Objevili jsme je díky rubrice Feedback, kde je vychválil Karel Buriánek, letos hráli na osmých narozeninách Headlineru. Na ten koncert si museli dva roky počkat – původně měli být krátce po vydání své debutové desky na těch šestých, které jsme ovšem rušili pár dní před akcí kvůli právě propukající pandemii.
Black Holes sledujeme s obdivem od prvních singlů po aktuální album Time to Say Goodbye. Jejich hudba nás jednoduše baví, a tak hráli na začátku listopadu i na historicky prvním koncertu Headlineru v Brně. A uprostřed předvánočního šílenství jsme se rozhodli na ně strhnout pozornost tím, že jim věnujeme titulní stranu listopadovéhoHeadlineru.
O názvu nové desky zpěvačka a baskytaristka Kate říká: „Zní to sice smutně, ale aby něco nového mohlo začít, musí něco jiného skončit. Není to černobílé.“ Nové začátky, konce nefunkčních vztahů, a hlavně nahrávání v Tajným studiu jsme probrali v karlínské vinárně. Zapluli jsme do ní po dlouhém a mrazivém podzimním focení v Kasárnách Karlín, kde kapela brzy své druhé album pokřtí.
Než jsme skončili v Kasárnách Karlín, kde budete v listopadu křtít desku, přemýšleli jsme, že vás vyfotíme v O2 areně. Dovedete si představit, že jednou budete hrát i tam?
Kate: To začalo zostra! Ano, dokážu si představit, že s naší hudbou hrajeme haly, ale nejsem si jistá, jestli si dokážu představit konkrétně O2 arenu, protože je v Čechách. To už se mi zdá realističtější, že by se to povedlo v zahraničí, než že by nám tolik vyrostlo české publikum.
Martin: Souhlasím, jestli by se nám někde mělo něco takového povést, bude to spíš někde jinde.
Rozhlížíte se za hranice?
Martin: Bylo by hezké roztáhnout křídla. I když jsme se například bavili s producentem Honzou Brambůrkem, se kterým jsme pracovali na nové desce, vždy z našich diskuzí vyplynulo, že směřovat ven dává smysl.
Kate: Hlavně nedává smysl se omezovat.
Děje se již něco v tomhle směru?
Martin: Něco málo se dělo. Téměř. Měli jsme naplánované menší turné v Polsku. Po dvojím přesunutí kvůli koronaviru ale bohužel prozatím padlo. V listopadu nás ale čeká první koncert v Rakousku, velmi se těšíme. Zatím nevím, jak na nás přišli, na to se chceme zeptat na místě, ale kontaktovali nás přímo z produkce klubu v Linci a pozvali nás.
Kate: Jeden čas jsme se o možnosti koncertů v zahraničí dost aktivně snažili – psali jsme agenturám a vyptávali se kapel, s nimiž jsme hráli u nás. Korona nám do toho hodila vidle a všechno resetovala. To se ale netýká jen koncertů za hranicemi. Na začátku roku 2020 nás čekaly tři pro nás větší věci, na které jsme se hodně připravovali. Kromě onoho polského turné jsme měli hrát na Žižkovské noci, což měl být do té doby náš největší koncert, ke kterému jsme směrovali hodně energie. A měli jsme vystoupit na narozeninách Headlineru. Když tyhle akce padly, trochu nám to sebralo vítr z plachet.
Martin: V rámci Žižkovské noci jsme měli hrát v Paláci Akropolis před Hentai Corporation. Máme vedle nich na Švábkách zkušebnu, takže jsme tušili, že by to nejspíš, stejně jako narozeniny Headlineru, byla skvělá akce.
Pro vás byla pandemie svým způsobem už druhý reset – z toho prvního, když z minulé kapely odešel zpěvák a kytarista, Black Holes vznikli.
Martin: Je pravda, že minulá kapela se rozpadla, když už jsme začínali mít docela hezké koncerty a měli jsme i pár slotů na festivalech. Co se festivalů týká, byli jsme už vlastně dál než teď s Black Holes. Našeho frontmana to ale tehdy prostě přestalo bavit a dnes už hudbu nedělá. Vůbec bych to nečekal, protože byl do kapely zapálený. Nadšení ho ale opustilo, s tím se nedalo nic dělat.
Kromě založení nové kapely.
Kate: I po rozpadu jsme si s Martinem chodili do zkušebny zahrát. Nepřestalo nás to nikdy bavit, jen jsme hledali správnou cestu dál.
Martin: Docela dlouho jsme se snažili najít náhradu, ale já ze srandy říkal, že nakonec skončíme ve dvou. V jednu chvíli jsme zkoušeli s velmi šikovným Britem, který skvěle zpíval a hrál na kytaru, ale hudebně si to nakonec úplně nesedlo. V té době jsme začali poslouchat hodně zahraničních kapel, které to tak mají, a nakonec se to opravdu stalo.
Koho jste poslouchali?
Martin: Objevil jsem Royal Blood. Jejich zvuk mě hodně překvapil a nadchnul. Začal jsem pak víc poslouchat i dvoučlenné kapely, co tu byly už dřív – Blood Red Shoes nebo Death from Above.
Viděli jste Royal Blood letos na Rock for People?
Martin: Jasně, a přiznám se, že já byl na Rock for People poprvé. Byli skvělí. Už dřív jsme na ně jeli do Berlína, kde hráli v menším sále, to bylo parádní. V klubu je to vždycky ještě lepší. A ještě mě z kapel, které nás povzbudily k tomu, že si vystačíme sami, napadlo, že bychom měli zmínit i Twenty One Pilots…
Kate: Nejdřív jsi je docela hejtoval, nakonec jsi ale našel to, co v jejich hudbě slyším já. Viděla jsem je letos na Colours of Ostrava a byl to asi nejlepší koncert, který jsem kdy na tomhle festivalu zažila. Určitě to bylo i proto, že je mám hodně naposlouchané a mám je opravdu ráda. To pak člověka máloco zklame. Spousta lidí jim trochu vyčítá, že to je moc show, kterou cílí na teenage holky, ale jejich texty jsou hodně temné a osobní, čehož si cením. Zpracovávají témata, která jsou podle mě důležitá. Sebevraždy, smysl života, pochyby, víru v Boha… Díky tomu, že hrají v podstatě pop, se dostanou do mainstreamu a může se o nich začít víc mluvit. Podle mě ideální kombinace.
Když se rozpadla předchozí kapela, chtělo se ti do zpěvu?
Kate: O zpěv nejde, ten mám ráda, ale nechtělo se mi do role frontmana. Jsou dva tipy lidí – jedni jsou extroverti a mají to v sobě. Já jsem introvert, který se v extroverta promění, jenom když je mu opravdu dobře. Třeba v příjemné společnosti. Na pódiu se ale tak v pohodě, abych se přirozeně otevřela, většinou necítím. Pro mě je to spíš stres, show je pro mě nejtěžší.
Jak ji prožíváš?
Kate: Někdy přijedeme na místo, moc od toho večera nečekáme a narazíme na spoustu lidí, kteří naše věci znají a zajímají se o ně. Pak přijdou pozdravit a třeba pochválí, jak hraju a jaký mám setup. V tu chvíli se cítím dobře. Před koncertem mám ale vždycky velkou trému. Jakmile pak nastoupím na pódium, je to rozjetý vlak a na trému není čas. Pak už se jen soustředíš, aby bylo všechno, jak má být.
Že budeš frontman ty, Martine, ve hře nebylo?
Martin: Určitě ne. I když mít bicí vepředu a být ve větším kontaktu s lidmi mě baví.
Navázali jste nějakým novým způsobem na předchozí kapelu, nebo se vše změnilo?
Kate: Všechno je úplně jinak. Hlavně v tom, že si od začátku říkáme všechno na rovinu. Ač jsme to tak chtěli dělat i dřív, nefungovalo to. A předchozí písničky psal zpěvák, takže jsme byli nuceni vytvořit nový repertoár, což bylo dobře.
Martin: Začali jsme na zelené louce.
Jaké to je, Káťo, psát si písničky sama pro sebe. Posunulo tě to?
Kate: Ježíšmarja. Opravdu moc. První deska byla v podstatě výhradně kytarová. V době, kdy jsme ji psali, jsem začínala od riffů a k nim psala melodii. Nové album vznikalo úplně jinak. V mezičase jsem začala pracovat v Abletonu s elektronikou, naučila se doprovodit na piano, vrátila jsem se i ke kytaře. Začala jsem všechno spojovat a brát si, kde co potřebuji. Mám pocit, že se moje psaní vyvíjí opravdu hodně. Pořád se ale necítím jako žádný extra skladatel, mám kam směřovat.
Písnička The City vyšla jako první singl s lyric videem kvůli své energii, která ještě více vynikne na koncertech.
Vy jste na konci roku 2019 vydali debut, pokřtili ho v klubu FAMU a brzy přišla pandemie. Začali jste tedy pracovat na nové desce…
Martin: Využili jsme čas k intenzivnější práci na tom, co mělo být původně EP. Zavřeli jsme se do zkušebny, pracovali na nových písničkách a vznikla tahle deska. V té době jsme se seznámili s Honzou Brambůrkem a byli s ním v kontaktu. Líbily se mu naše demáče, což nám udělalo radost a dodalo elán.
Jak jste padli zrovna na něj?
Martin: Díky Kayovi Buriánkovi. Potěšila nás jeho recenze na náš singl Liquid Silver v rubrice Feedback. Na jejím základě jsme si psali. Zajímaly mě jeho tipy, s kým spolupracovat na další desce. Mezi jinými nám doporučil i Honzu. Zavolali jsme si, vyměňovali si názory a postřehy, a když jsme za ním pak přijeli do studia v Ústí, už sršel nápady.
Jak se nahrává v jeho Tajným studiu?
Kate: Velmi příjemně. Vždy jsme si tam udělali i mejdan.
Martin: Když jsme přijeli poprvé ještě za covidu, bylo to jediné místo, kde se dalo trochu socializovat, a bylo to legendární. Během této session jsme nahráli základ desky, pak jsme se tam ještě párkrát vrátili.
Kate: První nahrávání bylo neuvěřitelné. Trvalo víc než týden, udělali jsme si hezké podmínky, přivezli sud a nahrávali vždy do půlnoci, i když po desáté se už nemůžou nahrávat bicí… Pak jsme si sedli vedle studia a střih, najednou bylo pět ráno.
Martin: A to jsme jenom povídali! Mysleli jsme, že si trochu oddechneme po nahrávání a něco málo si k němu řekneme. Čas tam ale utíkal jinak. Honza má příliš dobrých historek. Od devadesátých let prožil opravdu mnoho.
Kate: Je tam vortex, černá díra! Proto tam naší kapele asi bylo tak dobře. I v budoucnu bych chtěla nahrávat takhle – v jednom delším celku. Zachytíš atmosféru a pak už jen přidáváš nebo upravuješ, co je třeba. Vracet se k nahrávání po kouscích je na nic. Nadchlo mě, že měl Honza všechno, co jsme mu poslali, pečlivě naposlouchané ještě před naším příjezdem. A měl sešit plný poznámek. Věnoval naší hudbě hodně energie a času dřív, než jsme si plácli, že spolu budeme nahrávat.
Jakým způsobem vás směroval?
Martin: Spíš nás chtěl poznat. Zajímal se o náš pohled, jak jsme prožívali nahrávání první desky a podobně. Umí si s člověkem sednout. Při nahrávání dokáže navodit atmosféru a dostat z vás emoce. S Káťou jsme oba introverti a to, že s námi uměl dobře pracovat, pro nás bylo důležité.
Kate: Hodně jsme si povídali o písničkách, on se do nich snažil vcítit a pochopit, co chceme říct. Potom nás navedl, jak to udělat. Asi nikdy jsem zpěvy nenahrávala ve větší pohodě.
Martin: Zároveň občas přijde s něčím trochu bláznivým. Jednou jsme ve dvě ráno nahrávali nějaké šepoty…
Kate: Tos vymyslel ty, bylo to ve čtyři a on se toho chytnul.
Martin: Přinesl Kátě polštář a peřinu, nechal ji, ať si lehne, a ona našeptávala backvokály.
Kate: Zároveň jsou ty písničky pořád o nás. Nemám pocit, že by je nějak překopal a něco do nich na sílu vkládal. Za to jsem mu vděčná.
Jaká témata na desce zpracováváte?
Kate: Začněme od konce. Poslední singl Goodbye je pro mě nejsilnější věc na desce. Podtrhuje, kam mi spolupráce s Honzou pomohla dojít. Má nejosobnější text, který jsem kdy napsala. Je o konci několika mých nefunkčních vztahů. Uvědomila jsem si, že mě někteří lidé využívají, a řekla jsem dost. Bylo to těžké a jsem ráda, že jsem se s tím v téhle písni popasovala. Zbytek desky je o různých věcech, skladby jsem psala během dvou let.
Klip s kapelou natočil režisér Hoi Man, který stál i za videoklipem k Dispossessed, jenž vznikl kvůli pandemii v Hongkongu.
V čem se nahrávání nové desky lišilo od vzniku debutu?
Kate: Lišil se náš přístup. Já mám u každé práce pocit, že příště půjde udělat líp, jinak, rychleji… Pokaždé uděláme maximum, aby byl výsledek co nejlepší, ale některé věci se musíte naučit a bez zkušeností to nejde. Byli jsme teď lépe připravení, protože už jsme celý proces lépe znali. Měli jsme například ke všem písním dema. A znali jsme sami sebe a to, co dokážeme předvést. Věděli jsme, že abychom se přiblížili tomu, co chceme, budeme muset hodně makat. U první desky jsme vše nechávali víc otevřené.
Martin: Nahrávání první desky bylo naivnější a díky tomu i svým způsobem otevřenější. Hezké bylo, že Rony a Aďo Janečkovi, kteří album produkovali, měli k dispozici krásné studio na Slovensku – asi dvě stě let starý mlýn. I tehdy jsme byli z nahrávání nadšení, ale zpětně si uvědomuji, že jsme nebyli dost dobře připravení.
Black Holes
Typologie hudebního fanouška
Kate: Přiznávám, že neposlouchám celé desky. Nikdy jsem je v kuse neposlouchala. Neudržím tak dlouho pozornost. Jsem přepínač a milovník playlistů poskládaných ze skladeb, které mě baví.
Martin: Já to mám naopak, jsem v tom konzervativní. I když mě něco třeba tolik nebaví, málokdy něco přeskočím. Jedu alba a vychutnávám si jejich atmosféru od začátku do konce a těším se na highlighty. Aktuálně jsem zaseklý na Wolf Alice.
Na co jste tentokrát nejvíc hrdí?
Kate: Na celou desku. Měla jsem z ní radost už ve chvíli, kdy jsme jeli z prvního nahrávání. V autě jsem říkala, že i kdyby to ani nikam dál nepokračovalo a třeba jsme ji ani nevydali, i tak už mi v tu chvíli dala neuvěřitelně moc. A teď, když už je hotová, jsem velmi hrdá. Málokdy něco takového řeknu. Jsem spíš kritik a negativní člověk, ale na tohle album jsem hrdá. Zní skvěle.
Martin: Já mám radost za Káťu s písničkou Goodbye. Je to tvůj osobní song a hodně ses vyšťavila během jeho natáčení. Honza to viděl a dokázal tě vést. Myslím, že tohle je něco, na čem ještě můžeme víc pracovat – umět se víc otevřít lidem. Tohle je velký krok správným směrem. Myslím, že Goodbye je vrchol desky.
Stává se vám, že za vámi publikum chodí s příběhy, co pro ně která píseň znamená?
Kate: Jsem velmi vděčná za každou reakci, kdy mi někdo řekne nebo napíše, jak moje písničky vnímá nebo o čem si myslí, že jsou. I když se třeba mýlí, znamená to, že něco cítí a pokouší se porozumět. Že vůbec poslouchá… Že má svoji interpretaci, přitom vůbec nevadí, v tom je vlastně kouzlo. Dělá mi to radost.
Co byste si přáli, aby tohle album způsobilo?
Kate: Pořád máme své cíle, kam se jako muzikanti posouvat, a už teď máme rozepsané další písničky. Přejeme si, aby se nám podařilo tuhle desku dostat k více lidem než tu předcházející. Hlavně upřímně doufám, že si ji někdo pustí! V dnešní době se stává, že si ani přátelé, kteří vědí, kolik tomu věnujete energie a že třeba natáčíte po nocích, nepustí nový videoklip. Ok. Takže moje hlavní přání je opravdu jednoduché – ať si to lidi pustí.
Martin: Z koncertů víme, že lidé naši hudbu přijímají skvěle, proto si přejeme, aby se dostala k více lidem.
SEZNAMTE SE
Kateřina Nikola, zpěvačka a baskytaristka Black Holes, a budebník Martin Beneš se seznámili před deseti lety díky internetovému inzerátu, v němž kytarista hledal spoluhráče. Oběma se jim tehdy rozpadla kapela a osud je takto zavedl do jedné zkušebny. „Ten kytarista byl úplně strašný, ale vděčíme mu za to, že nás seznámil. I bývalý kytarista a zpěvák, se kterým jsme se pak rozešli, se k nám přidal na inzerát. Káťa měla původně hrát na kytaru, ale kvůli němu byla ochotná vzít basu,“ vzpomíná Martin. Ani druhý zmíněný kytarista jim ovšem nevydržel, i když s ním kapelu založili a docela slušně se rozjížděla.
Po rozpadu této formace začátkem roku 2017 na jamovacích sessions začali postupně objevovat nový zvuk a zrodili se Black Holes. „Kapela staví na kontrastu masivního kytarového zvuku a melodického popového zpěvu,“ říkají o sobě. V roce 2019 vydali debutové album No Silver Lining a pokřtili ho v někdejším klubu FAMU.
Nyní navazují deskou Time to Say Goodbye, křest se chystá na 25. listopadu v Kasárnách Karlín. „Chtěli jsme si vyzkoušet trochu větší prostor. Hráli jsme zde na jaře s jednou spřátelenou kapelou. Byli jsme ale předkapela a nemohli jsme si vše postavit, jak jsme chtěli,“ vysvětluje Martin volbu prostoru. „Zdálo se nám, že to tam má skvělý potenciál. A všichni kolem Kasáren byli hodně v pohodě. Od domluvy po zvukaře. Mimochodem, zvuk je tam skvělý. A co je nejlepší, máme to blízko do zkušebny,“ směje se bubeník.