Na jejím kontě je celkem 254 textů k písničkám, jsou rozprostřeny do širokého období od padesátých až do devadesátých let. Některé svou dobu přežily, jiné skončily v propadlišti zapomnění. Jiřina Fikejzová se kromě jiného vyznačovala i vzácným darem – věděla, kdy skončit.
„Po čtyřiceti letech jsem si uvědomila, že už bych toho měla nechat, a napsala jsem knížku Povolání textařka, v níž jsem všechno své úsilí shrnula a rozloučila se: Odcházím ze scény s dobrým pocitem, že jsem si nikdy nedovolila podceňovat vkus těch, kdo se s mými slovy setkají,“ uzavírala svoji kariéru. Jenže zdánlivě.
Přestože se zařekla, že už nenapíšete žádný text, nakonec se rozhodla rezolutní rozhodnutí až symbolicky porušit. Co ji k tomu přimělo? „Výzva Hany Hegerové v bookletu jejího posledního alba Mlýnské kolo v srdci mém. ‚Ale Jiřinko – jenom tak šeptem – vím, že už nechceš nic psát a já už nic nového zpívat, ale našla jsem ještě jednu písničku…‘ Neumíte si představit, kolik lidí mě přemlouvalo, abych jí splnila přání, výjimečně. Napsala jsem Indiánské léto v Paříži, míč je teď na její straně. Nikdo jiný ten text zpívat nemůže,“ řekla v roce 2012.
Hegerová bohužel už ale poslední píseň legendární textařky nestihla nahrát.
Začalo to u Vlacha
Jak jste se dostala k textařskému řemeslu? Byla jste významná sportovkyně, sprinterka, držitelka několika československých rekordů a najednou, dokonce až v devětadvaceti, z vás byla autorka textů.
Je pravda, že jsem dokonce reprezentovala republiku, ale to byly tak tři roky… Texty jsem psala na gymnáziu v Lounech, měli jsme tam kapelu a já s ní zpívala. Pak jsem si udělala doktorát na fakultě, ale potom se nám narodil syn, byla jsem na mateřské dovolené, začala se nudit a vzpomněla si na to, že bych to mohla zkusit a něco nabídnout. Tak jsem se dovolala Vladimíra Dvořáka, tedy napsala jsem mu do rádia…
To je ten, co dělal televizní estrády s Jiřinou Bohdalovou a ve své době byl taky respektovaný textař…
… pro mě jednička. Obdivovala jsem jeho kultivovanou, dokonalou češtinu. Byl velmi laskavý, sešli jsme se v kavárničce, přečetl si tam moje texty… A ten mě potom seznámil s Karlem Vlachem. A pan Vlach – a na to nikdy nezapomenu – mi řekl: Tady něco mám. Vrátil mně to Borovec. Tak to zkuste, dívko! Tak vznikla na hudbu Irvinga Berlina písnička Půvabná a svěží.
To se psal roku 1957. A nejznámější je verze s Josefem Zímou… Kamarádi mi ji přejmenovali na Půvabná a bez věže.
Pak přišly šansony
Nebyla to jediná parodie na její texty. Pro Waldemara Matušku napsala westernovou melodii (Plání se blíží) Sedm dostavníků. „A Matuška, pokaždé když mě viděl, říkával: Paní Jiřino, mám nápad na docela dobrej text. Začíná to: Plání se plíží sedm důstojníků…, ale dál to ještě nemám…“
Co se týče vzorů, prý žádné v mládí neměla. Z těch mladších oceňovala Zuzanu Navarovou, Zuzanu Michnovou a Radůzu: „A i když ji osobně neznám, myslím, že je i pěkně paličatá.“ U Gábiny Osvaldové oceňovala její jízlivost. A moc hezky mluvila také o textaři Ivo Fischerovi, který psal hodně pro Waldemara Matušku slova na lidové a zlidovělé americké písně, třeba na notoricky známou Jó, třešně zrály: „Když jsem se ho zeptala, proč vůbec nedbal na její původní obsah, řekl mi, že dostal mizernou nahrávku, takže anglickému textu nerozuměl, podíval se z okna – a už to bylo. Možná, že měl pravdu, já nevím. V originále se to jmenuje Jailer, Bring Me Water, což znamená Žalářníku, podej mi vodu.“
Jedním z prvních úspěchů Jiřiny Fikejzové byl text k původně francouzsky zpívanému songu Dominique, který zpívala jeptiška Jeannine Deckers, známá pod uměleckým jménem Soeur Sourire. To se psal rok 1964.
„Je to sice dávno, ale vzpomínám si,“ vyprávěla Milanu Lasicovi v pořadu Kam zmizel ten starý song. „Autorkou hudby i textu byla jeptiška. Belgická. V našem pojetí se z toho Dominika stal takový chudý malíř, který nemá ani na pivo. A kupodivu abatyše z toho jejího kláštera, když jsme přeložili ten text zpátky, neměla vlastně v podstatě námitky. A zvláštní je, že jsem z té původní verze tenkrát vycítila erotiku. A vůbec jsem se nemýlila, protože Soeur Sourire, Sestra Úsměv, jak si říkala, nakonec opustila klášter a šla do civilu.“
To bylo v období, kdy Fikejzová psala texty především na francouzské šansony. Na francouzskou kulturu se totiž v první polovině šedesátých let obracela řada lidí, kteří pracovali v tehdy se rodícím českém showbyznysu. Později se situace změnila, kulturní obleva přinesla nejen rostoucí vliv angloamerické hudby, ale i nové pěvecké tváře.
Fikejzová se stala pro řadu z nich kmenovou autorkou. Nejvíc pro Marii Rottrovou. První písnička, kterou pro ni napsala, byla Markétka. Byl to původně hit polské zpěvačky Maryly Rodowicz. „Ta vznikla asi o deset let později než Dominiku a zvláštní je, že se pak u nás narodilo hodně Markétek.“
Následovala snad nejslavnější textařčina éra. „Měla jsem štěstí, že jsem psala pro vyhraněné ženské typy. Judita Čeřovská byla krásná, sugestivní, smyslná a Marie Rottrová zase měla v sobě skrytý oheň. Obě ženské jako hrom a přitom každá jiná,“ vzpomínala v roce 2003 v časopise Muzikus. Dodala, že text pro její verzi francouzského šansonu Je suis malade čili To mám tak ráda považuje za svůj nejlepší a asi i nejmilejší.
Rottrová patřila mezi nejbližší přátele Jiřiny Fikejzové. Nebylo proto asi nic těžkého vcítit se do její duše. Ale Fikejzová se netajila tím, že právě schopnost vcítit se do osoby každého, kdo měl její slova zpívat, patřila k jejím autorským plus: „Nechci se vytahovat, ale mně se dařilo, že když jsem psala text pro zpěváka, pro muže, taky jsem se i do něj dokázala vcítit. Souvisí to možná s tou mou bývalou vystudovanou psychologií, že vidím, že každý zpěvák nebo zpěvačka jsou jiní, takže jsem se vždycky snažila psát, aby to bylo k uvěření a aby hlavně on sám věřil tomu, co zpívá. A taky mi pomohlo, že jsem empatická.“
Důležité je slovo „verze“
Proč je tak málo textařek?
Já jsem o tom samozřejmě přemýšlela. Myslím si, že invence, inspirace, múza jako taková, jsou všechny ženského rodu, takže je docela přirozené, že fandí mužům.
Ale textování pro muže pro vás bylo bez problémů?
Jednou mi řekla naše paní listonoška, že bych měla víc psát pro chlapy, protože pak zpívají přesně to, co ženy chtějí slyšet.
Velkou část vašich textů tvoří cover verze zahraničních hitů…
Důležité je to slovo verze. Nedělala jsem překlady. U takových písní jsem ale vycházela z pocitů solidarity k původnímu skladateli a hlavně textaři. Nechala jsem v těch písních ústřední myšlenku, náboj, o to jsem se vždycky snažila.
Říká se, že jedním z důvodů, proč jste raději textovala zahraniční skladby než původní české věci, byla takzvaná svahilština, v níž autor nazpíval svůj demosnímek.
Leze mi to hrozně na nervy, takové to tjůdá, důdá a tumórou, sórou. Používá se to, aby textař věděl, kde se to má rýmovat. No to mi přece nemusí nikdo říkat! Je to zbytečné, zbytečné. A navíc skladatelé většinou moc hezké hlasy nemají. Pokud se pracuje na muziku, textař se správným cítěním by měl poznat, co mu melodie napovídá. A to mi nemusí nikdo napovídat nějakými slabikami.
Jaké to je slyšet svůj text?
Jsem třeba ráda, že Ilona Csáková po třiceti letech oprášila písničku Malý vůz, ale mám ji raději v provedení Judity Čeřovské. Ilona tam zpívá něco, co jsem nenapsala, a na to jsem moc citlivá. Vždycky jsem se snažila, aby tam ani jedno slovo nepřebývalo, aby tam ani jedno slovo nechybělo, no a pak si někdo zpívá něco jiného.
A cože Ilona provedla? Místo „a tak se tě, lásko, ptám, jsi-li sám“ zpívala „a tak se tě, lásko, ptám, jestli nejsi sám“.
Záleží na maličkostech
O Jiřině Fikejzové se vždycky říkávalo, že dbá na detail. Stejně jako nad změnami v Malém voze se mračila třeba i nad tím, jak Viktor Preiss jednou v televizi zpíval Půvabná a svěží: „Pamatuju si, jak jsem byla šťastná, když jsem to viděla poprvé na obrazovce s Viktorem Preissem. Ale stejně, on zpívá ‚máš za kloboučkem fialky‘ místo ‚na kloboučku‘. Za kloboučkem můžou mít leda myslivci štětku. Ale my ženy nosíme zásadně ‚na kloboučku‘. Pokud ovšem nosíme klobouky.“
Dokonce i s Marií Rottrovou se prý jednou přela o tom, jestli slovo „mozaiky“ je tříslabičné nebo čtyřslabičné tak dlouho, že nakonec písnička nevyšla.
Každý, kdo pamatuje textové komise Supraphonu, které schvalovaly ještě za bolševika texty písní desek, jež šly následně do výroby, pamatuje také Fikejzovou, která v nich zasedala, jako ženu až posedlou podobnými detaily. Z dnešního pohledu těm textům svými připomínkami většinou kvalitativně pomohla, ale skoro každý autor to tehdy vnímal jako opruz a často se žertovalo nad její posedlostí myšlenkou, že třetí sloka je v písni ta nejdůležitější. Svého času se dokonce tvrdilo, že Karel Gott své pověstné důkladné lustrování nabízených textů přejal právě od ní.
O její posedlosti češtinou se vyprávěly zkazky. Měla to od dětství: „Narodila jsem se v pohraničí. V Lomu u Mostu. Tam byla taková ta poločeština-poloněmčina. Tam se štrikovaly fusekle a lajntuchy a piglovaly tištuchy. Ale u nás doma se tak nemluvilo. Protože náš táta byl velký Sokol.“
Vypráví se, že deset let jezdila do Plzně na Portu jako porotce a dávala tam za uši začínajícím písničkářům. V jednom z posledních interview na to vzpomínala: „Pokaždé se konalo taky něco, čemu říkali vznosně seminář. Probíhal hned po ránu a bylo to legrační, protože koncerty k ránu končívaly a pak se ještě „pracovalo“ po kolibách… Účinkující měli pocit, že by tam měli přijít. Vždy jsem jim otevřeně říkala, co se mi na jejich textech líbí, a co ne. Například, že nechápu, když má čeština svůj daný přízvuk, proč jim slova kulhají vedle muziky, když obojí napsali a interpretují – jak to, že si v tom jazyce nevyhoví! Jako bych mluvila čínsky. „Abyste mi rozuměli,“ říkám. „Tak já s vámi budu mluvit třeba takhle. Takhle vy někdy zpíváte. A to je chyba, protože čeština má svůj příjemný a logický rytmus.“
Chyby byly
Nutno ale podotknout, že stejně přísná byla i na svou vlastní práci. Ivana Stanová, v sedmdesátých letech asistentka Lubomíra Dorůžky, která spolu s Jiřinou Fikejzovou pracovala v zahraniční redakci Supraphonu, vzpomínala, s jakým nadšením jednou textařka vylétla ze své kanceláře, že konečně našla „to správné slovo“ do nějaké písničky. Došlo pak prý i na šampíčko.
Možná, že to bylo konečné řešení po nějaké probdělé noci: „Vždycky jsem psala v noci, slova se mi začala po půlnoci líbit, a když jsem se pak ráno probudila, nakonec jsem to roztrhala.“
Její supraphonská kancelář podle paní Ivany byla nejspíš i nejlepším místem, kde se jí dobře pracovalo. Byl to prý spíš pokoj než úřední místnost. Ale co se týče metody psaní, byla v tom velmi konzervativní: „Dodnes píšu texty rukou, nikoli na počítači, mívám kolem sebe nastláno zahozenými papíry. Definitivní verzi, tu, u které zjistím, že už to líp napsat neumím, přepíšu na psacím stroji, který mi dal táta k maturitě… Psaní mi jde zvolna, vůbec ne zlehka, s každým textem se dost trápím. Ale má to výhodu, že se za ně ani po letech nemusím stydět.“
Ale ani analogový přístup neznamená, že se člověk vyhne chybám. V Povolání textařka vzpomíná Fikejzová, jak poprvé slyšela z desky své opus magnum, píseň Řekni, kde ty kytky jsou, a zazní: „Řekni, kde ty kytky jsou… muži si je vyhládli“ místo vyhlédli. Volá Čeřovské, co to je, a dozvídá se, že to tak napsala. Prostě překlep, který prošel všemi kontrolami. „Myslela jsem, že to tak myslíš. Že oni si nejdřív vyhládli.“
Doba se změnila. Profesionálních textařů ubylo, zpěváci si píší hudbu i texty sami. Dají se ale nějak shrnout osobní zkušenosti textařky druhé poloviny dvacátého století, které by měly platit napříč generacemi?
„Text je nositelem myšlenky písně, pokud ovšem nějakou myšlenku má. V textech mi vadí neúcta k češtině, ledabylost, vulgárnost, cynismus, prostě mi vadí texty IV. cenové skupiny, které kazí vkus nejmladším posluchačům. Mám ráda srozumitelné, sdělné texty – prostota ovšem není prostoduchost. Mně osobně vždycky radila moje věrná, protivná kamarádka Sebekontrola. Ale možná, že z toho opravdu dělám vědu. Když se vrátím ke svému působení na Portě, tehdy ti trampové byli dost nepříjemně překvapeni, že text Řekni, kde ty kytky jsou je můj. Nechápavě se na mě dívali a říkali: ,To je přece naše písnička!‘ Nic krásnějšího se myslím nemůže textaři stát.“
A když už tolik mluvíme o češtině, co o ní říct ještě něco hezkého na závěr?
„Ráda se chlubím tím, na co jsem přišla. Čeština, má láska, je tak moudrá, že ty nejohavnější lidské vlastnosti má až na konci abecedy, jen je vyškrtnout: zloba, závist, zlomyslnost, zášť, zrada, zbabělost, ziskuchtivost, zákeřnost, záludnost, zkorumpovanost.“
Epilog
Jiřina Fikejzová zemřela v roce 2020 ve věku 93 let. Občas si vzpomenu, jak jsme v osmdesátých letech s kolegou Vojtou Lindaurem sedávali ve vinárně U Šuterů v Palackého ulici naproti kancelářím Supraphonu. Vojta láteřil, že textová komise, ve které také musel zasedat, zase trvala díky připomínkám ,báby Fikejzový‘ skoro o hodinu déle než měla. A pak najednou z okna vidíme, jak z protějšího domu vychází ona – noblesní, elegantní dáma. Jako kdyby zazářilo druhé slunce. Tento fiktivní rozhovor je složen z citátů a autentických výroků z různých časopisů, rozhlasových a televizních pořadů z posledního desetiletí jejího života (stejně to byly většinou parafráze jejích výroků z první kapitoly knihy Povolání textařka) a je poctou velké osobnosti svého oboru.