Pražské koncertní léto neboli oficiálně Prague Open Air se občas přesunuje z branických Ledáren skoro do centra města na Občanskou plovárnu. Je to menší prostor, ale velmi příjemný. Lidé jsou si tam blíž a to je pro hudbu dobře a pro hip hop zvláště. Však také Prago Union z této kontaktní atmosféry mezi lidmi a zároveň na vazbě mezi umělcem a publikem vytěžil maximum.

Hudba naživo. Jeden z nejdůležitějších elementů světa populární hudby. Dokonce ten nejdůležitější. Stojí u samých jejích kořenů. Jak, kdy a proč se z hraní pro radost, kamarády a umělecké vyjádření stal stroj na peníze, ve kterém často na emoce nezbývá místo?

Adam Malík není příliš známé jméno. Ostravský virtuózní kytarista přišel se svým prvním sólovým albem po nějakých dvaceti letech praxe, většinou skryt pod hlavičkou doprovodných kapel zpěvaček Elly nebo Kristíny, Čechomoru nebo ve vlastních skupinách Barock a revivalu AC/CZ. Deska potěší hlavně vyznavače osmdesátkové „citronovštiny“ a kytarového kouzlení.

Náhodný výbuch je trio, které přátelé českého klasického punku dříve znali pod názvem Yamrtaal.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v červenci roku 1994?

Jmenuje se Level 777! A ortel je jasný: výborný instrumentalista, dobrý skladatel, průměrný zpěvák a příšerný textař. Ostatně ten druhý, co je podepsán pod slovy alba Level 777, Roman N. Zahrádka, není o moc lepší. Megalomanské a patetické texty posílají zručně natočenou desku do světa současného regionálního hard rocku. Kdyby kapela nehrála tak dobře, naslepo bychom hádali, že jde o poloprofesionální partu odkudsi ze Žatce nebo Velkého Meziříčí.

Rodu Stewartovi bylo 10. ledna sedmdesát devět let. Přesto v O2 areně utáhl víceméně bez problémů dvouhodinový koncert. Možná se místy trochu šoural, ale zpíval jako před dvacet lety. A měl co, protože co píseň, to klasický hit. A to stihl zazpívat jen zhruba třetinu skladeb, které proslavil.

„Tak jsme byli včera na Portě,“ může si od neděle spolu s Frantou Sahulou broukat novinář, kterého před třiceti lety Jiří Černý v žertu označil za „veřejného nepřítele folku číslo jedna“. To, co ale dnes představuje Porta, je něco úplně jiného než směs žánrů, které ji vytvářely před padesáti osmi lety, když vznikala.

Skoro nikdo z lidí z hudebního světa, kdo s ním přišli do styku, nemá chuť o něm něco vyprávět. Vlastní neskutečně špatnou pověst. Feťák nebo k*kot je to nejjemnější slovo, které o něm upustí na půl úst. Svým způsobem je Michal Penk modelem toho nejprotivnějšího českého popaře i punkera v jedné osobě. Možná i rekordmanem v množství pokusů o comeback. Jednou vypadl z rozjetého vlaku a marně se do něj už léta pokouší znovu naskočit. Ale na jednom se všichni shodují – zmrhaný velký talent.

Víte, co má Helena Vondráčková společného s Axlem Rosem z Guns´N´Roses? Oba v O2 Aréně začínali svůj koncert s notným zpožděním. Ale Axl byl větší machr. Skoro půlhodina by byla na něj nejspíš málo. Publikum zpoždění snad ani nezaregistrovalo a i kdyby, paní Helena jim od prvního tónu naservírovala slušný pěvecký výkon, podle nějž byste netipovali, že právě 24.6. slavila své sedmdesáté sedmé narozeniny.