To, že se setkáváme zrovna u největší tuzemské haly, není náhoda: 14. září tohoto roku ho právě zde čeká koncert, kde zmapuje více jak tři dekády své rapové kariéry. Nazval ho King Forever – králem navždy.
Setkáváme se před vaším koncertem v O2 areně. Čekal jste, když jste v roce 2006 vydával album Bengoro, že se s rapem dostanete až na takhle velká pódia?
Určitě ne. Celé to byla neprobádaná půda, z ničeho nic se ve slovenské společnosti objevilo něco nového. Byly to takové ty první úspěchy, absolutně jsme nevěděli, jestli to bude trvat rok nebo dva. A kdyby mi někdo řekl: Kámo, když na tom budeš makat, tak se můžeš vypracovat na jednoho z nejvlivnějších, budeš mít velké koncerty, koupíš si z toho barák, tak bych se na něj koukal jako na blázna. Slovenská kultura byla vždycky taková intelektuální. Lidé chodili do divadel a na takovéhle věci, texty byly takové abstraktní, básnické. Nikdo nebyl zvyklý na to, že by texty byly od rány a že by život popisovaly takový, jaký je.
Tak teď už se doba změnila. Pro vás to nebude poprvé, v O2 areně jste měl minulý rok koncert s Kontrafaktem. V čem bude jiné vystupovat jako sólový umělec?
Kontrafakt je striktní rap. A tato O2 arena bude jiná v tom, že to bude oslava mojí sólové kariéry. To znamená, že tam bude asi nejširší spektrum rapu, jaké na trhu je. Jsem známý tím, že rapuji do všemožných hudeb, že se snažím i zpívat, že zabřednu do komerce i do etnických zvuků. V tom to bude jiné. Bude to jiné v tom, že tam zase přinášíme jiný koncept, co se týká pódia a audiovizuálního zážitku. Jsem známý tím, že vždycky, když mám nějaký takový velký koncert, tak se snažím donést úplně něco nového a překonat, co bylo předtím. Když se mluvilo o tom, že Kontrafakt měl skvělou stage a dramaturgii, tak teď vím, že to musím posunout dál. Ale už to, že to bude moje sólová kariéra, bude to úplně něco jiného než Kontrafakt. Když si srovnáte tvorbu Kontrafaktu a tu mojí, tak to je, myslím si, dost velký rozdíl.
Takže se vlastně můžeme těšit na průřez celou Rytmusovou kariérou.
Přesně tak, plus spolupráce. Takže tam bude i spousta hostů.
A v čem tedy bude koncert jiný?
Přineseme úplně nový koncept a nový design pódia. Přijdete a řeknete si: Co to je? Tam přinesli budovu, nebo co se to děje?! Jde o takový zážitek, že vám to nebude vlastní mysl pobírat. Pódium jsem dal dohromady s člověkem, který se jmenuje Roland Vranik. Je velmi šikovný a je na mě naladěný. Předtím jsem spolupracoval s panem Hruškou, ale on to vidí jinak. Roland Vranik je i můj fanoušek, takže když si voláme, mám radost, že jsme se poznali. Dovolím si tvrdit, že se vždycky snažím pozdvihnout hiphopovou kulturu a být, dejme tomu, inspirací pro mladší generace. Takové to bude i teď.
Co pro vás vlastně znamená mít koncert v O2 areně?
Je to vrchol, kterého může interpret nebo rapper koncertně dosáhnout. Myslím si, že to je sen pro každého, protože vyprodat O2 arenu není sranda. Tam se přesně ukazuje celoplošnost, protože do klubu přijde určitá skupinka těch nejryzejších fans, ale do O2 areny prostě přijdou úplně všechny vrstvy. Je to potvrzení nějakého statusu a velikosti toho jména. Nadává na to vždycky jen ten, kdo to nikdy nedal. Kdyby někdo, kdo už to dal pětkrát, řekl, že už nechce v O2 areně vystupovat, protože chce hrát jen po malých klubech, tak tomu to uvěřím. Ale když to říká někdo, kdo to v životě neměl, je to podle mě takový zbytečný mindrák nebo nepřiznání si toho, že dosáhnout takového úspěchu je těžké.
Chtěl bych se vrátit na úplný začátek vaší kariéry. V roce 1997 se ještě pod pseudonymem Patrik Metamorfolord objevujete na kompilačce Zvuk ulice. Jak jste se dostal k rapu? Co byl ten impuls začít?
Impuls byl určitě to, že jsem vyrůstal v komunismu, a v době, kdy mi začala puberta, padla opona. Otevřely se hranice se západním světem, a tak přišel rap. Byl jsem natolik fascinovaný černošskou kulturou, že jsem ji začal imitovat. Napodoboval jsem všechny elementy. Tancoval, rapoval, beatboxoval – všechno. Hltal jsem, jak točili klipy, které vypadaly úplně jinak. To, jak se vyjadřovali na kameru. Viděl jsem, že jsou extrémně svobodní, že jsou sami sebou. Svým způsobem jsem to začal napodobovat, ale ne s tím záměrem, aby ze mě něco bylo. Kdybych někomu v 90. letech řekl, jaké mám sny, tak by se na mě koukal jak na blázna. Začal jsem rap studovat, přirozeně se mnou žil, fascinoval mě. A přesně potom v roce 1996 vznikl Zvuk ulice. V té době už jsem měl za sebou nějakou taneční kariéru a k tomu jsem rapoval. Na Zvuku ulice se spojila tři města: Bratislava, Senec a Piešťany. Dali jsme dohromady uskupení, kde jsme rapovali čistě slovensky. Za to můžeme děkovat Davidovi zo Senca, to je dost zásadní postava slovenského hip hopu 90. let, která ovlivnila budoucí generace.
Vy jste ale měl i období, kdy jste zkoušel rapovat anglicky…
No jasně, samozřejmě. Protože jsme absolutně nevěděli, jak to máme dělat, tak jsme napodobovali. Byl tu komunismus a najednou přišla ta muzika ze Západu. Dostali jsme se ke zdrojům a snažili se je imitovat. Já se cítil šťastný jen z toho, že jsem si najednou připadal jako na MTV. Bylo to anglicky. A pro člověka, který měl komunistický mindset, bylo zajímavé vidět, že někdo rapuje anglicky, beatboxuje… Díval se na to a říkal: „Co to je, kámo. Ty jsi jak ti černoši z New Yorku!“ To byl ten vibe.
Ale jak říkám, David zo Senca to posunul na takovou úroveň, že rapujeme slovensky. A s odstupem času, když se nad tím zamyslím, to bylo fakt zásadní, protože to ovlivnilo další rappery. A dál už se to nabalovalo. Tím se dostáváme do roku 2001, kdy už jsem byl jakoby vyskillovaný rapper a setkal jsem se s klukama z Kontrafaktu. A dál to už asi všichni znají.
Ale zrovna v tom roce 2001 už jste vystupoval jako Rytmus…
Zvuk ulice se rozpadl asi v roce 1998. Já už jsem s tím nechtěl mít nic společného, protože tam byly nějaké neshody. A vím, že David zo Senca mi vyčítal, že kdyby nebylo jeho, tak neexistuju. Tak jsem si vymyslel novou přezdívku Rytmus. Od roku 1998 jsem teda byl Rytmus a v té době jsem byl v partě Názov stavby a chodili jsme spolu vystupovat. Mezitím vznikl Špinavý HR produkt. To bylo s Hajtkovičem, který byl hlavním producentem Názvu stavby. Dokonce jsem se jedno období setkával i s Vecem, se kterým jsem chodil na koncerty. Já jsem beatboxoval a on mi dával prostor. Pamatuju si, že nám v té době se Špinavým HR produktem mělo vyjít nějaké EPčko. Pracovali jsme na něm a v té době jsem nečekaně a spontánně potkal kluky z Kontrafaktu. DJ Anyz ukázal nějaký DJ set a říkal jsem si: Wow. V Piešťanech je takovýhle DJ? Ten okamžitě musí být můj. Do toho tam seděl Ego, zarapoval a během pěti minut, během toho momentu, vznikl nápad, že založíme skupinu.
A od té doby to drží.
Od té doby už to všichni znají, protože jsme měli první koncert, kde si myslím, že jsme extrémně ukázali, že se jedná o něco úplně jiného. Vydali jsme potom videosingl Dává mi, který rozboural všechny hitparády a dostal se do širokého spektra společnosti. Pak už vyšlo album ERA, potom sólo Bengoro, Bozk na rozlúčku a už začaly definice. Ty drahé klipy a všechno, co jsem v devadesátých letech studoval, jsem přetavil do kariéry. Takže jsem vlastně čekal do roku 2003, než se mi rozjede vlak, i když jsem nevěděl, že ten vlak existuje.
Vy jste použil slovo studoval. Kdo vás inspiroval?
Byli to všichni nejúspěšnější rappeři z 90. let. To fakt nechtějte, abych je všechny jmenoval. Kool G Rap, Big Daddy Kane, ti byli zásadní. Pak tam byl Rakim, 2Pac, Wu-Tang…
Takže hlavně gangsta rap?
Jo. Samozřejmě my jsme nevěděli, jak se taková hudba dělá, jak se sampluje. Takže jsme se to všechno učili. Definovala se slovenština. To, jestli máme rapovat spisovně, nebo můžeme být slangoví, jak vystupovat… Zásadní pro mě bylo, když jsem v 90. letech viděl ve Vídni vystoupení Jeru the Damaja. To mě velmi ovlivnilo. Řekl jsem si, že právě takhle to má vypadat, oproti těm slovenským vystoupením to bylo něco! Vždycky jsem se inspiroval těmi nejlepšími. A o to jde. Člověk vidí někoho, kdo je dobrý, a je tím ovlivněný.
Vaše první sólová deska Bengoro je deska hodně o vás. Je to hodně autentické album. Bylo pro vás důležité mluvit o vašem životním příběhu?
Já si myslím, že rap je právě o tom. O tom mluvit o svém pohledu, reflektovat život, tu realitu, která je okolo mě. Já jsem ani nad tím, jaké by to album mělo být, nepřemýšlel. Já jsem prostě řekl vše, co jsem měl na srdci, a vše, co jsem měl naposlouchané. Já si totiž myslím, že každý umělec je výsledkem toho, na čem vyrůstal, a já jsem prostě vyrůstal na autentickém rapu, který velice jednoduše popisoval život. To jsem přetavil do toho alba. Vše, co jsem měl na srdci, vše osobní, jsem prostě dal do téhle nahrávky a myslím, že doteď žije a rezonuje mezi mladými i starými.
To album je rozhodně milníkem v českém a slovenském rapu. Bengoro v překladu znamená ďábel nebo zloba…
Já nešel úplně do hloubky toho, co to slovo znamená. To slovo se mi prostě líbilo. Ono se to album mělo jmenovat Rázný básník. V tom období jsem se ale setkal s jedním umělcem, jmenoval se Igor Kmeťo. On mi řekl, že zná někoho, kdo se jmenuje Bengoro a že to je hroznej frajer, místní mafián. A tam jsem si řekl: To album se bude jmenovat Bengoro.
Takže to nebylo tak, že jste si vzal za inspiraci nějaké negativní pocity nebo zlobu.
Ne, ale přitom to tak sedlo, že to vypadalo, jako kdybych to tak fakt myslel. Nebyl záměr mít tam něco zlého. I ta fotka na obalu je celá taková zlá, nasraná, tak k tomu úplně sedí. A i když jdu dnes po ulici, tak mě lidi oslovují Bengoro.
Na albu je track Cigánský sen, kterou dělal DJ Wich. Jak moc jste byl v kontaktu s českou scénou?
Myslím, že víc než s tou slovenskou. Myslím si, že Kontrafakt byl dokonce dřív známější v Čechách, protože tu byla ta klubová scéna. I co se týká vystupování rapových skupin nebo rapperů, tak to bylo víc v Čechách než u nás. Slovensko je nastavené tak, anebo to tak alespoň bylo, že vás budou uznávat, jen když něco dokážete v zahraničí. U nás jsou velké předsudky. Nechtějí vás cenit, ale jakmile něco dokážete venku, tak už to víc akceptují. Být v kontaktu s Českem nebyl záměr, ale já jsem si tohle uvědomoval. Nebyl záměr, že nejprve něčeho musím dosáhnout v Čechách, ale v kontaktu s českými rappery jsem byl, protože tady byla scéna rozvinutější. Vy jste měli už vlastně časopis BBarák, měli jste na Óčku relaci o rapu (5. element na TV Óčko, poznámka autora). My nic takového neměli. U vás byly dýdžejské soutěže, PSH měli natočený klip a my jsme stále neměli nic. Beru to tak, že můj sen vždycky byl dobýt Prahu. To mi asi zůstalo až dodnes. Praha je takové centrum, je tu největší aréna na vystupování. My na Slovensku máme možná tak stadiony, ale u vás je O2 arena. Beru to tak, že u vás v Praze je to takové centrum toho všeho. A tím, že jsem ještě z té československé doby a že jsem vlastně i Čech, tak cítím tu spojitost, že tu mám velké množství fanoušků.
No to rozhodně.
Hlavně si myslím, že jsem byl vlastně první, kdo donesl klíče k úspěchu. Teď myslím to, že jsem se z toho zabezpečil, že jsem se zařadil mezi ostatní profi muzikanty, kteří se hudbou uživili a žili ten velký showbusiness. Já byl první, který se k nimi přiblížil a ukázal to mladším generacím. Takhle to musíte dělat, když chcete být úspěšní. Dneska už je to úplně běžné a jdou podle tohoto modelu. Mně prostě nedělá problém jít do poroty soutěže, nedělá mi problém dělat rozhovor s novináři, to předtím nebylo. Nedělá mi problém dělat velké koncerty, míchání stylů a prostě všechny podobné věci. Myslím, že mám na změně těch věcí velikánskou zásluhu.
To je hodně vidět na dalším albu Král, které vyšlo v roce 2009. Dvě velké písně z něj zasáhly i nerapové fanoušky. A to je Musíš mať nádej s Tinou a Zlatokopky. Byl záměr dostat se do hitparád a dělat něco, co by šlo mimo ty zajeté rapové koleje?
Jak jsem říkal před chvilkou, každý hudebník je výsledkem toho, na čem vyrůstal. V té době podle mě celosvětový rap šel tímto směrem. Přišlo mi, že tvrdým, nasraným rapem už nic nového nepřinesu. Měl jsem za sebou album ERA, což byl nasraný rap, potom jsem měl Bengoro. Tam byly i skladby, které nebyly typicky rapové. Potom Bozk na rozlúčku, album, které ukázalo, že jsem dokázal všechno. Proto se to tak jmenovalo, protože to byl polibek na rozloučenou všem hejtrům a pochybovačům. No a potom jsem vydal album Král a říkal jsem si, že prostě nemůžu zase udělat striktní nasraný album. Připadalo mi to jako přirozený posun na základě toho, že i svět se už posunul. Bylo velmi přirozené se přizpůsobit tomu, co jede. Já jsem si asi už uvědomoval, že definuju rap na Slovensku, že ukazuju, jak se to má dělat. Protože zas na mě koukali, co si to dovoluju, jako proč jsem změnil styl a tak. Ale asi dva nebo tři roky nato začali dělat přesně tenhle styl.
Takže vás to neuráží, když se v té době říkalo, že Rytmus dělá komerci?
Vůbec, to už jsem byl, si myslím, dávno komerční. Protože to už bylo v době, kdy jsem jako rapper točil reklamy do televize.
Poté vám vyšlo album Fenomén s písní AKM. Zase velký hit. Bylo to právě v roce 2011, kdy jste se stal porotcem Česko-Slovenské Superstar, rok nato jste dělal kouče v The Voice Česko Slovensko. Byl to váš sen?
To nebyl sen, ale přizpůsobení době. Moje jméno bylo už tak známé, že mi připadalo, že mi to neovlivní ani nezničí kariéru. Kdybych to vzal v době Bengora, tak bych se podle mě zničil. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. A zase to otevřelo dveře mladším generacím, které to po mně začaly opakovat. Mike Spirit, Kali… Dneska je úplně běžné, že rappeři dělají rozhovory nebo že se prostě zapojují do takového toho komerčního showbyznysu. Já jsem si to samozřejmě musel vyžrat. Byl jsem člověk, který se nebál bourat předsudky.
A pamatujete si, jak to, že jste se stal porotcem v Superstar, viděla rapová scéna?
Já si myslím, že už jsem byl taková vlastní liga, že jsem vlastně ani do žádné scény nepatřil. Já si dělám svou ligu, svou scénu, já jsem scéna.
Stejně jste se ale proti jistým lidem na hiphopové scéně vymezoval. V roce 2013 vyšla písnička Škola rapu, kterou máte se Separem a Momem. Navážíte se do Rakbyho, Johnyho Machette… Připadalo vám to v ten okamžik důležité?
Jo, ono to začalo albem Fenomén, kdy jsem ovlivnil další rappery, kteří začali dělat tenhle styl. Ale někteří z nich, se kterými jsem se setkával na festivalech, byli strašně arogantní a drzí, tak jsem si normálně řekl, že při nejbližší příležitosti to celé zničím. A v nějakém rozhovoru jsem řekl, že už bylo dost těchto s prominutím píčovin a laciných písniček. Jdeme vydat album Kontrafakt navždy, který zase vyškolí scénu.
Tohle jsem řekl a samozřejmě se toho chytil Rakby. Ten mi hned naložil a začal se vysmívat mojí kariéře. Na základě toho vznikla písnička Škola rapu, kde jsme to nandali všem těmto arogantním rapperům, kteří uvěřili, že mohou zpochybňovat rappery, jako jsem já. Hned nato vyšlo album Kontrafakt navždy, které potvrdilo naši teorii. A také slova, co jsem říkal: Že když to album vydám, tak tyto rappery, které jsem stvořil, zničím. Když to album vyšlo, přestal se dělat disco rap. To album je dneska považované za jedno z nejlepších na slovenské rapové scéně.
A potom, v roce 2015, vyšel první díl youtubového pořadu Repiky staré matere, v němž rapujete naživo. Kde se zrodil ten nápad?
Wow, 2015. To vím přesně, jak bylo. V té době začali mít extrémní hype youtubeři. Měli extrémní čísla, i řada novinářů je vyzdvihovala. Říkali, že youtubeři extrémně drtí rap, protože do té doby měli na YouTube největší čísla rappeři. A vzpomínám si, že i nějaký youtuber, když začal rapovat, třeba GoGo (slovenský youtuber GoGoManTV, pozn. autora), tam měl za jeden den milion zhlédnutí. Řekl jsem si, že ano, YouTube slouží i na tohle, protože předtím jsem si myslel, že YouTube je jen na videoklipy. Rozhodl jsem se, že vytvořím nějaký content, takže jsem se naladil na youtubovou dobu, a tak vznikly Repiky. Nejdříve to bylo jen rapování a potom si vzpomínám v nějakém díle tam začala být i jakože backstage, vše postavené na mém humoru. No a dneska to má svůj content a své fanoušky. Pořád nechápu, že se jim to líbí (smích). Taky nechápu, že mi teď říkáte, že to vzniklo v roce 2015, to už je devět let. A já Repiky fakt beru jen jako… samozřejmě jsem to já, ale neberu to nijak vážně. Nejsem youtuber. Je to prostě sranda.
V roce 2016 vám vyšlo další album, Krstný otec. V té době vám bylo 39 a rap byl na vrcholu popularity. Jak ten moment na scéně vidíte?
S odstupem času vidím album Krstný otec jako ukončení sólové etapy. Cítil jsem, že už nemám co říct. Cítil jsem, že jsem dokázal vlastně vše. Všechny možné úspěchy, které se dají, všechny definice, které jsem zadefinoval… Extrémně jsem žil kariérou a ta kariéra se naplnila a neměl jsem už co dokazovat. V té době už jsem měl za sebou revoluční klipy, revoluční koncerty, nepřekonané turné. Měl jsem za sebou
poroty, v šoubyznysu jsem vše dokázal. Moje jméno bylo známé v Česku i na Slovensku, dokonce i v Polsku jsem vystupoval, takže já jsem neměl co. Krstný otec je pro mě takový výcuc všech těch stylů a potvrzení nějaké pozice. No, a po albu jsem si založil rodinu. Takže takhle to beru. Bylo to zakončení rapové etapy.
Tři roky nato, v roce 2019, se vám narodil syn. Změnil se váš pohled na rap, na hudbu a na život v okamžiku, kdy jste se stal otcem?
Když vezmete všechny moje sólo alba, tak se vždycky změní pohled. Protože já se vždycky snažím v každé době žít teď a tady. To znamená, že já pořád jdu a popisuju svůj život. To je všechno. Takže se to určitě objevilo v tom popisování a v lyrice. Jsem určitě méně, dejme tomu, nechci říct kontroverzní, ale netlačím už tak na pilu. Samozřejmě jsem už i starší. A uvědomuju si, že žiju hodnotný a pěkný život. A to se v tom samozřejmě odráží. Že už nejsem „nasraty stokár“, protože už nemám být na co nasraný.
Ale i tak vám vychází album Bengoro 2. Na něm znovu odkazujete na svá předešlá alba. Tak trošku jsem to četl jako návrat ke kořenům. Je to tak?
Já bych řekl, že to je návrat do Bengora. Bengoro má svůj koncept a já jsem se chtěl toho konceptu držet. To znamená, že jsem chtěl, aby i ten sound byl bengorovský. Chtěl jsem jen ukázat, že Bengoro 2 je verze roku 2023. Takže to znamená, že já už nemohl být nasraný a nemohla ze mě jít nevraživost nebo negativita. Chtěl jsem ukázat, že jsem prostě… V té první skladbě to začíná. Říkám tam: Bengorom to celé začalo aj skončí, až kým nezatvorím posledněkrát oči. Tím jsem chtěl říct, že albem Bengoro to začalo a budu rapovat do konce života. Prostě Bengoro bude, dokud nezemřu. To znamená, že Bengoro je jakoby definice mého rapového života. Vypadá to tak, že logicky bych měl trojku vydat zase za 20 let, pokud budu zdravý. Tak až tu nebudu, po mně zůstanou tahle tři alba, kde jsem popisoval jednotlivá období dvaceti let. Na Bengoro jsem byl takový nasraný čávo, který byl naplněný potřebou se vykřičet. Na dvojce už jsem to dokázal, jsou tam i odkazy na mého syna, a uvidíme, co bude na trojce.
Je tam track, který se jmenuje Za mojej éry, v němž se vymezujete proti dnešnímu světu. Co vás štve na novodobém rapu?
Mě neštve. Já jen říkám, jak to je. Já jsem neřekl, že mě to štve, jen jsem řekl, že za mojí éry to bylo všechno jiné. Za mojí éry byl největší frajer ten, kdo měl 500 koní pod kapotou. Ukazuji ty paradoxy, jak se to změnilo. Já se samozřejmě přizpůsobuji době. Nemám problém se taky projet na koloběžce, ale asi jako umělec, když mám nějaké téma, snažím se ho napsat tak, aby na první dobrou ten člověk pochopil, že mám pravdu.
Je teď někdo v tom česko-slovenském rybníku, koho ceníte? Kdo vás baví?
Viktor Sheen. Za mě jeden z největších frajerů, teda největší frajer, ze kterého by si měli brát příklad česko-slovenští rappeři, je Ektor. Je dlouho na scéně, je strašně sofistikovaný, klipy, projev, všechno. Je to tajemný, má lyriku, flow a ten vkus na hudbu, to je za mě Ektor, to je pro mě fakt goat.
Ektor teď bude mít také koncert v O2 areně. Přijdete se podívat?
Přijdu, teď jsme spolu volali.
Mimo vaši sólovou tvorbu teď děláte porotce v soutěži The Mag Wrap, kam se hlásí začínající rappeři. Co byste jim poradil, pokud se chtějí prosadit?
Vždycky to všechno stojí na jednoduchosti. Je potřeba si udělat svůj kanál a být pravidelný. Myslím si, že základ je být úplně jiný než zbytek scény, anebo být natolik dobrý, aby se inspirovali druzí. To je celkem těžké. A potom vydržet těch prvních 10 let, dokud vás nezačnou brát vážně. Protože ono to nefunguje tak, že vydáte jeden track a je to vyhrané. Ten může do roka zapadnout. Takže 10 let je svým způsobem potvrzením toho, že je ten interpret dobrý, což je dost těžké. Teda, pokud se chce rapper stát legendou. Samozřejmě jsou rappeři, kteří můžou zářit tři roky a pak odejít.
Docílil novodobý Rytmus svého cigánského snu?
Jasně. Chtěl jsem na Bengoro 2 udělat Cigánský sen 2, ale řekl jsem si, že to nebudu dělat, protože bych tím zabil jedničku. Určitě docílil. Ale ten cigánský sen je dneska úplně jiný.
A jaký?
Rodina, zdravá rodina. Hledat, mít chuť, stále hledat svoje osobní štěstí.
Teď vás čeká O2 arena. Co bude dál? Je nějaký další cíl ve hvězdách?
Herectví. (smích) Chci mít prostě zajímavou kariéru. Chci mít tu nejzajímavější kariéru jaká tu byla. Inspirující kariéru. Takže klidně za osm let do politiky. (smích)
Opravdu?
Jasně. Jako ministr kultury.
Rytmus v O2 areně
Slovenský rapper zahraje v největší české hale poprvé sólově. Jeho koncert je plánovaný na 14. září a slibuje na něm průřez svou kariérou. Fanoušci se mohou těšit na mix největších hitů a speciální scénu. Mezi prvními potvrzenými hosty je Rytmusova někdejší partnerka Dara Rolins. Na pódiu O2 areny se ti dva setkali už během Dařina narozeninového koncertu v lednu 2023 a zaznít by měl i jejich hit Party DJ. Kromě Dary Rolins vystoupí i Viktor Sheen, Rytmusův dlouholetý spolupracovník z Kontrafaktu Ego a slovenská zpěvačka Tina, která přidá svůj nezaměnitelný R&B styl.