O té desce se také píše a hovoří jako o nejsilnější a nejsmutnější, která z dílny Interpol vyšla. Řeč byla o tom, jak to s tou pozitivitou skutečně je, o tvůrčím procesu, z něhož se zrodila, i o hudebním nástroji, na kterém Kessler vybrnkával první tóny písní.
Mluvíme spolu několik dní před začátkem vašeho evropského turné. Těšíte se? Budete před šňůrou zkoušet?
Těším se moc. Zkoušet příliš nepotřebujeme, protože máme docela potrénováno z předchozích vystoupení, takže v těchto dnech se připravuji spíš tak nějak mentálně a snažím se nic moc nedělat.
K nám přijedete na Colours of Ostrava. V minulosti jste hráli největší festivaly po celém světě. Který je pro vás absolutně nej?
Z pohledu umělce se to těžko posuzuje. Zvláště intenzivní tour po evropských festivalech, to je jízda skoro až mimo realitu, kdy často přejíždíte z jedné štace na druhou a vidíte jen tourbus, hotel, šatnu, občerstvení. Působí to téměř jako nudná rutina. Z pohledu fanouška a návštěvníka festivalu to musí být jiné. Některé festivaly jsou úžasné tím, že se konají na unikátních místech, jiné pořádají lidé, kteří opravdu vědí, jak má skvělá hudební akce vypadat, a nezůstávají jen u teorie, ale dokážou tyto představy zrealizovat. Samozřejmě každý miluje Glastonbury a Coachellu.
Použil jste slova rutina a nudná. Baví vás to hraní na koncertech ještě vůbec?
Samozřejmě! To bylo neobratné rouhání. Moc nás to baví, jinak bychom to nemohli dělat, případně bychom to dělali špatně, a to pak nemá smysl. To, že můžu dělat, co miluji, čemu dávám spoustu energie a zároveň mi to dělá ohromnou radost už takovou spoustu let, považuji za velké privilegium. Vím, že to nemá každý. I když je to chvílemi náročné, každý koncert je zážitkem, milujeme naše fanoušky, rádi se s nimi setkáváme, těší nás, když vidíme, jak rozmanité je naše publikum. Roste s námi a omlazují ho nové generace.
Koncerty jsou tedy tím motorem, který vás žene dál. Jak poznáte, že se vám koncert extra povedl? Je to spíš vnitřní pocit nebo reakce fanoušků?
Od každého trochu, vlastně obojí dohromady. Jakmile se to potká, jistě to znáte sama, pokud chodíte na koncerty, necháte se tím pohltit, vystoupení kapely – a je jedno, jestli jste muzikant na pódiu nebo si to užíváte s publikem pod ním – vás vtáhne a tak nějak až zhypnotizuje. Koncert, který reálně trvá devadesát minut, jako by byl pryč za pár vteřin.
Do Ostravy přijedete představit vaše sedmé album. Poprvé jste tvořili na dálku. Šli byste do toho někdy dobrovolně?
Jsme stará škola, jinými slovy rádi tvoříme společně, ale když to kvůli pandemickým omezením jinak nešlo, a navíc jsme měli čas na tvoření, dali jsme si toto poprvé, kdy jsme si posílali a ladili nápady přes mail, různé úschovny a WhatsApp.
Na začátku jste ale tradičně byl opět vy.
Obvykle začíná tvůrčí proces u mě, pak se sejdeme, přineseme, co nás k tomu napadlo a skládáme kousky budoucích písní Interpol společně v jedné místnosti. Tentokrát jsem začal rozesílat dema. Jenom takové jednoduché nápady, aniž bych věděl, jestli zafungují. Postupně jsme se rozjeli a začali si přeposílat nahrávky mezi sebou. Ráno jsem vstal a čekalo na mě něco malého od Paula. Svým způsobem to bylo podobné práci ve zkušebně. Objevovaly se ideje, které by jindy nepřišly, a každá skladba tak získala něco, co ji posunulo na jinou úroveň.
Šlo vám to tedy dobře.
Překvapilo mě, že vlastně ano.
Pověstná chemie nechyběla?
To je na tom to nejzvláštnější, byla tam, ačkoli každý z nás se vyskytoval jinde. Jeden ve Španělsku, druhý ve Skotsku a třetí v Řecku.
Deska kapely z New Yorku se zrodila v Evropě.
Narodila se v Evropě, ale zkoušení pak následovalo v Americe.
Zalíbila se vám tato nová zkušenost natolik, že byste ji třeba v budoucnu mohli opakovat?
Tak to si opravdu nemyslím. Právě i společné tvoření fyzicky na jednom místě, v jedné místnosti, je to, co pro nás dělá kapelu kapelou a proč nás baví dělat muziku. Zároveň nás to dostalo na začátek v tom smyslu, že jsme dělali něco pro nás úplně nového. Byli jsme jako děti. Připomnělo mi to práci na naší úplně první desce. Všichni jsme byli do práce na ní naprosto zažraní. A teď po dvaceti letech znovu. Snažili jsme se ji udělat nejlepší, jak to jen šlo. I když třeba Paul je zvyklý si hrát s melodiemi a vymýšlet si zpěvové linky s pomocí počítače. Já osobně jsem opravdu totálně „oldskůl“.
Takže si třeba na turné nenahráváte kytarové nápady do mobilu?
Nikdy! Když jsem na turné, věnuji se koncertům. Na šňůře jsem nikdy neskládal, mám to striktně oddělené – jde o úplně jiné energie. Plně se vždycky soustředím na to, co je teď. Jakmile skončí turné, dám si chvíli pauzu a pak se vrhnu na skládání.
S konkrétním nástrojem?
S velmi konkrétním nástrojem. Mám starou kytaru, kterou jsem získal ještě jako teenager, asi ve čtrnácti. Doma si s ní sednu, ve zcela jiném rozpoložení, než bych byl na turné, a se záměrem, že chci něco vytvořit, si začnu pohrávat se strunami.
Velké písně slavných Interpol vznikají na pětatřicet let staré jednoduché kytaře?
No ano. Tahle mizerná kytara úplně stačí a je krásně tichá. Taky často skládám při sledování filmů. Děj filmu mě rozptýlí a pak přijde nápad. Jako by se mi něco z toho filmu vplížilo do podvědomí.
Album produkoval Mark „Flood“ Ellis, známý spoluprací s U2, Depeche Mode nebo New Order. Proč jste si ho vybrali vy?
Předně chci říct, že nahrávání s ním je skvělá zkušenost. Flood udělal několik z našich nejoblíbenějších desek, proto jsme si přáli zjistit, jak by uchopil naši tvorbu. Bez přehánění se z nás stali přátelé. O mix se nám postaral Alan Moulder. Nemohli jsme si vybrat líp. Když jsme přišli s nějakým nápadem a řekli mu, co kdybychom zkusili třeba tohle, odvětil, že už to udělal. Oběma jsme absolutně důvěřovali.
Panovala taková pohoda, že to vedlo k natočení vlastně pozitivně laděné desky, jak o ní mluví třeba i váš manažer?
Je to možné. Album, jako každé naše předchozí, je plné emocí a vznikalo se spoustou emocí, jde o přirozený vývoj a proces. Není to rozhodně tak, že bychom si řekli: A teď uděláme pozitivní, nebo snad dokonce veselé album. Já sám jsem cítil obrovské zapálení a vášeň a také jsem je do nových písní naplno vložil. Vím, co mi to dalo emocionálně i duchovně. Jakmile jsem je začal nahrávat, mozek vysílal signály, že tohle je ta nejlepší věc, jakou jsem v životě udělal. Určitě to souvisí i s tím, že deska vznikala v bizarní době s omezeními. Všechny nastřádané nezvyklé i obvyklé pocity bylo potřeba někam umístit. Výsledkem je The Other Side of Make-Believe.
Seznamte se
Interpol jsou americká rocková kapela z New Yorku, kterou tvoří zpěvák a baskytarista Paul Banks, kytarista Daniel Kessler a bubeník Sam Fogarino. Všichni tři se podílejí na tvorbě nových písní i autorsky. Existují přes pětadvacet let a dosud vydali sedm studiových alb. Nejnovější loni v červenci. Letos zahrají jako hvězdy Colours of Ostrava, který se koná od 19. do 22. července v Dolních Vítkovicích.