Petrohradská skupina Shortparis, která je považována za jednu z nejzajímavějších koncertních kapel současnosti, a která staví na tradicích socio‑politické kritiky post‑punku v loňském roce vydala čtřpísňové EP Hовое Hовое (Nové Nové). V současné době s tímto EP jede evropskou tour a jednou ze zastávek byl včera právě brněnský Fléda Club.
Když jsem byl na prvním ročníku nejpsychedeličtějšího festivalu u nás, tedy Stone Smoker Festivalu, zhypnotizovala mě v pozdních nočních hodinách svými archaickými tlustými stoner‑doomovými riffy, patřičně zasmrádlými psychedelickým kouřem, pražská kapela Trahir s uhrančivým zpěvákem se šamanskou holí v ruce, která plnila i funkci vozembouchu.
V hudebním uskupení fyield se sešli Václav Havelka a Kryštof Kříček z kapely Please the Trees s Islanďanem Panem Thorarensenem, jinak působícím v ambientním triu Stereo Hypnosis. Výsledkem jejich spolupráce je znepokojivá hudba tvořená ruchy a zvuky nabíranými v předem zvolených přírodních a průmyslových lokalitách na Islandu a v České republice, které propojuje elektronika, beaty a hudební nástroje.
Pražskou skupinu Iggy Mayerov jsem poprvé zaregistroval v září roku 2018. Zase jsem jednou dlel v Praze přes noc, a abych se nemusel v hotelu kopat do zadku, vyrazil jsem na muziku. Z nabídky pražských klubů jsem vybral vystoupení mladých českých skupin v Rock Café. Vedle Good Times Only, kteří právě vyhráli Startér Rádia Wave, tam hráli i právě mně ještě neznámí Iggy Mayerov. A byli pro mě příjemným překvapením. A to nejen proto, že basák v několika sonzích vytáhl Jolanu Iris Bass a fakt na ni hrál!
Skupina Black Holes, kterou tvoří dvojice Kateřina Nikola a Martin Beneš, na sebe upozornila v roce 2019 debutovým albem No Silver Lining. Na něm sázeli na hutný zvuk postavený na úderných bicích, nekompromisní basu hranou jako na kytaru a naléhavý melodický zpěv. Jejich muzika odkazovala někam směrem k White Stripes nebo k Royal Blood, ovšem k daleko neučesanějším a špinavějším Royal Blood. Na novince je to jinak.
Mladá zpěvačka Andrea Šulcová, kterou prozatím mnoho lidí nezná (neznal jsem ji ani já), a která oplývá krásným hlasem a suverénním projevem, vydala na debutovém albu Opportunities dvanáct autorských písní nesoucích se v duchu amerického folku.
Kladenská kapela Kolektivní Halucinace poslední album Reality, které jsme v časopise pozitivně recenzovali, vydala v roce 2021. Od té doby prošla personálním zeštíhlením a aktuálně se hlásí o slovo s novým producentem, novým hudebním směřováním a novým singlem Já čekám dál.
Kytarovka Sleep Twitch vznikla před necelými dvěma lety a mě zaujala už prvním singlem DHQ, který vydala v červnu loňského roku. Od té doby jsem ji začal sledovat a byl jsem v publiku na dvou z těch dvou koncertů, jež k datu, kdy tento článek píšu, odehrála. Z toho je zřejmé, že mě baví nejen jejich nahrávky, ale že mě hoši přesvědčili i naživo.
Na svém druhém albu londýnská čtveřice překročila stín debutu, objevuje nové zvukové možnosti, nové nálady a nový svět. Není to však úplně radikální odklon od vynikajícího New Long Leg, jejich hudba je jen o něco rafinovanější, soustředěnější a řekl bych, že i melodičtější.
