebíráš auta, prodáváš fet,“ krčí rameny.
Amerika, chápeš
Nové album otevírá intro s motivem znělky seriálu Akta X, které naznačuje, že posluchači vstupují do jiného světa. Následující skladba Nepúsťa je záhorácká verze tracku Mama I’m Criminal, který před dvěma lety vydal ruský rapper Basta. Tvrdý beat s jemnými ozvěnami melancholie od té doby slouží rapperům z bývalého východního bloku jako přiznání ke kriminální činnosti. Čavalenky ale nebere život na hraně zákona jako něco, na co by člověk měl být hrdý.
Jeho cesta působí jako z encyklopedie rapu, tato kapitola se ale neodehrává v chudé newyorské čtvrti, nýbrž v pohraničním maloměstě, a hlavním hrdinou je romský kluk, který se zamiloval do hip hopu. „Rap se celý život se mnou táhne,“ vysvětluje. První texty si začal zapisovat, jakmile si v druhé třídě osvojil abecedu. V té době také propadl klasickému hip hopu a sype ze sebe jména jako Wu Tang Clan, NWA, 2Pac nebo The Notorious B.I.G. „Amerika, chápeš. Až potom přišel Kontrafakt a DJ Wich a já začal poslouchat Slovensko a Česko,“ vzpomíná.
Zvuku svých dětských hrdinů se drží dodnes a rozhodně nepatří mezi muzikanty, kteří by šli po trendech. „Já nesleduju skladby, které vydává někdo jiný. Nevím, jak zní současný hip hop. Někdo mi pustí beat a já mu řeknu, že se mi to líbí, nebo nelíbí.“ Stoka Rap je v rámci žánru staromilská deska kombinující samply, kopavé údery digitálních bicích, zvuky piana a kytary, občas zazní i dechová sekce. Za většinou beatů stojí holíčský DJ Hallabeat, čtyři skladby napsal M2 ze Skalice a v bookletu figurují jména několika dalších producentů a rapperů ze záhoráckého regionu.
Z Holíče do New Yorku
Jakkoli to může znít jako klišé, právě díky lásce k hip hopu mohl Čavalenky rodiště černého žánru navštívit. „Jednoho dne za mnou přišel Milan Túbl, který mi točí klipy, a říká: ‚Zdar Rudo, tak co teda? Letíme do New Yorku?‘ A on je takový frajer, že i když něco řekne se smíchem, musíš to brát smrtelně vážně.“ Túbl je filmař na volné noze a Čavalenkymu pomáhá už od začátků kariéry. Znají se přibližně od šestnácti, kdy se potkali na Kalvárii, holíčském kopci, na němž se spolu učili skákat salta.
Túbl je polovinou studia Zmatek a pro Čavalenkyho natočil několik profesionálních videí, které by si holíčský rapper mohl jinak těžko dovolit. Vidina klipu z Mekky hip hopu ležela filmařovi v hlavě už roky. „Začal jsem shánět peníze, ale moc to nešlo, už jsem myslel, že to nevyjde. Nakonec jsem se domluvil s dvěma kámošema, kteří chtěli Rudu podpořit. Pak už stačilo zařídit pas, letenky, víza a další papíry,“ líčí Túbl výpravu, jejímž výsledkem jsou vizuály k singlům Návod a Shit.
„Týden jsme se flákali po městě. Nějaké památky jsme moc nehledali, prostě jsme se toulali po Bronxu, Harlemu nebo v Central Parku. Vegetili jsme si, co ti budu povídat,“ popisuje Čavalenky. Nebyl ani na žádném koncertu, rapoval na hotelovém pokoji a žil New York. Když se ptám na největší zážitek, odzbrojí mě historkou, jak se mu mezi mrakodrapy chtělo na malou a málem to nestihl.
„Už jsem myslel, že to pustím do kalhot. Nakonec jsem z posledních sil zaběhl k takovýmu rožku. V té betonové džungli jsem konečně zahlédl jeden keřík a s chutí se tam vychcal. Nakonec jsem ale zjistil, že za tím křovím má týpek otevřené okno. Takže jsem mu asi nachcal do sklepa nebo do koupelny,“ omlouvá se Čavalenky. Největší šok na druhém břehu Atlantiku? „Otevřou se dveře letiště a první, koho uvidíš, je z kluk z Hodonína, šest kilometrů od Holíče. Docela sranda,“ kroutí hlavou.
Čavalenkymu bylo líto, že s ním v New Yorku nemohli být také „feláci,“ s nimiž vyrůstal, a natočil tak klip k tracku Shit, který je vyznáním jeho nejbližším i rodnému městu. „Nech si kde si, v srdci budeš nosit stále Holíč,“ rapuje v ulicích New Yorku. K ordinérnímu plácání po ramenou má ale píseň daleko.
Empatie místo mumlání
„Vzkazuju svým felas, že se možná už nevídáme tak často, stále ale bydlím na tom samém místě a pořád jsem ten samý člověk, takže se za mnou můžou kdykoli zastavit a pokecat o problémech. Člověku je vždycky líp, když se vypovídá.“ Právě empatie odlišuje jeho tvorbu od většiny rapové produkce. Čavalenky se obejde bez naparování, chlubení, rapových válek, ale i abstraktního mumlání o drogách nebo úzkostech.
Jeho odlišnost od zbytku scény občas bije do uší. Čavalenky nepíše texty bolestínské o osamělosti, kterou mladí rappeři zakouší v domech svých rodičů. Nevypořádává se s vlastním rozháraným já při studijním pobytu v Japonsku ani nevykresluje dekadentní večírky jako anestetikum na komplikovaný život v dobách pozdního kapitalismu. Čavalenky rapuje o tom, jak někdo krade kola z aut, aby měl peníze na drogy. A druhým dechem dodá, že dotyčný nikdy nepoznal lásku, protože jeho rodiče raději chlastali, než aby se starali o děti.
Pro typické posluchače současného hip hopu, kteří na přední příčky hitparády posílají jména jako Cah$ahova Bulhar, Viktor Sheen nebo Milion+, jsou Čavalenkyho témata opakem toho, co je cool. Ale díky nim na debutovém albu Čavalenky zůstává jedním z nejautentičtějších hiphopových umělců v prostoru bývalého Československa, jednoduše proto, že „má v piči“ možná víc, než kdokoli jiný.
Album Stoka Rap se hemží ztracenými existencemi, které místy baví, jindy jich je člověku spíš líto. Zajímá mě, jestli se ve vyhrocené situaci ocitl i on sám. „Víš co, starý? Ono ani nejde o mě. Netvrdím, že jsem na tom byl vždycky super, ale spíš mám takovou vlastnost, že na mě okolí strašně působí. Ta chudoba druhých, dokážu se do nich vcítit a prakticky to žiju s nima,“ vysvětluje.
Nikomu nechci nic nutit
Nejdivočejší období prožil na střední škole, do které spíš nechodil, než chodil. Když se pořád neměl k tomu, aby si sehnal pořádnou práci, otec ho jednou prostě odvedl s sebou na směnu. „Určitě mi párkrát… mockrát klepali fízlové na okno, ale nikdy to nebylo až tak vážné. Člověk se učí na svých chybách. Nemůžu běhat venku, dělat píčoviny a být jednou nohou v kriminále. Tak to nefunguje. Dělám na stavbě s dobrou partou, zasmějeme se. Vůbec se za to nestydím,“ popisuje svůj život mimo pódium.
S přítelkyní vychovává šestiletého syna, jemuž na novém albu věnoval skladbu Tata. Bez rodiny by totiž Čavalenkyho svět nebyl kompletní, a tudíž ani album. „Nechtěl jsem napsat písničku ťuťuťu, muťuťu, moje malinké. To mu říkám každý den doma. Chtěl jsem napsat text, který pochopí, až vyroste,“ komentuje skladbu s refrénem „nasereš sa na mňa párkrát, pořád budu tvůj tata.“ Synovi v textu například vzkazuje, že rodina je základ, k ženám je třeba chovat se vždy hezky a problémy neřešit ve vzteku.
I díky hudbě si času s rodinou váží víc, než kdyby po práci jen vysedával u televize. „Jsem pořád pryč. Ráno v šest jdu do práce, v šest se vrátím a jsem rád, že trochu vyštípu děcko a vyvenčím psa.“ Mezitím po večerech poslouchá beaty a vymýšlí texty. Jak se mu daří skloubit práci s hudbou? „To se nahlásí volno a jde se rapovat,“ vykřikne nadšeně.
Nejsme kapela, jsme odboj
Na koncerty stále jezdí s malou dušičkou a doufá, že přijde alespoň dvacet lidí. Může tak být jen překvapený – jako například na loňském festivalu Pohoda. Při zvukové zkoušce ve dvě odpoledne nebyla ve velkém stanu ani noha a na davy to nevypadalo. Před koncertem se do hlediště raději ani nedíval, DJ Hallabeat spustil beat a Čavalenky spolu s hype manem Vandalem začal rapovat už v zákulisí. „Vyběhli jsme na pódium a pod ním křičely asi dva tisíce lidí. Zůstal jsem v šoku,“ stále žasne.
Úspěch si nechce pouštět k tělu, Facebook navštěvuje minimálně, donedávna ani neměl telefon. „Člověk se tomu ale nevyhne, lidí tě začnou ťapkat po rameni. Ale nemám zapotřebí dělat storýčka a někomu svou muziku nutit. I proto jsem rád, že se moje hudba dostala tam, kam se dostala,“ říká a dodává, že muziku stále dělá především pro sebe a pár svých feláků. „Oni vědí, že v textech není žádná faleš. Hodně z nich je totiž žije.“
Své nejbližší popisuje jako Romano Rat, čímž ale nemyslí český soubor Idy Kelarové. „To není kapela, to je odboj,“ směje se Čavalenky. Termínem romano rat, který v češtině znamená romská krev, označuje nesourodou partu lidí, někteří třeba jen rádi jezdí na kole, jiní vedou vlastní firmu. „Prostě se snaží přežít v týhle píčovině. To jsme prostě my, známí, cigánská krev, romano rat. Záhorácko, centrum Holíč,“ vysvětluje s nepřeslechnutelným nádechem lokálního patriotismu v hlase.
Život je zkurveně krátký
Nyní má Čavalenky radost, že po letech konečně dokončil album – hlavně proto, že se může soustředit na nové skladby a koncerty. Přestože na Stoka Rap posluchače často zavede do temných uliček, album ve výsledku působí překvapivě pozitivně. Kromě rodiny mu energii do života dává hlavně hudba. „Já prostě rapem žiju, nic jiného neumím. Nikdy s tím nepřestanu, jsem nemocný. Rap mám v hlavě 24 hodin denně. Pořád mám o čem psát, pořád mě to baví.“
Poměřování se slovensko-českou scénou ho nezajímá. Ne proto, že by jimi opovrhoval, na tvorbu svých kolegů spíš nemá čas. „Znám hodně frajerů a vím, že tomu šéfujou. Vím, že jsou to kvalitní borci. Ale nemůžu poslouchat rap, kterému rozumím, protože pak nemám čas na svoje věci,“ vysvětluje. Stále tak nejraději poslouchá mexický rap nebo starou Ameriku, jelikož nerozumí slovům.
A zatímco se drtivá většina rapperů a hudebníků zaklíná mantrou o neustálém vývoji, posunu a zdolávání met, Čavalenkyho snem je dělat vše tak, jak to dělal doposud. Podle vyznění nahrávky Stoka Rap to možná nebude tak špatné rozhodnutí.
A jak by sám popsal termín stoka rap? Spíš než o název jde podle něj o samotný obsah alba. „Není to o někom, kdo si sedí v růžových brýlečkách na pláži s nohama v písku. Stoka rap je o tom, že se člověk musí protloukat životem, aby něco dokázal a nebyl sám ze sebe smutný. Protože plakat v sedmdesáti letech nad rozlitým mlékem, že jsi něco mohl udělat, ale neudělal, to je píčovina. Život je zkurveně krátký,“ popisuje holíčský rapper svou vůbec největší ambici.