Prvním pokladem, který nám Hraboš přinesl, je knížka Viděno sudem složená ze sloupků, nebo jak sám říká, mikroúletů, které psal na popud Vojty Lindaura do Headlineru a nyní je vydal vlastním nákladem v počtu jen sta kusů. „Vystupuje v nich můj kamarád Jiří Komínek zvaný též Komín, kterého jsem do svých textů zařazoval pod jménem žurnalista J. S ním jsme U Sudu zažili šílený pařby. Jenže se mezitím odstěhoval na Letnou a k Sudu už moc nechodil,“ líčí Hraboš v rozhovoru s Honzou Vedralem. „Naštěstí jsem si uvědomil, že ho znám jak svý boty, vím, co by odpovídal, znám jeho názory na fotbal i politiku. Tak proč by to nemohly být fiktivní dialogy s ním ve vinárně U Sudu?“
Kapela Našrot vznikla v roce 1988 v Havlíčkově Brodě, ale její kořeny jsou ve skutečnosti ještě starší. „V roce 1982 jsem se dostal na zábavy Jasný páky, která mívala letní soustředění ve Vadíně u Okrouhlice, odkud pocházel Michal Ambrož. Potom vždycky v nějakým blízkým sále předváděli, co se nově naučili. Tohle bylo v Babicích, a tam jsem se konečně dostal na scestí. Přičuchl jsem k undergroundu,“ vzpomíná Hraboš.
„Poznal jsem kluky, kteří zrovna založili kapelu Křečový žíly. Skoro nikdo z nich neuměl hrát. Ale důležitý bylo přihlásit se k tomu, že jste skupina a máte název. Spreje ještě nebyly, tak to hned začali rýt do zdí, aby upozornili svět na svou existenci. Že ten obsah není žádnou hudbou naplněnej, nevadilo. To mě fascinovalo,“ říká Hraboš a připomíná, že trochu komicky působící název kapely naprosto nevybočoval z dobové logiky. „Všechny novovlnný kapely tý doby měly tyhle srandovní názvy. Jasná páka, Dvouletá fáma, nakonec i u toho Pražskýho výběru jsme všichni věděli, že je to víno.“
Hraboše pozvali na svůj koncert, který se konal v kočárkárně činžáku, kde většina kapely bydlela. „Byl to spíš happening. Mlátili do kýblů na mytí podlahy, klarinetista pískal úplný nesmysly, zpěvák recitoval šílený texty a v závěru oběsili nějakou panenku.“ Nakonec se ke kapele přidal, když z ní někdo musel na vojnu a podobným způsobem se v Křečových žilách nakonec sešel základ budoucího Našrot.
„První koncert jsme měli na undergroundový akci v Hrádku u Nechanic, před kterou jsme ve zkušebně nadrtili asi sedm krátkejch skladeb. Takže ten koncert trval jedenáct a půl minuty. Měli jste tehdy image vagabundů a pankáči se na nás dívali s úplným odporem – že jsme jim ukradli punk a hrajeme ho třikrát rychlejc!“ Vybavuje si Hraboš první koncert své kapely. „Budoucímu DJ Trávovi, protože jsme spolu dělali na OPBH závozníky, jsem vysvětloval, co hrajeme. A on vyslovil to slovo, který jsem předtím nikdy neslyšel – že to je hardcore.“
V 90. letech Našrot vystřelil, přesedlal na angličtinu a začal hrát v zahraničí. „Náš manažer Žvatla měl kontakty do Rakouska, Švýcarska a Německa a vymyslelo se, že budeme jezdit ven. Zároveň přišel nový impuls s kapelama americkýho crossoveru jako Faith No More, Red Hot Chili Peppers nebo Living Colour. Mně to přišlo úplně fascinující. Výborný muzikanti a tím, jak propojujou žánry, si můžou dělat, co chtějí.“
Druhou Hrabošovou novinkou, kterou nám přinesl do redakce, je deska Songy z bědných časů 2, kterou však původně vůbec nechtěl vydat. „Vrátil jsem se k písním z osmdesátek, jenže mi přišly strašně depresivní. Jenže když ten posranej fašoun vlítnul do Ukrajiny, ta temnota byla zpět, bylo to šílený. Jak je člověk citlivej, tak jsem ze sedmi cigaret denně přešel na patnáct. Na psychice se to podepíše,“ vysvětluje vznik nové nahrávky. „Když úplně zlikvidovali Mariupol a vyvraždili tam desetitisíce civilistů, ten přetlak už nešel vydržet. Pro Našrot vznikla písnička The Girl from Mariupol, jenže Našrot v tý době ztratil zkušebnu a nebylo to kde dát dohromady. Tak jsem ji nahrál sólově, na konci dubna to bylo natočený. Klip by stál strašný peníze, tak jsem sáhnul do osmdesátek a nakonec z toho jsou dvě cédéčka.“