„Díky ní má blues neustále co říci,“ napsal o hudebnici, která poprvé stála na jevišti už v osmi letech, slavný jazzový kritik Howard Reich. Na předloňském albu Done Come Too Far například svého syna varuje, aby se nikdy nedostal do situace, kdy by mohl být jako chlapec černé pleti zastřelen policií. „Tohle album tvořily všechny mé stránky – veselá, smutná, bláznivá, naštvaná. Jde na něm o to, kdo jsem. A kdo jsme my všichni. Nejsem politická. Mluvím jen o tom, co se děje v téhle zemi,“ napsala Shemekia o nahrávce.
Letos vás čeká mnoho koncertů, na týden přijedete i do Evropy. Jak se těšíte?
Nikdy nedělám rozsáhlá turné, vždy vyjedu jen na pár koncertů najednou. Mám sedmileté dítě a nechci být proto dlouho na cestách, chci se vracet domů. Jsem vděčná, že to jde kombinovat – být hodně doma a dělat, co miluji. Do Evropy proto jedu jen na týden a odehraji zde šest koncertů. Každopádně se nemůžu dočkat, letos jsem zatím příliš nehrála. Některé koncerty jsou navíc na místech, kde jsem ještě nikdy nebyla.
Od bluesových muzikantů člověk může občas slyšet, že je potřeba udržet blues naživu. Dokonce se tak jmenuje prestižní cena americké bluesové asociace: Keeping the Blues Alive. Je podle vás v ohrožení?
Tohle už se říká hodně dlouho. Blues je jeden z nejstarších amerických hudebních stylů a často není doceněn tak, jak by si zasloužil, proto se lidé asi obávají, že by mohl zmizet. Ale nezmizí, protože v něm má kořeny veškerá hudba, kterou posloucháme. A hodně mladých s blues teprve teď začíná. Já se o něj nebojím, i když tu obavu u jiných vnímám. Taky je třeba si připustit, že evoluce je přirozená. Blues se mění, není takové, jaké bývalo, a je to tak v pořádku. Ale změna bývá pro některé lidi děsivá.
Čeho se podle vás bojí?
Změny samotné, že už to nebude jako dřív. Zní to trochu jinak a bluesoví hudebníci žijí jinak než dřív. I já jsem vyrůstala úplně jinak než ženy, na jejichž hudbě jsem vyrůstala. Zpívám proto z úplně jiné perspektivy a výsledek už nemůže znít stejně.
Skladba Too Far To Be Gone je věnována Rose Parks.
Všimla jsem si, že v některých rozhovorech jako byste musela obhajovat, že zpíváte o věcech, které jsou pro vás podstatné. Jako by lidi překvapovalo, že máte názory…
Vždy jsem se snažila, aby moje písničky byly trochu jiné. A na světě je rozhodně víc důležitých otázek, než je jen láska a nešťastná láska. Rozhodla jsem se vést jiné konverzace a mluvit o jiných věcech.
Na jaká vaše témata lidé nejvíc reagují?
Co se poslední desky týká, těší mě, že posluchače zaujaly různé její aspekty. Záleží, s kým zrovna mluvím. To na umění miluji – když se na něj díváte, vy uvidíte něco úplně jiného než já. Takhle hudbu vnímám – nejsou to jen noty, ale umění, které může každý interpretovat po svém.
Písněmi chcete zlepšit svět pro své dítě. Tomu rozumím, kdo by to nechtěl, ale proto mě zajímá, jestli v některých ohledech vnímáte konkrétní odezvu.
Zaprvé – rozhodně chci přispět k tomu, aby byl svět lepší. A chci, aby až můj syn vyroste, mohl říct, že se máma nikdy nebála říkat pravdu a to, co je správné. Chci, aby věděl, že jsem na to měla sílu a odvahu. Cítím, že písně mají vliv. Bez toho by to nemělo smysl.
Máte naději, že se s některými z věcí, o nichž zpíváte, váš syn už v dospělosti nebude muset potýkat?
Vždycky musíme doufat, že se věci zlepší. Ráda k věcem přistupuji s nadějí a pozitivním přístupem. A pokud se nezlepší, chci si být jistá, že je na to připraven.
Máte bohatou a úspěšnou kariéru – co byste si v jejím rámci ještě přála zažít? Co vám chybí?
Snažím se o tom takhle nepřemýšlet. Bude to takové, jaké to bude. Co vám je souzeno, to se stane. Já jen pokračuji v práci a doufám v to nejlepší. Člověk ale neví, co to nejlepší bude. Nevím, co se může ještě všechno stát, tak jdu dopředu a žiju svůj život. Možná i proto, že to, na co jsem v životě pyšná, až tak nesouvisí s mou kariérou. Pro mě je důležité být dobrý člověk, snažit se dělat svět lepším a pečovat o svou rodinu. Nejlepší věc, která mě potkala, je můj malý syn a muž. A předtím to byli rodiče, kteří ze mě udělali toho, kým jsem.
Provdaná za blues? Shemekia Copeland staví na první místo rodinu, přesto je považována za jednu z největších bluesových umělkyň své generace.
Svému otci, hudebníku Johnnymu Copelandovi, skládáte hold na každé své desce. Vždy nazpíváte jednu jeho píseň. Když vás ale ještě jako dítě poprvé vyzval, ať s ním vystoupíte, byla jste z toho prý dost nesvá. Kdy jste si začala koncerty užívat?
Poprvé to bylo opravdu těžké. Ale s každým dalším vystoupením se to zlepšovalo a stále zlepšuje. Člověku pomáhá, když posiluje své sebevědomí. Čím víc přijímáte, jací jste, je to na pódiu snazší. S postupujícím věkem jsem si to zamilovala a teď, jako čtyřicátnice, to mám opravdu ráda a cítím se sama sebou.
Spolupracovala jste s řadou úžasných hudebníků. Cítila jste vedle nich někdy nervozitu?
Nikdy jsem se s nikým nesrovnávala. Přítomnost skvělých muzikantů si ráda naplno prožiju a vychutnám. Trik je v tom nepřemýšlet o sobě, ale o tom, kdo jsou oni a čeho dosáhli. Jsem vděčná, že mohu sdílet ten okamžik s někým, koho si vážím a koho miluji.
Seznamte se
V newyorském Harlemu narozená Shemekia Copeland poprvé vystupovala v osmi letech. Na pódium Cotton Clubu ji vzal otec – kytarista Johnny Copeland. Debut Turn the Heat Up vydala u Alligator Records už v osmnácti letech. V roce 2000 byla za album Wicked poprvé nominována Grammy, rovnou čtyřikrát. Pátou nominaci získala o dvacet let později díky nahrávce Uncivil War. Oceňované, aktuálně poslední album Done Come Too Far, vyšlo v roce 2022. Zpěvačka, která mimochodem pravidelně uvádí na rozhlasové stanici SiriusXM’s Bluesville do současné doby vlastní bluesový pořad, vystupovala například s Bonnie Raitt, Keithem Richardsem, Carlosem Santanou, Dr. Johnem, Jamesem Cottonem a mnoha dalšími hudebníky.
Poprvé v Praze
Shemekia Copeland zahraje poprvé v Praze 15. července v Divadle Hybernia.