Velký Mokasín, jak se mu přezdívalo kvůli obrovským botám číslo 54, vždycky působil jako svérázná figurka, ale těžko bychom někde našli muže pevnějších zásad, než byl on.
Až bychom řekli, že pro svou kritickou nekompromisnost svým způsobem patří do okruhu potrhlých osobností, kteří pro muziku, již mají rádi, naplno žijí a dýchají. A navíc se stal vynálezcem dvou typicky českých publicistických forem.
Začátečník
Černý je ročník 1936. S oblibou říkával, že se narodil ve stejný rok jako Václav Havel a fotbalista Andrej Kvašňák. V těch dvou osobách je cosi symbolického. Černý začínal jako sportovní redaktor a svou žurnalistickou kariéru korunoval po devadesátých letech jako kulturně-politický glosátor, byť se ve svých sloupcích odrážel od hudebních témat.
Krejčovský synek začínal svou novinářskou kariéru jako sporťák. Sportu se odjakživa hodně věnoval, prý byl v mládí velmi dobrý lukostřelec a později hodně pěstoval cyklistiku. Ještě ve více než padesáti letech udělal železného muže! Před skončením studií oboru žurnalistika a čeština se v roce 1958 stal redaktorem deníku Československý sport. To už měl za sebou také první článek ze světa kultury. Jako celoživotní obdivovatel opery už dva roky předtím napsal do Večerní Prahy recenzi Bizetovy Carmen ve Smetanově divadle.
Pak přišla vojna a po ní přestup do týdeníku Mladý svět, jenž v šedesátých letech působil tak trochu jako tykadlo, které zkoumalo, co si v tuhém komunistickém režimu může oficiální médium dovolit. Tam se už ale nevěnoval sportu, ale kultuře. A sám pro sebe objevil rokenrol a celou následující obrovskou vlnu elektrifikované hudby, která se na svět přivalila.
Tři roky po návratu z vojny se skoro bleskově stal mužem, který se tu elektrickou vlnu pokoušel dostat i do probouzejícího se Československa. Stal se autorem a později i moderátorem jednoho z nejslavnějších rozhlasových pořadů Dvanáct na houpačce.
Pořad Dvanáct (od roku 1966 Třináct a od dubna 1968 dokonce Čtrnáct) na houpačce běžel čtyři a půl roku, ale v mnohém se zprostředkovaně podepsal na dnešním stavu populární hudby.
Zrodila se houpačka
Československý rozhlas patřil mezi ta média, která nejvíce urychlovala liberalizační proces v druhé polovině šedesátých let. Byl v té době mnohem vlivnější než dnes, a navíc programovaný jiným způsobem, než na jaký jsme v rádiích v současnosti zvyklí. Jeho podstatou bylo blokové programování, něco podobného dnešní Dvojce nebo televizním programům. To znamená, že vysílání se skládalo obvykle z půlhodinových nebo hodinových bloků různého, často vůbec spolu nesouvisejícího typu. Do tohoto světa vstoupili redaktoři Mladého světa Jiří a Miroslava Černých se svým projektem Dvanáct na houpačce. Vytvářeli ho ve spolupráci s rozhlasovým oddělením, jemuž se říkalo REMAHUDŽA (REdakce MAlých HUDebních ŽÁnrů). Dnes se zdá podivné, že populární hudba byla považována za „malý hudební žánr“, ale to se táhlo se státním rádiem skoro do konce osmdesátých let.
Původní nápad bývá připisován Josefu Hollerovi, dodnes nedoceněné žurnalistické osobnosti, šéfredaktorovi Mladého světa a později Reportéra. Pročítal prý korespondenci k druhému ročníku Zlatého slavíka a zaujal ho názor manželů Daškových z Pardubic, kteří navrhovali, aby Mladý svět dělal v rádiu hitparádu, jako se dělají jinde ve světě.
Princip Houpačky, jak se pořadu hovorově říkalo, opravdu neměl daleko od dnešních rozhlasových hitparád, které má skoro každé hudební rádio. Rozdíl je v tom, že dnešní žebříčky jsou obvykle založeny na statistice, tedy na tom, kolikrát je stanice za týden přehrála nebo kolik nosičů se doma nebo ve světě v uplynulém období prodalo, zatímco manželé Černých se postavili do role těch, kdo osobně vybírají, co se bude hrát, a posluchači hlasují (tehdy pomocí korespondenčních lístků za 35 haléřů), které tři písničky se jim nejvíc líbily. V rozhovoru s Čestmírem Klosem v březnu 2016 Černý zdůraznil, že „zatímco hitparády byly kolbištěm profesionálních snímků gramofonových firem, na Houpačce by přehráli i igelitový pytlík, kdyby se na něm udržel záznam nějaké zajímavé soutěžní skladby“. Z tohoto hlediska to byla spíš „antihitparáda“. Dílko velmi subjektivního vkusu.
V době, kdy bývá těžké donutit posluchače i k mnohem pohodlnějšímu mailovému hlasování, je neuvěřitelné, že ke každému kolu docházelo na vrcholu popularity Houpačky přes dvacet tisíc hlasů. To byl desetinásobek toho, co do redakce přicházelo, když pořad začínal.
Houpačka byla původně přehlídkou dvanácti písniček, které moderátor většinou velmi suše uváděl, jen občas přidal nějakou drobnůstku navíc. Jiří Černý dbal na to, že se uváděl nejen interpret, ale dokonce také autoři, takže když se na skladbě podíleli tři skladatelé a textař, jak to bylo běžné třeba u italských písní, víc už se do vstupů mezi písněmi ani nevešlo. Mimochodem, v této praxi Černý pokračoval i v řadě dalších projektů, jako bylo například neúspěšné Rádio Echo v polovině devadesátých let nebo ještě nedávno ve svých Klubech osamělých srdcí Seržanta Pepře na Vltavě. Nikdo z nás mu to nebyl schopen rozmluvit, že to nikoho nezajímá – bral to jako vyjádření respektu k tvůrcům.
Původně z dvanácti písniček do dalšího kola postoupilo osm písní s největším množstvím hlasů a čtyři písničky na konci pelotonu byly nahrazeny novinkami. V pozdějších letech žádná skladba nemohla být v žebříčku víc než (tuším) pět kol, pak byla vyřazena a nahrazena jinou písní. V poslední éře, když bylo na Houpačce už 14 skladeb, vypadávala z dalšího kola celá polovina.
Takhle například vypadala třetí česká Houpačka z února 1965:
Vypadlé písničky:
• Miki Volek: Být či nebýt
• Dušan Grúň: Píseň o zlaté trubce
• Vlasta Kahovcová: Píseň o tichu
• Eva Pilarová: Potají
Jádro Houpačky:
8. Jarmila Veselá: Arizona
7. Helena Vondráčková / Milan Chladil: Vidím tvůj stín
6. Helena Blehárová: Qui decepti amore
5. Karel Gott: Má oči šedé
4. Jiří Suchý: Krajina posedlá tmou
3. Pavel Šváb / Bohumil Starka: Hvězda na vrbě
2. Karel Štědrý / Josef Zíma: Milenci v texaskách
1. Karel Kopecký: Schody do nebe
Novinky:
• Jan Werich: Štěně
• Dušan Grúň: Křídla
• Eva Pilarová / Karel Gott: Dotýkat se hvězd
• Jiří Suchý: Babeta
Tenhle vzorek nám prozrazuje mnohé o stavu domácího popu v té době, ale i vkus manželů Černých. Vidíme tu silný vliv filmových písní, snahu za každou cenu dostat do Houpačky i něco slovenského, jakož i dohánění dluhu z minulosti. Werichovo Narodilo se štěně je písnička z padesátých let, kterou teprve nedávno před tím povolila cenzura vysílat. Naopak Schody do nebe měl zpívat Waldemar Matuška, ale po známém fingovaném skandálu Waldemara s Evou Pilarovou z karlovarského hotelu ji nazpíval (mimochodem velmi dobře) úplně neznámý Karel Kopecký.
No, a pak tu máme semaforské věci – Černý poměřoval dílem Jiřího Suchého a dalších semaforských umělců vše, co v českém světě zábavné hudby vzniklo.
Zapomněli jsme říct, že Houpačka s úvodním úryvkem z instrumentální filmové melodie Exodus začala 13. prosince 1964 a skládala se ze dvou složek. Prvních 14 dní se dvakrát týdně vysílala československá část, druhých 14 dní dvakrát týdně zahraniční. Premiéra a repríza následující týden probíhala vždy v neděli ráno na Československu II, neboli jak se říkávalo „na VKV“, což byla kulturně exkluzivní stanice srovnatelná s dnešní Vltavou. Dvě reprízy se od roku 1965 konaly také ve středu večer. V pozdějších letech běžela Houpačka dokonce jako součást odpoledního hudebněpublicistického proudu pro mládež Mikroforum. Ale i to premiérové vysílání na VKV mělo dobré umístění – hned druhý den si o přestávkách žáci a studenti vyměňovali zkušenosti z včerejšího poslechu.
Nutno dodat, že ne každé rádio mělo v té době VKV (čili něco jako dnešní FM, ale trochu jiné frekvenční pásmo), takže pro mnohé z nás byla Houpačka těžko dostupná. Stávalo se, že jsme se v neděli dopoledne scházeli doma u nějakého šťastlivce, jehož rodiče měli modernější radiopřijímač, a užívali si padesát minut s Houpačkou.
Co už jen málokdo ví, je fakt, že zpočátku Houpačku ani Jiří Černý, ba ani jeho manželka nemoderovali. Psali jen průvodní text, který četl „český Armstrong“ Jiří Jelínek, zpočátku dokonce se zpěvačkou Janou Malknechtovou, s níž měl velký hit Motýl. To proto, že Mirka Černá sice udělala jako bývalá členka Dismanova dramatického souboru moderátorské zkoušky bez problémů, ale Jiří při nich propadl. Teprve později, když dramaturgové pochopili, že texty Jelínkovi nesednou, začali Houpačku uvádět sami Černí, což bylo mnohem přesvědčivější. Jiří vedl sólo a Mirka jen tak „přicmrndávala“. A i když z dnešního hlediska najdeme v jejich moderování formální chyby, jejich projev byl tak sugestivní, až není divu, že se Jiří Černý od té doby stal nejrespektovanějším českým hudebním žurnalistou.
Černý v seriálu Bigbít řekl jednu základní pravdu, která při ohromném vlivu Houpačky pomohla nastartovat celou velkou vlnu nových – a nejen pražských interpretů: „V Houpačce měl stejnou šanci uspět Karel Gott i úplně neznámý interpret.“ Houpačka tak fungovala jako forma dobového talent scoutingu, neboť dokázala na vrchol vytáhnout méně známé zpěváky, jako byli třeba Vlasta Kahovcová nebo Milan Drobný ze Semaforu, tak úplně nové talenty, ať už to byl Karel Kryl, Paleček s Janíkem, nebo Petr Novák. Někdy to šlo ztěžka, Karel Kryl vypadával hned po nasazení jako na běžícím pásu, a až teprve Bratříčku, zavírej vrátka, jeho pátá skladba, která se na Houpačce objevila, získala zasloužený ohlas. Ale předtím musela přijít invaze států Varšavské smlouvy.
Při zpětném pohledu na výsledky Houpačky a hlavně na zařazování nových skladeb je zřetelně znát, jak se formoval vkus jejího autora. Jiří Černý patřil mezi idealistickou generaci hudebních novinářů, kteří od začátku šedesátých let nevnímali populární hudbu jako formu spotřebního zboží, ale jako jakési snahy o utváření nových uměleckých hodnot. Čili art, nikoli entertainment. Hudba jako zábava byla pro něj až na druhém místě. Mělo to své logické odůvodnění v aktivitách české hudební kritiky předchozí generace, která musela bojovat o protlačení čehokoli, co bylo spojováno s angloamerickou kulturou. Nejde jen o to, že se pokoušeli prezentovat jazz jako hudbu utlačovaných černochů, ale pánové Ivan Poledňák, Lubomír Dorůžka nebo Josef Kotek se snažili najít a vypíchnout kdejaký opěrný bod, jímž by dokazovali, že nové trendy populární hudby patří do podobného pytle jako klasická hudba, že jsou vážnou hudbou budoucnosti, nebo se opírali o podobnost s žánry, které se v té době „už mohly“, ať už to byl třeba folklór, nebo šanson. Mělo to nedocenitelný význam, protože v té době co bylo psáno, to bylo dáno. Bolševik měl totiž velký respekt k tomu, co se v nejvšeobecnějším a odborném smyslu označovalo jako umělecká hodnota!
Proto původní Houpačka, která zpočátku pokrývala český střední proud s úskoky do šansonu nebo pop swingu, začala časem – nenápadně, aniž by si to kontrolní orgány v rozhlase uvědomovaly – nasávat víc a víc rocku a folku. Ostatně i v zahraničí tehdy docházelo k přechodu od běžného středního proudu k různým derivátům rokenrolu a jeho fúzím s jinými žánry. Popularitě Houpačky z tohoto úhlu tehdy prospěly například písně Olympiku. Černý vycítil, že v jejich případě konečně vzniká symbióza českého jazyka s rokenrolem.
Houpačka se zahraničím
Druhou část Houpačky tvořil žebříček zahraniční hudby. Pravidelně se každých čtrnáct dní střídal s žebříčkem českým. Půl měsíce české hudby, půl měsíce zahraniční. Bylo to sice dost nešikovné, ale v době, kdy běžela Houpačka, to nikomu nevadilo. Naopak, všichni jsme byli rádi, že něco takového existuje. V Československu šedesátých let se k západní hudbě nedalo dostat. Pokud neměl někdo v cizině příbuzné, kteří mu posílali desky, byl odkázán jen na zahraniční rozhlas. Jasně, Rádio Luxembourg, ale to už v polovině šedesátek působilo staře a hudby tam bylo mnohem méně než v časech, kdy ho poslouchal Pavel Bobek a zapisoval si tam každou skladbu, kterou slyšel. Na Hlasu Ameriky se dal naladit jazzový pořad Willise Conovera, tu a tam se dalo něco chytit na zahraničním vysílání BBC a na Svobodné Evropě od dvou do pěti běžel na svou dobu fundovaný pořad Roziny Jadrné, která představovala nejaktuálnější hudební novinky ze světa. Byla to pastva pro uši teenagera, ale mělo to jeden velký problém. Kvalitu reprodukce. Prvních pět minut zpráv pracovaly na plné obrátky rušičky, které se snažily úplně vymazat zpravodajství. Pak byly z úsporných důvodů vypínány, ale poslouchat muziku na dlouhých nebo krátkých vlnách bylo utrpení. Kde tedy jinde slyšet nejnovější Beatles nebo Rolling Stones? Jedině na Houpačce.
Musím říct, že zahraniční polovina Houpačky byla v prvních dvou letech mizerná. Je znát, že se tehdy Černí ve světové scéně moc nevyznali a mix hudby byl z dnešního pohledu tristní. Zpočátku dokonce obsahoval i české cover verze zahraničních hitů. Na jednom ze zachovalých záznamů Houpačky z ledna 1965 tak slyšíme:
8. Hana Hegerová: Milord (původně stejnojmenná píseň Edith Piaf)
7. Trini Lopez: America
6. Jana Petrů: Jen ty jediný (původně Lloyd Price: Lady Luck)
5.– 4. Manfred Mann: Doo Wah Diddy Diddy
5.– 4. Johnny Hallyday: Da Doo Ron Ron (původně The Crystals)
3. Karel Gott: Příval pláče (původně Frankie Laine: Rawhide)
2. Louis Armstrong: Hello, Dolly
1. Helena Vondráčková: Červená řeka (americká lidová)
Nově zařazené skladby:
• Bobby Solo: Una lacrima sul viso
• Sheila: Pendant les vacances
• Marta Kubišová: Loudá se půlměsíc (původně Ange est venu od Melby a později od Helen Shapiro)
• Beatles: Hard Day’s Night
Nutno říct, že nasazování českých cover verzí brzy zmizelo, do redakce Československého rozhlasu a do archivu Černých se začaly dostávat i další novinky anglo-americké produkce, takže Houpačky nabraly na aktuálnosti. Ale pár specifik, jež se v další žurnalistické praxi projevily, najdeme i tady.
Tou první zvláštností, která Houpačkou po celou její existenci prochází, je akcent na evropskou kulturu. Evropský kontinent držel v šedesátých letech jak ve filmu, tak v hudbě tempo s angloamerickou scénou, a tak zařazování francouzských a italských písní mělo svou logiku. Naopak, německá scéna byla pro českou veřejnost semeništěm ohavností, a proto když se na Houpačce objevilo Marmor, Stein und Eisen bricht od Drafi Deutschera nebo ústřední melodie z filmu Vinnetou, radikální publikum Houpačky bylo značně nespokojeno. Ale to neznamenalo, že by hlasování v Houpačce prozrazovalo dobrý vkus československého publika. Naopak, Jiří Černý jednou vzpomínal, že dvě nejkrásnější skladby beatlesáckého alba Help!, totiž Yesterday a You’ve Got to Hide Your Love Away, vypištěly z hitparády hned po zařazení.
Ostatně to byl z dnešního pohledu jeden z klíčových problémů Houpačky. Lidé hlasovali pro něco, co slyšeli poprvé. Dnešní rozhlasové výzkumy tvrdí, že trvá většinou minimálně dva měsíce, než si posluchači zapamatují písničku, kterou slýchají skoro každý den, a udělají si na ni vlastní názor. Tehdejší poslech rádia nebyl tak povrchní jako dnes a skladby se stávaly hity rychleji, ale rozhodovat po jednom nebo dvou posleších, to opravdu nefungovalo.
Druhé specifikum je jasné. Houpačka startovala na tom, co bylo pro partajní estéty své doby průchodné. Za prvé – co nejmenší množství písní v cizím jazyce (to vydrželo v rozhlasových nařízeních až do roku 1989) a za druhé – jen osvědčené a prověřené žánry – šanson, muzikál, lidové písně. Ale Hard Day’s Night mezi novinkami ukazuje, že big beat se začal i do Houpačky nenápadně vkrádat.
Když si ale vezmeme jednu z posledních zahraničních Houpaček, tam už nabídka byla taková, že by se v podobě kompilace pod názvem The Best of 1969 klidně dala vydat i na deskách. Ovšem i tam byla pro Černého důležitá složka europopu, i když ten tehdy bohužel pozvolna zabíhal do klišé festivalových písní ze San Rema.
Labutí píseň Houpačky
Vedle Houpačky měl Jiří Černý v letech 1966–1967 další pořad Desky na černo, ale jeho význam v kontextu s Houpačkou nebyl až tak podstatný. Houpačkou žila v letech 1967 a 1968 celá rozhlasová republika. Z Černého objevitelské dramaturgie (přitom dramaturgem Houpačky byl někdo jiný!) začaly těžit další nové tváře – Karel Černoch s Juventusem, Pavol Hammel a Prúdy, Sourozenci Ulrychovi a další.
Po okupaci už to ale nebyla žádná velká radost. Nejen pro Houpačku, ale pro celé Československo. Lidé konečně pochopili Karla Kryla a Jiřímu Černému se povedlo domluvit s ředitelem Pantonu Janem Hanušem vydání Krylovy desky Bratříčku, zavírej vrátka. Historický počin domácího gramofonového průmyslu!
Pak přišla protestní sebevražda Jana Palacha a do doby mezi jeho smrtí a pohřbem akorát připadla česká část Houpačky. Jiří a Miroslava Černých tehdy vytvořili speciální vydání, v němž mezi čtením z Evangelia svatého Jana zněly jen písně Prúdů, Vladimíra Merty a Karla Kryla. Už jen takový pořad by o pár měsíců později vyvolal pomstu normalizačních redaktorů Československého rozhlasu. Ale Černí, rozpálení náladou lyžařského zájezdu, kde se zpívalo, ba řvalo Běž domů, Ivane (dnešní oficiální název chytlavé odrhovačky je Dobře míněná rada), a následně přišli s nápadem ji zařadit do Houpačky.
Po dohodě s autorem Jaromírem Vomáčkou ji přejmenovali na Nezapomeň si tu klobouk, za interpreta označili Jiřího Štědroně a v průvodním slovu tvrdili, že je z připravované operety Ryba a host. Jak sám Černý po letech vzpomínal, mělo to trochu rozměr klukoviny a na rozdíl od manželky se mu do toho moc nechtělo, ale nakonec s nápadem souhlasil. Píseň, o které se ještě nedávno Černý vyjádřil jako o bohapusté agitce, samozřejmě Houpačku vyhrála, i když prý jen poměrně těsně před Nechoď do kláštera od Hany a Petra Ulrychových.
Dva dny po odvysílání, k němuž došlo 30. března 1969, odvezl dramaturg Dalibor Basler Jiřího Černého do Rozhlasu a tam mu bylo sděleno, že Houpačka se dočasně zastavuje. Výpovědi se Černý nedočkal. Od roku 1965 byl na volné noze, takže stačilo, když ani jemu, ani Mirce Černé už v Československém rozhlase (a na dlouhý čas ani jinde) nic nezadávali.
Efektní, i když ne skandální konec Houpačky mnozí Jiřímu vyčítali. Vždyť to byl jeden z nejoblíbenějších rozhlasových pořadů a zvláště v posledním roce své existence sehrál důležitou roli v oslovování lidí a možná i úlohu určitého morálního arbitra. Ale takto pojatá hitparáda stejně neměla šanci na přežití. Za pár měsíců nebo půl roku by ji nastupující normalizátoři stejně zrušili.
Pro Jiřího Černého tak začala několikaletá trnitá cesta tiskárenského dělníka a učitele v hudební škole, která se stabilizovala až někdy v roce 1973, kdy začal nejdříve v pražských klubech a pak i na venkově jezdit s pořadem, jemuž se začalo říkat Antidiskotéka. Občas byla tematická, ale většinou vypadala jako Houpačka pro pár desítek návštěvníků klubů. Mnozí to zkoušeli po něm, ale slávy jeho přednášek nikdy nedosáhli…
Poslední Rockování
"Naplněným sálem pražského klubu Kaštan kvílí klávesy a varhany v podivuhodné skladbě Genetic Method od amerických The Band. Z publika se ozve smích, na konci i potlesk. Pak chvíli ticha prořízne hluboký hlas, který si nikdo nesplete a kvůli kterému jsou všichni tady," atmosféru jednoho z posledních Rockování před dvěma lety v klubu Kaštan jsme popsali zde.