S přelomovým albem Zabalala se Thandiswa před dvaceti lety dostala doslova do nebes. Teď ještě výš a v hudebním panafrickém dialogu přepíná mezi diasporou a jižní a západní Afrikou. Album se v produkci americké baskytaristky Meshell Ndegeocello a jihoafrického jazzového klavíristy Nduduza Makhathiniho natáčelo v Johannesburgu, Dakaru a New Yorku, přičemž veškerá hudba stojí na muzikantech, nikoli na elektronice, což je v dnešním afropopu čím dál tím vzácnější.
Nezaměnitelnou nadžánrovou směs tradiční mbaqangy, jazzu a popu nazpívanou v několika jazycích zvukově výrazně ovlivnily vstup západoafrických louten a reakce senegalských hudebníků na nahrávky tradiční hudby národa Xhosa, které si Thandiswa vypůjčila z univerzitního archivu. Ze záznamu ve skladbě Biko Speaks slyšíme proto také hlas zavražděného bojovníka za svobodu Stevea Bika, prorocky žádajícího, aby nový demokratický systém neutlačoval černochy stejně jako apartheid.
S načasováním to měla Thandiswa dobře vymyšlené: teprve čtvrté album vydala třicet let po konci apartheidu a pár dnů před parlamentními volbami, považovanými za klíčový test demokracie, podsunula už názvem alba posluchačům názor, že dobrou budoucnost Jihoafrické republiky zajistí jedině poučení z minulosti.
Sankofa totiž znamená, že není nic špatného na tom, vrátit se nazpět a přinést to, na co se zapomnělo. Jedná se o přísloví z konceptu aforismů a symbolů Adinkra ghanského národa Akana a do politicky nejostřejší skladby Eminy s refrénem „slunce zapadlo uprostřed dne“ zpěvačka promítla zklamání z nefungující země, zmítané sociální nerovností, nezaměstnaností, korupcí a odnímáním základních lidských potřeb vládnoucí černošskou stranou.
„Během apartheidu mě v Soweto vychovali dva političtí novináři,“ vysvětlila důvody svých vyhraněných názorů Thandiswa Nyameka, zanedlouho padesátiletá zpěvačka, skladatelka, lesbička, aktivistka za ženská práva a umělecká ikona proslulá módní extravagancí s oblibou v „malých dramatech ve vlasech“.
Rodiče dceři vštípili ideu panafrikanismu a než jí v šestnácti letech zemřela matka, nasměrovala dceru ke studiu literatury, společensko-politické agendě a feminismu. Za vše, co prý v hudbě dokázala, vděčí třem neobyčejným krajanům: od zpěvačky Miriam Makeby se dozvěděla, že hudba nemůže nikdy existovat ve vzduchoprázdnu; měla by přinášet poselství s důvodem. Svérázná Zulu rockerka Busi Mhlongo ji zase přivedla ke vzdoru ohledně žánrové čistoty. A po boku Hugha Masekely pochopila, že když už je jednou naživu, je potřeba s tím něco udělat. Legendárního trumpetistu ne bezdůvodně považovala za druhého otce: do konce života k němu chodila pro rady, jako neznámou ji vzal na turné Graceland Paula Simona a seznámil s Harrym Belafontem, Steviem Wonderem a malijským zpěvákem Salifem Keitou. Ozvěny zpěvaččiny tehdy objevené lásky k západoafrické hudbě slyšíme i na albu Sankofa.
Do první hudební ligy vstoupila Thandiswa vlastním přičiněním: v roce 1998 se přidala k extrémně populární jihoafrické skupině Bongo Maffin. Ta symbolizovala nároky a zájmy mladé post-apartheidové generace hledající v transformující se zemi pevný kulturní bod. S průkopníky stylu kwaito procestovala půlku světa a natočila čtyři alba, oceněná ze dvou důvodů: spíš než o kwaito se u Bongo Maffin jednalo o nekompromisní hybrid jihoafrické urban music. A hlavně: od zbytku elektronické kwaito scény se Bongo Maffin odlišovali živou kapelou a texty, ve kterých namísto obvyklých gangsta póz dominovala sociálně-duchovní témata. Proto skladba Children of the Soil z nového alba není nic jiného než výzvou mládeži, aby si uvědomila, kým je, odkud pochází a za co má bojovat. „Nastal čas, přátelé,“ zpívá se v ní a zazněla i během fantastického vystoupení Thandiswy pro Tiny Desk x globalFEST.
Thandiswa získala za svůj život tolik cen, že by si s nimi mohla otevřít obchod. Nikdy přitom nesestoupila z cesty vedoucí k nevšednímu umění a proměnila se v maják, k němuž Jihoafričané obracejí zrak ve chvíli, kdy se jim život rozpadá pod rukama. Na její postoj k realitě by se přitom dala vztáhnout slova mexického režiséra Guillerma del Tora: „Optimismus je instinkt, který nás nutí nadechnout se, když se dusíme.“
A pokud jde o podporu komunity LGBTQ a podvracení genderových představ, nebere na konzervativce žádné ohledy. Vyjádřeno používáním sebevědomého titulu King Tha. „Král má konotaci absolutního vrcholu, zato královna zůstává stranou. Můžete mi říkat třeba prostitutka, diva nebo císařovna a jako žena se s tím smířím, protože vím, že si do mě lidé promítají své představy. Nicméně vás žádám, abyste mi říkali králi, za což vám moc děkuji,“ prohlásila Thandiswa.
Ke kořenům afrobeatsu
Autor textu nepatří mezi bezvýhradné fanoušky nigerijské zpěvačky Yemi Alade: spousta přísad z její tvorby je už za hranicemi jeho zájmu. Nové album Rebel Queen ale považuje za vrcholnou ukázku afrobeatsu. Hvězda zpívající kdysi po boku Beyoncé a držitelka nespočtu cen totiž nabízí vlastní představu o náplni afrobeatsu a album se hemží hosty vědomých si stejně jako ona dopadu svých názorů na společnost a šířících poctu Africe. V duetu se Ziggym Marleym pak ve skladbě Peace and Love vyzývají k ukončení násilí a korupce, což lze s ohledem na dění v Nigérii pochopit.
Afrobeats je zjednodušeně moderní pop z Afriky. S tím, že Afričané mají k dispozici to, co se Západu někdy nedostává: nepřeberné množství žhavých rytmů, různorodých stylů, etnických vlivů, dialektů a historických odkazů, kterým sice nemusíme rozumět, na tom ale nesejde. Hlavně že se chytá africké publikum: včetně světové diaspory, dnes důležitého faktoru, pokud jde o nebývalý globální dopad afrobeatsu.
Lze ho přirovnat k raketě odmítající zastavit, a zeptáte-li se manažerů Spotify, YouTube nebo TikToku, mluví jednohlasně: nepamatujeme si, kdy jsme se potýkali s tak obrovským nárůstem streamování a sledovanosti. Vezměte si třeba popularitu Burna Boye: držitel Grammy a všemožných rekordů. Jako první africký umělec vyprodal londýnský stadion pro šedesát tisíc lidí a hrál na Pyramid stage v Glastonbury. Burnovo britské zbožnění má své vysvětlení: zárodek afrobeatsu vyrašil na začátku milénia v Londýně, mezi západoafrickou diasporou kamarádící se s karibskou, a k dokonalosti došel v Nigérii a Ghaně, kde tvůrci do směsi afrobeatu Felyho Kutiho, hiplifu, juju music, amapianu, highlifu a dalších tamních stylů přidali R&B, trap, dancehall, hip hop a house s grimem. Afrobeats nelze za žádnou cenu proto považovat za žánr: jedná se o zastřešující název pro hudební afropopový fenomén a jeden z největších kulturních exportů v dějinách kontinentu.
Burna Boy úspěch přitom vždy ztotožnil s Afrikou a umělci, kteří odsud pocházejí. Pro globální přijetí afrobeatsu proto znovunalezená pýcha Afričanů na svůj domov a touha diaspory přihlásit se k němu představují velmi důležité momenty.
Kdo se věnuje africké hudbě a její historii, narazí na mnoho setrvávajících stereotypů, jako je normalizující vnímání Afriky jako zbídačeného území trpícího chronickou nouzí, takže musí být ze své beznadějné situace zachráněno. Nejlépe někým ze Západu, což je podle nigerijsko-amerického spisovatele Tejua Coleha nejčastěji „bílý spasitel, který ráno podporuje brutální africké politiky, odpoledne zakládá charitativní organizace a večer přijímá ocenění“.
Yemi Alade to vidí podobně: „Světová média se zaměřují na chudobu a hlad. To se v uplynulých letech stalo běžným, což vedlo k tomu, že i lidé z diaspory předpokládali, že v zemi předků najdou pouze špínu. Pro ty, kdo chtějí poznat pravdu, je však k dispozici. Stačí navštívit Afriku nebo poslouchat afrobeats, poskytující o Africe docela jiný obrázek.“
Ve skladbě Tomorrow proto, navzdory tomu, co vidí okolo sebe, Afričany vybízí, aby se těšili na zítřek, kdy bude už lépe, a naléhavost podpořila gospelovým sborem z Johannesburgu.
A co tedy Yemi Alade
Říká se, že porovnávání bere radost, u Yemi Alade se bez něho ale neobejdeme, navíc se přirovnání k beninské zpěvačce Angelique Kidjo nebrání. Aby také jo, vždyť s jednou z nejvlivnějších afrických žen současnosti často spolupracuje, stejně jako ona hlasitě vstupuje do věcí veřejných, je velvyslankyní OSN a zastává se slabších, vědoma si toho, že ji na sociálních sítích sledují desítky milionů fanoušků z celého světa, takže zpívá v mnoha jazycích. V duetu African Woman s Angelique Kidjo tímto způsobem oslavují krásu a sílu afrických žen.
Název Rebel Queen je dost zavádějící, protože anoncované rebelství nespočívá ani tak v překročení nějakých uměleckých nebo společenských hranic, jako spíš v potřebě Yemi Alade odmítnout v afrobeatsu jednu hudební linku. Tudíž co skladba, to jiný styl. A s královnou se to má tak, že tenhle druh, řekněme, vytahování, je africkým afropopovým zpěvákům odjakživa vlastní. Nic jiného za tím proto nehledejte.