Za skupinu, která vznikla v roce 2003 a o dva roky později vydala debut The Party Scene, odpovídal frontman Alex Gaskarth. All Time Low dále tvoří kytarista Jack Barakat, bubeník Rian Dawson, a baskytarista Zack Merrick.
Na podzim jste vydali svou desátou studiovku Everyone's Talking! Vznikla převážně ve vašem vlastním studiu v Nashvillu. Jaký byl nejlepší moment jejího vzniku?
Když jsme napsali The Weather, najednou jsme cítili, že máme stavební kameny celé desky a ta díky tomu začíná nabírat tvar. Občas to opravdu celé stojí na jedné písni. Zafunguje jako lepidlo a díky ní už nepíšeš jen hromadu jednotlivých písní, ale začne se před tebou skládat celek.
Zažili jste něco při nahrávání desky poprvé?
Vznikla úplně svépomocí a bez cizí produkce. Založili jsme vydavatelství Basement Noise Records, takže celý proces – od psaní přes nahrávání až po A&R dohled nad albem – jsme měli poprvé zcela ve svých rukou. Bylo osvěžující i trochu děsivé zároveň to takhle stoprocentně řídit, ale v této fázi kariéry nám tenhle přístup dával největší smysl.
Která z písní vám dělá největší radost při koncertech?
Hodně jsme jich odpálili se Suckerpunch a mám pocit, že umí dost dobře rozrazit dveře. Okamžitě se zvedne energie a nastolí dobrá atmosféra. A pro mě je neuvěřitelný zážitek pozorovat, jak se stálicí stává již zmíněná The Weather. Nejvíc nás překvapuje reakce na skladbu Little Bit. Jakmile jsme desku vydali, tahle písnička se sama přihlásila o slovo. Během koncertů tvoří jeden z nejenergičtějších momentů.
Jaký byl pro All Time Low rok 2025?
Nejvíc nás dostalo kolik lásky lidé nové hudbě projevují. Po dvaceti letech kariéry se věci můžou snadno stát trochu zatuchlými a publikum má tendenci vracet se spíš k nostalgii starého, dobře známého materiálu. Naše publikum ale novou desku naprosto přijalo a novinky patří na koncertech k vrcholům večera. Je to připomínka, že lidem záleží na tom, co kapela dělá teď – nejen na tom, jak si nás pamatují z dob před mnoha lety.
Narazili jste v poslední době na nějakou nečekanou výzvu?
V hudebním průmyslu se různé zákruty objevují pořád – nějaká skladba se nechytí, jak jste doufali, nebo padne plánované turné a vy musíte rychle přehodit výhybku a vymyslet nový plán. Podle mě ale vždycky záleží hlavně na tom, jak se dokážete znovu nastavit a jít dál navzdory těmhle překážkám. Myslím, že jsme byli vždycky docela dobří ve zvládání těžších momentů a umíme zůstávat soustředění na to, co nás dělá šťastnými – tedy na tvorbu hudby a na vytváření otevřeného, přívětivého prostředí na koncertech, kam si lidé můžou přijít na chvíli oddechnout a pustit všechno z hlavy.
Před dvaceti lety jste vydali album The Party Scene. Pamatujete si, jaké to bylo vydat první desku? Jak jste to oslavili a jak vám to změnilo život?
Je až trochu šílené si uvědomit, že jsme tehdy vůbec dokázali nějaké album natočit – už jen to, že jsme zvládli napsat dost písní, aby se z nich dala „poskládat“ deska, když jsme přitom měli jen minimální ponětí o tom, jak hudební průmysl funguje. Když se k tomu vracím, cítím hrdost nad tím, jak strašně moc jsme byli motivovaní „být skutečnou kapelou“ a vyrůst z něčeho, co bylo víc než jen lokální, domácí záležitostí.
Na co ještě jste hrdý?
Nejvíc na náš odkaz. Už jen to, že jsme dokázali být kapelou ve stejném čtyřčlenném složení, pořád spolu vycházet a pořád si to, co děláme, užívat tak dlouhou dobu, je samo o sobě důvod být hrdý. V tomhle oboru je spousta vzestupů i pádů, úspěchů i zklamání, ale vydržet a obstát způsobem, který má skutečný smysl, je pro mě to nejdůležitější.
Jaký ten odkaz kromě toho, že jste spolu vydrželi v původní sestavě, je?
Především jsme důkazem toho, že to může dokázat kdokoliv. Naše kapela začínala ve sklepě, sami jsme si domlouvali koncerty pro dvacet lidí, v jakémkoli prostoru, který nás byl ochotný vzít. Postupně z toho vyrostlo něco, co má dopad na lidi po celém světě – a už víc než dvacet let. Jsme za to nesmírně vděční, ale zároveň to snad mladším lidem, kteří dnes uvažují o založení kapely, ukazuje, že cokoliv je možné.
Loni jste výročí oslavili turné po některých svých oblíbených amerických sálech. Jaký moment byl nejsilnější?
Vystoupit na pódiu Merriweather Post Pavilion v našem domovském státě Maryland byl obrovský milník. Jako mladí jsme tam chodili na koncerty a dívali se na kapely, a snili jsme, že v nich budeme hrát. Zaplnit tohle místo a zahrát průřez skladbami z celé naší diskografie byl opravdu výjimečný okamžik.