A že toho je! Bylo jasné, o čem se budeme bavit. A dostali jsme se i k věcem, které bych předem nečekal.
Před minulým albem Filip jsme spolu dělali rozhovor v Berlíně, teď se setkáváme v Praze na Vinohradech. Co se mezitím stalo?
Přestěhoval jsem se a mám vlastní studio v prostorách, kde dřív sídlil motorkářský gang Harley Davidson. Měli tam třeba klec smrti a přesně tam jsem nahrával novou desku. Taky jsem se přesunul do Kreuzbergu a víc se soustředím na svoji „berlínskou kapelu“, se kterou teď hraju. Díky tomu nemusím pořád jezdit do Prahy. A taky jsem aktuálně pod britským labelem Launderette Records.
Takže už nebudeš hrát s PurplBoiem ani s Táňou Lvovskou? Jak těžké bylo najít spoluhráče v Berlíně?
Všichni jsou to kluci ze školy BIMM (British and Irish Institute of Modern Music). Když jsem hrál v Berlíně, už jsme spolu párkrát vystupovali. Nejnovější singl If You Don’t Love Me, poslední před vydáním desky, se dostal do světového playlistu New Indie na Apple Music a jede ve čtyřiceti zemích. Je to můj první takhle velký playlist a hodně mě to potěšilo.
Sleduješ statistiky? Je pro tebe důležité, jak si vedeš na streamovacích platformách?
Snažím se to řešit míň. Jsem rád, že se to víc rozjíždí na Apple Music než na Spotify, protože Spotify mi přijde jako vyloženě zlá platforma. Spousta kapel odchází, ale je to složité téma. Každopádně to beru jako nástroj – lidi se tak ke mně dostanou a pak přijdou na koncert.
Pojďme k nové desce…
Album se jmenuje E/DM, tedy Enjoying/Destroying Myself. Mám tam hodně raveových prvků a hodně postpunku, ale pořád je to moje indie písničkářství. Je to o světě, kde kalení může být destruktivní a zároveň pro někoho únikem. Taky to tak občas mám – že mě to uklidní a dá pocit bezpečí. Je to reflexe posledních let. A zároveň je to takový výsměch žánru EDM.
Kdo ten název vymyslel?
Nevymyslel jsem ho já, ale Mo Van Zandt, americká zpěvačka a producentka z Texasu, co má studio vedle mě. Říkal jsem jí, o čem to má být, a ona navrhla EDM. A bylo.
Ty často spolupracuješ s jinými umělci. Co tě na tom baví?
Hudba má být sdílení. Je to inspirativní – teď třeba dělám s lidmi ze shoegaze scény a mají úplně jiné cítění než já. Posouvá mě to a zároveň drží v tom, co se v hudbě děje. Kolektivy jsou pro mě důležité a v době nástrojů umělé inteligence možná ještě víc. Sdílím studio s dalšími hudebníky a myslím, že to je správná cesta.
Minulé album bylo o šikaně, tohle o vnitřním boji, užívání versus ničení. Nechtělo by to veselou písničku?
Ty si šetřím až na konec života! Všichni říkají, že jsem uplakánek, a jestli by nebylo lepší najít si práci. Ale myslím, že na téhle desce jsou i veselejší momenty. Pro mě je tvorba terapie, vypíšu se z toho, co mě trápí, a lidi vědí, že v tom nejsou sami. Takhle to mám třeba u Nicka Cavea nebo sólovky Griana Chattena z Fountaines D.C. – smutné texty, ale působí na mě jako objetí.
Z dosavadních singlů je slyšet žánrová pestrost. Co tě inspirovalo?
Myslím, že jako celek to drží pohromadě. Hodně jsem trénoval hlas, dostal se do nových poloh, mám i jednu celou ve falzetu. Inspirovaly mě věci z přelomu tisíciletí. Třeba Tatu – strašný lidi, ale úplně jsem do toho spadl.
Počkat, nemyslíš Nas Ne Dagoniat?
Myslím! A v titulní skladbě jsem z toho vysamploval bicí. Klidně ať mě zažalujou, když jsou to takový proruský svině. Hodně jsem poslouchal i Charli XCX, Fontaines D.C. nebo slovenské Berlin Manson. Pořídil jsem si Minilogue a preset Unisono Lead 120 jsem musel narvat snad do každé písničky. Je to ten tranceový synth, co používaly právě i Tatu, a bavilo mě ho dávat do jiných žánrů. Třeba do Feeling Blue, která je skoro grungeová.
Co bude dál?
Asi se to nehodí říkat po vydání desky, ale mám pocit, že teď píšu nejlepší věci, co jsem kdy napsal. Začal mě bavit návrat až do nu metalu a bere mě zvuk scratchingu. Přijde mi to cool.
To je příšerný…
Záleží na kontextu. Já nehraju jako Linkin Park, spíš v shoegaze polohách, a tam to scratchování působí zvláštně, ale dobře. Jen neznám nikoho, kdo by mi to hrál naživo, takže kdyby se někdo ze čtenářů Headlineru ozval, budu rád. Sháním dýdžeje!
Seznamte se
Yasha 96 (vlastním jménem Jáchym Kovář) je český hudebník žijící v Berlíně. Tvoří křehké indie písně s elektronickými prvky. Jeho třetí album E/DM vyšlo 4. listopadu. Pokud byste mu chtěli na koncertech scratchovat, klidně se ozvěte.