„Zase už jsem legenda… No jo, dobrý večer.“ Tímto povzdechnutím začíná po úvodním představení hosta podcastový rozhovor Honzy Vedrala s Petrem Jandou. A je to přesně ten typ konverzace, kdy máte pocit, že se díváte do backstage českého rocku. Ne do vitríny s relikviemi. Tady to pořád voní potem z pódia a kytary na sobě mají pár šrámů.
Olympic totiž natočil nové album. Jmenuje se Bombarďák. A ten název, to není recese ale doznání. Jako rockerův návrat domů s odřeným trupem, prázdnými nádržemi a motorem, co ještě jednou naskočí. „Ten bombarďák je vlastně Olympic. Vrací se z fronty. Už je rezavej, ale kluci ještě říkaj: Hele, vem to ještě jednou,“ říká Janda o textu, který pro něj napsal Robert Kodym.
Víc než klik, víc než riff
Žádná složitá produkce. Dva dny zkoušek. Pak studio. A jedeme. Tak by se dal popsat vznik Bombarďáka. „Myslím, že jsme vydali skvělý album. Že se prostě povedlo,“ říká Janda suše. Věty skládá jako akordy – nic zbytečného, květnatého, ale nakonec všechno sedí.
A přesto se v tom studiu děly věci trochu jinak: „Poprvé jsem to nahrál úplně bez beden. Vzal jsem linku z komba rovnou do pultu. Hrálo to úplně stejně. Musel jsem se smát,“ ohlíží se za historií Janda, který je také majitelem studia Propast, kde vznikly zásadní nahrávky nejen českého rocku. A kde se vždycky hodně dbalo na techniku. Ta dnešní už se vejde do počítače. A tak se i Olympic obloukem vrátil ke svým začátkům, kdy se prostě ve studiu postavil aparát a vše se muselo nahrát na jeden tejk.
Texty? To je válka
„Písničky, ty skládám dlouho. Nechci udělat chybu. Harmonicky, melodicky, rytmicky… všechno musí bejt dobrý. Ale pak přijdou texty. A to je teprve boj,“ popisuje Petr Janda. Jeho oblíbená skladba z nového alba je Dřív než se setmí. Jemná balada o nečekaném rozchodu, který přijde v momentě. Na textu si Janda vyžádal osm přepisů. A stejně ještě ve studiu proběhly opravy. „Zabít písničku textem je strašně snadný. A já si to nemůžu dovolit,“ vysvětluje, proč tak dbá na slova.
Bombarďák nejsou Kaťata
I když na minulém albu právě tohle ne každý pochopil. Titulní píseň z něj o různých typech holek dokonce nelibě nesla i část kapely, a tak už ji dnes Olympic nehraje. Pokud si ale někdo myslel, že po provokativních Kaťatech přijde další fór, spletl se. Bombarďák je deska, co má váhu. I když v jedné písni pojmenované Jaro sám přiznává, že trochu ztřeštěli. „To je skoro až punková věc. Ale já prostě miluju jaro. A tak jsem o něm napsal písničku.“ Ten kontrast k vážnému tónu některých skladeb je skoro až olympikovsky ikonický. Ostatně – už mockrát zažili, že písničku, na kterou se netvářily poroty, komise či kritici, nakonec fanoušci vzali za svou. Ano, to už je řeč o skladbě Želva.
Česká řeč a rocková smělost
Právě Želva je v rozhovoru často zmiňovaná jako moment zlomu pro celý Olympic. „My jsme se báli hrát česky. Tehdy se říkalo, že se to do rocku nehodí. A když jsme to v Hořovicích zkusili poprvé, lidi šíleli. Třikrát jsme ji museli přidávat. To byl ten moment, kdy jsme si řekli: Tudy vede cesta.“
Tenhle krok – rozhodnutí psát v češtině – byla vlastně rebelie. A Petr Janda, aniž by to tehdy tušil, položil se svou kapelou základy českému bigbítu. Kterému to mnohokrát vrátil. Tak později v osmdesátých letech, když propadl metalu, vznikl projekt Rockmapa, díky kterému pomáhal začínajícím kapelám z regionů k prvním nahrávkám. „Vydělal jsem tehdy miliony,“ říká Petr Janda v rozhovoru otevřeně. „A tak jsem se je rozhodl vrátit do muziky,“ vzpomíná, jak k sobě poprvé pozval kapely jako Arakain či Kabát.
I díky tomu je Petr Janda jední z mála, který unese tíhu již zmíněného slova legenda. Navzdory věku se zdá, jako by snad nikdy nezastavil. „Mám malý děti, hraju tenis, míchám beton, jezdím do Ameriky, skládám kytary… a když to nejde, tak aspoň stříhám keře,“ říká a směje se u toho.