Půjde o velkou jízdu s možností výběru: buď dorazíte s revolucionářsky zaťatou pěstí nad hlavou nebo si jen koncert parádně užijete, protože s takovou vervou jako Seun Kuti dnes nikdo afrobeat zahrát nedokáže. Bratr Femi nechť promine.
U potomků Fely Kutiho je nemožné oddělit afrobeat od rodinného příběhu zarámovaného heslem „Luta continua; vitória é certa“ (Boj pokračuje, vítězství je jisté). I kdybyste ten příběh neznali, což v podstatě ani není možné, protože patří k ikonickým momentům hudební historie, nejspíš byste se tou žhavou hudbou i tak nechali odstřelit metr nad zem. A pokud k vám zaletí některé z aktivistických textů, na které nejste moc naladěni, dělejte, že je neslyšíte. A kdo nefandí antikapitalistickým výzvám, ať se Seunem raději nečte žádné rozhovory. To samé, když přijde řeč na environmentální a ekonomickou válku globálních korporátů proti Africe a dělnické třídě: zůstaňte v klidu. Za prvé: politickou angažovaností, lidskými právy a revoluční rétorikou Seun Kuti naplňuje rodinný trademark, který ho formoval a nepřestává mu upřímně věřit. Za druhé: jeho hlásanému panafrikanismu jen tak z fleku asi také neporozumíte; nebo blbě, jak je obvykle zvykem při vnímání Afriky. A konečně: nežijete v Nigérii a nemáte ponětí, jak to tam chodí, takže poslouchejte, bavte se, tančete a boj s vládou nechte na Seunovi.
Hlavně si nepleťte si afrobeat s afrobeatsem, popem určeným především k zábavě, zatímco vynález Fely Kutiho a bubeníka Tony Allena představuje od samého začátku protestní evangelium radikálního politického a sociálního vzteku, tématizující korupci mocných a deziluzi z dění v Nigérii potažmo v Africe. „Afrobeat není hudební styl, ale kulturní, sociální, a především politické hnutí,“ řekl Seun Kuti, křísící v roce 2020 otcovu politickou stranu Movement of the People s cílem kultivovat správu země a mobilizovat Nigérijce v boji proti policejní brutalitě.
Přestože ve svém afrobeatu udržuje otcův revoluční oheň a na zádech má vytetováno Fela Lives, nevychází z toho jako pouhý revivalista. Nezbytný základ – kytaristé jedoucí opakované figury, burácivá dechová sekce, fantastické sboristky a složitě synkopující bubeníci – postupně a sofistikovaně doplňoval hip hopem, rapem, reggaetonem, západoafrickými styly a předchozí album From Africa With Fury: Rise mu produkoval - čtete správně - Brian Eno.
Je za tím kalkul s dobrým důvodem: tyhle, řekněme, kompromisy, mu zajišťují velký mezinárodní úspěch, korunovaný nominací na Grammy, o to víc pak ceněný fanoušky v Nigérii, jeho potenciálními spolubojovníky, na které Seun Kuti převážně cílí i s novinkou Heavier Yet (Lays The Crownless Head). Nemá to snadné: módní afrobeats okupující většinu nigerijských mediálních kanálů, nezájem jeho příznivců o politiku a Seunova pověst protivládní osiny v zadku ho proto nutí zaujmout jinými způsoby. Tomu odpovídá volba producenta Lenny Kravitze, posilující skladby drsnějšími rockovými kytarami a funky groove, a dvou hostujících zpěváků.
Když uvážíme setrvávající celoafrickou popularitu Boba Marleyho, se kterým se kdysi počítalo do funkce prezidenta budoucí sjednocené Afriky, reggae afrobeatovou skladbu Day s rapujícím Damianem Marleym můžeme považovat za jistý projev panafrikanismu, symbolizovaný spojením dvou nejmladších synů legendárních otců zpívajících na albu o tom, že svět je sice plný romantiky, ale chybí mu láska.
Skladby Stand Well Well, Love & Revolution a T.O.P. tolik politicky nekopou, a podle toho také zní, zato z valivé Emi Aluta (Boj) by měl radost i Fela Kuti. V duchu myšlenky Che Guevary, že revoluce představuje nejvyšší formu lásky, v ní do toho se zambijskou raperkou Sampou the Great pořádně ostře šlapou a oslavují shodou okolností do jednoho zavražděné revolucionáře: Malcolma X, Patrice Lumumbu, Thomase Sankara a Che Guevaru; mimochodem regulérního masového vraha a nesmlouvavého homofoba, což moc nesedí se Seunovým bojem proti kriminalizaci komunity LGBT v Nigérii.
„Jedním z důvodů, proč se mladí lidé nechtějí zapojit do boje, je pocit, že se jedná o ponurou a nevděčnou práci, ale i revoluce může přinášet radost,“ řekl Seun Kuti v rozhovoru pro Rhythm Passport a proto jsou jeho koncerty pověstné nátlakovými tanečními rytmy a když kapela Egypt 80 tu a tam zvolní, jde jen o nádech, aby mohla pokračovat s ještě větší energií. A má se to tak i s výborným albem Heavier Yet (Lays The Crownless Head) střídající rebelii s uvolněním.