Už je to devatenáct let, co Michal Prokop poprvé sdělil větu, že natočil poslední desku. Od té doby jich udělal ještě několik – každou vždycky jako svou poslední – ale z labutí písně vždycky nakonec vzniklo parádní dílko, pravidelně překonávající předchozí „poslední“ desku. Prokop nezklamal ani tentokrát. Album Mohlo by bejt nebe, vrcholná nahrávka interpretů Prokopovy generace z roku 2021, je Ostrakou přesaženo.

U nás v ulici přespával před vchodem do Žabky hodný bezdomovec. Měli jsme ho rádi, protože o to, co vyžebral, se dokázal s kolemjdoucími rozdělit. Dokonce mi jednou nabídl chleba se salámem, který mu hodinu předtím přinesla moje partnerka.

Na českou scénu vpadl Mirek Imrich jako bomba. Doslova přes noc. A činil se na mnoha frontách. Vyprávění jeho příběhu jsme v minulém Headlineru zastavili u techno epizody s formací Factory. Hyperaktivní frontman a zpěvák už ale samozřejmě otvíral další hudební kapitolu. Na spadnutí byl jeho návrat do Abraxasu a pak zase jeho odchod. Toto je dokončení příběhu mnohými nepochopeného člověka, který svůj život zasvětil hudbě. Bez ústupků.

Všichni ho v pražských hospodách už léta znají jen jako Hugomíra. Buď tam chodí pít, nebo zpívat. Někdy obojí. Říká se o něm, že je to „český Tom Waits“ nejen proto, že má podobný chraplák, ale také proto, že píše písničky, které vycházejí ze stejných, možná ještě rázovitějších prostředí a někdy i podobných životních situací. Kořalky a zavináče. Vraťte nám bufety. Eine kleine chlast musik. Názvy písniček třicetileté kapely Letouni soumraku říkají všechno.

Deaf Heart mají třetí desku. Nutno říci, že tak výbornou desku, až svou kvalitou překračuje hranice země pod Řípem a Pradědem. Jen to umět prodat dál do světa.

Ke třiceti rokům existence vydali Chinaski speciální album, složené z deseti předělávek neboli remaků starých skladeb, tří novinek a bonusové koncertní verze jejich klasického hitu 1. signální. Proč zvolili právě tohle řešení, je otázka, na niž se dá jen těžko odpovědět. Stačilo přece vydat jen třeba speciálně vybavenou kompilaci největších hitů.

Blíží se máj, měsíc lásky. Bývaly časy, kdy se tvrdilo, že jedinou láskou správného rockera je jeho hudba, to ostatní je jenom fyzická záležitost. Čas ukázal, že je to o dost jinak, někdy dokonce úplně opačně, ale pro tentokrát se podržíme původní premisy.

Z hospody Na Růžku se ozývá opilecký řev: „Kdybys tak náhodou měl pocit, že jsi sám / Tou cestou mechovou přijď rychle rovnou k nám. / Vždyť fůru přátel máš v Zeleném údolí / Tak si jich jen važ, ať už jsi kdekoliv.“ Místní tady tuhle melodii z filmu Přátelé Zeleného údolí zpívají při určitém stupni konzumace alkoholu odjakživa a určitě nikdo z nich neví, že slova k této písni, ba v jejich podání skoro odrhovačce, napsal písničkář, textař a básník Jaroslav Wykrent, dvorní spolupracovník Marie Rottrové.

Terezie Kovalová je vynikající violoncellistka, známá mimo jiné z nahrávek Davida Stypky, Vladivojny La Chia, Borise Carloffa, Zvířete jménem podzim. Na alternativní scéně proslula jako členka Calm Season a dalších projektů. Teď se konečně rozhodla pro sólovou dráhu – za měsíc jí vyjde první album Zinka. Spolupracuje na něm s producenty Pjonim a Aid Kidem. Vydání debutu předchází singl Orfeus. Jestli bude celá deska jako její předskokan, je na co se těšit.

Kdysi jsem jel kamsi s Ivanem Králem a on mi v autě přehrával skladbu, kterou právě udělal s jednou českou zpěvačkou. „Dobrý!“ povídám. „Hm. Ale dovedu si představit, jak by ji zpívala Tina Turner!“ A takové je i nové album Debbi. Dobré, ale mohlo to být mnohem lepší. Písně mají na víc, než jim nabízí zpěvačka. Ale i zpěvačka má na víc, než jí nabízejí možná až příliš uhlazené skladby, až moc tlačené do středního proudu.