Blíží se máj, měsíc lásky. Bývaly časy, kdy se tvrdilo, že jedinou láskou správného rockera je jeho hudba, to ostatní je jenom fyzická záležitost. Čas ukázal, že je to o dost jinak, někdy dokonce úplně opačně, ale pro tentokrát se podržíme původní premisy.

Z hospody Na Růžku se ozývá opilecký řev: „Kdybys tak náhodou měl pocit, že jsi sám / Tou cestou mechovou přijď rychle rovnou k nám. / Vždyť fůru přátel máš v Zeleném údolí / Tak si jich jen važ, ať už jsi kdekoliv.“ Místní tady tuhle melodii z filmu Přátelé Zeleného údolí zpívají při určitém stupni konzumace alkoholu odjakživa a určitě nikdo z nich neví, že slova k této písni, ba v jejich podání skoro odrhovačce, napsal písničkář, textař a básník Jaroslav Wykrent, dvorní spolupracovník Marie Rottrové.

Terezie Kovalová je vynikající violoncellistka, známá mimo jiné z nahrávek Davida Stypky, Vladivojny La Chia, Borise Carloffa, Zvířete jménem podzim. Na alternativní scéně proslula jako členka Calm Season a dalších projektů. Teď se konečně rozhodla pro sólovou dráhu – za měsíc jí vyjde první album Zinka. Spolupracuje na něm s producenty Pjonim a Aid Kidem. Vydání debutu předchází singl Orfeus. Jestli bude celá deska jako její předskokan, je na co se těšit.

Kdysi jsem jel kamsi s Ivanem Králem a on mi v autě přehrával skladbu, kterou právě udělal s jednou českou zpěvačkou. „Dobrý!“ povídám. „Hm. Ale dovedu si představit, jak by ji zpívala Tina Turner!“ A takové je i nové album Debbi. Dobré, ale mohlo to být mnohem lepší. Písně mají na víc, než jim nabízí zpěvačka. Ale i zpěvačka má na víc, než jí nabízejí možná až příliš uhlazené skladby, až moc tlačené do středního proudu.

Éra idealistů je u konce. Dorostla generace podnikatelů v hudbě, která chce mít všechno pod kontrolou a nejvíce se bojí demaskování. Dobře je to patrné na české hiphopové scéně.

Od dob filmu Hoří má panenko mají české plesy trochu jinou image než třeba plesy ve vídeňské opeře. U nás jich bývalo odjakživa hodně. Pro své maturanty je pořádaly střední školy, konaly se plesy národnostních menšin, hasičů, sportovních jednot. Prostě, plesala kdejaká zájmová skupina.

Petr Janda je velký bourák. Ve svých třiaosmdesáti vede už dvaašedesátý rok Olympic, ba co víc, vydal s ním i nové album Bombarďák. V diskografii kapely je trochu chaos, takže odhadem je zhruba třiadvacáté. Ale o množství nejde. Podstatná je úroveň – vzdor už trochu stařeckému, občas kňourajícímu hlasu a ne vždy plynulému frázování je každá z dvanácti skladeb vysoko nad úrovní většiny českého pop rocku. V čem to je?

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v dubnu roku 1995?

Vždycky, když se blíží nějaké hudební ceny – Slavík nebo Andělé – vystartuje někdo s tezí, že se bez toho cirkusu obejdeme. Mnozí namítají, že se v takových anketách švindluje. Dnes to ale není pravda.

Na českou scénu vpadl Mirek Imrich jako bomba. Doslova přes noc. Bývalý člen bezvýznamných skupin Variace, Galaxie, Atomový dudy a Mentols se po dvou letech ve skupině Abraxas skoro přes noc stal velkou rockovou hvězdou přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Co se stalo? Abraxas změnil styl a z nudného pinkfloydovského rocku přešel na mnohem živější a temperamentnější sound ve stylu Police. To tu chybělo!