Na pódiu v reálném čase kouzlí se smyčkami houslí, kláves, kytary a zpěvu. Hovořili jsme spolu o pocitu, že zapadá slunce, i práci pro Taylor Swift, Eda Sheerana či Lanu del Rey. Owen Pallett vystoupí 14. listopadu v pražském Dox+. A měla by to být ohromující sólová show.
Letos jste vydal*a svá remasterovaná první alba a EP, která původně poslal*a do světa pod uměleckým jménem Final Fantasy. Vaše současná tvorba skutečně zní o hodně jinak. Jsou pro vás ta alba cizí?
Mám pocit, že první album, kterým jsem získal*a pozornost, Has a Good Home, je už opravdu hodně daleko. I proto, že jsem ho vytvářel*a za úplně jiných okolností, než tvořím dnes. Musel*a jsem ho nahrát velmi rychle, vzniklo za šest dní, nikdy předtím jsem sólovou desku nenahrával*a, dneska si trochu myslím, že jsem doopravdy nevěděl*a, co dělám. Ale od desky He Poos Clouds dál mám pocit, že postupuji krok po kroku – mířím s každou deskou k podobnému výsledku. Ale na té první desce jsou některé písně, u kterých mám pocit, že s tou osobou, která je napsala, nesdílím jedinou molekulu v těle.
Technicky vzato se vás opravdu velká část proměnila. A co vaše dosud poslední album Island – jste pořád stejným člověkem, který tuhle desku z května 2020 napsal?
Vyšla před třemi lety, ale já ty písně dokončil*a před skoro šesti lety. Jako poslední jsem dodělával*a A Bloody Morning. Je zajímavé, že od té doby jsem žádné nové písně nenapsal*a. Kvůli pandemii cítím v souvislosti s profesí, ve které si vyděláváte koncerty, úzkost. Nevěděl*a jsem, jak dlouho to potrvá, a dokola jsem bookoval*a a rušil*a turné. Tak jsem se vrhl*a na filmovou hudbu a aranže pro ni. Je ironické, že jsem za posledních pět let vytvořil*a daleko víc hudby než za celý předchozí život. Množství hudby, které teď leze ze studia, je šílené. Mám ale nápady na dvě desky a nejsem si jist*á, jestli chci udělat jednu, druhou nebo obě dvě a v jakém pořadí. Nazrává čas, abych si vyhradil*a pár měsíců pro psaní a nahrávání.
A Bloody Morning je prozatím vůbec poslední vlastní skladbou, kterou Pallett dokončil*a.
Zmínil*a jste nádhernou písničku Bloody Morning – všimla jsem si, že jste ji na letošních koncertech moc nehrál*a. Zazní v Praze?
Ona je na hraní naživo opravdu hodně těžká. Když vzniká písnička, nepřemýšlíme jen nad tím, jak bude znít na desce, ale také, jak ji budeme hrát na koncertech. Musel*a jsem to řešit už u starších písniček, jako je This Lamb Sells Condos. Vznikla u piana, a jak bude fungovat naživo, jsem uvažoval*a až později. Dnes je to snad jedna z nejlepších koncertních písniček. Existují ale i písničky, a Bloody Morning je jedna z nich, u kterých jsem na to nikdy nevyzrál*a. Zjistil*a jsem ovšem, že se z ní dá dobře udělat skoro až indiepopový song. Zní pak téměř jako něco od Cata Stevense, oproti tomu na desce působí obrovsky a mohutně. Párkrát jsem ji zařadil*a a zněla hodně intimně. Nechávám ji tak trochu za odměnu. Ale dobře, v Praze ji pro vás zahraji.
Na začátku pandemie bylo album Island jednou z věcí, která mi připomínala, že na světě je pořád hodně krásy.
Díky. Párkrát jsem ji od té doby, co vyšla, poslouchal*a a pokaždé si říkám, můj ty bože, tohle zní skvěle. Je to zajímavé, s odstupem se na ni dívám docela kriticky, ale i tak mám pocit, že je celkem dokonalá. Od začátku do konce bych neměnil*a vůbec nic. I když první klavírní track, který má být jakýmsi cíleným resetem – evokovat východ slunce, nebo tu chvíli, kdy se zapíná počítač, něco nového začíná – má posluchače téměř donutit, aby si sedl a poslouchal. Zní dost disharmonicky. Je skoro agresivní. Obávám se, že hodně lidí si to album neposlechlo, protože začíná tak ostře, vlastně až nudně. Nevím, jestli bych dnes začal*a zrovna takhle. Každopádně už to nejde změnit.
Váš rozhovor pro CBS Art získal titulek Proč Owen Pallett nedoporučuje stát se profesionálním muzikantem? Proč, když jím jste?
Zaprvé mám pocit, že existuje nějaký chlap, tak trochu kretén, jehož práce je psát titulky pro všechna média. Všichni ve skutečnosti nejspíš zaměstnávají toho samého. Protože neustále vznikají články, jejichž titulky jsou tak podivné, zkreslené a na houby. Je to, jako by někoho platili za to, že vezme původní titulek a udělá z něj co nejurážlivější věc dokáže. Dělal*a jsem ten rozhovor s Tomem Powerem a jsem si docela jistý*á, že ten titulek nenapsal. Já bych ho rozhodně nenapsal*a. Byl to určitě ten titulkový chlapík.
Ale na druhou stranu tento aspoň není lživý. Vždy, už před pandemií, jsem na základě vlastní zkušenosti odrazoval*a lidi od toho, aby proměnili svou lásku k hudbě v zaměstnání. V mládí pro mě byla hudba vším. Jakmile se z ní stala práce, měl*a jsem pocit, že prožívám hodně rychlý západ slunce. Opustil*a jsem práci, protože jsem měl*a spoustu koncertů a projektů, ale najednou jsem pak brečel*a na rameni příteli a kamarádům, protože napsat písničku nebo odehrát koncert bylo najednou, když na tom záviselo živobytí, o tolik těžší. Jídlo, nájem a všechno ostatní se stalo součástí kreativního procesu. Něco, co bylo dřív únikem, najednou bylo zaměstnáním a v době, kdy jsem vydával*a první dvě alba, to byl bolestný rozdíl.
Většinu dospělého života proto kamarádům, kteří hodlají opustit svou profesi kvůli muzice, říkám, že ideální stav umění je, když je vaším koníčkem. Hobby, ve kterém jste velmi dobří. Pak zůstane něčím příjemným a budete šťastnější. Tohle je pocit, který vznikl už dávno před covidem a teď je ještě silnější. Nahrávací hudební průmysl má za sebou kolaps. Turné jsou daleko dražší a obtížnější, někdy není cesta, jak na klubových koncertech vydělat. A to říkám jako sólista, co má dělat kapela…
Letošní sólová session Owena Palletta v Dánsku.
Nechci vás nutit do optimismu, ale cítíte přece jen někdy paprsky vycházejícího slunce? Kromě momentů, kdy dostanete zaplaceno, a chvil, kdy se vám podaří ponořit se do tvůrčího procesu a zapomenout, že to je práce…
To je pro každého jiné. Vzpomněl*a jsem si teď na jednoho známého, který se netají tím, že touží po cenách a spolupráci se slavnými umělci. To mě moc nezajímá. Pro mě jsou momenty, kdy se cítím opravdu dobře, ty, kdy se ozve rodina nebo přátelé, že se jim hodně líbí něco, co jsem vytvořil*a. Vždycky jsem si přál*a, aby má hudba zlepšovala život blízkých lidí. Když máma, teta nebo kamarádi řeknou, že jsem udělal*a něco krásného, cítím to největší ocenění.
Když padla řeč na slavné lidi, je třeba zmínit, že jste dělal*a smyčcové aranže pro některé z nejúspěšnějších současných umělců. Zajímají se aktivně o to, jak budou znít smyčce na jejich albech, nebo pracujete čistě s jejich producenty?
Každý to má jinak. S Taylor Swift, Edem Sheeranem ani Lanou Del Rey, pro kterou jsem toho dělal*a celkem dost, jsem se nikdy nesetkal*a. Jsem ve styku jen s jejich producenty, ale je i hodně hudebníků, producentů nebo třeba filmových režisérů, i velmi slavných, kteří přijdou do studia a pečlivě spolu zvažujeme každý part. Investují opravdu hodně energie do bezvadného výsledku. Jako první mě napadá Kristoffer Borgli, režisér filmu Dream Scenario s Nicolasem Cagem v hlavní roli. Právě měl premiéru na torontském filmovém festivalu. S Borglim jsme detailně probírali každý aspekt soundtracku. Velmi uspokojující spolupráce. Podobně to měla i fantastická kolumbijsko-kanadská hudebnice Lido Pimienta. Ale s řadou muzikantů, s nimiž jsem pracoval*a, jsem se vůbec nesetkal*a. Ale to je v pořádku, mají toho moc. S jinými jsme se setkali mimo pracovní proces – třeba s Mikem Stipem z R.E.M., pro které jsem taky aranžoval*a, jsme na sebe narazili na večírku. Moc milý chlapík.
Seznamte se
Owen Pallett preferuje používání nebinárního oslovení. První dvě sólová alba vydal*a pod pseudonymem Final Fantasy, kterého se musel*a z právních důvodů vzdát. Za druhou desku He Poos Clouds (2006) získal*a kanadskou hudební cenu Polaris, která se ten rok udílela poprvé. Nejčastěji hraje na housle, zpívá, skládá a hraje na řadu nástrojů. Spolupracoval*a s Arcade Fire a Brianem Enem, svými aranžemi či hrou přispěl*a na alba Taylor Swift, Eda Sheerana, Lany Del Rey, R.E.M či Pet Shop Boys. Za hudbu k filmu Her režiséra Spikea Jonzeho byl*a nominován*a na Oscara. Na Prague Sounds zahraje sólově 14. listopadu v pražském Dox+.