Na psaní skladeb se kromě samotného Michala Prokopa podíleli klávesista Andy Čermák, kytarista Pavel Marcel, který album také nahrával, a baskytarista Zdeněk Wimpy Tichota. Album, které si Prokop ve svých 78 letech také sám produkoval, tentokrát uzavře pocta Suchému a Šlitrovi v podobě předělávky skladby Na shledanou.
Od vydání alba Mohlo by to bejt nebe uplynou čtyři roky. Kdy a jak jste se pustil do Ostraky?
K tomu, abych začal dělat nějakou novou desku, potřebuju vnější impuls, jinak bych se těžko vyštengroval. Kolikrát jsem měl pocit, že už nic neudělám. Logicky, vezměte si, kdo z mých generačních kolegů je ještě schopen produkovat nové desky? Většinou je to výjimečná věc. Ale asi před rokem a půl jeden z mých mnohem mladších kolegů v kapele prostě jen tak poslal demáč s písničkou. A jestli bych ji nechtěl udělat… A pak se najednou začali ozývat i ostatní, protože dostali nějaké texty od Michala Bulíře, který pro mě byl zajímavým objevem na minulé desce. Tak jsem jim říkal: Ovšem bacha, chlapci, výběr textů, to je samozřejmě moje pivo! A tak jsem se do toho vložil a začal skládat i sám. A šup, šup, najednou to bylo. Výsledkem je, že jsme na albu čtyři autoři muziky a ze staré gardy jenom já.
Věděl jste vůbec, že máte v kapele tolik dobrých autorů?
U někoho jsem to tušil. Samozřejmě jsem věděl, že Andy Čermák, který je třeba mladší i než moje děti, sám skládá. Stejně tak Pavel Marcel. Ale že má tyhle ambice třeba i baskytarista Zdeněk Wimpy Tichota, který se mnou hraje už od roku 2000, to jsem netušil. Ke konci roku jsme každopádně měli pohromadě všechny písničky a začali na nich pracovat.
Album dostalo název Ostraka. Odkazuje na střepinové hlasování v antickém Řecku, kterým obyvatelé Athén vylučovali nežádoucí osoby ze společnosti. Text Michala Bulíře také není žádné hlazení po srsti. Jako byste se rozhodl ještě vycenit zuby…
Nikdy jsem nebyl žádný protestsongař, ani jsem neměl ambici bouřit a reagovat hudbou na konkrétní věci. Ale někdy se to v některé písničce stalo, i když třeba ne cíleně. Třeba když jsme s Vláďou Mertou dělali Snad nám naše děti prominou. Tehdy jsme ani nevěřili, že nám komunisti písničku s takovým textem vůbec vydají. Na minulém albu tuhle roli sehrála písnička Má vlast. To byl případ básničky, kterou jsem dostal od Jiřího Žáčka, a okamžitě mi zatrnulo, jak se hodila na současnou dobu. A to jsem ještě ani nemohl netušit, co se stane v blízké budoucnosti. Vždycky mám ale velké pochybnosti, jestli si můžu dovolit takovou věc zpívat…
U Ostraky jste se evidentně rozhodl, že ano…
Když jsem ten text četl, zase jsem si říkal: To je úplně přesně to, v čem dneska žijeme. Zároveň jsem věděl, že je to ten typ textu, který bych asi sám úplně zhudebnit neuměl. Proto jsem tu skladbu vysloveně zadal Andymu Čermákovi, který se trefil. A nakonec jsem se tak rozhodl pojmenovat celé album, i když mě od toho někteří zrazovali, že tomu slovu nebudou lidi rozumět. Podobným způsobem pak vznikla i skladba Vyrovnání. To byl přitom původně text, který jsem ani natáčet nechtěl.
Jak to?
Je to jeden z těch, který mi přišel messengerem, v podstatě od neznámého člověka. Česky ho napsal slovenský autor Marian Zima a nejdřív neměl ani název, ten jsem mu dal až později já. Když jsem ho poprvé četl, zaržál jsem jako kůň. Ale říkal jsem si, že taková slova ještě nejsem připravený zpívat. Změnilo se to po loňském předvánočním koncertě, který jsme odehráli v den toho šíleného atentátu na Filozofické fakultě. Když jsme slezli z pódia a já zjistil, co se stalo, něco se ve mně zlomilo. A tehdy jsem se rozhodl, že přesně tenhle text udělat musím. Zavolal jsem Andymu a on mi ještě mezi svátky poslal demáč, který jsem nazpíval… a vlastně už to bylo hotové, skoro jako to vyjde na nahrávce.
Co jsem měl možnost slyšet, půjde rozhodně o jeden z nejsilnějších okamžiků alba. Končíte ale se Suchým a Šlitrem a jejich Na shledanou.
Nechtěl jsem, aby závěr působil na posluchače moc depresivně. Na shledanou je písnička z šedesátých let z filmu Zločin v šantánu, kterou odjakživa miluju. Tak, jako jsem měl na minulé desce odkaz k Voskovcovi, Werichovi a Ježkovi, tady bude Semafor. Protože, když jsem se učil hrát na kytaru, písničky Suchého a Šlitra byly jedny z prvních, co jsme doma hráli. Panu Suchému jsem poslal demáč, jak jsem tu písničku upravil. Okamžitě mi ještě ten den odepsal, že to je úžasný a že si klade za čest, že ta písnička na mojí desce bude. Navíc napsal, že je přesvědčen, že by se líbila i Šlitrovi. To mi samozřejmě udělalo velkou radost. A myslím, že se to odlehčení na závěr alba hodí.