Když se Sister Bliss připojuje k videohovoru, omlouvá se za tmu ve svém studiu. V šeru je jí ale dobře. Připravuje se na večerní koncert v Londýně a přiznává, že návrat na pódium po delší době je sice na nervy, ale zároveň v sobě má kus výjimečnosti. Při rozhovoru působí energicky, i když dojde na těžká témata. Dojde i na hymnu Insomnia, jejíž text napsal Maxi Jazz, který „byl schopen usnout kdykoli a kdekoli“.
Letos jste se vrátili na pódia po osmileté pauze. Jaké to je po tak dlouhé době?
Úžasné. Vím, že je to výjimečné a vážím si toho, že máme vůbec tu možnost opět vyrazit na turné. Zároveň je to nervy drásající, protože očekávání jsou vysoká.
No tomu rozumím. K nám se vracíte pravidelně, musím se proto zeptat, jestli máte hraní v Praze s něčím spojené.
Rozhodně ano. Odehráli jsme u vás některé z nejlepších koncertů naší kariéry. Hráli jsme malé akce v klubu Roxy i velký koncert na festivalu Metronome a na dalších místech. Hlavně v začátcích to bylo punkové, zpocené, prostě přesně takové, jaké má být pořádné rokenrolové vystoupení – samozřejmě s rave prvky. V Praze jsme hráli v létě, v zimě a pokaždé nás lidi skvěle přijali. Ráda na to vzpomínám.
Historické vystoupení se skladbou God Is a DJ v pořadu Top of the Pops z roku 1998.
U vzpomínání bych zůstal. Vy jste dnes ikonou elektronické hudby, vytvořili jste bez přehánění hymny žánru. Co podle vás způsobilo, že zrovna písně jako Insomnia nebo God is a DJ oslovily tolik lidí?
S Insomnií to byla jenom šťastná náhoda. Řekla bych, že se nám zkrátka povedlo zachytit určitý moment. Text se trefil do toho pocitu, který vás přepadne ve tři ráno, když nemůžete zabrat. A tedy v klubu ve tři ráno nespí nikdo, takže to okamžitě rezonovalo s ravery. Celé to vyšlo ze skutečných zážitků. Já tehdy dýdžejovala čtyři až pět nocí týdně a přitom jsme celé dny trávili ve studiu, kde jsme pořád makali na hudbě a nějakých remixech. Tehdy jsem řekla Maxi Jazzovi: „Pojďme udělat track o nespavosti, protože já nemůžu spát.“ Jenom jsem to tak ledabyle nahodila. Ironií je, že Maxi dokázal usnout kdekoli a kdykoli, klidně vsedě na židli.
Takže ten text nebyl o něm, ale o vás?
Maxi si ale vzpomněl na období, kdy měl absces na zubu a nemohl kvůli bolesti vůbec spát. Tak se do té doby v myšlenkách vrátil a hned začal psát. Původně jsme tu skladbu tvořili jako protipól k naší experimentální skladbě Salva Mea z prvního alba. Salva Mea byl hodně nekompromisní kus hudby, myslím, že na ni ani nemohl nikdy nikdo tančit. Ale Insomnia, víte, v té bylo něco extra. Chytla nás. Myslím, že ta skladba v sobě má jakousi velkolepost, je filmová, širokoúhlá, ale zároveň groovy. Je v ní smutek i jistá… ve Francii tomu říkají chladná elegance. Ta skladba se s vámi nesnaží kamarádit. Není vtíravá. Je těžké to vysvětlit, ale myslím, že je v ní určitá záhada. Něco tajemného a pro posluchače zvláštního, skrytého pod vrstvami a texturami. Spousta písniček v sobě má jen jednu nebo dvě věci a tím to končí. Ale tady, když posloucháte znovu a znovu, pokaždé objevíte něco nového. Jsem opravdu pyšná na to, že je Insomnia dodnes tak populární...
Stačí, aby zazněl Maxi Jazzův hlas…
Samozřejmě – jeho hlas, jeho poselství, jeho texty. Zněl úplně jinak než kdokoli na klubové scéně. Nebyl to typický zpěvák, žádná „diva“ s obrovskými, křiklavými vokály. Jeho hlas byl hluboký, klidný a poetický. Dojem vytvořil jen tím, že vyšel z reproduktorů – lidé si hned říkali: „Co to je?“ Myslím, že jsme měli obrovské štěstí, že jsme objevili tuhle jedinečnou alchymii.
Jak vznikl hit Insomnia.
Pro mě měli Faithless vždy ještě jedno kouzlo. Taneční hudba je často spojována s hloupými, banálními texty, ale u vás to tak nikdy nebylo.
Jsem ráda, že jste si toho všiml. Maxi měl velmi poetický způsob vyjadřování a jeho kořeny byly v hip hopu. Nikdy se nepovažoval za umělce z elektronické taneční scény. Ve své hlavě byl vždycky rapper. A v hip hopu říkáte ve svých textech pravdu. Vzkazujete mocným, jak to je. Mluvíte o životě tak, jak ho prožíváte. A Maxi chtěl předat moudrost, kterou si osvojil, když se stal buddhistou. Chtěl se podělit o to, jak přemýšlel o lidském bytí. Často jsme spolu mluvili o nejrůznějších tématech a já mu říkala: „Dokážeš tohle přetavit do textu?“ A tak jsme se vlastně my dva i seznámili – povídali jsme si o osudu.
Počkejte, to mi popište blíž.
Když jsme s Rollou dělali první album, jeden náš kamarád nám vyprávěl: „Hele, potkal jsem v Brixtonu buddhistickýho rappera z Brixtonu.“ Nám to přišlo zajímavé, nikdy jsme se s nikým takovým nesetkali. A tak jsme ho pozvali do studia. Když přišel, nejdřív jsme spolu vedli dlouhé rozhovory. A to bylo ono. To nás spojilo. Rollo tehdy studoval na univerzitě filozofii. Nevedl si moc dobře, protože měl moc práce s připravováním rádiových pořadů, dýdžejováním, večírky a uháněním holek. Ale měl rád filozofické myšlenky a debaty o nich. S Maxem to šlo přirozeně – oba měli otevřenou mysl a rádi se ptali.
Rozumím. A z toho vzešlo, že texty u Faithless nikdy nebyly jen tak, aby byly…
V taneční hudbě jde vždycky o to, aby skladby dokázaly posluchače vzít na jiná místa. Spousta house music vychází z gospelů, takže vždycky měly duchovní náboj, bylo v nich něco hlubšího. Amerika byla velmi rasistická, což určitě víte. A taneční hudba má velmi černé kořeny. Jejím poselstvím od začátku bylo, že všichni můžeme být svobodní. A také, že se můžeme navzájem milovat, protože velká část taneční hudby navíc vznikla v prostředí gay komunity, která byla také velmi utlačovaná. Byl to od prvopočátku nějaký vzkaz jednoty. A my tehdy měli pocit, že spousta taneční hudby tuhle prvotní hloubku postrádá. Cítili jsme, že v hudbě má být i prostor pro protest. Každý má rád Boba Marleyho, je to tak? A díky němu víme, že hudba má tu schopnost probouzet v lidech nějaké společenské uvědomění. Přesně to dělá i hip hop. A přesně to jsme se snažili vnést do naší hudby. Taneční hudba nemusí být na jedno brdo!
Intenzivní interpretace skladby Salva Mea před nadšeným publikem.
Možná i v tom tkví tajemství úspěchu Faithless? Odlišovali jste se a něco jste říkali…
My dva s Rollem jsme to brali takhle: do klubů na nás chodí tisíce lidí, jsou pohlceni hudbou, tak proč bychom jim nenabídli něco výživného? Maxi ve svých textech říkal věci, které byly tak silné a dojemné. Chtěli jsme vytvořit hudbu, která jeho poselství dokonale odráží.
Úplně jsme zapomněli na příběh vaší další hymny God is a DJ. Už samotný název je dost...
Provokativní, že jo. Řeknu vám, jak to vzniklo. Náš kytarista jednou přišel do studia v tričku s nápisem „God is a DJ“. A my jsme si řekli: „To je docela odvážné.“ A tak jsme se prostě rozhodli, že napíšeme skladbu s tímhle názvem, že dýdžej je Bůh. Ono to totiž přesně vystihovalo dobu. V Británii i jinde po světě explodovala popularita tanečních superklubů. Dýdžejové se skutečně stávali absolutními bohy a všichni se k nim otáčeli. Doslova! Když jste šli dřív na party, lidé stáli čelem k sobě, tancovali, byli ztraceni v hudbě. DJ nebyl nějakou velkou osobností s rukama ve vzduchu. Byl součástí toho všeho. Byl to prostě ten, kdo vybíral a hrál dobrou hudbu. Ale někdy v době vzniku té písničky se role dýdžejů proměnila. Povýšila… A skladba God is a DJ byla trochu komentářem k té změně. Zároveň v sobě má otázku: kde vlastně nacházíme božskost, krásu, pravdu?
Takže i když se to nezdá, další skladba s přesahem.
Ano, tohle byl základ té písně, i když vznikla podle trička. Řekli jsme si: „Dobře, máme název. Co vlastně znamená?“ A začali jsme o tom s Maxem mluvit. Pamatuji si to docela živě. Dokonce si pamatuji, jak jsem s ním byla ve studiu, když jsme na ní pracovali. Protože jsme nejdřív vytvořili instrumentální podklad a já ho testovala – byla to vážně objevná práce. Bylo nám jasné, že hudebně to funguje. Měla jsem tedy dubplaty s instrumentálem bez vokálů a řekla Maximu, ať zkusí napsat seznam, v čem všem nachází krásu. A tak vznikl ten text: „Watching young life shape. When bitterness ends, enemies become friends. This is my church – Sledovat, jak se utváří mladý život. Když hořkost končí, nepřátelé se stávají přáteli. Tohle je můj chrám.“ Bože, v tom je prostě Maxova genialita! A přitom to opravdu začalo jako seznam, což je mimochodem dobrý způsob, jak psát texty. Udělejte si nákupní seznam. Všichni máme rádi seznamy, ne? Já už si bez seznamu nic nepamatuju.
Píseň na rozloučenou s Maxi Jazzem.
Jak vás tak poslouchám, musí být opravdu těžké pracovat na nové hudbě bez Maxi Jazze…
Ano, bylo to těžké. Na albu All Blessed jsme spolupracovali s různými umělci, kteří se zaměřují na mluvené slovo, básníky a zpěváky. A bylo to opravdu náročné. Maxi byl takový tajný strážce morálního a filozofického směru našich skladeb, stačilo poslouchat zvuk jeho hlasu... A já ten hlas mám v hlavě už 30 let. Proto dodnes vždycky přemýšlím: „Líbila by se Maximu tahle basová linka? Co by řekl na tenhle riff? Dokázal by se na tuhle skladbu naladit?“ Vlastně tam s námi byl pořád, i když fyzicky nebyl ve studiu ani se nepodílel na skládání. Když pracujete s lidmi poprvé, musíte si k tomu najít jiný přístup. Ale na druhou stranu si myslím, že to Faithless přineslo novou energii. Taky mám pocit, že všechno, co děláme, je na Maxiho počest. Vytvořili jsme v taneční hudbě prostor, ve kterém funguje určitá sociální a politická uvědomělost a promyšlené texty. Někdy to jsou pořádné taneční bangery, někdy zase klidná hudba. A já chci, aby Faithless stále měli takový záběr.
Navíc jste vždy spolupracovali s různými vokalisty…
Ano, chtěli jsme, aby Maxiho doplňovali nebo s ním kontrastovali. Ať už to byla Dido, Cat Power, nebo Robert Smith z The Cure, vždy jsme spolupracovali s řadou různých umělců. Ta různorodost, myslím, udržuje energii Faithless. I bez Maxiho to teď stále zní jako Faithless. Teď mě nejvíc těší, že jsme udělali nové album The Champion Sound a jeho součástí jsou lidé, se kterými hrajeme živě na pódiu. Maxiho odchod byl smutný, ale mám pocit, že vznikla opravdová nová spolupráce a energie. Jedna z posledních věcí, na které jsme spolu dělali, se jmenovala Passing the Baton – předání štafety. A já mám pocit, že tu opravdu jsou mladí, přemýšliví a talentovaní lidi, které chceme oslavovat. A je skvělé, že Faithless jim k tomu mohou poskytnout prostor.
Těším se, až to uvidím naživo. Co si vůbec z pozice legendy myslíte o současné elektronické scéně?
Že je velmi zdravá. Koho by to napadlo! Člověk by řekl, že po těch letech by už lidé mohli mít taneční hudby dost? Ale ona se neustále znovu objevuje, i proto, že technologie je dnes z hlediska ceny mnohem dostupnější. Spousta lidí má notebook, spousta lidí používá programy jako GarageBand. Vzniká teď tolik skvělé nové hudby! Řekněme to takhle, udržuje mě to ve střehu. Je tu spousta mladých vyzyvatelů – a právě proto musíme pokračovat a ukázat jim, jak se to dělá. Uvidíme se brzy!
Faithless
Faithless jsou synonymem pro taneční hudbu s přesahem. Spojením elektronických beatů, filozofických textů a jedinečného vystupování si získali status jedné z nejvlivnějších kapel žánru.
Vznik:
1995, Londýn, Velká Británie
Členové
Sister Bliss (Ayalah Bentovim): Klávesistka, producentka a hudební mozek kapely.
Rollo Armstrong: Producent a skladatel, stojí za unikátním zvukem Faithless.
Maxi Jazz (Maxwell Fraser, †2022): Charismatický rapper, textař a hlas kapely.
Alba
Reverence (1996): Debut, který odstartoval jejich globální úspěch.
Sunday 8PM (1998): Album nominované na Mercury Prize, obsahuje klasické skladby jako God Is a DJ.
Outrospective (2001): Album, které rozšířilo zvuk Faithless a zahrnuje hit We Come 1.
No Roots (2004): Temnější a hlubší album zaměřené na sociální témata.
All Blessed (2020): Návrat po letech s hostujícími umělci a novou energií.