Obrázek k článku Objev jménem Rozálie: Rozladěná držka, hra tří rukou a postelové pravdy
| Honza Vedral | Foto: Tomáš Coufal – Universal Music

Objev jménem Rozálie: Rozladěná držka, hra tří rukou a postelové pravdy

S debutovým albem se zjevila koncem loňského roku. Nesleduje na něm žádné trendy ani nehledá novou formu. Prostě tahá držky a zpívá leckdy obhroublé, ale pravdivé texty ze života mladé holky. Tedy z toho svého. Stane se Rozálie objevem letošního roku, nebo je na to už „stará“? Poslechněte si rozhovor Honzy Vedrala, který doplňuje titulní článek lednového Headlineru.

Bylo to, pravda, trochu pitoreskní představení. Loni začátkem září se na terase pražského Mánesu fintila spousta lidí. Vůkol panovalo sebevědomí. Touha zaujmout. Touha oslnit. Vyrovnat se trendům. Na přehlídce talentů i osvědčených jmen vydavatelství Universal se jako pokaždé kromě profesionálů a rutinérů z branže sešla také nová generace sebestředných mamlasů, kteří se touží dostat do centra pozornosti. Chtějí zářit víc než ostatní, ale zatím se jim to daří leda výzorem.

Když tu mezi ten spolek, v němž jsme každý po svém, a přitom stejně nesmyslně nafrněný, vylezla holka s dlouhými kudrnatými vlasy. Na sobě dohromady skoro nic. O stehna si opřela harmoniku. „Dobrý večer, já jsem Rozálie.“ A spustila.

„Pivo s brkem u Vltavy odletělo na jih / nebreč, holka, vzpomeň, kolik zažili jsme jich. Roky jsme se koupali v čepovaný Plzni / řekni mi, kdo tehdy nás tak zprznil.“

Firemní večírek největšího hudebního vydavatelství ještě ani pořádně nezačal. A z Vltavy jako by se rozcákla vlna špinavé vody, jak ho Rozálie kropila svými syrovými písničkami a vypointovanými proslovy o těžkostech milostného života… a života vůbec. Zatímco se skupinky těch dychtivých mamlasů soustředily, zda bude víc cool reakcí zdvižené obočí nebo pouhé přezírání, uprostřed té podivuhodné scenérie stál Ondřej Havelka. Nejstylovější chlap ze všech, aniž by se o cokoli snažil. Otec té zpěvačky, která sem přinesla rozruch. A nad písničkami o milostných avantýrách své dcery, jejích nezdarech i omamných látkách se spokojeně, až blaženě usmíval.

Rázem mi to přišlo jako jeden z těch nejlepších okamžiků, které jsem kdy na podobných přehlídkách viděl. Už dlouho jsem totiž v české hudbě neslyšel holku, která by tak osvěžujícím způsobem zpívala obyčejné písničky a suverénně do nich sázela přísné české texty, které mají hlavu i patu. No, a ještě taky obsah a zdravou drzost.

Radůza je bohyně

„Bylo to vtipný. Připadala jsem si tam nepatřičně. Přišlo mi, že nikdo nechápe, co tam dělám. A já to taky nechápala,“ směje se Rozálie o dva měsíce později, když jí tu scénu z Mánesu připomenu. U nás v redakci jsme se setkali pár dní poté, co úspěšně pokřtila debutové album Korzetiér v pražské La Fabrice a už k němu stihla rozdat spoustu rozhovorů. Je trochu nabroušená, a tak mě ani nepřekvapí, když mě hned na začátku suverénně utne, jakmile se pokusím vyslovit její příjmení Hav…

„Jenom Rozálie!“

Aha.

„Každý má rodiče a každého ovlivnili. Jenom ta sklenice občas přeteče a říkám: Ne, jsem Rozálie, tátu do toho nepleťte!“ Jenže ve vyprávění hudebního příběhu holky, která vyrůstala mezi koncerty Melody Makers to tak úplně nejde. „Nejsem odchovaná jenom jazzem, jak si všichni myslí. I táta, který jazz celý život hraje a věnuje se mu, si ho doma logicky moc nepouští. V autě daleko spíš hrál Beatles. Vlastně jenom Beatles,“ odsekává nejdřív Rozálie trochu neochotně. „Ale je pravda, že mě ovlivnila i máma. Pouštěla mi nejrůznější hudbu. Stevieho Wondera, Raye Charlese i cigánskou hudbu…“

A pak už se rozpovídá, protože mluvit o muzice, to ji zase baví. A té její se naše povídání začne brzy týkat.

Nejdřív vzory.

„Je pravda, že společně s rodiči jsem objevila i Radůzu. Když mi bylo asi sedm, začali jsme pravidelně chodit do Balbínky na její koncerty a já z nich byla úplně unešená,“ noří se ke svým hudebním kořenům. „Teď mi to přijde trochu zvláštní, že jsem už jako dítě byla schopná vnímat její texty. Ale tak to bylo. Spoustu z těch obsahů jsem samozřejmě odhalila až později, doteď v jejích písničkách nacházím nová moudra a objevuju v nich nové významy.“

Taky když dnes Rozálii někdo řekne, že je jako novodobá Radůza, což se stává přibližně úplně v každé recenzi i rozhovoru, bere to jako lichotku. „Radůza je pro mě bohyně. A pokud si třeba moje písničky někdy poslechne, budu ráda.“

Písmena místo not

Koncerty Radůzy se na Rozálii podepsaly víc než jazz i Beatles. Dokonce natolik, že si v jedenácti na rodičích vyprosila svoje první držky. Na akordeon se naučila pověstné tři akordy a s tím si docela dlouho vystačila. Na hraní odrhovaček to chvíli stačilo a pak už harmonika stejně letěla do kouta, protože přišly jiné zájmy. „Hudbou jsem sice byla obklopená od malička. Tančila jsem flamenco, od šestnácti jsem s tátou zpívala swing. Ale ke své tvorbě jsem se dostala až někdy v jedenadvaceti,“ říká Rozálie.

Všechno to hudebnické v ní naplno ožilo s harmonikou, kterou zase našla v koutě. A se zpackanými vztahy.

Co se týče muziky, chtělo to jen odlišný přístup, který by ani náznakem nepřipomínal vzdělávání. „S notama jsem se nikdy nekamarádila, místo do hudebky jsem chodila za školu,“ vzpomíná Rozálie. „Až ve dvaceti jsem začala chodit k akordeonistovi Michalu Mihokovi, který mi hodně pomohl. Šel na to totiž jinou metodou. Já jsem fakt mimozemšťan, nebo minimálně mimoň,“ popisuje svoji cestu k nástroji. „Michal mi začal psát písmenka a akordy a teorii mě začal učit skrze písničky. Jako malý dítě.“

A co se týče obsahu písní?

Chtělo to jen trochu trpět.

Kromě několika dětských písniček inspirovaných Norah Jones, které napsala v šestnácti, Rozálie dlouho nutkání tvořit vlastní hudbu neměla. Místo básniček si svoje příběhy psala do deníků. „Nikdy to ale nebylo v poetické rovině. Vždycky to byly natvrdo moje zážitky. To byla moje jediná zkušenost se slovem,“ shrnuje svůj život až do toho večera, kdy složila první písničku, a všechno se změnilo.

„Co byl ten impuls, že jste začala psát?“ ptám se.

„Inspirujou mě vztahy. Láska. Tak asi nějaký silný emoční zážitek.“

Rozálie si zkrátka jednou bez většího rozmýšlení sedla a z fleku napsala dvě písničky na podobné téma. První se jmenovala Korzetiér a druhá Živá mrtvola. „Korzet pro mě byla metafora vztahu. Cítila jsem se svázaná. Asi jsem měla nutkání ten svazující pocit nějak vyjádřit,“ popisuje skladbu, kterou mnohem později otiskla i do názvu svého debutového alba. „Ten vztah ale přitom zas tak blbej nebyl. Lidi si teď představují, že jsem měla nějakého uzurpátora. Ale já jsem jenom taková svobodná duše, takže velmi málo pro mě znamená hodně. Někdo by to bral jako normální vztahové podmínky, pro mě už to bylo citové vydírání.“

Ale i to malé citové vydírání se najednou hodilo k podnícení fantazie. Rozálii otevřelo úplně nové obzory. Obě písničky po chvíli váhání a rozmýšlení nabídla do představení Rozladěné držky, které zrovna připravovala společně s Anežkou Hessovou na základě vlastních zkušeností z belgického cirkusu, kam se uklidila před rodinou. A kde hodně rychle pochopila, že v životě se s ní nikdo mazat nebude. „Mohlo to působit jako útěk od rodičů, ale hlavně to byl můj sen,“ vzpomíná dnes na cirkusovou eskapádu, která nakonec trvala rok.

Slečinka z města, jež byla celý svůj dosavadní život zvyklá na zacházení v rukavičkách, vstoupila do trochu odlišného světa. „Teď už na to vzpomínám s láskou, ale když jsem se vrátila, byla jsem docela rozladěná,“ popisuje Rozálie své cirkusové dny. „Tam se s tím vůbec nepářou. Byla jsem vychována tak, že muž je gentleman, který ženě drží dveře a pomáhá. Tam ale nic takového nefunguje, všichni jsou si rovni, naopak akrobatky jsou silnější než žongléři a často tahají ty nejtěžší kusy šapitó.

Myslím, že mě to otužilo a trochu jsem dospěla,“ říká o prostředí, kde v centru všeho stojí manéž a realita plyne jinak, ostatně řídí ji odlišné zákonitosti. „Jeden starej cirkusák mi řekl: Svět okolo se mění, ale cirkus zůstává stejnej. A to je pravda, ocitnete se tam v jiném čase. Je to poetickej život. Ale zároveň tvrdej.“

Španělská telenovela

„Asi mě baví, když přijdou výzvy a můžu se s nimi chvilku prát,“ zamyslí se Rozálie, než se pustí do dalšího vyprávění svého osobního i hudebního příběhu. Už jsem pochopil, že v jejím případě to nějak souvisí vždycky. Tentokrát se rozpovídá o svém výletu na španělský ostrov Fuerteventura, kde se seznámila s místním surfařem, jemuž dnes vděčí za zlomené srdce i řadu písní z debutového alba.

Stačil jenom pohled a oba věděli, že TO tam je. „Vidíš, co vidím já / Dvě oči, dvě zrcadla / A moje srdce, jak vlna se láme / skoč do těch vln a vylov ten kámen,“ zpívá Rozálie v písničce Mezi vlnama o prvním, stejně romantickém jako naivním setkání. „Když někdo zmíní, že jsem romantický cynik, nebo cynický romantik, tak mě to vlastně baví, i když sama bych to o sobě nikdy neřekla. Ale dává to smysl,“ vrací se však během rozhovoru ze zasnění rychle do přítomnosti. „Jsem romantik a jsem cynik. Jsou to dva kontrasty, které se mlátí v mém těle i hlavě. A pak z nich vznikají texty.“

Aha.

Pokračování románku se surfařem i jeho konec se vinou napříč celou debutovou deskou. „Pokračuje to písní Morda, která je naopak o tom, jak jsem se s ním rozešla a naivně si myslela, že na mě bude čekat,“ povzdechne si Rozálie. „Když jsem se po dvou měsících na ostrov vrátila, zjistila jsem, že už tam dávno chodí s nějakou jinou surfařkou z Baskicka. Nějak se to celé zamotalo a vznikla z toho španělská telenovela.“ A skladba, na jejímž začátku Rozálie nesmlouvavým hlasem odsekává: „Že prej stejně máš rád vobě. / To řeks mi v posteli…“

Jaké je něco takového zpívat?

„Tu písničku jsem si složila sama pro sebe na silvestra. Všichni byli někde na večírku a já si zalezla do pokoje. Nejdřív jsem si myslela, že ji v životě nemůžu nikomu zahrát, protože je fakt osobní,“ ohlíží se Rozálie. „Nakonec má úspěch, asi proto, že je tak upřímná, a ne zahalená do metafor.“ Tím bezděčně sama vystihuje největší kouzlo svých písniček.

Pobyt na ostrově Fuerteventura Rozálii inspiroval ještě k jedné skladbě – výpovědi, kterou pojmenovala Pikovej král a s vlastním textem nazpívala na melodii mexického bolera. „Ta je taky o tom surfaři. A vlastně o tom, jak to s ním dopadlo,“ pokrčí rameny. „Ve hře tří rukou jsem prohrála. Odjela jsem zpátky do Čech a bylo,“ odtuší Rozálie. „V týhle karetní hře jsem prohrála, ale jinak dostávám docela dobrý karty.“

Odhalená

A tak nějak začala její cesta k první desce i na koncertní pódia. Poprvé na něm sama s harmonikou, mimo divadelní roli, stála teprve někdy před rokem. V malém pražském klubu, kam přišlo pár kamarádů, a ještě víc hlučných turistů, které to vůbec nezajímalo. Ten večer byl fiasko, ale Rozálii to neodradilo, naopak jí to koncert od koncertu na pódiu začalo víc jít i bavit. „Poprvé jsem si přišla odhalená,“ zkouší popsat ten pocit, kdy stojí sama s harmonikou a svými písničkami na pódiu.

A po těch několika zkušenostech dobře ví, že v publiku se může kromě spřízněných posluchačů objevit kdokoli. „V kabaretu sice hraju v korzetu a podvazkách, ale pořád se to dá odůvodnit tím, že to nejsem já, ale Sally. Tady jdu doslova s kůží na trh. A nejen s kůží, ale i s vnitřkem, který je v těch písničkách otevřený a upřímný.“

Inu, odhalená nebývá jen fyzicky.

Proti smogu

Album Korzetiér vyšlo v listopadu. Rozálie si už stihla získat první věrné fanoušky. „Co teď bude dál?“ ptám se na závěr našeho povídání, snad trochu ze setrvačnosti. Jenže Rozálie je jako její hudba, a tak nepřekvapí, že v hlavě má bezprostřednost, a ne nějaké velké plány nebo ambice. „Chtěla bych dělat hudbu. Ke mně ty písničky přichází samy, doufám, že budou i dál,“ krčí rameny. A mně dochází, že se stejnou bezprostředností přistoupila i k nahrávání debutového alba, na němž vlastně není nic jiného… než písničky.

„V aranžích je to jednoduché, základní, ale to byl záměr. Jsme přehlcený ruchama a zvukama. Denně, když jsme v restauraci, v taxíku, ve výtahu, kdekoli,“ popisuje svůj přístup k nahrávání. „Chtěla jsem, aby se na albu mohli lidi zaposlouchat do textu, melodie a jednoduchého doprovodu a na chvilku se vytrhli z rušného světa.“

A zase tím dobře vystihuje, jak její album ve změti přeprodukovaných a přehajpovaných nahrávek působí.

Singl Pětadvacet na holou třeba posluchače z rušného světa vytrhuje spolehlivě. Zaručeně pohorší každého, komu je přes třicet. „Tu jsem napsala kamarádce k pětadvacátým narozeninám, protože jsem se jí chtěla vysmát, že už je stará,“ odvětí Rozálie pobaveně, když se jí snažím vysvětlit, že i když si to nechci přiznat, i mě její nehorázné zpěvy o stárnutí v pětadvaceti docela pobouřily.

„Lidi se často uráží,“ pokrčí ta drzá dívka rameny. „Babička se mě taky ptala, co tím myslím. Ale když bylo pětadvacet mně, zrovna ona mi řekla: Tak ještě jednou tolik a bude ti padesát. To mi moc nepomohlo.“

Ale jsou tu snad písničky od toho, aby někomu pomáhaly?

Seznamte se

Rozálie je zpěvačka, herečka, tanečnice a má zkušenost i s modelingem. Je dcera herce a zpěváka Ondřeje Havelky, její matkou je Alice Kovacsová a babičkou byla Libuše Havelková. Několik let se věnovala tančení flamenca, zpívala s Melody Makers a v roce 2017 utekla na rok do cirkusu. Svoje zážitky zpracovala na divadelních prknech do hry Rozladěné držky. V listopadu loňského roku jí vyšlo silné debutové album Korzetiér, po jehož vydání se o ní začíná mluvit jako o velkém objevu domácí hudební scény.