"Téma bylo jasné. Atmosféra zvláštní," popisuje Marcell. "Umře ti táta, jsi jako opařenej. Celý to řešíš a jsi úplně mimo. Je to mix zvláštních emocí," vypráví fiedlerski, že si celou dobu připadal jako ve snu. "Ale bylo to uvolňující. Vpíšeš se do toho." A Marcell ho doplňuje: "Byla to terapie, vstřebání okamžiku."
Nahrávání alba, od kterého ani jeden z dvojice neměl žádná očekávání, mu prý změnilo život. " Začal jsem si vážit věcí a chci prožívat každý okamžik," říká Marcell. "Byla to pro mě jedna z nejsilnějších zkušeností vůbec. Jsem rád, že jsme to zaznamenali právě v tu dobu. Dneska už by taková deska nevznikla." „No to vůbec,“ odtuší fiedlerski.
Co počít v Anglii
Pro posluchače je výsledek jejich spolupráce osvěžující. Je to současný pop světového střihu s prožitými a hlavně uvěřitelnými texty. Je až k neuvěření, že na horách vznikla skoro kompletně celá nahrávka. Marcell s fiedlerskim si přesto následně zamluvili nahrávací studio v Brightonu, kam odjeli s bubeníkem Matyášem Vordou. „Když jsme tam otevřeli stopy, ptal se nás zvukař, co vlastně chceme dělat. Všechno včetně zpěvů už bylo hotové,“ směje se Marcell. Natáčení živých bicích zabralo dvě hodiny. A pak už se spolu s fiedlerskim věnovali jen vymýšlení drobností, kterými by písničky ozvláštnili. Například „bublání do vody“, ať už to znamená cokoliv. „Máme to prostě tak rádi,“ komentují, proč do Británie vůbec vyrazili. „Na té nahrávce se to i tak odrazí.“
Po návratu do Prahy pak přišla opačná fáze – vyhazování, třídění a mix. „Je to vlastně první album, které jsem kompletně sám i smíchal,“ říká fiedlerski. Ohlas na první singl Déšť, který vyšel tátovi k prvním nedožitým narozeninám, i na další s názvem Poslední den tady byl docela velký. U většiny českých rádií s tím ale narazili. „Když jsme naťukli, jestli by něco nehrála, většinou jsme slyšeli: Hoši, to teda nevím,“ vypráví fiedlerski, jehož rukopis éter komerčních stanic jinak dobře zná. Skladeb si naopak všimla rádia s jiným záběrem, jako je Expres, nebo Wave, tedy ta, která by asi jinak kluky, co píšou písně pro Lucii Bílou nebo Mirai, jen tak nehrála.
Omluva pro Mirai
„Hra se mění,“ komentuje to Marcell. „Mám pocit, že dneska už se v tom tak nevyznám,“ přikyvuje Ondřej. „Ale určitě ani jeden z nás nebude ohýbat tvůrčí proces, aby to hrála rádia.“ A na otázku, zda by dokázali napsat na objednávku hit, vrtí hlavou. „Asi už ne“. Ostatně fiedlerski si před nedávnem vylámal zuby, když zkusil zaexperimentovat se zvukem singlu Dopis pro Mirai. Fanoušci to vůbec nevzali a kapelu zahrnuli zpruzelými reakcemi, ať se kouká vrátit ke svému zvuku. „Volal jsem jim a omlouval se. Promiňte! Promiňte!“ vypráví fiedlerski pobaveně o tom, že řada českých posluchačů ještě na nějaké velké změny v popu není připravená.
Ale toho všeho je povedené album Duše, která opustila tento svět, váží 21 gramů, naštěstí oproštěné.
Celý rozhovor si poslechněte zde: