Jak tak poslouchám album Nevidim, začnou mi hlavou kroužit vzpomínky na legendárního guru českého undergroundu přezdívaného Magor. Nebyli jsme přátelé, ba ani kamarádi, ale setkávali jsme se na společných akcích a rád na ně vzpomínám právě kvůli němu. Byl to opravdu magor, ale šílenosti, které někdy vyváděl, měly své opodstatnění a logiku.
Stalo se zvykem mýtizovat osobnosti undergroundu. Brzy se z Mejly Hlavsy, Pavla Zajíčka nebo Magora stanou prkenní klasici, kteří snad ani nebyli z masa a kostí. Jejich lidské tváře zmizí a stanou se z nich knižní postavy, možná i mučedníci bez smyslu pro humor. Ten Jirousův byl někdy těžko uchopitelný, ale vždy motivovaný potřebou svobody.
Legendou byly jeho protesty. Zažil jsem ho několikrát v hospodě Rybárna v Gorazdově ulici. Byla to oblíbená restaurace Václava Havla. A taky druhá nejoblíbenější Jirousova (tou první byla špeluňka na Smíchovském nádraží). Magor se tam pokaždé s někým pohádal a na protest vylezl na židli nebo na stůl a svlékl se do naha.
To svlékání bylo jeho velkou zálibou. Byl ochoten se svléci i na Pražském hradě při recepci na svátek 28. října. To bylo na protest proti tomu, že mu pořadatelé zabránili v pokusu houpat se na lustru, neboť po požití nějakých lihovin došel k pocitu, že je Tarzan. Mělo to pak ještě pokračování, ale to bylo tak drsné, že se ho stydím vyprávět. Ale ať tehdy blbnul, jak chtěl, v jeho činech uprostřed vymydlených sakáčů byla stále přítomna urgentní potřeba dělat si co chci, být volný. Jen rozpažit ruce a volně vzlétnout.
Vrátím se k Nevidim. Tahle kapela patří do kategorie pozdního undergroundu. Hraje už dvacet pět let a je zvláštní tím, že muzikanti nesmí používat nástroje, na které umí hrát. Nikdy prý neměli zkoušku, takže pokaždé zní nově a jinak. Slyšel jsem je na festivalu ve Všeticích asi před čtyřmi roky a zážitek z jejich vystoupení v tamní konírně trávím ještě dnes. Taky jim tehdy zbývalo jen rozpažit…
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.
Foto: Jan Kolman