Jordan Haj představil svou písničku Too Far. Předem je třeba říct, že Jordan je palestinský Arab po otci, vyrostl ale v židovském kibucu. To je samo o sobě neobvyklá kombinace a v souvislostech toho, co se poslední dva roky v té oblasti děje, musí jako citlivá lidská bytost prožívat hrozná muka. Právě o tom složil písničku Too Far, která se je snaží vyjádřit. Jak sám řekl, byla to nejpomalejší a nejsmutnější píseň, kterou kdy napsal.
Chtěl, aby se písnička s jeho slovy nějak dostala na veřejnost, ale které rádio by hrálo utahaný čtyřminutový ploužák? Kdosi, snad producent, mu poradil, aby skladbu zrychlil. To, co z toho potom vylezlo, vyrazilo prý i jemu dech. Roztancovaná skladba ve stylu podobném moderní country! Zmizel z ní smutek, a když si tu skladbu dnes poslechneme, zjistíme, že anglický text sice zůstal, ale z nové hudební atmosféry jako kdyby vymizelo původní poselství. Nicméně, v nové verzi se Hajova písnička dostala celkem vysoko do žebříčku nejhranějších domácích písní. Dokonce jsme ji zkoumali mezi nově nasazenými rozhlasovými písněmi a nikomu z recipientů nedošlo, že jde vlastně o protestní píseň. Anglický text nesleduju, ale dobře se na ni tancuje, zněl nejčastější výrok.
Ano, za každou písničkou je nejspíš opravdu nějaká life story. Ale může se stát – a v tomto případě se i stalo – že publikum ji začne vnímat úplně jinak, než jaké mělo být bylo původní sdělení z autorova příběhu. Podobných příkladů najdeme víc než dost. A v jednom z nich nemusíme jít příliš daleko od Hajova tématu. Dneska už to nikoho ani nenapadne, ale pamatuji se, že beatlesácké Hey Jude bylo v době, kdy vévodilo hitparádám, vnímáno také jako poselství k izraelsko-arabské válce. Jako skryté Hey Jew. A přitom to byl McCartneyho písňový dopis malému Julianu Lennonovi, aby se netrápil nad rozvodem svých rodičů. Hey Jules!
Je to dobře nebo špatně? Ti, co rádi zvedají prsty, určitě řeknou, že špatně. Možná mají pravdu, že je třeba říkat natvrdo, co je podle jejich názoru v našem světě dobře a co je zle. Možná to bylo i Hajovo přání. Ale v okamžiku, kdy autor zveřejní své dílo, přestane být – obrazně řečeno – jeho majitelem. Každý ho může vnímat jak chce, vybrat si z něj to, co potřebuje. A i když je to něco jiného, než původně chtěl autor, jestli posluchače ta píseň alespoň nějak osloví a pomůže mu udělat život krásnější, zajímavější nebo víc inspirovaný, je to stejně dobře.