Začátek 80. let metalu přál. Vyšly desky jako The Number of the Beast od Iron Maiden nebo British Steel a Screaming for Vengeance od Judas Priest, Ozzy solidně nastartoval sólovou dráhu a jeho bývalá kapela Black Sabbath zase posouvala žánr do epičtějších rozměrů s Diem a nezapomenutelnou deskou Heaven and Hell. Metalu se zkrátka dařilo, měl své hvězdy vyprodávající stadiony i nahrávky s prodejností dosahující popových zpěváků.
Jenže to s sebou neslo známý jev, kdy přes slavná jména nebylo vidět na nováčky a hudebníky pokoušející se nějak žánr inovovat, či dokonce vytvořit nějakou jeho další větev.
Bez kámošů by to nešlo
Když se tou dobou Slayer dali dohromady, nezbývalo jim než hrát covery právě Iron Maiden nebo Judas Priest, aby na ně někdo vůbec přišel. Sem tam setlist proložili svými skladbami, ale rozhodně na nich nemohli stavět.
„Viděl jsem je předskakovat Bitch a hráli asi osm skladeb, z toho šest coverů,“ vzpomínal v rozhovoru pro web Metalupdate Brian Slagel, hudební novinář a zakladatel labelu Metal Blade Records. „Udělalo na mě dojem, jak tehdy zahráli The Phantom of the Opera od Iron Maiden. Maideny a Priesty, ty hráli většinu svého vystoupení.“
Právě setkání Slayer se Slagelem v klubu Woodstock v kalifornském Anaheimu bylo důležitým momentem, který následně všem zúčastněným nakopl kariéru. Slayer do té doby byli víceméně coverová kapela, které s koncerty i technikou pomáhali kamarádi a rodiče stylem, co dům dal. Situaci popsal výstižně zpěvák a baskytarista Tom Araya v časopise Decibel: „Neměli jsme žádného manažera, jen kámoše, co nám prodával trička. Časem si na sebe vzal i management. Můj mladší brácha John nám dělal bedňáka, další kamarád Kevin rozložil bicí, pak John zapojil zbytek. Když začal koncert, Kevin se šel starat o světla a brácha to zvučil. Mimochodem, Kevinův táta nám na obal Show No Mercy namaloval toho týpka s mečem.“
Kompilace, co má jméno
Slagel rozjížděl podnikání v hudebním průmyslu a hledal jména. Nehrnul se do žádného velkého nahrávání, místo toho zvolil cestu žánrových kompilací Metal Massacre a dával zrovna dohromady kapely na její třetí díl.
„Přišel jsem za nimi do backstage a povídám jim, že mám takový malý label a kdyby natočili nějakou píseň, dám ji na Metal Massacre. Řekli jenom: ‚Oukej, to zní dobře.‘“
Můžeme si samozřejmě klást otázku, nakolik Slayer věděli, do čeho jdou, nebo byli jen nadšení, že jim někdo vůbec chce něco vydat. Nicméně navzdory tomu, že byl Slagel stále na začátku, v komunitě šlo už o celkem známou postavu s pověstí člověka, co má čich na zajímavé mladé metalové kapely. Na první kompilaci dokonce vydal vůbec první nahrávku Metalliky, píseň Hit the Lights. Bohužel tehdy další budoucí thrashové legendy trochu nakrknul, protože je na desce uvedl chybně pod jménem Mettallica. Co je však důležité, kompilace Metal Massacre se tehdy zkrátka chytla, a když na třetím dílu vyšla Slayer skladba Aggressive Perfector, začalo se o kapele po metalových klubech konečně šuškat. Což Slagela motivovalo k nabídce na plnohodnotnou spolupráci: „Manažera jim tehdy dělal nějaký klučina, takže když jsme jim vydali tu píseň, přišel jsem za nimi, ať uděláme i desku. A tak jsme jednoduše rovnou šli a natočili to.“
Žádné dohadování, žádné dumání nad smlouvami ani složité podmínky. Hlavní bylo, že obě strany měly co tvořit. Práce na Show No Mercy mohla začít.
Tohle se moc nepovedlo
Jenže nadšení nestačí. Bylo potřeba sehnat peníze. Tom Araya to zhodnotil jasně, když v online chatu s fanoušky na otázku, co by dělal, kdyby nehrál se Slayer, odpověděl: „Vrátil bych se k respirační fyzioterapii. Tahle má práce nám kdysi umožnila s pomocí táty Kerryho (Kinga, kytaristy) první desku vůbec zaplatit.“
Album se točilo pod tlakem, za což mohl pravděpodobně nejen nízký rozpočet, ale i snaha dostat desku do obchodů ještě během předvánočního shonu. Kapela přišla do studia až v listopadu 1983 a album vyšlo 3. prosince, což je enormně krátký proces. A takový proces se neobejde bez ústupků nebo rovnou chyb. Nedostatek času je na Show No Mercy slyšet i dnes, mix a master působí… mírně řečeno, jako že vznikly v běhu. Zpěvy zní jak z demáče a Dave Lombardo se dnes stydí za to, jak desku odbubnoval. Dokonce Show No Mercy označuje za svou nejméně oblíbenou nahrávku.
„Skvělé písničky, akorát je hraju blbě,“ řekl v rozhovoru pro The Pit. „I když… bylo mi osmnáct, na středoškoláka, co šel po škole rovnou do studia bubnovat na takovou desku, to možná není zas tak špatné. Zvukař, co tam s námi byl, nedokázal moje bicí pořádně nabrat. Byly tak nahlas, že při míchání prostě nešlo oddělit plechy a bubny.
Hodně jsme se s tím nadřeli, tak mi řekl, ať ty plechy vyhodím. Zabalil jsem je do ručníků a nahráli jsme je později, až když jsme měli hotové bubny. Seděl jsem tam, ve sluchátkách kopák a kotel a do toho se snažil trefit činely. Takhle jsme to nakonec dodělali, a když si dnes desku pustíte do sluchátek, poznáte, že jsem tam trochu pozadu.“
Špatný zvuk bicích se promítl logicky do práce zbytku kapely. „Během těch let v šoubyznysu jsme měli spoustu lekcí, které nás naučily jedno: nenechejte si do ničeho kecat od lidí netušících, která bije,“ řekl v rozhovoru pro Jam dnes již zesnulý kytarista Jeff Hanneman. „Jednu z těchto lekcí jsme měli při nahrávání Show No Mercy. Producentovi se nelíbilo, že jsou bicí moc nahlas, a tak Davea donutil, aby nahrával bez plechů. Poslechli jsme ho a výsledek byl nakonec v pohodě, ale když si to dnes pustíte, alespoň já to tam slyším, tak je znát, že jsme to nenahráli přirozeně. Tohle jsou přesně ty drobnosti, které vás časem naučí, abyste si nenechali do ničeho kecat od druhých.“
Rodiče se bouří
Není proto divu, že když deska nakonec vyšla, recenzenti její zvuk kritizovali. Na druhou stranu, obsahově byli ze Slayer nadšení a kapela si začala v metalové komunitě rychle dělat jméno.
„Pro náš label to tehdy byla nejprodávanější deska,“ vzpomínal Slagel. „Prodalo se patnáct, možná dvacet tisíc kusů. Když jsme předtím něčeho prodali pět tisíc, radostí jsme skákali do stropu. A to mluvím jen o prodejích v USA, dalších patnáct nebo dvacet tisíc desek prodali Slayer v zahraničí.“
Albu pomohla i satanistická tematika a symbolika, s níž Slayer pracovali záměrně. Chtěli provokovat. „Jsem Antikrist / jsem tím, kým mám být / váš bůh mě opustil / a tím osvobodil mou duši,“ zpívá se ve skladbě The Antichrist. Metaláci to milovali, konzervativní Američané se mohli zbláznit. Parents Music Resource Center (PMRC), organizace snažící se bránit vydávání hudby s texty, které shledávala škodlivými, vyzvala Slayer ke stopnutí vydávání dalších alb.
„PMRC po nás tehdy vyjela,“ vzpomínal Araya v rozhovoru pro Westwood. „Brali si všechno moc k srdci. Jenže když se snažíte vytvořit si nějakou image, záměrně chcete lidi děsit.“
Prachy? Jaký prachy?
Ačkoli se nižší desítky tisíc prodaných alb můžou zdát na tehdejší americký hudební průmysl jako malé číslo, hudebníkům to bohatě stačilo k tomu, aby se naplno začali věnovat kapele. Právě dny mezi vydáním Show No Mercy a startem prvního turné po Státech byl moment, kdy museli učinit zásadní rozhodnutí.
„Pracoval jsem pořád v nemocnici,“ vyprávěl Araya ve výše zmíněném rozhovoru pro Decibel. „Věděli jsme, že se blíží turné, a s tím i den, kdy budeme muset podat výpovědi. Přišel jsem tehdy z práce a zavolal klukům. Ptám se jich: ‚Je to tady. Jdeme do toho?‘ Všichni jsme věděli, že jestli to neuděláme teď, tak už nikdy. Vzali jsme moje Camaro, půjčili si stěhovací dodávku a vyrazili.“
Turné naučilo Slayer další důležitou lekci, říkat si o peníze. Ještě jednou Araya: „Víceméně všechno, co nám kdo dal, jsme utratili za přesun z bodu A do bodu B. Když jsme se z turné vrátili, Brian Slagel na nás kouká a říká: ‚Tak co, kde máte prachy?‘ A my na to: ‚Jaký prachy?‘ Tehdy jsme zkrátka neměli ponětí, že si máme o honorář říkat předem. Trochu Briana podezřívám, že si ty peníze nechal poslat a nám měl rozdat zbytek. Dokonce nám nedal ani žádné desky, abychom je prodávali na koncertech. Aspoň že jsme si sami tiskli trička.“
Z Arayových slov lze vyčíst, že vztah Slayer s jejich manažerem a producentem v jednom Brianem Slagelem byl poněkud rozpačitý. Navzájem si byli prospěšní, ale panovaly tam jisté pochyby. I to byl jeden z důvodů, proč se jejich cesty po vydání druhé desky Hell Awaits rozešly a Slayer pak přestoupili ke slavnému labelu Def Jam.
Není ovšem pochyb, že Slagel dokázal rozpoznat talenty a pomohl jim nastartovat kariéru, jako to udělal právě se Slayer. Show No Mercy je možná deska s určitými technickými rezervami, nicméně spolu s o půl roku starší Kill ’Em All od Metalliky patří mezi formativní nahrávky thrash metalu, žánru, který je tu s námi už přes čtyřicet let.