Začínám otázkou na rádio, které Wald během svého vystoupení zmínil, a on se dělí o čerstvou zkušenost z cestování autem po Česku: „Poslední čtyři dny v autě pořád poslouchám Country Radio. Je to pro mě vtipné, protože poznávám úplně všechny písně, jen jsou v češtině.“
Četl jsem vaši knihu Escaping the Delta, což je taková demytizace legendárního
bluesmana Roberta Johnsona…
Spousta bělochů vnímá staré černé bluesmany spíš jako jakési magické bytosti než jako normální lidi. Johnson není nějaká tajemná postava, která prodala duši ďáblu. Je to muzikant. A když budete dávat pozor, můžete v jeho hudbě slyšet, co dělá, odkud to vzal a jak to pak změnil. Stejně jako byste studovali jakéhokoli jiného umělce. Třeba u Mozarta také víme, z jakých vlivů vycházel, a neubírá mu to nic z jeho kouzla. Magie je v tom, co s tím udělal. Jde o to, jak ho vnímáme, že ho bereme vážně.
Jak vnímáte legendy, které se okolo muzikantů vytvářejí?
Mám rád folklor. Jen mi jde o to, aby lidi chápali ten rozdíl mezi folklorem a skutečností. V případě Roberta Johnsona je důležité si uvědomit, že pro lidi žijící v Mississippské deltě to nebylo nijak romantické místo. Bělochům připadá Delta vzrušující, ale pro její tehdejší obyvatele bylo vzrušující naopak Chicago nebo Harlem, to byla ta místa, o kterých si vyprávěli příběhy a romantizovali si je.
Z jakých jste vycházel zdrojů, když jste potřeboval jít do hloubky?
O Johnsonovi je naštěstí k dispozici hromada výzkumu. Sice jsem to v knize nijak nedeklaroval, ale snažil jsem se při popisu života v Deltě citovat hlavně černochy. A bělochy citovat až v kontextu bělošského náhledu. Je to proto, že hlasům bílých autorů, včetně toho mého, bývá často přikládána větší váha, tak se snažím jít proti tomu. Ve svých novějších knihách jdu ještě o něco dál, protože u citovaných lidí výslovně píšu, když jsou bílí, zatímco tmavou barvu pleti beru jako standard, který není třeba zmiňovat. Právě proto, že jsme všichni tak často zvyklí na přesný opak.
Vaše kniha Dylan se dal na elektriku posloužila jako základ pro film Bob Dylan: Úplně neznámý. Jak k tomu došlo?
Byl to Dylanův nápad! Zavolal svému manažerovi, aby koupil práva na zfilmování té knihy. Ptal jsem se toho manažera proč, a on odpověděl, že neví, že Dylan mu nic nevysvětluje. Možná četl jednu kapitolu a líbila se mu, kdo ví. Je to pro mě samozřejmě obrovská pocta, ale nechápal jsem, na co Dylanovi lidi potřebují mě, když mají samotného Dylana… On ale prý dělává to, že když se mu líbí něco z vaší tvorby, tak vám pak zkusí nějak pomoct. Tak se mu asi líbilo něco na mé knize.
Mimochodem, ten film si z knihy skoro nic nebere. S jedinou výjimkou, a to je koncept vyprávění Dylanova příběhu přes Petea Seegera. Oni se ve skutečnosti tak často nesetkávali, všechny jejich společné scény jsou moje fikce. Je to vyprávěcí prostředek, Seeger tam zosobňuje celou folkovou scénu. Tak tenhle můj nápad film využil a myslím, že se mu to povedlo výborně. Tímhle pohledem je tedy film založen na mojí knize, i když tam nezazní jediné slovo, které jsem napsal.
Byl jste nějak zapojený do natáčení?
Vůbec ne. Když bratři Coenové točili film V nitru Llewyna Davise podle jiné mé knihy, tak se mi ozvali a tam jsem trošku zapojený byl, ale tady ne.
Jak jste byl zapojený u Llewyna Davise?
Dělal jsem casting na jednu roli, kterou jsem nedostal. Ale hlavně mě Coeni pozvali na natáčení, pozvali mě do střižny… Neptali se mě na můj názor, ale zapojili mě a dali mi najevo, že jsem kdykoli vítán. U filmu o Dylanovi to tak nebylo, ale to je v pořádku. Hlavně, že mi zaplatili.
Ta poslední poznámka je vyslovena s jasnou nadsázkou v hlase, i tak ale při zmínce o penězích okamžitě zbystří Jerrom Paxton, mladý „slepý“ bluesman a Waldův kamarád, který kousek od nás právě vyplňuje seznam hraných písní, asi pro autorský svaz.
Paxton: Co že ti to?!
Wald: Zaplatili. To je ta část, která se počítá!
Paxton: Ty dostáváš za filmy zaplaceno? To máš fajn. Já jsem měl být ve filmu Hříšníci, zvali mě, ať přijedu do New Orleans. Já říkám, že mám práci. Oni na to: Kašli na práci, přijeď na dva týdny do New Orleans. Ptám se, kolik za to. S tím si nedělej starosti, prostě přijeď!
Wald: Já ti nevím, lidi od filmu okolo sebe rozhazují tolik peněz, že když ti řekli, ať peníze neřešíš, tak si myslím, že by to bylo dobrý.
Paxton: Já jsem slyšel něco jiného.
Wald: V tom případě to bylo moudré rozhodnutí nejet.
Paxton: Nevím, jestli moudré, ale opatrné. Dělali na tom naši společní přátelé a během natáčení vypadali spokojeně, ale na konci pak byli nepříjemně překvapeni.
Wald: Opravdu? Zajímavé…
Paxton: Jo, a ani tam nejsou vidět. Je tam třeba Rhiannon Giddens nebo Alvin Youngblood Hart, slyším je tam v soundtracku, ale nevidím je. Jsou tam někde v pozadí s nezaostřenými obličeji. Tak si říkám, to jste si vážně mysleli, že poletím na dva týdny do New Orleans, abych nedostal zaplaceno a měl ve filmu rozmazaný obličej? To tak!
Wald: Abychom byli fér, rozmazání by tvému obličeji jen prospělo.
Paxton: Tvý mámě by prospělo!
Konec hříšnického intermezza a návrat k rozhovoru s Waldem.
Povězte mi o vašich cestách do Afriky.
Jel jsem tam studovat k jednomu muzikantovi, jmenoval se Jean-Bosco Mwenda. Jeho nahrávky mě naprosto nadchly, když jsem byl na střední. Když jsem později zjistil, že je pořád ještě naživu, vyrazil jsem za ním. Letěl jsem do Zimbabwe a odtamtud jsem stopoval do Zairu, kde jsem se od Mwendy tři měsíce učil. A pak jsem stopoval do Keni.
V Keni se mi stala jedna zábavná věc. Byl to rok 1990, přišel jsem do obchodu s deskami a řekl jsem prodavači, že hledám starší kytaristy, jako je třeba Herbert Misango, který v roce 1960 nahrál skladbu Wazee Wa Kisa. On na to: Herbert? Ten je támhle za pultem. A vážně to byl on. Pracoval přímo v tom obchodě, někdy holt máte štěstí.
Překvapilo vás tam něco, myslím z hlediska hudby?
Ani ne, měl jsem dost přesnou představu, do čeho jdu. Co je zajímavé, Jean-Bosco Mwenda sám sebe považoval za country zpěváka. Víte, tohle si lidé často interpretují nesprávně, ale americká hudba se od 50. let šířila do světa primárně díky filmům, ne díky deskám. Bylo to tak s country, to stejné později s rokenrolem a filmy s Billem Haleym, to stejné s rapem. Takže Mwenda se inspiroval filmy se zpívajícími kovboji a myslel si, že on dělá to stejné, a proto ho posloucháme. I když my to samozřejmě vnímáme úplně jinak.
Na čem pracujete teď?
Poslední dobou se věnuji víc hudbě než psaní. Ale sepsal jsem stručnou historii rokenrolu pro Oxford University Press. A nedávno jsem dokončil práce na antologii článků Roberta McKinneyho. Byl to černošský novinář, který v době velké hospodářské krize pracoval pod The New Orleans Federal Writers‘ Project, což byla součást Nového údělu, a smyslem bylo zachytit kulturu a historii města. McKinney napsal asi 200 článků, z nichž nikdy nic nevyšlo pod jeho jménem. A jsou skvělé.
Seznamte se
Elijah Wald je americký muzikolog a historik hudby, zároveň je sám aktivním hudebníkem. S kytarou interpretuje rané blues i africkou hudbu, kterou studoval i přímo na místě v Kongu nebo Keni. Na svých webových stránkách zveřejňuje vlastní verze zásadních bluesových písní, vždy doprovozené o krátký text s historickým kontextem i významem pro něj samotného. V češtině vyšly dvě z jeho knih: Co je blues? a Dylan se dal na elektriku, jež posloužila jako základ pro film Bob Dylan: Úplně neznámý (2024).