Vojta Nedvěd
Gramofon mi vrací vzpomínky na dětství
Jaký máte vztah k vinylům jako posluchač?
Velmi kladný vztah – baví mě, že si můžu vzít do ruky něco, co má skutečnou fyzickou podobu a přesah. Mám rád, když si můžu prohlédnout zpracování obalu, přečíst si texty, projít si kredity, podívat se na fotografie a vnímat celý vizuální koncept, který k hudbě patří.
A jaký máte vztah k vinylům jako muzikant? Co to pro vás v dnešní digitální době znamená „mít desku“?
I jako muzikant mám k vinylům velmi kladný vztah. Když položím jehlu na desku a ona začne svým specifickým chraplavým zvukem hrát, vždy mě to vrací zpátky do vzpomínek z dětství, třeba na chvíle, kdy Spirituál kvintet nahrával na jeden mikrofon. V dnešní digitální době pro mě mít desku znamená mít hudbu hmatatelnou, trvalou a smysluplnou, něco, co tu zůstane i mimo streamovací platformy.
Na čem desky posloucháte a jak?
Vinylové desky poslouchám od dětství a nikdy jsem od nich neodešel. Dokonce mám po dědovi starý gramofon na kliku, který si několikrát do roka svátečně pustím. Nejčastěji je ale poslouchám na gramofonu, který jsem dostal od svých dcer k 40. narozeninám.
Máte nějaký posluchačský rituál? Jak vypadá?
Mám jednoduchý posluchačský rituál. Vyberu si desku podle nálady, očistím ji hadříkem, připravím si kávu nebo čaj, sednu si do křesla, zapálím cigárko, prohlížím obal a užívám si tu chvíli jen pro sebe.
Jaký je váš nejoblíbenější vinyl a proč?
The Beatles – A Taste of Honey. Táta mi ji přivezl jako dárek z jedné ze svých cest, kdy koncertoval se Spirituál kvintetem. Byla to první deska z ciziny, kterou jsem v 80. letech dostal, a byl jsem z ní neskutečně nadšený. Tu desku mám dodnes moc rád a pokaždé, když ji pustím, vrací mě zpět k okamžiku, kdy jsem ji poprvé držel v ruce.
Foto: Press
Karol Komenda
Klidně si to dám i na sluchátka
Jaký máte vztah k vinylům jako posluchač?
Najkrásnější forma, booklet. Pocit, že něco držím v ruce. Můžu obdivovat art celého obalu, číst si texty. Originálky jsou samozřejmě nejzajímavější.
Jaký máte vztah k vinylům jako muzikant? Co to pro vás v dnešní digitální době znamená „mít desku“?
Je to jako napsat knihu. Když píšu písně, je vždy krásné je zhmotnit. Mám radost, že se mi povedlo vydat dva mini sedmipalcové vinyly k singlu Problém a Celodenní. V budoucnosti bych rád nechal vyrobit vinyl i k posledním EP I‘m the Man. Taky chystám novou desku a měl bych radost, kdyby vyšla na vinylu.
Na čem desky posloucháte a jak?
Když mám trochu času, kterého moc není, rád si sednu ke gramofonu. Teď zrovna testuju nový od Sony. A když nechci rušit ostatní doma, můžu si na něm vinyl poslouchat i přes sluchátka díky bluetooth. Přiznám se, že jinak poslouchám hlavně na Spotify. Když cestuji. Je to nejlepší volba. Je to rychlé, pohodlné, dnes už ve FLAC kvalitě. Ale když jsem doma a mám čas, tak si radši pustím vinyl a zapálím svíčku. Je to jako malý rituál. Člověk si to víc užije. Líbí se mi, že se tím pádem moc nepřeskakují písně, je to návrat do dob, kdy byli lidi zvyklí poslouchat celé album.
Máte nějaký posluchačský rituál? Jak vypadá?
Je to spíš chvíle chillu s přítelkyní nebo rodinou. Když si chceme připomenout nějakou starou desku. Táta má spoustu starých originálů, sem tam z nich něco vytáhneme a kocháme se atmosférou, která je prostě jiná.
Jaká je vaše nejoblíbenější vinylová deska a proč?
Asi to bude narcistické, ale mám velkou radost už ze vzpomínaného singlu Problém. Je nahraný celý na živé nástroje v krásném studiu Golden Hive u Amáka v Praze. A všechny nástroje hraju sám. Pokaždé, když si ji pustím, vrátí mě to do toho dne ve studiu, kdy jsem to nahrával v kocovině po koncertě s Benem v Roxy.
Foto: Pavla Hartmanová
Marcell
Vinyly chválí i moje čepice
Jaký máte vztah k vinylům jako posluchač?
Velmi specifický – když mi bylo asi šestnáct, můj táta mi věnoval svou sbírku vinylů. Byly mezi nima naprostý klasiky – spousta desek Stounů, Simon & Garfunkel, Jimi Hendrix, Bob Dylan, Led Zeppelin nebo U2 a jejich LP Joshua Tree, který jsem slyšel tolikrát, že přes všechny škrábance už některý písničky sotva hrály.
Byly tam ale i český desky… Vláďa Mišík a ETC…, Pražský výběr, Stromboli nebo Karel Kryl. Pro mě naprosto zásadní tituly, který mě formovaly a ke kterým se vlastně moc rád vracím dodnes.
Jaký máte vztah k vinylům jako muzikant? Co to pro vás v dnešní digitální době znamená „mít desku“?
Myslím, že doba vinylů se zase vrací. To říká i moje čepice, kterou jsem si koupil v mým milovaným londýnským obchodě a vydavatelství v jednom. Její nápis má poměrně jasné poselství – VINYL RECORDS. Tu čepici jsem za posledních 10 měsíců, co ji mám, skoro nesundal z hlavy!
Na čem desky posloucháte a jak?
Mám starej gramofon a ještě starší bedny. Už roky si říkám, že bych si rád udělal radost a koupil si něco novýho… ale jednak má nakonec něco vždycky přednost a jednak mě vždycky pohltí nostalgie a vrátí mě do gympláckých let a vlastně ty starý bedny a gramofon ani prodat nemůžu, protože je mám fakt rád.
Máte nějaký posluchačský rituál? Jak vypadá?
Dostal jsem od táty i štěteček na čištění. Takovej vážně starej. Táta si ho stejně jako desky pořídil, když uklízel při studiu veteriny v gramo obchodě v Brně, ještě za socíku. Neposlechnu desku, aniž bych ji pořádně neočistil, potom, co začne hrát, vezmu do ruky booklet a prvních pár skladeb věnuju pozornost jemu. Kde se desky nahrávaly, kdo je produkoval. Jak krásný dokážou obaly elpíček někdy být.
Jaký je váš nejoblíbenější vinyl a proč?
Bude to asi Simon & Garfunkel – Bridge over Troubled Water. Je to deska, která se předává v naší rodině vlastně už po generace. Taťkovi ji dala moje babička, mamka mojí mamky. Ta ji milovala tak, že jsem jí zahrál písničku El cóndor pasa (If I Could) i na jejím pohřbu. Babička byla kromě rodičů ta, co mě vedla k hudbě. Věnovala mi čas, cvičila se mnou na klavír, nebála se zpívat na celej dům italský árie v bel cantu anebo kritizovat soudobé zpěváky, že jsou to pouze, jak ráda říkala, „deklamátoři“. Jsem moc rád, že stihla jeden z domácích koncertů No Distance Paradise, indie kapely, ve které jsem zpíval. Pokaždé, když desku od pana Simona a Garfunkela poslouchám, vracím se v čase někam hodně zpátky a vlastně si tím připomínám, jak silný vzpomínky hudba dokáže vytvořit.
Foto: Press
Jakub Maťko (Gufrau)
Mám hudbu hmatatelně v ruce
Jaký máte vztah k vinylům jako posluchač?
Přijde mi to super a estetický, a ten zvuk je velmi specifický. Poslouchal jsem vinyly u prarodičů jako malý a je super mít hmatatelně nějakou hudbu v ruce. Ještě když je to nějak zajímavě. Například, jak to udělala jedna kapela v 00s, že z jedný strany byla hudba a z druhý, když se to pustilo, tak to bylo holografický a vypadalo to jako hologram.
Jaký máte vztah k vinylům jako muzikant? Co to pro vás v dnešní digitální době znamená „mít desku“?
Je to pro mě takové zhmotnění hudby. Je to už takové oficiální, vinyly dělá málokdo, ale líbí se mi, jak se vrací.
Na čem desky posloucháte a jak?
Teď bohužel skoro neposlouchám z fyzických nosičů, ani v autech už nemáme sloty na CDs.
Máte nějaký posluchačský rituál? Jak vypadá?
Nemám, ale og klasika sluchátka cestou někam pěšky a cigáro jsou asi fav. A pak samozřejmě ve studiu, kde je ten zvuk čistý, tak je to taky super zážitek z hudby.
Jaké je vaše nejoblíbenější vinylová deska a proč? Máte k ní nějaký příběh?
Moc vinylů doma nemám, ale hodně se mi líbí ty holografický a barevný, co se dělají. Bavil mě obal Roxy Music, co měli na coveru Avalon, nebo Coldcut a jejich Doctorin the House včetně toho speciálního vinylu průsvitného. Ten vypadá super.
Foto: Championship Music