Obrázek k článku Márdi z Vypsané fiXy: Jako prenatální textařský vzor jsem měl Pavla Chrastinu. Pak přišel Petr Fiala
| Josef Vlček | Foto: Marek Musil

Márdi z Vypsané fiXy: Jako prenatální textařský vzor jsem měl Pavla Chrastinu. Pak přišel Petr Fiala

Je leaderem skupiny Vypsaná fixa a říkají mu Márdi, Márdí, Mardi a tvrdí, že je mu jedno, kde je čárka nad jeho přezdívkou. Mnozí tvrdí, že kdyby nebyl rockovým zpěvákem, byl by váženým básníkem. V antice se takoví dělili na dvě skupiny. Poeta natus, básník od přírody, a poeta doctus, básník učený čili sečtělý. Michal Mareda, zvaný Márdi, z města San Piega neboli Pardubic, je od každého něco.

Když posloucháte jeho texty, najdete v nich řadu různých kulturních odkazů, ale stejně tolik je v nich intuice a nadání zachytit lidský život.

Proč říkáte Pardubicím San Piego?

Já vlastně ani nevím. Ani na ten moment, kdy mě to napadlo, si nevzpomínám. Někdy na začátku jsem chtěl vymezit pro naši kapelu nějakou lokaci, tak jsem vymyslel tohle paralelní město. Něco jako Gotham v Batmanovi. A mně se navíc vždycky líbila tahle španělská jména.

To je zvláštní stylizace. Muž tajemného jména v neznámém městě. Postmoderna jako vyšitá. Určitě jste byl v dětství vášnivý čtenář.

To je pravda, odmala jsem rád četl. Už od první třídy jsem do sebe nechával pouštět všechno možné. Když mi bylo asi deset nebo jedenáct, tak se nám narodila sestra, a protože jsme byli s bráchou často nemocní, pobývali jsme v přízemí našeho rodinného domku u babičky, abychom ji neohrozili. Ležel jsem v obýváku a přečetl celou její knihovnu. Hodně jsem četl kodovky a často chodil do místní knihovny. Vždycky jsem si půjčil deset knížek…

No jo, knihy z edice KOD! Proto se zdá, že za každou vaší písničkou je skrytý nějaký příběh?

Možná. A možná taky by se ze skoro každé dal nakreslit komiks.

Jasně – Samurajské meče nebo Ester jede pryč, to jsou přesně takové věci. Ale hodně písní máte taky o holkách. Holka s lebkou, Měla krátkou ofinu, Antidepresívní rybička…

Taky. Moje texty hodně často souvisí s tím, co jsem přečetl nebo co jsem zažil.

Takže třeba Drogový večírek je o opravdovém vzniku Vypsané fixy?

Ten vznikl jako legrace, když jsme byli jednou na soustředění na chatě u Pítrse. Jamovali jsme a já pořád opakoval ten slogan „Naše kapela se seznámila na drogovým večírku“ a nějak se mi to v hlavě uchytilo, že jsem to potom dopracoval… Ale tomu předcházela celá story. Náš bubeník kdysi dávno vyhrál konkurs na moderátora místního pardubického rádia Life. Oni ho sice brzy vyhodili, protože si tam dělal, co chtěl, ale ještě před tím šel za šéfem programu, že má kapelu, a jestli by ji v rádiu někdy nezahrál. Šéf řekl, že možná až tehdy, až budete mít desku. No, netrvalo dlouho a my jsme vydali první album. Bubeník ji za ním přinesl a šéfík dostal záchvat, že tohle hrát nebude nikdy, nikdy a nikdy. Že Vypsanou fixu nikdy hrát nebude. On nás prostě měl za bandu feťáků, lidí, co berou drogy. A vzápětí přišlo to soustředění a na něm ta úvodní věta písničky. A taky verše „A občas postřílíme / moderátory z rádia“. Fakt je, že nás lidi dlouho považovali za drogovou kapelu, ale ona to vůbec nebyla pravda.

Pamatujete si na svou první písničku?

Nejspíš to byl Vláček. To jsem hrál ve své první kapele a pro ni jsem to složil. Potom jsme ji převzali s Fixou, ale nenahráli jsme ji na žádnou desku. Pak jsem ji donesl do Kašpárka v rohlíku. A teď ji hrajeme v Miksle v pixle, kapele, co máme pro děti. Ale teď si vzpomínám, že vlastně úplně první text, který jsem přinesl do té své první kapely, byly Žebříky. Jasně, to bylo ještě před Vláčkem. To jsem tenkrát jel naposledy na dovolenou s rodiči do Španělska. Měl jsem s sebou spoustu knížek a mezi čtením jsem napsal text, ke kterému jsem potom doma udělal hudbu. Donesl jsem to do kapely, jim se to líbilo, a tak jsme to nahráli. Později s úplně jinou hudbou jsme Žebříky ve Fixe nahráli na album Bestiálně šťastní.

Měl jste nějaký textařský vzor?

Jako svůj prenatální vzor jsem měl určitě Pavla Chrastinu. Snad jsem to zavinil já nebo Želva, to byly písničky, které mě inspirovaly. Na naší poslední desce mám písničku Už dlouho nemluvíš, ve které jsem mu vzdal hold: „Můj talisman už dlouho CHRASTÍ NA tvýho černýho brouka…“

Takže Olympic?

To bylo hlavně na základce. Moji pozdější avengers byli Petr Fiala z Mňágy, Švejdík z Priessnitz, Tony Ducháček a určitě i Topol. Jo, a taky Tomáš Hampel z kapely Prouza. To byli ti, co mě formovali jako textaře.

A kdo se vám dneska líbí?

Teď jsem jel vlakem a poslouchal Xaviera Baumaxu. To se mi fakt líbí. A taky se mi moc líbila jedna deska od AG Flek. Ta, jak je na ní Carpe diem. Vybavil bych si určitě i nějaké další věci, ale většinou si spíš v hlavě přehrávám nějaké melodie, které mě napadnou, a vymýšlím si na ně své vlastní texty. Ale občas si s Fixou říkáme, že bychom natočili desku nějakých českých coverů. Ale nakonec jsem stejně zjistil, že si rád poslechnu soustu zahraničních věcí, i když jim třeba moc dobře nerozumím. Víc než sdělení mě na nich baví melodie. Hodně to souvisí s tím, že do mě máma cpala hlavně Beatles a Abbu, což jsou ti největší killeři v melodiích.

Máte nějaká inspirující místa, kde přicházíte na nápady nebo kde rovnou skládáte?

Teď mám doma takovou malou místnůstku, fakt minimální, jen pro stůl a židli – a tam to vymýšlím. Nebo tak různě, když mě něco napadne, tak si pošlu sám sobě esemesku, abych to nezapomněl. Pak se v tom probírám. Ale naučil jsem se už poznat, kdy mi přichází příliv. Ono to psaní je vůbec něco jako příliv a odliv. Ty poznáš příliv, když jsi u moře, když tam, kde jsi stál, je najednou voda. Asi tak to nějak vycítím, že to na mě jde…

… a rychle běžíte do té své místnůstky…

Nejde o to, že ten vrchol trvá třeba jenom minutu, jako spíš o to, že vycítím období, kdy by to mohlo fungovat. Už jsem dokonce na sobě vypozoroval určitý vzorec: když tvrdě natáčíme desku, pak ještě cirka měsíc mám tendenci tvořit. Jako když doběhneš, ale furt bys chtěl běžet dál. A pak mě to pustí a přijde hrozné vakuum, kdy čtvrt, nebo dokonce půl roku do té své místnůstky ani nevlezu. A pak tam najednou přijdu, uklidím ten hrozný nepořádek a spustí se to všechno znova. A takhle se to pořád točí.

Je to tak, že mobil je váš jediný pomocník, když jste někde v terénu?

Většinou. Ale taky občas někam doběhnu, napíšu si nápad na papír a ten pak spolu s ostatními skladuju. Mám takový šuplík a v něm je sekce různých nápadů. Když mám nějakou melodii a okamžitě mi chybí slova, tak ty své papíry proberu. Když se něco uchytí, tak se holt uchytí, a když ne, tak hledám další inspiraci.

Jste spíš noční nebo denní typ autora?

Teď jsem zjistil, že nejlíp funguju ráno. Dobré je makat na písni i večer, a když zjistím, že s ní víc už nedokážu hnout, nechám ji odležet a hned ráno, jen co se probudím a mám ještě v hlavě čistý hard disk, hodně často mě napadne řešení.

Text k vám přichází zároveň s melodií?

Většinou, tak v devadesáti procentech, mám nejdřív melodii nebo jednu větu v nějaké melodii a tu pak dál rozvíjím. Mám k tomu jeden starý nahrávací program. Často mě něco napadne, když si vyměňuju struny na elektrice. Musím ty nové ohrát, takže doma hraju a hraju, a když mě najednou napadne nějaký obrat nebo celá melodie, hned tam jdu a na tom programu si to nahraju. Taky mám starou basu a na ní si taky občas hrávám a dost často mě něco napadne. Ale musím to hned nahrát, protože za dvě minuty to z hlavy zmizí. Tomu se musíš snažit zabránit. Věřím, že ty nejlepší písně jsou jako chytré ryby. Jak je hned nezasekneš, tak bleskurychle zmizí.

A co když nezaseknete?

To se mi stávalo. Ale teď už jsem poučený, takže to okamžitě nahraju. Teď se mi to stalo s jednou superpísní. Natáhl jsem nové struny, začal hrát. Zároveň v televizi dávali něco zajímavého, nějaký sport, kde jsem byl zvědavý, jak to dopadne, ale přišel nápad a napětí sem, napětí tam, rychle jsem to běžel nahrát, dokud to bylo ve mně.

Téma písničky znáte předem?

Téma je většinou obsažené v té hlášce, která mě napadla s úryvkem melodie úplně na začátku.

A to bývá první verš nebo refrén?

Nemusí to být ani jedno. To je prostě cokoli. Teď přijde nápad, ty ho zasekneš, máš jednu větu, ve které je téma, a snažíš se je nějak rozvinout. Přemýšlíš o tom, co tím říct a jak to říct. Někdy to nejde a nejde – a pak to najednou přijde. Tak to dopíšeš. Někdy až nečekaně rychle. Je to asi nějaký dar, že dovedu zachytávat takové věci a pak je rozvíjet, který mám, ale neumím ho popsat. Někdo je třeba dobrý truhlář, mně jde zase tohle. Prostě, když se na věc soustředím, tak se mi myšlenka v hlavě rozvine a spustí se celý proces skládání.

Miksle v pixle fungují stejným způsobem?

Když byla moje dcera malá, tak jsme založili tuhle kapelu pro děti a tam jsme spíš zpracovávali světové hitovky nebo lidové písně. Já jsem je jenom přetextoval do češtiny. Ale do Kašpárka v rohlíku jsem pár skladeb udělal. Šlo mi to. Kamarádi sice tvrdí, že si nic nepamatuju, ale z dětství si toho pamatuju hodně, takže jsem se do té doby dokázal vracet. Ale to je úplně jiná disciplína než texty pro Fixu. Psát pro děti, psát za sebe a psát pro někoho jiného, to jsou tři odlišné věci.

Vy jste dělal hodně věcí pro jiné lidi, že?

Ano a je to zvláštní pelmel. Shromáždit je na jednom místě, asi by se divili, do jaké party se dostali. Už jsem zmínil Kašpárka v rohlíku, pak přišel Izzy z Dogy, do toho Zagorová, pak Koller, pankáči z Volantu a nedávno se mi ozval Redzed. V těchhle případech je to většinou tak, že dostanu už hotovou hudbu a v ní už je nějaká melodie, na kterou to musím naroubovat. Někdy si ji dokonce mohu vymyslet sám, což mám rád, ale není to často. Snažím se s adresátem písně si popovídat a najít nějaké téma, které by bylo tak akorát pro něj. Hledám tu větičku. Většinou si s ním telefonuju a dělám si přitom poznámky nebo si jen tak čmárám a pak se to snažím rozšifrovat. Je to jednou za čas, nepíšu toho pro jiné až tolik, ale baví mě to. Snažím se to napsat přesně pro ně. Ale především si s nimi musím rozumět. Nicméně, většinou to jsou lidi, se kterými si rozumím. Ne, neměl jsem problém, že by mi nějaká píseň neklapla.

Máte hodně odpadu?

Já bych řekl, že mám takový kompost. Nikdy neodhazuju, co napíšu, a snažím se to uchovávat. Takhle mám ještě třeba dvacet sešitů, které jsem popsal v obchodě Obklady a dlažby, kde jsem pracoval a čekal, až si někdo přijde něco koupit. Občas je prolezu, a když zjistím, že některý z nich je už vytěžený, tak ho vyhodím.

Když napíšete písničku, míváte někdy pocit „Sakra, to se mi povedlo?“

Někdy jo.

A stane se vám, že skladba, kterou jste podceňoval, má úspěch, zatímco váš favorit u publika propadne?

Spíš je mi některých písniček líto, protože jsem se s nimi dřel a pak nedopadnou. Třeba Nájemník. Podle mě je to jeden z nejlepších textů, které jsem kdy napsal, ale vůbec se nehraje. Dal jsem do něj stejnou energii jako do jiných, mnohem úspěšnějších věcí. Mám k tomu historku, která se toho tématu trochu dotýká. My jsme kdysi před nahráváním desky mívali soustředění. Udělali jsme třeba třicet věcí a já si z nich vybral deset nebo dvanáct a k těm jsem udělal texty. Kluci protestovali, že si vždycky vybírám to, co se líbí mně, a na ostatní neberu zřetel. Tak jsem jednou na takové soustředění vzal všechno a napsal jsem texty na všechny skladby. A tam najednou vznikl odpad. Docela velký. Později jsem ten demáč poslouchal a nic z toho odpadu bych nebral ani teď. A ty skladby, které jsme vybrali, byly stejné, jako kdybych je vybíral sám.

A naopak. Míváte někdy pocit, když slyšíte nějakou svou píseň, že jste ji měl otextovat jinak?

Občas mě zpětně napadne ještě něco dobrého, co tam mohlo být, a pak se divím, proč mě to nenapadlo, když jsem tu píseň psal.

Máte představu, co je pro posluchače na písni nejdůležitější?

Jak říká jeden můj známej borec: „Márdi, lidi si z písničky zapamatujou jenom refrén. A někdy ani ne celej.“ Ale myslím, že i ta první věta je důležitá. Je jako první věta knihy. Otevřeš ji, přečteš si první tři nebo čtyři věty a pak pokračuješ dál nebo ji zavřeš.

Obrácené přízvuky, to je takový typický český problém. Jak se k nim stavíte?

Já vlastně ani nevím, co to je. Tedy, žertuju. Třeba mám rád britskou melodiku, třeba v Mixle v pixle je několik přetextovaných anglických klasických rockových skladeb, ale snažím se, aby v češtině vyzněly přirozeně – jako když normálně mluvíš. Díky tomu vnitřnímu vsakování literatury v raném věku si myslím, že mám slušnou slovní zásobu a navíc smysl pro rytmus, takže kroutit slova nemusím.

Musí mít písnička rýmy?

O rýmy vůbec nejde. Může nebo nemusí. Spíš by v ní neměly být žvásty. Když si čteš takové těžké váhy české poezie, jako byl Jan Skácel, vidíš, že každé slovo v jeho básni má svůj smysl. Nic není navíc. Jenže to byli lidi, kteří postavili – obrazně řečeno – Chrám svatého Víta. Ale teď je to něco jako Ikea. Pozoruju, že je dobré, když ten text vnímáš a najednou ti dojde nějaký druhý plán. Je to text-hlavolam, text-křížovka, ale ne složitá. Když ji najednou pochopíš a najednou se ti rozsvítí…

Neomrzí vás, že své texty musíte opakovat na každém koncertě? Dvakrát nebo třikrát za týden?

Máme deset desek, na každé je dvanáct nebo i víc písní čili skoro sto padesát skladeb. Osmdesát z nich je hratelných a část z nich vždycky měníme. I když některou píseň zpívám po tisící, vždycky se snažím vnímat, o čem je, proč jsem ji napsal. A taky se snažím vypíchnout z ní to, co je v ní obecné. Její obecnou rovinu, protože pak můžeš použít cokoli, všechny formy sdělení, když to ve výsledku není trapné.

Třicet let Vypsané fixy

Kapela Vypsaná fixa oslaví 30 let existence dvojkoncertem na pražském Střeleckém ostrově a během následného turné, kdy ji doprovodí řada spřátelených spolků, jako jsou Mňága a Žďorp, Znouzectnost či Xavier Baumaxa. Oslavy vyvrcholí 16. 12. koncertem ve Velkém sále pražské Lucerny.