Karel Gott měl v repertoáru několik desítek Borovcových textů. „Znamenal pro mě neuvěřitelný kus mého života, spolupracovali jsme spolu od roku 1964. Patřil k absolutní špičce. Byl básníkem, romantikem, ale dokonale ovládal i hitový slogan. Proto jsem ho oslovoval ve chvílích, kdy mi opravdu na něčem záleželo. Jeho texty byly totiž zárukou kvality ve všech směrech,“ reagoval na jeho smrt.
Také Petr Janda na svého vinohradského souseda z dávných let rád vzpomíná. „Borovec byl pro mě na začátku odepsaná kapitola. Měl jsem dojem, že je to nějakej stařec nad hrobem, a nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych se s ním nakonec skamarádil a napsal pár povedenejch písní. Třeba Ty slzy dávno vpila tráva, Nech to být, Taky jsem se narodil bos, Už je jí líp…“
Jak se dostal Zdeněk Borovec ke psaní písní?
Borovec byl mužem mnoha talentů. Svého času byl docela úspěšný dětský herec. Jak říkala v pořadu Kam zmizel ten starý song jeho dcera Lucie, byl to žádaný blonďák s modrýma očima. „Pak na to napsal, si myslím, písničku Blonďák s červenou bugatkou.“ V roce 1944 hrál po boku Jindřicha Plachty v Klucích na řece a po válce hrál ve filmech jako Hostinec U Kamenného stolu lovce autogramů nebo v Pytlákově schovance mladého myslivce. Vrcholem jeho filmové tvorby byl ale mladý důstojník v další české klasice, Stříbrném větru. Od poloviny čtyřicátých let působil také v divadle. V roce 1955 dokončil ve stejném ročníku jako Miloš Forman studia na FAMU a tři roky působil na Barrandově. Zároveň zpíval v kvartetu Františka Kočího, z něhož se časem vyvinul sbor Lubomíra Pánka. Pánkovci potřebovali české texty. Psala se doba, kdy nebylo vhodné, aby se zpívalo anglicky. Tak milého Borovce požádali, aby to zkusil. Stalo se a ze Zdeňka Borovce byl najednou žádaný textař. Dokonce tak úspěšný, že se v roce 1958 stal prvním českým profesionálním textařem. Jeho prvními velkými „klienty“ byli Yvetta Simonová a Milan Chladil. Napsal pro ně takové hity jako Děti z Pirea nebo Dva roky jezdím bez nehod nebo jejich nejznámější společnou píseň My dva a čas. Prý se mu to dělalo velmi snadno. Oba bydleli v jednom dejvickém domě, tak to bral jedním rázem.
Kde bral inspiraci?
Borovec se uměl dívat kolem sebe a dokázal ten svět dostat do textů. Příkladem budiž písnička Ztratila Lucinka bačkorku, kterou napsal pro jakousi dětskou televizní písničkovou soutěž. Je o jeho dceři a mezi populárními písničkami pro děti se drží přes padesát let. Ale takových „písní ze života“ napsal Borovec spoustu. Záleželo na inspiraci, jak se vydařily. Někdy byly úplně blbé, třeba píseň Viktora Sodomy To chce krém (1976) nebo o dva roky starší O mama, o papa (Pepánek nám nepapá) pro Janu Robbovou. Takové vypadaly spíš jako vyplňování křížovky než písňové texty. Jindy, když se zadařilo a přišla inspirace, padaly perly. Dvě malá křídla tu nejsou, Kam zmizel ten starý song, Když jsem já byl tenkrát kluk, A tak dál nosíš po kapsách sny mládí, Jednou je hůř…
Janda si liboval nad jeho prací s jazykem. „Byl takovej precizní. Nehledal žádný jinotaje ani novotvary, držel se slovníku, ale ty texty byly neuvěřitelně přesné, krátká a dlouhá, nelámal slova, prostě radost to zpívat.“ Borovec si v některých rozhovorech občas postěžoval na specifické vlastnosti jazyka, se kterými se hodně trápil: „Čeština, to jsou samé daktyly a trocheje, jamb abys pohledal,“ stěžoval si kdysi v měsíčníku Melodie. „A navíc nemůžete hýbat s přízvuky, vždycky jsou na první slabice. Zkuste s tím psát kantilény pro Karla Gotta!“
Časem reagoval i na nové proměny českého jazyka. Když se v Drákulovi objevil verš „Sorry, mám majetkové spory,“ působilo to poněkud nepatřičně. Dnes už by makaronský anglo-český verš nevadil.
Psal také cover verze zahraničních hitů?
Hodně. Česká pop music nedokázala vyprodukovat tolik domácí produkce, aby to naplnilo potřeby rozhlasu a televize. Občas se cover verzemi argumentuje proti tehdejšímu českému střednímu proudu, ale je fakt, že i dvě z nejsilnějších evropských popových scén od padesátých do poloviny sedmdesátých let dělaly totéž. Velkou část francouzských a německých hitů těch časů tvořily přetextované anglické a americké písně. V pozdějších letech vznikl tlak mnoha původních autorů na to, že pokud už někdo převezme jejich skladbu, měl by se co nejvíc přiblížit původnímu obsahu, prostě přebásnit. Borovec, který moc neuměl anglicky, v tom zůstal věrný staré metodě a dával víc přednost formální libozvučnosti před přesností původního sdělení. Občas byl blízko původnímu textu – jako ve svém prvním úspěšném songu Suvenýr, suvenýr, který napsal kolem roku 1961 pro Waldemara Matušku (původně ho zpíval francouzský rocker Johnny Hallyday), ale většinou to bylo o něčem jiném. Tak se z písně proslavené Glenem Campbellem Gentle on My Mind stalo v Chladilově provedení Někde máš svou stáj. Stejně tak jako pro něj otextoval It Never Rains in Southern California. Původně od Alberta Hammonda – jako Jen déšť a vítr táhnem ve svých tornách. A kantilénu Demise Roussose zvanou Goodbye My Love Goodbye změnil pro Karla Gotta na Teď růže vám jdu krást.
Snažil se skládat texty interpretovi na tělo? Akceptoval v nich jejich životní peripetie nebo byl spíš odtažitější a psal spíš „za sebe“?
Kdysi se psalo o tom, že Dvě malá křídla tu nejsou reagují na nějaké nešťastné události ve zpěvaččině životě, ale ta to razantně popřela. Petr Janda se domnívá, že osobnost zpěváka neřešil. Dostal melodii a pracoval. „Měl široký záběr námětů, ale neřekl bych, že nějaký převládal.“ Ostatně Borovec jednou v Banánových rybičkách odpověděl Halině Pawlowské na otázku, kdy ztrácí optimismus: „Kdykoli se položím k prázdnému papíru. Ale pak jsem vlastně schopen, když se vžiju do té situace a do té hudby, jít třeba nakoupit. Přitom tam samozřejmě něco nechám, v tom obchodě.“
Existoval nějaký žánr, který neměl rád a nerad pro něj skládal?
Janda to vyjádřil pregnantně: „Řekl bych, že to byl opravdický profesionál, živil se psaním textů, a kdo to napsal a co je to za žánr, ho myslím moc nezajímalo. Prostě pracoval a živil rodinu.“
Měl nějakou muzikantskou průpravu nebo hudební zkušenosti?
Když zpíval v padesátých letech u Lubomíra Pánka? Určitě ano, protože uměl psát texty i na noty. Je třeba si uvědomit, že byl z válečné generace, ročník 1932. Ta ještě neznala magnetofony nebo nějaká jiná nahrávací zařízení, a tak se texty psaly podle not. Skladatel napsal klavírní výtah s melodickou linkou a on to prostě otextoval. Borovec psal téměř zásadně na hotovou muziku. „Vždycky je to malé vítězství, vždycky mě nový text překvapí,“ popsal svá muka. Málokomu odmítl napsat text. Už jako šedesátník si moc považoval zájmu mladých umělců. Zvláště u muzikálů, s nimiž měl zkušenosti už z padesátých let.
Líbil se mu jako textaři nějaký kolega?
„Prý ho bavil Mládek,“ tvrdí Janda.
Teprve když si člověk projde seznam jeho textů, uvědomí si z nich, že Zdeněk Borovec měl smysl pro romantiku nebo doopravdy byl romantik.
„Proto dovedl psát pro Gotta takové silné texty. Byl rozhodně romantik, byl vždy pln emocí, zvláště, když pil šesté pivečko. Pivo miloval, nic jiného ho nezajímalo. Nepil ani panáky a ani víno. V noci se občas vzbudil a sundal obrazy v celém bytě. Ráno o tom vůbec nevěděl. To byla snad jeho jediná úchylka, jinak byl vlastně dokonalej.“
Měl nějakou speciální metodu práce? Psával doma nebo na to potřeboval klid?
O tom moc nevíme. Skládal o samotě a o svých postupech nikomu nic nevykládal. Dcera Lucie (ta co v dětství ztratila bačkorku, když na dvorku si hrála) vzpomínala v pořadu u Milana Lasici na dětská léta velmi stručně: „Táta se v dopoledních hodinách zavřel do pokoje, protože tehdy neměl pracovnu, takže nám zbyla jenom kuchyně a malý pokojíček.“ To dopoledne je velmi zvláštní jev, ba až úchylka, protože většina autorů pracuje nejraději a nejvíce v noci.
Podle Lucie Borovcové hrála důležitou roli v jeho práci absolutní koncentrace. Prý jí říkával, že text se musí vysedět. No, a protože vnučka Anna Stropnická vzpomíná, že dědeček psal vleže na gauči a Borovec to sám v Banánových rybičkách potvrdil, tak se musel třeba i vyležet.
Petr Janda ho zažil jako autora až o něco později: „Byl kuřák. Měl svoji pracovnu v bytě v Radiopaláci, kde bydlel se svojí ženou, dcerou a psem. Vstával poměrně brzy, nasnídal se a šel do pracovny, vzal si s sebou kafe, zapálil cigaretu a pustil se do toho. Asi po dvou hodinách vzal psa a šel s ním na procházku kolem bloku a dopilovával si tam svoje rýmy. Myslím, že psa vůbec nevnímal.“ Co se týče psa, o Borovcovi kolovala historka, že byl jednou do své práce tak zahleděný, že šel se psem na procházku a zapomněl ho přitom doma.
To je tak všechno, co je o jeho způsobu práce známo. Skoro všichni kapelníci a zpěváci se ale netají tím, že byl naprosto spolehlivý. „Když řekl, že v pondělí to budu mít, tak to opravdu v pondělí bylo. Jak to dokázal, to nevím,“ vzpomínal kdysi Karel Černoch. „Podíval se do svého diáře a řekl mi termín dodání. A opravdu, přesně v ten den jsem měl v ruce Taky jsem se narodil bos,“ doplňuje ho po letech Petr Janda.
A Petře, byl to spíš textař od pánaboha, který to ze sebe sypal?
„Neřekl bych. Nebyl to Pavel Vrba, který po pár skleničkách začal mluvit ve verších.“
Neslyšel jste, Petře, že by si nechal mluvit od zpěváka do nějakých úprav textu?
„To nevím, já jsem se nikdy neozval. Mně se to vždycky líbilo. Pravdou ale je, že když jsem mu přinesl písničku Taky jsem se narodil bos, tak mi řekl, abych k tomu ještě přidal refrén, že si to tak krásná písnička zaslouží. Poslechl jsem ho a udělal dobře.“
Když slyšel nějakou svoji píseň, míval někdy pocit, že by to nebo ono předělal?
„Myslím, že ne!“ tvrdí Janda. Říká se, že napsal text, předal ho příslušné osobě a dál už se o něj nezajímal.
O Borovcovi se také říkalo, že měl vystupování prvorepublikového gentlemana.
„Jojo, byl takovej akurátní,“ vzpomíná Janda. „Přišel mně vždy takovej upravenej a oholenej, příjemně se usmíval a převážně nosil sako a košili s kravatou.“ Autor tohoto článku viděl Borovce poprvé před nějakými pětadvaceti lety v Divadle Ungelt na Recitálu Marty Kubišové a může Jandova slova potvrdit. Borovec byl jediný člověk v divadélku, který přišel ve slušném tmavém obleku.
Měl nějaké nesplněné ambice?
Ještě jednou Petr Janda: „Myslím, že ne. On psaní textů miloval, byl až do konce života uznávaným autorem a v knihovně měl šanony se svými texty, matně si vzpomínám, že jeho žena Dáša mu je tam pečlivě archivovala a sdělila mi, že jich tam má už skoro tři tisíce.“
Zdeněk Borovec
7. 1. 1932 – 18. 2. 2001
Vystudoval katedru dramaturgie a scenáristiky na FAMU, kde byl jeho spolužákem Miloš Forman. Většina znalců jeho tvorby se shoduje na tom, že jeho prvním hitem byla cover verze slavné Granady s Milanem Chladilem. To se psal rok 1956 a Borovcovi bylo dvacet šest. Poté se stal jedním z nejvyhledávanějších autorů české pop music. Často spolupracoval s Karlem Svobodou. Také jeho poslední dílo, na němž před svou smrtí v roce 2002 pracoval, byl Svobodův muzikál Kleopatra. Dokončili ho za něj Lou Fanánek Hagen a dcera Lucie Stropnická. Ústřední melodie z Kleopatry Teď královnou jsem já, kterou zpívala Monika Absolonová, Bára Basiková nebo Lucie Bílá, je už dílo Fanánkovo.