Mám The Cult rád. Na pražský koncert jsem se těšil, a když jsem se dva dny předtím dozvěděl, že budu před akcí dělat rozhovor s frontmanem Ianem Astburym, nechtěl jsem nic podcenit. Načítal jsem rozhovory, poslouchal podcasty, v nichž byl hostem, a pečlivě si připravil řadu otázek, skrze které jsem chtěl povídání se zpěvákem nějak organicky vést. Od jeho začátků přes zásadní momenty v kariéře až po aktuální zážitky. Klasika, každý novinář se tak připravuje a každý čtenář ví, jaký výsledek si pod tím může představit.
To jde ovšem za předpokladu, že s vámi hudebník spolupracuje a je ochotný si povídat. Že tomu tentokrát tak nebude, mi došlo hned, když mi bylo po příchodu do Divadla Archa, kde se koncert odehrál, řečeno: „My vlastně úplně nevíme, jestli ten rozhovor bude. On nemá moc dobrou náladu, sedí v šatně a chce si dát kuře. Nebude kuře, nebudou rozhovory, to jsou jeho slova,“ pravila nešťastně slečna, která mě měla na místě na starosti. Pobíhala sem a tam, pořád jenom říkala „Furt nic nevíme“ a já čekal a čekal. Rozhovory měla domluvená dvě média, Headliner a Reflex. Půl hodiny po plánovaném začátku nám bylo řečeno, že teda ano, že Ian Astbury je ochotný rozhovor udělat, ovšem s oběma najednou a chce otázky dopředu.
„To nepůjde, vždyť Reflex je úplně jiné médium než Headliner a já mám podle toho připravené otázky,“ pravila věcně kolegyně.
„Já mám jen poznámky v sešítku,“ ukazuju svůj rukou napsaný „boďák“, z něhož nikdo kromě mě nic nevyčte. V tu chvíli už oba víme, že naše příprava na rozhovor se začíná sypat.
Dopadlo to kompromisem, Ian Astbury mluvil s oběma najednou, ale nepotřeboval dopředu otázky. Interview s více novináři, tuplem když jsou z tematicky odlišných médií, má blízko k chaosu. Skáče se z otázky na otázku, z tématu na téma a nutno dodat, že Ian Astbury onen chaos sám umocnil. Byl profesionální, usmíval se a choval se v rámci možností ležérně, ale otázky z velké části ignoroval a odpovídal si, na co chtěl, nebo rovnou mluvil o něčem úplně jiném. Často nás otázky nenechal dokončit a měl tendenci poučovat. Mám v záznamníku sedmadvacet minut rozhovoru. Následující text je výběr několika použitelných vět, a i z nich je občas poznat, že průběh interview byl na hranici katastrofy.
V jednom rozhovoru jste říkal, že do výsledku každého koncertu se promítne, v jakém prostředí zrovna hrajete. Tak jak na vás zapůsobila Praha?
Když jsem tu byl poprvé, neviděl jsem z Prahy nic víc než chodník před klubem. Teď už jsem měl trochu víc času a chtěl město poznat blíž. Takže jsem okamžitě zamířil do Muzea Franze Kafky. Tam jsem se procházel, nechal to do sebe celé nasáknout a říkal si: Hm, je to tady, konečně jsem v Praze.
Začínal jste s muzikou v Británii na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let. To musela být zajímavá doba, během pár let přišel punk, post punk, new wave, new romantic, synthpop…
V Kanadě jsem žil přímo na hranicích s USA. Americké kluby jsem měl hodinu autem, jezdil jsem poslouchat New York Dolls, Iggyho Popa. Na tom jsem vyrůstal. Novináři se často ptají na britskou scénu. Zrovna ty vypadáš jako týpek, co má raději britskou muziku.
Mám rád i americké kapely, ale je pravda, že zrovna z této doby jsou mi nejblíž Joy Division.
Joy Division? Tak teď jsi mě dostal. Když se s někým bavím o muzice a přijde řeč na Joy Division, je to můj člověk. Hned je to interview jinde, klidně se ptej.
Bezva! Tak jak vy sám na tu dobu vzpomínáte? Jak na vás tehdejší scéna působila?
O tomhle by sis měl pokecat s Billym. (Naráží na manchesterského rodáka, kytaristu The Cult Billy Duffyho.)
Vaše první album za pár týdnů oslaví čtyřicet let od vydání…
Blbost, vydali jsme je už v třiaosmdesátým.
Fakt? Všude se píše 31. srpen 1984.
No jo vlastně, máš pravdu.
Váš debut originálně propojuje rock s prvky původních Američanů, ale i Aboridžinců nebo šamanství. A pracujete s tím i na dalších deskách. Kde se ve vás ten zájem vzal?
Věděls, že šamani jsou z Ruska?
Upřímně, slyším to poprvé.
Je to tak. Ze Sibiře. Teď jsou tam pěkně nasraný, protože celý svět používá slovo šaman a neví ani ťuk o originálním původu.
V tuto chvíli dostáváme upozornění, že bude rozhovor končit. Zoufale vzdychnu z vědomí, že jsem se za těch dvacet minut dostal jen k začátkům a debutové desce. Přemýšlím, co zvolit jako poslední otázku. Nakonec vyberu velké téma, turbulentní dobu na začátku devadesátek, kdy The Cult prošli první větší personální změnou a výrazným hudebním vývojem.
Max Cavalera…
Kdo?
Bývalý frontman kapely Sepultura.
Aha.
Max Cavalera kdysi řekl, že nástup grunge téměř znamenal konec heavy metalu a že jeho kapelu to skoro zabilo. Mně připadá, že vy jste z té proměny kytarové scény hodně těžili, zejména ten zvukový posun mezi deskami Ceremony a The Cult byl výrazný. Z hard rocku jste přešli na grunge, soudobý alt-rock i noise…
Podívej se, my jsme hráli v Seattlu už v roce 1986. Měli jsme tehdy velký první hit She Sells Sanctuary. Přijeli jsme do Seattlu, všichni ti kluci byli v publiku a slyšeli nás. (rozpřáhne ruce v gestu, že snad nemusí víc dodávat)
To bylo všechno. Rozhovor skončil, a když jsme si na rozloučenou dělali fotku, pochválil mi Ian Astbury tričko. Ještě mi roztáhl košili, aby se na ně pořádně podíval. Je na něm diner ze seriálu Twin Peaks. Vím, že je velký fanoušek Bowieho, pravděpodobně viděl alespoň film, v němž si Bowie zahrál. Ptám se: „Máte rád Twin Peaks?“ Vůbec mě neposlouchá, kouká na obrázek a říká: „Připomíná mi to hory.“
A bylo to. Přišel čas odchodu a já už za dveřmi šatny věděl, že můj pečlivě připravovaný rozhovor je v troskách. Aspoň můžu říkat, že mi Ian Astbury pochválil triko.
