Stage diving asi nemusím nijak vysvětlovat. Ale pro jistotu ho definuji jako specifickou aktivitu publika, založenou na skákání fanoušků z pódia mezi diváky. Ti ho pak odnesou vzduchem nad hlavami pár metrů za první brázdu. Prý ho vymyslel Iggy Pop.

Trvalo šest let než se objevilo (pravděpodobně) sedmé řadové album valašskomeziříčské kapely Elektrïck Mann s názvem Vážení přátelé. Z technického hlediska je asi nejkvalitnějším dílem, které kapela vytvořila.

Dnes bych chtěl něco napsat o jistém jevu ze zákulisí hudebního světa, i když jej často najdete také v řadě jiných odvětví. Říká se mu press release neboli česky tisková zpráva.

Nikdy není nic dokonalé. Každá změna sebou nepřináší jen výhody. Stává se, že zároveň i něco ztrácíme. Digitální streamovací služby udělaly hudbu dostupnou, rozšířily náš obzor o alba dávno už nesehnatelná, dovolily vytvářet si vlastní kompilace písní a spoustu dalších výhod. Jednou z daní, které jsme museli díky nim obětovat, jsou obaly desek.

Letní měsíce jsou plné koncertních akcí, a co si budeme povídat, je jich víc, než je atraktivních kapel, které mohou přilákat návštěvníky. To znamená, že od čtvrtka do nedělního dopoledne musí takové skupiny pojíždět od festivalu k festivalu, všude rozbalit svoje fidlátka, odehrát nějakých devadesát minut a jet zase dál.

Jméno Adama Vopičky není neznámé. Ti, kdo sledují současnou českou alternativu, vědí o jeho účinkování v The Prostitutes, Fake Tapes a hlavně v duu Calm Season s violoncellistkou Terezií Kovalovou. Nyní se vydal na sólovou dráhu – píše tíživě těžké texty ze světa fringe music, okrajového druhu písničkářské tvorby.

Jestli vám lezou krkem všichni ti pop rockeři se svými komplikovanými poselstvími nebo rappeři se svou arogancí, zkuste novou desku Terezy Kerndlové. Ve své podstatě je to jednoduchá, srozumitelná deska středního proudu, čistá, pozitivně nastavená popina. Dobře zazpívaná, konzervativní, svými tématy možná připomínající některé sebezpytné písně Hany Zagorové z jejího nejlepšího, velmi osobního období.

Taky máte pocit, že se na české scéně nic neděje? Copak o tom, rapery se dají dláždit ulice, ale ti nesednou každému. Středoproudí zpěváci mají zase problémy s tím, aby jim někdo napsal chytlavou píseň, protože jinak si jich nikdo ani nevšimne. A písničkářů, ať už folkových nebo poprockových, kterých bývalo u nás vždycky dost, v poslední době nějak nepřibývá. Jako kdyby neměli co říct. Kde je zakopaný pes?

Nepatří k lidem, u nichž bychom roli textaře brali jako něco klíčového. Vnímáme ho jako nevyhlášeného šéfa dvou kapel – Lucie a Wanastových vjecí – zpěváka, kytaristu nebo autora hudby. Možná je to i tím, že některé z největších hitů Lucie otextoval Oskar Petr. Možná je to i tím, že kromě Petrových textů Lucie dlouhá léta hudbu i texty podepisovala kolektivně. Jak to ale Robert Kodym má s psaním textů?

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety.  Jak vypadala česká hudební scéna v květnu roku  roku 1995?