Wolf Alice: Jak dělat hudbu pro kritiky i fanoušky Harryho Stylese

S kapelou se scházím v polovině července v hotelu v centru Prahy. Když dorazím, prosím recepční, aby mě nasměrovaly dál. Zmateně na mě koukají a ověřují si, na jaký „pohovor“ to vlastně jdu. „Rozhovor,“ opravuji je s myšlenkou, že pravděpodobně vůbec netuší, kdo je u nich ubytovaný. To už si však v lobby všímám bubeníka Joela Ameyho, kterému posléze podávám ruku a představuji se s tím, že mám s jeho kolegy Joffem a Theem dostaveníčko.

Než se zbytek Wolf Alice i s nezaměnitelnou zpěvačkou Ellie Rowsell vynoří z výtahu, tlacháme s Joelem o novinařině. Má pocit, že britští hudební publicisté hrozně vyměkli a v kritice sázejí neustále jen čtyři hvězdičky, nebo i pět. „Vadí vám, že jste za Blue Weekend dostali od několika médií, včetně NME, pět hvězdiček?“ popichuji bubeníka. „Ale vůbec ne, já si na našich pět hvězdiček nestěžuju,“ usmívá se Amey.

O pár chvil později už se z výtahu vyhrne zbytek kapely. Ellie se dnes rozhovorů účastní jen jako pasivní pozorovatelka, odpočívá totiž před večerním koncertem Harryho Stylese, kterému Wolf Alice na jeho evropské šňůře během jara a léta předskakovali. I tak je pro mě docela neobvyklé mít v lobby nastoupenou celou kapelu a se všemi členy si potřást rukou. O to víc mě v tu chvíli dráždí, že se mi v českých obchodech nepodařilo sehnat vinyl k podpisu. Byl by to moc hezký sběratelský kousek. Zamáčknu slzu a mířím s Joffem a Theem do vylidněné hotelové restaurace.

Pokud jsem se díval dobře, je šňůra s Harrym Stylesem vaše první větší turné od roku 2019.

Theo: Vlastně jsme už byli na malém turné i sami. První vystoupení po pauze jsme si odbyli loni v létě na festivalu Latitude, pak jsme jeli do Ameriky a měli několik koncertů i v Británii. Ale máte pravdu v tom, že jsme po dlouhé době zpátky v Evropě.

Zajímalo mě především, jaký pro vás byl návrat na pódia po skoro dvou letech pandemie.

Theo: Skvělý a příjemný. Užíváme si to. Před pandemií jsme byli zvyklí vystupovat pořád a pak přišla velká pauza. Dost bizarní. Jsme rádi, že už jsme zpět a takřka v normálu.

Dnes budete hrát v České republice podruhé za méně než měsíc, protože jste v červnu vystoupili i na Rock for People. Máte nějaké místo, město či zemi, kam se opravdu rádi vracíte?

Joff: Těch je spousta, ale teď po pandemii si užíváme hraní naprosto všude, protože si říkáme, že může nastat situace, kdy opět nebudeme schopni nikam vyjet. A Praha je nádherné město, před lety jsme tu zažili skvělý koncert. Byl v takovém divadle asi míli odsud na kopci.

To zřejmě myslíte Palác Akropolis. Preferujete takové menší kluby nebo se vám zalíbily i stadiony a haly, v nichž hrajete s Harrym Stylesem?

Theo: Obojí je svým vlastním způsobem unikátní. V prostorách, v jakých vystupujeme s Harrym, nehrajeme často, a tím jsou pro nás jedinečné. Zkoušíme si, o kolik těžší je vyburcovat takový velký dav v porovnání s místy, kam se vejde třeba jen tisíc lidí. Osobně ale nedokážu diskriminovat jeden prostor na úkor druhého, protože každý má odlišnou atmosféru. Upocená klubová show může být stejně skvělá věc jako hraní na velkém stadionu.

Pojďme k vašemu poslednímu albu Blue Weekend, které jste nahrávali během pandemie. Pomohla vám práce na něm ustát izolaci či samotu?

Joff: Myslím, že jsme měli velké štěstí, že jsme mohli během pandemie pracovat. Takový luxus si spousta lidí dopřát nemohla. Byli jsme zaneprázdnění a měli jsme dobré rozptýlení od všeho, co se venku ve světě dělo. Začali jsme pracovat asi měsíc před tím, než to bouchlo, a zhruba tři měsíce jsme nahrávali v úplné izolaci. Na jednu stranu to bylo skvělé, protože jsme se mohli opravdu soustředit a nic nás nerozptylovalo. Díky zavřeným barům jsme neměli ani moc kocovin. Bylo to i tak dost intenzivní, protože se nedalo nikam utéct, mohli jste se maximálně projít.

Deska mi přijde hlasitá a zvukově pestrá. Chtěli jste skrze ni ventilovat všechno to ticho a samotu z období pandemie?

Joff: Zdá se vám, že je hlasitá? Já mám pocit, že oproti předchozím deskám moc ne. Nicméně my od každého našeho alba chceme, aby bylo zvukově pestré.

Myslel jsem to spíš tak, že mi písně přijdou explozivní a mají hodně vrstev.

Theo: Myslím, že mnoho vrstev je základ naší hudby. Vkládáme do ní i hodně napětí. A možná jsme měli díky množství času prostor tyhle prvky znásobit, na desce je hodně různých vokálů a na podobné elementy je opravdu bohatá.

Hraní písně Delicious Things naživo si Joff i Theo podle svých slov velmi užívají. Publikum na skladbu totiž velmi slyší.

Udělali byste na desce rok po jejím vydání něco jinak?

Joff: Myslím, že ne. Samozřejmě vždy narazíte na věci, nad kterými přemýšlíte v tom smyslu, zda byste je teď trochu neupravili. Jenže pokaždé zachycujete určitý moment v čase. Nemůžete ho celý život analyzovat. To nemá smysl a umučili byste se tím.

Dodala živá vystoupení písním novou perspektivu?

Theo: Určitě jo, protože tak je to vždy. Přijde mi to jako nejlepší věc na nových deskách. Vynesete je ven a najednou zjistíte, že skladby pro vás nebo někoho jiného nabraly zcela nový smysl. Žijí tak nějak v meziprostoru. Písničky z Blue Weekend jsme navíc před natočením neměli možnost zahrát živě, takže jejich nová perspektiva je teď možná ještě silnější než v minulosti.

Je na desce píseň, kterou si naživo užíváte úplně nejvíc?

Theo: Delicious Things. Zdá se mi, že i lidé, kteří ji nikdy předtím nezaslechli, na ni slyší a jsou jí okamžitě vtaženi, což se mi líbí.

Joff: Jo, tuhle je fakt zábavné hrát. Nevím, čím to je, ale lidem se přirozeně líbí. Trochu jsme se před prvním vystoupením s Harrym Stylesem báli, jaké bude hrát pro publikum navyklé na pop. Ale celý stadion se hned chytil.

Asi bych měl také obavy, protože Harry Styles hraje úplně jinou hudbu než vy.

Joff: Byl to trochu risk, ale publikum nás vzalo.

Za svoje minulé album Visions of a Life jste vyhráli Mercury Prize a na kontě máte taky Brit Award. Čím to podle vás je, že jste u kritiků tak populární?

Joff: Úplatky.

Theo: Popravdě nevím. Asi není na nás se k tomu vyjadřovat, i když zažívat podobné úspěchy je příjemné. Rozhodně to ale není důvod, proč děláme hudbu. Baví nás někam přijet, jako třeba dneska do Prahy, odehrát tam vystoupení a užívat si, co vytváříme. Měli jsme velké štěstí, že o nás lidé říkají to, co říkají. Ale je to jen hezký bonus.

Já se na to ptám z důvodu, že každé z vašich alb bylo skvěle přijato kritikou. Zajímá mě, jestli jste přišli na způsob, jak napsat dobrou písničku nebo dobré album.

Joff: To nevím. Nemám pocit, že by existovaly vzorce, jak napsat něco dobrého. A možná právě to je ten vzorec – mít neustále svěží nápady, zkoušet různé věci a myšlenky.

A podle jakých kritérií považujete vy sami píseň od Wolf Alice za dobrou?

Theo: Myslím, že jde o emoce. Když je píseň dobrá, cítíte to, protože ve vás vyvolá pocity, chytí vás. Nedá se to moc popsat.

Album Blue Weekend si vysloužilo množství pochvalných pětihvězdičkových recenzí a v britské hitparádě se vyšplhalo na první příčku. Sdílíte názor řady kritiků, že jde o vaši nejlepší desku?

Joff: Mám pocit, že jsme se zlepšili, a třeba Ellie hodně zapracovala na svých textařských schopnostech. Měli jsme kvůli pandemii dost času se učit, víme, jak si s věcmi pohrát ve studiu a na nic netlačit, jak dosáhnout určitého zvuku a podobně. Není to jako u debutu, kde jsme neměli tušení, co děláme. Takže technicky jsme určitě lepší, ale to nutně nemusí znamenat, že i písně jsou díky tomu lepší a snáz se s nimi propojíte. Ptal jste se, jak poznáme dobrou píseň od Wolf Alice. Řekl bych, že tak, že se dotkneme emoce, s níž se lidé dokážou ztotožnit.

Píseň The Smile byla jedna z těch, jež zazněly i při koncertu Harryho Stylese. Bylo docela zajímavé pozorovat výrazy některých mladších diváků a divaček, které takovou kytarovou vypalovačku na koncertě svého miláčka asi úplně nečekali.

Cítíte se kvůli všem těm úspěchům a oslavným recenzím pod tlakem?

Theo: Myslím, že určitý tlak cítíte v životě neustále, často jde i od nás samých. A samozřejmě tu podvědomě vždy bude tlak plynoucí z toho, že vás lidé pozorují a diskutují o vaší práci a její kvalitě. A vy nechcete nikoho zklamat. Obzvlášť pro komunitu našich fanoušků chceme dělat věci dobře.

Teď jste měli na vybroušení alba dost času. Dopřejete si ho stejné množství i příště?

Joff: To teď asi nedokážeme říct. Vždy album vydáváme ve chvíli, kdy nám připadá hotové. U první desky je to specifické, ale třeba druhá studiovka nám moc času nezabrala, prostě se stala. Oproti tomu Blue Weekend jsme dělali sakra dlouho.

Píseň The Last Man on Earth vyšla jako první singl alba Blue Weekend. Ukazuje křehčí a baladickou tvář Wolf Alice.

A dáváte už dohromady nějaké fragmenty na další desku?

Theo: Jo. Moc nevíme, kde a kdy se to vzalo, ale nová muzika je už skoro před námi. Zatím ale nic konkrétního říct nemůžeme.

Wolf Alice funguje už přes 10 let. Nacházíte se teď v bodě, ve kterém jste chtěli při zakládání být?

Joff: Myslím, že jsme ten bod už dávno přesáhli. Nikdy by mě ani nenapadlo, že se dostaneme až sem. Když jsme si kdysi napsali seznam věcí, kterých chceme dosáhnout, bylo na něm například: odehrát koncert v Brixton Academy, mít desku v top desítce nebo vyrazit na turné autobusem napříč Evropou a Amerikou. Myslím, že všech těchto věcí jsme dosáhli poměrně rychle. Cokoli dalšího je navíc.

A jaké byly tedy vaše původní vyhlídky?

Joff: Asi jsme jen chtěli, aby naši hudbu slyšelo tolik lidí, kolik jen bude možné. A abychom se tím dokázali uživit. Snaha vyhnout se opravdové práci je asi naším největším hnacím motorem.